Poslední z klanu Akame XXXV. - Starý známý

Touazuki musela obdivovat nádheru zahrady. Málokdo byl schopen docenit její půvab. Mísily se tu vyšlechtěné rostliny s těmi planými. A celý její charakter postupně divočel, až zcela splynul s okolní volnou krajinou. Přechod byl tak pozvolný a nenásilný, že Tou musela učinit v duchu poklonu tomu, kdo zahrady projektoval. Její okouzlení pominulo v okamžiku, kdy nalezla opevnění, které se schovávalo za bambusovým hájem. Na první pohled maskované, avšak stále přítomné. Jak symbolické pro celé tohle sídlo. Skoro u samotné vysoké zdi se krčil malinký domeček. Okna zářila do tmy.

Tou došla až k němu, před ním seděla na lavičce postava. Nezaváhala a došla až k ní.
„Jsem ráda, že tě zase vidím,“ usmála se Tou.
„To jsme dva,“ odpověděl jí známý hlas. Pořád měl onen poustevnický vzhled. Teď snad ještě víc umocněný pytlovitým oblečením a slaměným kloboukem s širokou krempou. Posadila se vedle něho a zaklonila hlavu, aby si prohlédla oblohu. Neviděla nic, jen tmu. Nad nimi se rozkládaly propletené kmeny a spolu s listy tvořily neproniknutelný baldachýn. Tou se nadechla zemité vůně, zavřela oči a nechala si na několik okamžiků proběhnout před očima barevnou stuhu, kterou vytvořil jakýsi noční pták.
„Tak jak ses měla?“ zeptal se Kenji, jako by si nebyl jistý, čím začít.
„Však to znáš. Pořád spousta práce, Tsunade se svojí špatnou náladou,“ odpověděla lhostejně. Nechtěla mu připomínat Konohu. Muselo se mu stýskat.
„Jo, stále marně bojuji s přívaly plevele. Stále mám pocit, že nade mnou vítězí,“ odpověděl zvesela.
Nevěřícně se na něho podívala.
„Co se díváš? Náhodou je to příjemné. Jsi tak daleko od všeho špatného. Jen mezi rostlinami, které ti nic nevyčítají, nekřičí. Cítím tu mír, který jsem už dlouho nepoznal.“ Rozuměla mu. Ještě si dokázala vzpomenout na svoje cesty. Tehdy, když byla malá a s rodiči se toulala z místa na místo. Usínala pod hvězdami a proháněla se lesy, bez starostí a obav. Přemýšlela, jestli by teď mohla všechno vrátit. Dokázala by opustit svůj život, nechat věci plynout po svém a odvrátit se od všeho, na čem pracovala?
„Přišli jste sem kvůli tomu kocourovi?“
„Hmmm.“
„Byl kvůli tomu hrozný povyk, ale já do paláce vůbec nechodím, takže jsem mimo podezření.“ Tou uslyšela šramot, který se ozval zevnitř domu. Ohlédla se, ale nic podezřelého neviděla, jen jednoduše zařízenou místnost.
„Líbí se mi tahle práce. Všude je takový klid,“ řekl zasněně Kenji a ruce si založil za hlavou. Slamák se mu při tom svezl dopředu. Další šramot, ale opět nic.
„Jsi jak na jehlách.“
„Jsem malinko nervózní. Máme starosti s vyšetřováním a tak. A co vlastně ty? Asi toho příliš nezjistíš, když jsi jen v zahradě.“
„Divila by ses. Chodí sem služebnictvo pro květiny. Vzadu je i zeleninová zahrada, takže kuchaři si každé ráno vybírají čerstvou zeleninu. Odděleně je tu i odpočinkový plácek pro zaměstnance. Hodně lidí si se mnou popovídá. Ještě víc si jich vůbec nevšimne, že někde pleju nebo okopávám. Divila by ses, co neobjevím. Třeba nedávno, jeden páreček zalezl do křoví a já ho zrovna ten den začal stříhat. A oba jsem je viděl...“ zarazil se uprostřed věty a podíval se na Tou, rychle změnil téma: „O všem důležitém samozřejmě odesílám informace.“
Zarazila se, žádné informace nedostala. Otevřela pusu, aby se ho zeptala, ale místo toho překvapeně vyjekla. Cosi jí zaútočilo zezadu na krk. Rychle se otočila, aby čelila nepříteli.
„Čuně!“ ozvalo se za ní. Na parapetu seděl onen otravný papoušek.
„To jsi ty, potvoro.“
„Šerrrredka,“ zavřeštěl a vypadal spokojeně.
„Jo, Tetsuo ho sem posílá, aby nosil informace.“
„Jaké informace? Tetsuo? Ten zmetek má mít jen číslo,“ rozzlobila se a vrhala nevraživé pohledy na oba přítomné.
„Tak jste se přece dohodli! Tetsuo mě sem přivedl, protože jsi ho o to požádala. Potřebovala jsi získávat informace, a aby nikdo ve vesnici nemohl získat nějaké souvislosti, tak jsem je měl přeposílat jemu.“

