Za rouškou tmy 011:Začít znovu, mé jediné přání

Slunce pomalu vysvitlo, první se probudil Naruto, musel se ihned ujistit zda je Itachi v pořádku, ale nemusel jelikož jak otevřel oči zahlédl jeho klidnou tvař. Ulevila se mu, ale když se otočil na druhou stranu, kde měla spát Sakura zprudka se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Rozhodl se ji raději najít, nevěděli ani kde jsou, kdo ví co tu na ně mohlo číhat.
Vydal se lesíkem až došel na rozlehlou paseku, kde ji našel. Ležela v mokré trávě a pozorovala modrou oblohu. Potichu si lehl vedle ni, nechtěl ji rušit, ale ona stejně pořád hleděla na oblohu.
„Už se vrací paměť?‘‘ zeptala se jej znenadání a pohlédl na něj. Naruto zakroutil hlavou. Sakura otočila hlavu zpět k modré obloze a slabě se usmála.
„To ti závidím,‘‘ řekla tiše, ale dál hleděla na oblohu. Naruto chvíli vůbec nechápal, tolik si přál si vzpomenou, vědět kým byl. Vzneslo to v něm ale i obavy, kdo ví kým mohl být, jaké hrůzy mohl skrývat jeho skutečný život.
„Taky bych si přála zapomenou, nevědět co bylo, neovlivňovat s minulostí, ale hleděl dál,‘‘ řekla klidně a znovu pohlédla na oblohu, přitom ji slza stekla po tváři a hned další. Rychle si setřela obličej než si toho stačil Naruto všimnout.
„Chtěla bych taky začít znova,‘‘ dodala a překulila se na druhý bok. Právě teď to Naruto pochopil, ale stále byl na pochybám. Tentokrát přemýšlel nad Sakurou, i když ji znal jen malou chvíli, věděl, že se něco změnilo. A právě to se chystal zjistit.
„Sakuro,‘‘ oslovil ji, aby alespoň na okamžik upoutal její pozornost. Ona pootočila hlavu a pohlédla mu do tváře.
Tvářila se ztrápeně a taky unaveně, což se dalo poznat, podle tmavých kruzích, které měla pod očima.
„Je ti opravdu dobře?‘‘ zeptal se znovu Naruto, i když sám znal odpověď. Odpověď se mu stejně jako bylo jen mlčení.
„Tohle je můj problém, nechci do toho zatahovat někoho jiného, postarám se o něj,‘‘ řekla tiše, dál už to nechtěla rozebírat nepřineslo by to nic dobrého, jen by si o ni dělal větší starost. Měla ale nevalné tušení, že Itachi něco ví.
Raději se postavila a nechala Naruto samotného na pasece, už mu neměla co říct a navíc v téhle chvíli chtěla být sama. Došla pomalu k ohništi, kde u hasila plápolající plamínek.Nemohla si odpustit ten pohled, který na ni Itachi upřel.
Oddychla si a posadila se naproti němu.
„Ty to víš,‘‘ řekla tiše sklopila hlavu. Itachi byl stále ještě ochromený zraněním, proto jen zakýval hlavou. Víc už Sakura vědět nepotřebovala, sebrala ze země všechny věci, vydala se na cestu pryč.
Nechtěla už tu dál s němu zůstat. Potřebovala být v bezpečí a s ně mi určitě nebyla.
Utíkala lesem, zavadila už o několik malých větviček, které ji poškrabali uplakaný obličej. Při posledním skoku zavadila o větvičku a spadla na zem. Už se nezvedla, jen se skulila do klubíčka a dala slzám volný průběh. Noha ji hodně bolela a k tomu, ji bylo špatně od žaludku. Ale to nebylo to nejhorší, to mělo teprve přijít.
Neznámí ji chytil za vlasy a přitáhl k sobě tak, aby ji mohl vidět do tváře.
Sakura pomalu otevřela oči, už podle stisku poznala, kdo ji chytil. Pomalu otevřela oči, pohlédl jemu o tváře.
„Ahoj, zlato, dlouho jsme se neviděli,‘‘ řekl Sasuke a pohladil ji po uplakané tváři. Cukla sebou, nesnášela jeho dotyk.
„Půjdeme se podívat za tvými kamarády,‘‘ řekl a doslova ji dotáhl na paseku, kde ležel ještě zraněný Itachi. S posměškem se nad ním naklonil.
„Škoda, že tě nemůžu zabít hned,‘‘ usmál se a spolu s oběmi zmizel v obláčku kouře.

Naruto ještě chvíli potom, co Sakura odešla ležel na pasece a pozoroval modré nebe. Snažil i znovu vzpomenou, i když si nebyl jistý, zda to co by se dozvěděl, ho neranilo ještě víc.
Myslel i na Sasukeho. Měl z něj divný pocit, i když ho viděl, vyvolalo to v něj ne zrovna příjemný pocit. Ale stále si neodkázal vzpomenout. Stále v jeho vzpomínkách byla černá díra.
Rozhodl se vrátit zpět, chtěl ještě prohlédnout Itachiho rány, když však dorazil k ohništi, nenašel ani Itachiho ani Sakuru, jen vzkaz.
Přijď na místo posledního souboje!