Poslední z klanu Akame XXXIV. - Kocourova smrt

Stála před stolem Hokage, obě mlčely. Tsunade si ji dlouze a pátravě prohlížela, ruce založené pod bradou. Touazuki začínala být nervózní. Provedla snad něco? Po několika napjatých minutách prolomila žena za stolem tíživé ticho. S trhnutím se pohnula, jako by jí za tu dobu ztuhly všechny svaly, a pak si odkašlala.
„Můžeš mi vysvětlit, jak je možné, že si naši radní vyžádají speciálně tebe do další mise?“ mračila se na ni Tsunade.
„Mám vnitřní kouzlo, kterému nikdo neodolá?“
„Přestaň s vtípky. Mluvím o vážných věcech. Nezahrávej si! Danzou je na tebe zaměřený a ty ho ještě popichuješ.“
„Dělám jen, co je potřeba.“ Tsunade na ni vrhla poslední nasupený pohled, než jí podala složku.
„Nechtěla jsem tě na téhle misi. Není to tím, že bych nevěřila tvým schopnostem, ale tahle záležitost zasahuje do politiky daleko víc, než bych si přála. Věc musíme v tichosti vyřešit a uklidnit situaci. Pamatuj si jedno. Nejde o to, najít pravdu, chceme zachovat mír.“ Podala Touazuki desky dřív, než se do nich stihla podívat. Ozvalo se zaklepání, do dveří vešly další dvě osoby. První mohutná postava, Ibiki. Za ním se krčil Shikamaru s rukama v kapsách.
„Tady jsou tvoji dva společníci, misi vede Ibiki.“ Touazuki se s obavami podívala na hrozivě vyhlížejícího muže a usmála se.
„Dlouho jsem vás neviděla, jak se vám daří?“
„Měl jsem se dobře do té doby, než jsi na mě promluvila,“ zabručel.
„Konečně máme společnou misi,“ nadšeně poplácala Shikamara po zádech. Ten se zmohl jen na hluboký povzdech, který by se spíše hodil k stoletému starci.
„Vaším úkolem je vyšetřit smrt kocoura, který patřil feudální paní.“
„Tohle je ta delikátní politická situace? Umřela kočka? Jak může smrt kočky ohrozit mír?“
„Nebuď hloupá! Samozřejmě že nejde o hloupou kočku. Jde o to, jak zemřela. Podle všeho chcípla potom, co sežrala jídlo pro feudální paní. Dostali jsme za úkol najít traviče, že šlo o jed, máme již potvrzeno.“ Samozřejmě že mají. Touazuki sama pracovala s jedním vzorkem kočičí krve, konečně dostala odpověď na otázku, proč museli zkoumat vzorky ze zvířete.

Štěstí se na ni usmálo, konečně se mohla dostat blíž k feudálnímu pánovi, a navíc dostane příležitost setkat se s Kenjim. Vítězoslavně se culila a sledovala přitom mohutná záda jejich průvodce. Ibiki se od nich držel dál a oni od něho rovněž. Pak její dobrá nálada zmizela. Prudce se zastavila, jako by narazila do neviditelné stěny. Shikamaru udělal ještě několik kroků, než se na ni otočil. Ibiki po chvilce vycítil, že ho nikdo nenásleduje.
„Co se stalo?“
„Nic, co by se mělo dít,“ zaculila se Touazuki, naoko bezstarostně. Ibiki se na ni zamračil. Byla si jistá, že jí nevěří, přece jen odhalování lží a získávání informací byla jeho práce. Protentokrát to však nechal být.
„Pokračujeme,“ zavelel a vyrazil. Tou cítila, že se právě ocitla v nemalém průšvihu. Jeden z mála lidí, kteří byli Kenjiho schopni identifikovat, právě kráčel několik kroků před ní. Musí nějak zařídit, aby se ti dva nepotkali. Proč věci nemůžou jít podle plánu? Vždycky se vyskytne nějaký zádrhel.

