Za hloupé otázky

Byl krásný slunečný den, počkat vlastně nebyl. Toho roku Konohu zasáhlo nejstudenější a nejdeštivější léto od jejího založení. Jenže špatné počasí se pro moje vyprávění příliš nehodí a nechci posluchače otrávit hned na začátku. Takže, protože jsem pánem příběhu, byl krásný a slunečný den. Všude panoval klid a mír a nikdo neměl nic na práci, což je další autorská idealizace, protože ve vesnici plné shinobi se neustále něco děje a každý má plné ruce práce. Zpátky k příběhu. Všechno začalo naprosto nevinně. Onoho prosluněného rána se před branami vesnice objevila jedna bába. Označení bába bylo značně nadnesené, protože ono stvoření dosahovalo celkem obřích rozměrů. Jak popsat její vzhled? No, zkrátka jako by se Orochimaru pokoušel zkřížit Katsuyu s Gamabuntou a při tom mu do zkumavky spadl chlup z dědka. Ono stvoření se přikolébalo do vesnice s obrovskou kárkou, vrchovatě naloženou, že se sotva protlačila bránou. Ženština, aby v tom nebyly zmatky nazývejme ji Babkou,
dotáhla svou káru až do vesnice a na volném plácku si postavila stan. Byl trochu neforemný, nahýbal se na jednu stranu a vypadal, jako by ho sešila z vlastních bombarďáku. Před vchod umístila ceduli a na ní stálo: „Věštění budoucnosti, za babku.“
Když tak učinila usadila se před stanem nad sebou rozprostřela obrovské paraple. Sakra to paraple tam nějak nesedí, ale asi aby neměla úpal. A hlavně bafala z dýmky, kterou bohatě ládovala tabákem na vykuřování skleníků. Vlastně ani nebylo jisté jestli seděla, protože pod její mohutnou postavou malý kus nábytku zcela zmizel.
Seděla si před svým obydlím a vyčkávala, zdali se najde někdo, kdo by měl zájem poodhalit tajemství časů budoucích.