Tou v duchu zuřila. Jestli jí ještě někdy přijde na oči, určitě ho zabije. A to tomu parchantovi kupovala jídlo a pití.
„Teď poslal Čuně, aby zjistil víc o pokusu o vraždu. Má tady počkat, než se najde viník, a potom ho mám se všemi informacemi poslat nazpátek. Psal, že určitě budeš součástí vyšetřovacího týmu a přijdeš. Mám ti vyřídit: ‚Usoudím, co ti řeknu a co ne.‘ Rozumíš tomu?“
Tou zatnula pěsti: „Dokonale.“ Několik vteřin zhluboka dýchala, aby všechno řádně vstřebala.
„Víš, mohl bys mi prosím ve zkratce předat všechny podstatné informace? Tu leteckou poštu vyřešíme později. Pokud se ovšem jistý papoušek nějakého později dočká!“ zařvala nakonec, protože se Čuně nenápadně zobákem natahoval k její holé ruce. Rychle se stáhl a předstíral, že o ničem neví. Dokonce začal hvízdat.
„Proč jsi na něj tak zlá?“ zastával se ho Kenji.
„Protože je to stejný vyčůránek jako jeho páníček.“
„Pojďme se raději vrátit k těm informacím,“ vyhrkl Kenji, aby odpoutal Touinu pozornost od papouška. V lepším případě mu hrozila oškubáním.
Shrnul veškeré informace, které zatím posbíral. Za tak krátkou dobu jich bylo dost. Využil všech svých schopností, aby si všímal i nejmenších detailů. Dozvěděla se několik informací o feudálním pánovi, jeho návštěvách a jiné pikantnosti o jeho okolí. Určitě bude moci všechno v budoucnu využít, ale k vyřešení travičské záhady nebyla ani o kousek blíž.

V zamyšlení mířila zpátky do jejich pokoje. Shikamaru určitě bude mít spoustu otázek a nebude lehké ho obelstít. Trochu doufala, že po jejím odchodu usnul. Možná kdyby nebyla tak zamyšlená. Nebo kdyby se byť jen o malinko pohnul, zareagovaly by její barvy, ale nestalo se tak. Do poslední chvíle tam stál jako socha, za kterou ho i považovala.
„Touazuki, že?“ ozvalo se po její pravici. Škubla sebou a skoro i vytáhla kunai. Naštěstí se na poslední chvíli zarazila, jinak by si to nejspíš odnesla.
„Ano, pane,“ odpověděla váhavě, protože si nebyla jistá, jaké oslovení má použít. Tsunade by jí vynadala.
Místo odpovědi ze sebe vyrazil podivný smích, který jí zněl jako pokažená píšťalka.
„Překvapil jsem shinobiho,“ znovu vyloudil onen podivný zvuk. Tou byla dopálená, protože se nechala nachytat od takového mamlase, ale nemohla to dát najevo.
„Skvělý výkon, určitě by z vás byl také dobrý shinobi,“ lichotila mu.
„Ano, určitě byl. Jako malý jsem si nepřál nic jiného, ale svůj sen jsem nikdy nemohl naplnit. To víš, dědičné břemeno.“ Tou ho bylo líto. Vlastně získal post, po kterém nikdy netoužil, a teď se s tím musí vyrovnat. Není divu, že má ke všemu tak laxní přístup.
„To znám, taky mám břemeno. Podědila jsem hrozně velké nohy.“ Feudální pán se jejímu vtipu zasmál.
„Nemůžeš spát? Já taky ne, pořád musím myslet na tu kočku. Moje žena ji měla hodně ráda. Nikdy jsme neměli děti, tak se k ní upnula. Co si teď bez ní počne?“
Tou se ani nedivila, že neměli děti. Působil na ni dojmem, že o ženy se právě dvakrát nezajímá. Proč ale řeší kočku! Copak mu nedochází, že má v domě traviče a cílem rozhodně nebylo zvíře?
„Možná byste jí měl dát kotě, když uvidí, jak je roztomilé, určitě k němu přilne.“
„Hmmm, jakmile se rozkřiklo, že Tora umřel, začali nám z celé země posílat náhradní mazlíčky. Moje žena je nechce ani vidět. Některá stvoření jsou opravdu podivná a děsivá,“ při poslední větě na ni vytřeštil oči tak, že sám vypadal jako noční tvor, na kterého posvítíte baterkou.
„Vůbec nevím, co se všemi budeme dělat. Nechceš nějaké? Třeba velblouda nebo muflona?“
„Myslím, že ne. Mám zakázáno domů vodit zvířata.“
„To je škoda. Vypadáš trochu jako lama. Možná by se k tobě hodila,“ informoval ji naprosto nevinným hlasem.
„Děkuji,“ snažila se, aby se jí do hlasu nepromítl vztek.
„No nic, půjdu. Zebou mě už nohy,“ nervózně přešlápl. Tou se podívala dolů, aby zjistila, že je naboso.

