Odposlechy

„U všech do války nenasazených mladých bojovníků, to je nuda. Tohle mírový období mě snad zabije! V Listové dočista chcípnul pes,“ postěžoval si znechuceně černovlasý Chuunin, rozkročmo stojící na vysutém balvanu u břehu líně si proudící řeky. Se zamračeně nakrčeným čelem odtrhl zrak od nehnutě, na zádech a se slastně zvrácenou hlavou na vzdáleném písčitém plácku vyvrhnutého Akamaru a rázným švihem hodil již několikátou žabičku. Placatý kámen se poslušně odrazil od klidné hladiny a neprodleně její povrch zvrásnil magicky se rozšiřujícími kroužky, stejný proces zopakoval ještě přibližně šestkrát, načež s dutým žblunknutím zmizel pod vodou.
„Takhle nemluv. Buď rád, že je to konečně za námi,“ napomenula ho trpělivě na dece sedící dívka, za clonou vytvořenou rozloženým denním tiskem však otráveně protočila oči v sloup, téma bezduchého poflakování po vesnici v této skupině totiž nebylo propíráno prvně.
„No jo, já vím. Oživlý magor, řádící mimozemšťanka, ohrožení civilisté, životy nasazující shinobi, panující chaos a docházející zásoby,“ odříkal protivně naučným, monotónním hlasem na jeho vkus až nepříjemně často opakovaný argument Konohamaru.
„Nemusíš mi to pořád připomínat. Prostě mám jen pocit, že jsme uvízli na mrtvém bodě,“ mudroval dál, připravuje se k novému vrhu ideálně tvarovaného oblázku. Tentokrát se mu ale nezdařil, mocným živlem vymletá hrana se zarazila o jednu z těch mála vyprodukovaných vlnek a ta vyslaný šutr s posměšně cákavým zvukem po pár otočkách ve vzduchu nekompromisně pohřbila ve své hlubině. To Ctihodného vnuka ještě víc rozmrzelo.
„Ber to z té lepší stránky, alespoň máme čas na aktivity, které jsme dříve zanedbávali,“ zkusila mu týmová kolegyně vlít do žil trocha toho optimismu.
„Jako třeba čtení novin?“ odfrkl pohrdavě, obraceje se s na hrudi založenými horními končetinami ke dvojici kamarádů čelem.
„Nebo řešení zapeklitých úloh,“ ozval se Udon od jakési chytře vypadající knížky.
„Jako třeba čtení novin,“ zopakovala značně dotčeně. Chápala jeho pocit nedoceněnosti, ale nelíbilo se jí, že u toho musí shazovat zájmy někoho jiného.
„Vždyť je to brak zabývající se akorát hovadinami,“ utrousil ke Konožským listům odsuzovačně. V zápalu nelibosti dokráčel na rozloženou, dnes k opačnému účelu sloužící pokrývku, hrcnul si do tureckého sedu a neomaleně je Moegi vyškubl.
„Argh, já to četla!“ ohradila se plavovláska a bezradně si povzdechla. Jeho tvrdohlavost byla nezlomná, proto věděla, že dokud jim nesdělí, co ho tíží na srdci, nemá cenu se s ním přít.
Nezbývalo jí, než sledovat, jak netečně zavírá rubriku s inzeráty a vrací se na titulní stranu.
„,Rekordní nárůst cen másla´. Co je tohle za článek?! To si myslí, že tím někoho zaujmou? Tak prostě krávy míň dojej, to je toho!“ rozčiloval se po odcitování tučného nadpisu a přitom konci natažených prstů rozladěně plácl do levého vrchního okraje.
„Ale ne, to už mi máma neupeče máslové koláčky,“ zafňukal Udon.
„Ježíši, tak se asi zrovna nic dramatičtějšího neděje,“ snažila se do diskuze vnést reálný pohled na věc dívčí třetina gangu.
„Omyl, to se teda děje. Netvrdím, že něco převratného, ale děje. Vždycky se něco děje, je jen na reportérovi, aby to vypátral,“ rozumoval Konohamaru umanutě. Poznámku brýlatého chlapce oba okázale ignorovali.