Lidé sice procházeli kolem a nenápadně si nově příchozí prohlíželi, ale jakmile spatřili věštírnu v celé její kráse, jen se pousmáli a šli dál. A právě, když už to chtěla Babka zabalit, objevil se Naruto. Jediný z celé vesnice byl natolik hloupý a natvrdlý možná i zabedněný, že na věšteckou habaďůru naletěl.
„Ahoj, babičko,“ oslovil ji zdvořile.
„Co chceš smrade? Odháníš mi zákazníky,“ odbyla ho Babka. Naruto se rozhlédl a hledal ony zákazníky, ale nikdo kromě něj v ulici nebyl.
„Přišel jsem si nechat vyvěštit, kdy se stanu tím Hokage,“ významně při tom ukázal palcem na sebe a zhoupl se na patách.
„Tak jsi to měl říct hned. Pojď dovnitř a vezmi sebou židličku, ať si máš kam hrcnout.“ Babka se zvedla a chystala se zalézt do stanu.
„Babičko, tady žádná židle není.“
„Že není?“ rozhlédla se zmateně kolem.
„Hej, kluku, to štokrle se mi zaseklo na zádi, pojď ho vydloubnout,“ zavolala na něj Babka a nastavila mu pozadí. Naruto chytil taburetku a pořádně zabral. S vynaložením obrovského úsilí se mu nakonec zadařilo. Vzal si bobika a vyrazil s ním do stanu. Jakmile vešel schytal obrovskou facku, až se málem složil.
„Za co?“ zeptal se zmateně a třel si rudou tvář. Byl zvyklý dostávat facky od Sakury, ale tahle měla větší grády.
„Čuně jedno, neočistil sis boty a teď tu mám bláto!“
Moment, když nad tím teď přemýšlím, byl vlastně slunný den, takže žádné bláto nikde nemohlo být, tím se vysvětluje i paraple. Asi to musím malinko poupravit...
„Čuně jedno, šlápl sis do psího hovínka a neočistil si boty! Koukni na ten svinčík!“ zařvala nepříčetně. Pak si nejspíš uvědomila, že uhodila zákazníka a rychle obrátila.
„Nic se neděje, potom všechno uklidím, sedni si.“
Naruto se uvelebil na malinkém sedátku, bradu měl skoro u desky stolu, který byl mimochodem pěkně prťavý.
„Ukaž, kolik máš?“
Chlapec hrdě vyndal svoji žabí peněženku a všechno vysypal na stůl. Věštkyně rychle počítala.
„To je všechno?“ zeptala se zklamaně. Odpovědí jí bylo jen přikývnutí.
„Nemůže ti půjčit třeba tatík?“
„Je mrtvý.“
„Máma?“
„Taky mrtvá.“
„Kamarády nemáš?“
„Mám, ale těm už dost dlužím, takže mi nejspíš nepůjčí.“
„No, protože si chudá sirota, spokojím se s tímhle.“ Smetla peníze ze stolu rychlostí Žlutého blesku.
Pak se zaměřila na křišťálovou kouli, která seděla na stole v obrovském kovovém pařátu.
„Mám tu pěkný stoleček, před ním sedí blbeček,“ začala.
„Cože, babi?“ zeptal se Naruto.
„Nic nic, jen si tak recituji. Mám tu malý stoleček, ve stolečku šuplíček a v šuplíčku chlebíček,“ prozpěvovala si. Ze zásuvky opravdu vyndala obrovský pecen chleba, který byl asi tak třikrát větší než samotný stůl, z rukávu hned na to vytasila kudlu velikosti katany a začala ten chleba krájet. Její hlad musel být obludný, protože jej pižlala s razancí, která rozkomíhala celý stůl, až koule málem vypadla z pařátku. Nakonec urvala skývu velkou jako Narutova hlava a začala se jí futrovat. Když dojedla, oklepala z vousů drobky, říhla si a řekla: „Musela jsem se posilnit, protože věštění je náramně energeticky náročné.“
Konečně se nahnula nad křišťálovou koulí a několik minut si ji pozorně prohlížela, když se od ní odtrhla, zatvářila se vážně a řekla : „ Dej si pozor na to, co není.“
„Cože?“ nechápavě se na ni podíval.
„Jak jsem řekla. Dej si pozor na to, co není, konec věštby.“
„To je všechno?“
„Úplně. A teď jdi,“ hnala ho Babka.
„Jenže já to vůbec nechápu,“ nešťastně zakvílel Naruto.
„Táhni lůzo, copak sis nepřečetl ceník.“ Poklepala prstem na papír položený na stole. Obsahoval jen tři položky: Základní věštba, vysvětlení věštby, hloupé otázky.
„Jestli chceš říct, co to znamená, musíš si připlatit. Jen mě tak napadá, že mi dlužíš za tu hloupou otázku.“ Babka vstala, aby ho prošacovala a vzala si nějakou cennost, jako splátku. Naruto byl rychlejší, utekl jejím hnátám v čas.

Zmatený a zoufalý se procházel dlouhé hodiny sem a tam. Voda z něj už tekla proudem. Vlastně od slunce už byl celý uhřátý. Postupně jej jeho myšlenky dělaly zmatenějšího a zoufalejšího. Dej si pozor na to, co není. Což znamená, že nic není. Všechno je jen nějaká iluze. Možná ani on neexistuje. Bylo to poprvé, co si připustil, že by vlastně nemusel být skutečný. O chvíli později jej doběhla další myšlenka. Pokud nejsem reálný, ani moje činy se nikdy nestanou a když všechno kolem mě je iluze, nemusím si vůbec s ničím dělat hlavu. Jakmile dospěl ve svých úvahách k závěru, špatnému jako vždy, tvář se mu rozjasnila. Vlezl do nejlepší restaurace v Konoze, posadil se ke stolu, svlékl se jen do trenek a poručil si všechno z jídelního lístku. Když mu nic nedonesli a navíc se ho pokusili vyhodit, vyrazil do kuchyně. Před nevěřícnými pohledy všech zaměstnanců si začal plnýma rukama rvát do pusy plné hrsti jídla. Hned na to vyrazil k Sakuře. Bez klepání vrazil dovnitř a vrhl se na ní. Dožadoval se polibku a špulil při tom ústa od omáčky a nudlí.
Jeho milá řvala jak protržená a nakonec mu vrazila druhou facku toho dne. Naruto usoudil, že ač nereálná, bolela a vydal se raději jinam. Pobíhal dál vesnicí a tropil jednu nepříčetnost za druhou. Ne, že by jindy nic nevyváděl, ale tentokrát neměl žádné zábrany.