Feudální pán odešel, ale Tou nezůstala dlouho sama. Tentokrát příchozího prozradily světlé barvy a zaoblené vlny.
„Copak v tomhle baráku nikdo nespí?“
„Ibiki, jen by mě zajímalo, jak je to možné.“
„Nejspíš za to může uspávací prostředek, který jsem mu přidala do jídla.“
Shikamaru se doloudal až k ní s rukama v kapsách, zaklonil hlavu a zadíval se na noční oblohu a mlčel.
„Chodíš na záchod do zahrady?“ zeptal se nakonec.
„Ne.“ Tou cítila, že by měla Shikamarovi říct pravdu. Byl jeden z lidí, kterým plně důvěřovala, a určitě ji nezradí. Navíc by jí mohl pomoci uchránit Kenjiho tajemství před Ibikim.

Touazuki stála s hrnkem čaje a pozorovala Ibikiho. Bylo skoro devět a on pořád spal. Zřejmě špatně odhadla jeho váhu a dala mu vyšší dávku. S tím pláštěm prostě vypadal daleko větší. Teď ležel s jednou nohou z postele a nezdálo se, že se v nejbližší době probudí.
„Shikamaru, myslím, že bys ho měl proplesknout.“
Místo odpovědi ucítila tlak, který proběhl celým tělem. Než stihla zareagovat, ruka jí sama vyletěla a přistála Ibikimu na tváři s hlasitým mlasknutím. Tou v hrůze strnula. Spáč sebou škubl a posadil se na posteli, zmateně se rozhlédl po okolí.
„Dobré ráno, uvařila jsem vám čaj,“ podala mu hrnek.
„Ty malá jedůvko, co jsi mi do toho dala?“ rozzuřil se.
„Jen bylinkový čaj pro posílení organismu.“ Ibiki si od ní čaj vzal a obezřetně k němu přičichnul.
„Pozorně tě sleduji, měj na paměti, že tě můžu poslat do vězení za pokus o vraždu.“
Tou doufala, že nebude žalovat Kakashimu a Tsunade.