Feudální sídlo ji překvapilo. Vždycky si říkala, že se v něm nachází spousta přepychových pokojů, ale takový luxus nečekala. Skoro měla strach došlápnout na drahé koberce.
„Tohle bych teda uklízet nechtěla,“ prohlásila, když se rozhlédla po spoustě třpytivých zbytečností. Bolela ji ruka jen z představy, že by je všechny musela leštit. Vůbec to tu bylo celkově hodně nepraktické.
Jenže pochybovala, že by tady feudální paní pobíhala s hadrem v ruce. Na to tu byla spousta služebnictva. Neuvěřitelné, jaké množství lidí potřebuje jeden člověk k životu. Hned poté jí došlo – tihle všichni jsou podezřelí. 
Domem je prováděl pán, který vypadal, jako by spolkl pravítko. Příliš se s nimi nebavil, jen je stroze požádal, aby jej následovali a rozhodně na nic nesahali. Tou s velkou námahou potlačila nutkání vypláznout na jeho záda jazyk. 
Dovedl je do rozlehlé místnosti s několika polstrovanými křesly. Tam je nechal dobrou půlhodinu čekat. Tou trochu doufala, že jim nabídnou alespoň čaj.  Konečně se otevřely dveře a dovnitř vešli tři muži. Posadili se do křesel a chvíli spolu tiše rozmlouvali. Vůbec jim nevěnovali pozornost. Shikamaru, Tou a Ibiki si vyměnili pohledy. Všechny je napadla stejná myšlenka. Stojí tu o nás vůbec někdo?  Touazuki si všechny tři staříky prohlédla. Kdy přijde ten feudální pán?
„Dobře, takže jste dorazili,“ skřípavým hlasem konstatoval tupě vyhlížející muž. 
„Ano, pane, Hokage-sama nás vyslala, abychom pomohli vyřešit váš problém.“
Muž vydal podivně skřípavý zvuk, něco mezi povzdechem a zanaříkáním.  Z obou stran se k němu naklonili dva přísedící a šeptali mu do ucha.
„Morino Ibiki, a ty jsi z klanu Nara. Tu malou ale neznám.“ Opět proběhl šepotavý rozhovor.
„Ty jsi Akame? Nemyslím si, že bych tě znal nebo mi bylo tvoje jméno povědomé,“ pronesl znuděně.
„V tom případě se budu muset postarat o to, abyste si moje jméno dobře zapamatoval,“ řekla Tou hlasitěji, než měla v úmyslu. Stařec projednou odhodil svůj tupý výraz a v očích se mu objevilo překvapení. Vydal přidušený jíkavý zvuk, trochu jako osel, což mělo představovat smích. Ibiki dal Tou herdu do zad. Shikamaru se ušklíbl.
„Omlouvám se za ni, je trochu drzá, ale svoji práci odvede dobře.“
„Není se za co omlouvat. Myslím, že se mi líbí. Dobrá, už na vás nemám víc času. Moji pobočníci vám dají další podstatné informace.“ Pak prostě vstal a odešel.
„Tohle byl feudální pán,“ vypadlo z Tou.
„Ano, copak jsi ho nikdy předtím neviděla?“ Jen zavrtěla hlavou. Právě se zhroutila její naivní představa o představiteli jejich země. Vždy si myslela, že je to někdo podobný Hokagemu. Silná a moudrá osobnost. Někdo, kdo se dokáže bleskově rozhodovat a zachránit situaci a zároveň je schopný vlastníma rukama porážet nepřátele. Jenže teď se dívala na tupé stvoření, které je slabé na duchu i těle. Jak může mít nula jako on v rukou osudy tolika lidí? Je lehce ovlivnitelný, nemá svobodnou vůli. Kdokoli jej může přesvědčit o svých záměrech a přetáhnout na svou stranu. Možná by to měla považovat za svoji výhodu, ale zároveň to bylo ohrožení pro všechny. Kdyby tady teď byl Sasuke a viděl to. Jejich spor o sílu a moc by patrně nabral zcela jiný směr. Feudální pán by jim předvedl, jak zcela neschopný člověk může být nejdůležitější osobou v zemi. Ne svojí zásluhou, svým úsilím nebo nadáním, prostě proto, že mu všechno spadlo do klína. Jen díky nějaké zvyklosti, díky tomu, že se dobře narodil.