Sarutobi byl zmatený, protože podobné řádění bylo i na Naruta příliš, ale nechtělo se mu vylézat ven, a tak si nechal zavolat jeho Senseie. Což byl samozřejmě nejlepší, nejúžasnější, nejdokonalejší, nejkrásnější, nejchytřejší, nejhbitější, nejvzdělanější, nejsečtělejší, nejhodnější, nejupřímnější a nejskromnější shinobi ve vesnici. Byl dokonalý ve všech ohledech, proto jej vyslali na nelehký úkol zkrotit nezkrotitelného chlapce. Najít ho nebyl problém, nechával za sebou haldu odpadků a vyděšené obyvatele. Když onen slovutný ninja, konečně našel svého nezbedného svěřence nestačil se divit. Naruto byl vždy trochu jiný, vlastně hodně jiný, ale jeho současný stav se od jeho obvyklé jinosti nápadně lišil. Zmateně pobíhal sem a tam a vykřikoval: „Nic není! Nic není! Nic není skutečné! Já neexistuji!“
Jedinečný ninja nezaváhal ani na okamžik, rychlým chvatem zabránil svému žáku v jakékoli další činnosti, a dokonce mu přelepil ústa.
Spoutaného jej odnesl do místní nemocnice, konkrétně na oddělení psychiatrie. Sám čekal dlouhé hodiny na chodbě, než dojde k náležitému vyšetření. Pak konečně vylezl ven doktor, sundal si brýle, vyleštil si je zmuchlaným kapesníkem a znovu si je nasadil. Suchým hlasem oznámil: „Jedná se o chorobu duše, kterou neumím vyléčit. Jedinou možností, kterou máme, je doživotní medikace a případně připoutat na lůžku.“
Jenže s tím se nemohl dokonalý ninja smířit, naložil Naruta, nyní spoutaného do svěrací kazajky, na záda a vyšel s ním ven. Ani na okamžik nezaváhal, protože člověk jeho hodnot neváhá! Pouze jedná! Pokud nepomůže lékař, poradí místní felčar.
Dovedl ho k dědkovi žijícímu v chátrajícím domku společně s četným zvířectvem. Cestou dovnitř se musel prodrat kolem několika ovcí a málem zašlápl králíka, ale nakonec se usadil ve špinavé sednici.
Dědek felčar si chlapce prohlédla a řekl.
„Ej, hochu, tu máš enem ednu šancu. Udělaj to s nim ako se slepiců.“
„Se slepicí.“
„Keď kvoká. Občas tak zblbnů.“
A tak hrdina Konohy učinil, jak mu poradil. Dal Naruta do pytle a i s ním ho namočil na dvě hodiny do studené vody. Potom ho šoupl do kamrliku a druhý den ho vyndal. A světě div se byl to zase onen starý Naruto a netrpěl žádnými bludy.

Kakashi dokončil svoje vyprávění a rozhlédl se po zmatených tváří přítomných dětí.
„Rokudaime, když jsem vás požádal o nějakou historku o současném Hokage, doufal jsem v hrdinský příběh,“ jemně ho pokáral Shino.
„Vždyť v mém podání byl statečný a udatný, nikdo jiný se do stanu neodvážil vejít,“ prohlásil Kakashi, „navíc, znáš Naruta.“
„No, tak já tedy děkuji za dnešní besedu se známou osobností Konohy,“ vyprovodil ho Shino rychle.
„Děti, rád bych vám něco vyjasnil,“ předstoupil před třídu, hned jak se za Kakashim zavřely dveře.
„Občas mají někteří lidé sklon si historky upravovat. Tak tomu bylo i nyní. Byl bych rád, kdybyste si uvědomili, že současný Hokage je dostatečně kompetentní, aby vykonával svůj úřad. Nic z toho, co jste slyšeli se nezakládá na pravdě,“ dokončil učitel svůj projev ke třídě. Pak se o slovo přihlásil Boruto: „Všechno je to pravda, před měsícem přišla domů složenka na zaplacení poplatku, která zahrnovala i penále. Psalo se tam, že je to za hloupé otázky.“