Audience u feudální paní byla odložena. Necítila se natolik dobře, aby mohla přijímat návštěvy a navíc ještě vzpomínat na traumatický zážitek. Rozhodli se navštívit ochutnavačku. Tou se snažila, aby byl celou dobu Shikamaru mezi Ibikim a ní. Ochutnavačce se zřejmě dostávalo přízně od vládnoucí rodiny. Pokoje měla blízko feudální paní a nadstandardně zařízené. Posadila je do polstrovaných křesílek a před každého postavila čaj a tácek s kuličkami ve stříbrném obale. Touazuki je zkoumala, byly to malé cukrovinky. Spořádala jich několik, její dva společníci ani neochutnali.
Žena před nimi byla menší než Tou, měla obrovské oči a vypadala ustrašeně. Možná se bála Ibikiho, který, i když seděl, se nad ní hrozivě tyčil. Pro Touazuki bylo nepochopitelné, proč si někdo vydržuje někoho, jako je ona. Ochutnavači byli víceméně k ničemu, protože většina jedů neúčinkuje okamžitě, a ani tedy nemůžou zabránit otravě. Nejspíš je to kvůli klamnému pocitu bezpečí. Tentokrát to příliš nevyšlo.
„Povězte mi, jak všechno probíhalo,“ pobídl ji Ibiki.
„Všechno bylo normální,“ začala. Její hlas zněl jako křišťálový pohár. Kdyby promluvila snad o trochu hlasitěji, roztříštil by se.
„Z kuchyně donesli jídlo. Byla to pečená ryba, zelenina a rýže. Byla jsem s paní v jejím jídelním salónku. Z jejího talíře mi od všeho trochu odebrali a já to snědla, jako obvykle. Pak jsem ještě dostala z nově načaté lahve saké a nakonec mě paní propustila. Šla jsem do svého pokoje a četla si. Nevím jak dlouho, ale vyrušil mě křik na chodbě. Když jsem tam doběhla, už se seběhlo služebnictvo a utěšovalo paní. Později jsem se dozvěděla, že umřel Tora. Měla jsem ho moc ráda, chodil se ke mně mazlit,“ dokončila smutně a sklonila hlavu. Vypadala jako víla, jemná a křehká. Ve světlém kimonu a se zlatými vlasy.
„Vám nic nebylo? Bušení srdce, zvracení, křeče, sucho v puse?“ zeptala se Tou. Žena sebou trhla a přikrčila se.
„Ne, vůbec nic mi nebylo.“
„Kdo byl v pokoji kromě vás?“
„Sluha donesl jídlo, ale potom odešel. Zůstala jsem tam jen já, paní a Tora. Nikdo nesmí vyrušovat při jídle.“
„Nikoho jste neslyšela? Kdo u ní byl první?“ naléhal Shikamaru.
„Já opravdu nevím,“ upřela na něho doširoka otevřené oči, což Shikamara trochu vyvedlo z koncentrace.
„Když jsem byla u sebe, nikoho jsem neslyšela. Nevím, kdo u ní byl první, protože v době, kdy jsem vyšla, už všude pobíhali lidé. Vy si snad o mně myslíte něco špatného?“ vyhrkla a přitiskla si zaťaté pěsti na hrudník, jako by se před nimi chtěla chránit.
„Ne, nechtěli jsme vás z ničeho obviňovat, jen se snažíme zjistit, co se stalo,“ uklidňoval ji Ibiki, ale přísným a tvrdým hlasem, jako by vynášel rozsudek.

