Dcera Jashinova - 26. kapitola - Podvod

„On mluví!“ Konan omdlela a ninjové ji nechali ležet v trávě. Jejich překvapené pohledy se obrátily k loutkáři, který se nepřestával mračit.
„Co že to řekl?“ tázal se Itachi, který už stál po boku ostatních.
„Chcípni!“ informoval ho Deidara a nepřestával se tvářit vyplašeně. Pak se otřepal, přiskočil k červenovlasému medikovi a začal ho objímat. „To je skvělé, Sasori-sama, vy už zase mluvíte! Mně se ták strašně ulevilo!“
Loutkářovi to bylo trapné a snažil se ho ze sebe setřást. „Slez dolů, ty zatracená osino!“
„Raději prchej, Sasori, protože tenhle se tě nevzdá,“ uchechtl se Kisame, čímž rozchechtal Kakuzu.
Mezitím už Hidan dohnal Prtě, chytil ji a začal vyhazovat do vzduchu. „Jashine, no to se mi snad zdá! Ty seš nesmrtelná, holka! Ty jsi fakt moje!“ Holčička výskala a užívala si chvíle s „taťkou“.

Pein už se stačil uklidnit. „Tak dost zábavy, chlapci, jdeme zase dovnitř. Itachi, ty vezmi Konan a…“
„Tobi viděl blesk!“
Vůdce se lekl, když uslyšel to příšerné zaskřehotání, udeřil Zetsua do jeho černé poloviny a zalapal po dechu. Skrček na ně začal mávat.

Modrovláska se probrala ještě v Itachiho náručí, natřásání pro ni asi nebylo to pravé. Vzhlédla a spatřila jeho zašpiněný obličej. Okamžitě si vzpomněla na ten příšerný sen a strašně zaječela.
„Co blázníš?“ obořil se na ni Uchiha, když ji málem upustil na zem.
„Je to jako ten příšerný sen.“ Otřásla se. „A vůbec… koukej mě pustit, lotře jeden.“
Itachi pokrčil rameny. „Jak si milostivá přeje,“ prohlásil a zahoupal s ní. Okamžitě se ho křečovitě chytila za límec. „Prosím, nepouštěj mě! Už nikdy mě neopouštěj!“ Bylo to ale možná přeci jen trochu moc nahlas, protože si jich všiml Pein.
„Itachi! Říkal jsem odnést, žádné důvěrnosti! Tak sebou hni!“

Vůdce Akatsuki se na celé odpoledne zamkl ve své pracovně. První krize už pominula, ale ninjům se teď pro změnu nechtělo pracovat. Zrzek vzdychl. Mohl by si podle jejich výstřelků řídit kalendář. To by si do něj hned zaznamenal dobu Itachiho nezvladatelných depresí, Zetsuovy odvykací abstinenční kúry, Hidanovo období rýpání, Kisameho soucitné dny plné nezabíjení a Konaninu umanutost s Deidarovými šprýmy. Tobiho blbost byla permanentního rázu, a navíc zcela nepředpokládatelná. Kéž by tak přišel na to, jak zabránit tomu jejich deviantnímu chování! Jeho výbuchy vzteku byly přece vždycky oprávněné!

Konan a Prtě v horním poschodí upíjely ze šálků čaj. Modrovlasá si byla vědoma toho, že jelikož je v Akatsuki jediná žena, nemůže v žádném případě dopustit, aby ta malá neznala ani jednu zásadu kultivovaného chování. Děvčátku se pití čaje zalíbilo, srkala ho statečně.
Kunoichi se na malý okamžik zamyslela. „Pořád mě pronásleduje ten hrozný sen. Vzpomínám si, žes v něm byla taky. A ani raději nechtěj vědět, cos tam vyváděla.“ Holčička jí vzápětí vyrazila dech, když zcela vážně konstatovala, že se jí to moc líbilo. Konan okamžitě došel význam té strašlivé věty. „Takže… mi lhali.“ Nejprve se zarazila, pak zlostně zaskřípala zuby, zasténala a následně omdlela. Prtě duchapřítomně odložila šálek a šla hledat někoho silnějšího, než byla sama, aby „tetičku“ odnesl na postel.

Poslední dobou bylo bělovlasé stvoření dost často přehlížené, pořádně si jí všímal pouze domnělý otec. Akatsuki se od ní drželi dál, včetně Peina. Báli se jí, ta blesková událost všemi otřásla. Dva nesmrtelní v rodině, to nevěstilo vůbec nic dobrého.
Malá bohyně věděla, že ten nezájem je naschválem. Rozhodla se tomu učinit přítrž. Když pak opět viděla dva bavící se ninji, vytáhla Itachimu z opasku kunai a mrštila jím po nejbližším stromě. Uchiha to samozřejmě zaslechl a znalecky omrkl výsledek. „Namouduši! Ta holka je génius!“