Přidělili jim pokoj. Jeden pro všechny, na rozdíl od zbytku sídla jejich místnost byla skromně zařízena. Jen postele a police na uložení věcí. Z chodbičky jim udělali provizorní kancelář s potřebným vybavením. Dostali složky všech zaměstnanců. Tou se zděsila. Naštěstí si Ibikiho vzal stranou jeden z pobočníků feudálního pána. Rychle proběhla složky. Kenji byl ještě zarostlejší a působil ještě sešlejším dojmem než posledně, ale poznala ho. Rychle jeho složku stopila.
„Tou, co vyvádíš?!“ zabručel Shikamaru.
„Pak ti to všechno vysvětlím, ale teď to prosím neřeš.“
„Ach jo, s ženskými jsou jen samý problémy.“
„Neházej mě do pytle s ostatníma holkama!“
„Máš pravdu, s tebou jsou ještě větší.“
„Tak vidíš.“ Ibiki se vrátil. Shikamaru se natáhl na podlahu a civěl z okna.
„Pusť se do práce,“ pobídl ho.
„Hmm, vždyť pracuji,“ zahučel Shikamaru a zavřel oči. Ibiki se na oba podíval a v duchu proklínal Tsunade, co mu to poslala s sebou za zoufalce.
Vzhledem k tomu, že Shikamaru byl v hlubokém zamyšlení a promýšlel všechny možné varianty vražedného spiknutí, nudná práce pročítání složek zbyla na Tou a Ibikiho. Na druhý den měli povolenou audienci u feudální paní. Také dostali povolení k výslechům zaměstnanců.
„Divím se, že se ještě Země ohně nepropadla do země, když tomu velí takový ubožák,“ utrousila Touazuki a prohlížela si složku korpulentní kuchařky.
„Ticho, o takových věcech se nemluví!“ pronesl Ibiki výhružně a v celé děsivé výšce se tyčil nad Tou.
„Vždyť tu jsme jen my.“
„Tady tě může poslouchat kdokoli a kdekoli, takže pozor na pusu.“
„Dobře, už nic nevhodného neřeknu.“
„Pche,“ ozvalo se z rohu. Shikamaru se zřejmě probral k vědomí.
„Ty vstaň a pojď nám pomoct.“ Jeho tón byl natolik výhružný, že donutil i chorobného lenocha vstát a začít něco dělat. Pravda, znuděný výraz v jeho tváři pomalu uspával i Touazuki.