„Určitě to udělala, nevím jak, ale na zločince mám nos,“ řekl jim Ibiki, jakmile se za nimi zavřely dveře.
„Mně přišla celkem milá,“ odporovala mu Tou.
„Zrovna od tebe bych takovou naivitu nečekal,“ pronesl k ní nabručeně. Zamířili zpět ke svým pokojům. Nestihli dojít ani ke schodišti, když za nimi doběhl udýchaný sluha.
„Feudální paní se už cítí lépe a přijme vás.“
Opravdu se cítila lépe a pach jejího léku naplňoval celou místnost.
„Hmm, voní to tady jako u Tsunade,“ prohlásila Tou. Feudální paní dělalo problém jen prosté sezení na židli. Vypadala, jako by každou chvíli měla přepadnout dopředu.
„Tak to jste tedy vy,“ pak na ně zaostřila a několikrát ukázala prstem, „tři,“ dodala.
„Myslím, že je úplně ožr...“ začala Tou.
„Ticho,“ přerušil ji Ibiki.
„Oooo, pojď sem, ty malá. Pojď blíž,“ promluvila na Touazuki. Ta se zarazila, Shikamaru ji postrčil kupředu. Váhavě došla k ní. Feudální paní natáhla buclatou ruku, popadla ji za rameno a přitáhla si ji těsně k sobě, až se Tou zarazila o její mohutný dekolt.
„Taková pěkná holčička,“ začala jí drhnout hlavu. Holčička! Tak jí nikdo neřekl už řadu let.
„Vždycky jsem chtěla holčičku. Oblékala bych ji do krásných šatiček a koupila jí spoustu hraček,“ nepřestávala jí cuchat vlasy. Tou se začínala pomalu dusit. Přemýšlela, jestli dřív zemře pod náporem její váhy, nebo padne do mdlob omráčena alkoholovými výpary.
„Prosím, měli bychom na vás několik dotazů,“ upozornil Ibiki na přítomnost dalších dvou.
„Ptejte se,“ odpověděla a používala přitom Touinu hlavu jako antistresovou pomůcku.
„Už jsme se dozvěděli, že porci z vašeho jídla dostala ochutnavačka. Pak odešla. Zajímalo by nás, co se dělo mezi tím.“
Mohutná žena se zadívala do prázdna. Odmlčela se na několik dlouhých okamžiků, než se její skelný pohled vrátil zpět.
„Nic zajímavého, jídlo bylo na stole. Já jsem si nalila pití, a než jsem se otočila, Tora… ta potvůrka rychlá...“ začala vzlykat, až Tou nadskakovala hlava.
„Prostě mezi tím… on skočil na stůl a… potom ukradl rybu. Krade jídlo pořád... Kradl jídlo pořád. Nechala jsem ho… pochutnat si,“ pak se naplno rozbrečela.
„Snědla jsem zbytek a Tora si lehl pod okno. Potom vstal a škubal sebou. Potom si lehl a nevstal. Já nevím jistě, co bylo dál. Vzala jsem ho do ruky a rozeběhla se. Pak už jsem jenom křičela,“ dokončila příběh, když se vyplakala.
„To jídlo, které měla ochutnavačka. Snědla ho? Nemohla ho třeba vyplivnout?“ ptal se Shikamaru.
„Ne, určitě ho snědla. Proč by měla podvádět?“ zeptala se nechápavě.
„Jen jsem se chtěl ujistit.“

„Potřebuji sprchu, cítím se špinavě,“ hudrovala Tou. Vlasy měla v jednom velkém chumlu.
„Budeš to muset vydržet, teď si potřebujeme ujasnit všechno, co jsme zjistili.“
„Jenže vy jste nebyl uzurpován obryní.“
„Ne, ale byl jsem přiotráven,“ vrhl na ni děsivý pohled. Tou hned zmlkla.
„Dobře, víme, že byla otrávena jen ryba. Proč jen ryba? Jistější by bylo dát jed do všeho.“
„V kuchyni má každou část jídla na starosti někdo jiný. Předpokládejme, že travič buď připravoval jen rybu, nebo měl možnost dostat se jen k tomu, kdo ji připravoval,“ přišel s vysvětlením Shikamaru.
„Proč se neotrávil i kuchař?“ ptal se dál Ibiki.
„Nejspíš proto, že rybu nechutnal. Dochucují třeba polévku nebo kari, ale z ryby nebude uždibovat,“ usoudila Tou.
„Takže jediná možnost, kdy mohli otrávit rybu, je v kuchyni nebo při servírování. Nikdo jiný k ní neměl přístup. Ještě ochutnavačka.“
„Jenže ona dostala svoji porci, pravděpodobně by si feudální paní všimla, kdyby jí něco začala kapat na jídlo.“
„Ale kdo tedy otrávil jídlo mezi tím, kdy ho ochutnala a kocour ho snědl? Přece to neudělala sama feudální paní.“
„Třeba chtěla spáchat sebevraždu,“ navrhla Tou.
„Tak to by se postarala, aby to nesežral kocour. Nebo by zabila sebe i kocoura, ale ona zjevně vůbec nevěděla, co se mu stalo.“
„Myslím, že bychom se měli zeptat na něco úplně jiného,“ řekl nakonec Shikamaru. „Jak ochutnavačka přežila jed, který byl v jídle? Je něco takového možné?“
„Použitý jed nemá zatím antidotum. Otravu lze přežít, ale léčí se jen symptomy a šance je přibližně padesát na padesát,“ informovala je Touazuki.
„A je ještě jiná možnost?“ zeptal se Ibiki.