Za okny se setmělo, a tak museli rozsvítit lampu, jak se zdálo, šetřili na nich ve všem, dokonce i na žárovkách. V mdlém světle nebylo skoro nic vidět.
„Kdybych řekla něco o nedostatečném osvětlení a poškození zraku, bylo by to považováno za drzost?“ Ibiki zvedl hlavu a chtěl jí něco odpovědět.
„Měli ochutnavače,“ zahuhlal Shikamaru. Hlavu měl položenou na předloktí, takže jeho slovům nebylo skoro rozumět.
„Cože?“ okamžitě upoutal Touinu pozornost. Vzala mu složku. Ibiki se jí díval přes rameno. Na fotografii byla mladá dívka se světlými vlasy a jasně modrýma očima. Podle dokumentů tady pracovala jako ochutnavač víc než deset let. Bylo jí přes čtyřicet, ačkoli vypadala sotva na dvacet.
„To mění celou situaci,“ prohlásil Ibiki, „jestli je v pořádku, znamená to, že travičem musel být někdo z těch nejbližších k feudální rodině.“
„Zajímalo by mě, jak chcete obvinit feudálního pána z pokusu o vraždu jeho manželky.“
Ibiki jen zavrčel, Shikamaru stále ještě nezvedl hlavu. Možná znovu usnul.
„Nebudeme nahlas vynášet nějaké soudy, aniž bychom znali odpovědi.“
Ozvalo se zaklepání na dveře. Tou ztuhla, v duchu si pomyslela, že si pro ni nejspíš přišli a chtějí jí vyříznout jazyk za její drzost. Ve skutečnosti to byly jen dvě služky, které jim donesly jídlo. Tou valila oči na obrovskou hostinu. Na jídle teď rozhodně nešetřili.
„Páni, tolik jídla. To všechno můžeme sníst,“ radovala se.
„Ano, většina lidí teď chodí na jídlo mimo palác. Pořád máme přebytky.“
„Asi začnu dezertem,“ vrhla se na misku s anko a s chutí se začala ládovat, jen se za služebnictvem zaklaply dveře. Teď tu nebyl Kakashi, aby ji peskoval za to, že sladké není zdravé.
„Jsi si jistá, že to chceš jíst?“ zeptal se Shikamaru.
„Samozřejmě, vy snad nemáte hlad?“
„Víš, že tady řádí travič a vzhledem k tomu, že my se ho chystáme chytit, jsme první na řadě?“
„Žádný strach, jsem vybavená,“ odpověděla Tou s plnou pusou a ukázala na řadu lahviček v popruhu, který jí křížil hrudník, „a další mám v batohu. Když budete mít zvláštní pocity, dejte vědět.“
„Dokážeš vyléčit všechny otravy?“ ptal se nevěřícně Ibiki.
„Samozřejmě že ne, ale travič použil snadno dostupný jed, který vyléčit zvládnu.“ Po těch slovech se oba dva pustili váhavě do jídla.

Po přečtení všech dokumentů Ibiki rozhodl, že půjdou spát. Zatím nemohli nikoho vyslýchat, a tak vlastně v tuhle chvíli neměli co na práci. Tou si zamluvila postel nejblíž ke dveřím. Tiše vyčkávala, než se začalo ozývat chrupání. Pak vstala a opatrně se plížila k Ibikimu. Vzala si svítilnu a zkoumala jeho výraz.
„Co děláš?“ ptal se Shikamaru. Tou doufala, že už spí.
„Nic, prosím tě. Je celkem cool s těma jizvama,“ pronesla.
„Tyjo, pojď se podívat na ty na hlavě. Jeho hlava vypadá jako měsíc,“ právě mu svítila na lebku.
„Jsi blázen, až se probudí, tak tě zabije,“ poučoval ji, ale šel se taky podívat.
„Co myslíš, že mu udělali?“ ptal se Shikamaru.
„Možná použili jeho hlavu jako odpaliště míčků při golfu. Trochu to vypadá jako díra po řízku.“
„Blbost,“ nesouhlasil Shikamaru.
„Tak jo, to by stačilo.“ Tou zhasla baterku a odcházela.
„Kam jdeš? Nemáme přece vycházet ven.“
„Musím na záchod.“
„Vždyť ten je hned tady vedle,“ odporoval ji Shikamaru.
„Jenže má moc slabé stěny a všechno je slyšet až sem.“
„Cože, takže když jsem byl vevnitř, tak vy jste...“ vyděsil se.
„Přesně tak,“ potvrdila Tou.

Pomalu se kradla chodbou až ven do zahrad. V dokumentu se psalo, že zatím byl Kenji přidělený k úpravám v zahradě. Ubytovaný byl rovněž v zahradním domku až skoro u obranné zdi. Potřebuje s ním mluvit, vyptat se ho, co zatím vypozoroval. Možná by jim mohl vnést trochu jasno do případu otravy kočky. Když nad tím Tou přemýšlela, bylo jí kocoura líto. Tolik konožských geninů trávilo čas jeho chytáním. Většinou to byla jejich první mise. Teď je tomu konec. Neposedného kocoura už nikdo honit nebude.