„Tvůj problém je v tom, že umíš jenom kritizovat.“
„Prosím tě, posledně byla hlavní zprávou změna otevírací doby knihovny, tenhle týpek je fakt žalostnej,“ trval si neochvějně na svém.
„Zato ty bys to určitě zvládl líp, co?“
„Samozřejmě! Já totiž vím, co lidé chtějí.“
„A to je?“
„Akce. Konec mdlým sloupkům o ztracených kočkách, proběhnutých besídkách a nespokojených důchodcích. Čtenáři baží po peprných drbech, utajovaných kauzách, odhaleních a dech beroucích příbězích,“ vyčetl jim mistr v maskování s horlivým jiskřením v tmavých očích.
„Na tom něco bude,“ podělil se o svůj názor Udon.
„Dobře, proto si to ale přece ti autoři nebudou vymýšlet,“ podotkla věcně Moegi, odmítaje dát tomu nadutci za pravdu.
„Vždyť to po nich nikdo nechce. Stačilo by, kdyby se o kapku víc věnovali svoji práci a obtěžovali se se získáním hůře dostupných informací. Dostat se tak přímo ke zdroji… tam, kde probíhají všechny důležité rozhovory…“ básnil zbožně nad jakousi v mysli promítanou představou. Zatímco si zamyšleně hryzal spodní ret, zahleděl se na nad stromy vystupující kulatou střechu kage budovy. Netrvalo dlouho a po tváři se mu rozlil vítězoslavný úsměv, což jeho přátelé velmi znepokojilo.
„Já se bojím zeptat. Obětuješ se a uděláš to ty?“ žďuchla do bojácnějšího z kolegů nervózně Moegi.
„Mám plán,“ ušetřil mu námahu Konohamaru a triumfálně vyskočil na nohy.
„Ale ne,“ zaznělo unisono.
„Gratuluju vám, právě jste se stali asistenty Zuřivého reportéra,“ oznámil jim slavnostně poté, co se rozhlédl, jestli nejsou v doslechu případných spoluobyvatel.
„Cože?!“
„Jak říkám, dáme štěnici do kanceláře Hokage a nastolíme revoluci v novinářském průmyslu.“
„Em, štěnici?“ otázal se zmateně Udon, kdežto růžolící dívka se pouze pokřižovala. Situace byla vážnější, než očekávala.
„Odposlouchávací zařízení. Moegi, máš ještě tu starou vysílačku, co jsme tenkrát štípli mistru Ebisovi?“
„Jo, jenže nefunguje,“ zmařila jeho naděje spasně.
„Nevadí, tady pan Šikula ji opraví. Pamatuju si, jak jsi mi kdysi na akademii rozchodil nefunkčního walkmana. Máš mou plnou důvěru, to zvládneš,“ hladil kamarádovo intelektuální ego.
„Fajn, i kdyby to nakrásně vyšlo, jak ten odposlech chceš dopravit Kakashimu do kanclu?“ zjišťovala mladá kunoichi teoreticky procento uskutečnitelnosti.
„Brnkačka. Říkal jsem, že to mám vymyšlený.“

Ach jo, proč jsem na tohle vlastně přistoupila? Nadávala si v duchu drobná Moegi vlečící se rušnou ulicí se zafóliovaným cirka metrovým fíkusem v těžkém kamenném květináči. Odpověď byla zřejmá. Konohamaru, obzvlášť takhle nadchnutý, uměl být neskutečně přesvědčivý. Navíc musela uznat, že tento plán byl ze všech jeho za vlasy přitažených projektů nejpropracovanější. Zásadní roli v rozhodování také sehrál adrenalin vyvěrající ze strachu z dopadení, jenž jí, ruku na srdce, nehorázně chyběl.
Zastavila, aby si přehmátla, a volnou rukou mohla otevřít dveře podniku poskytující kurýrní služby.
Jelikož se Udonovi, navzdory veškerým pochybnostem, povedlo zprovoznit stávkující techniku, přešli k druhému kroku: propašování k požadovanému účelu upravené zařízení do pracovny Šestého.
„Vítejte, čím vám posloužím?“ oslovil ji vřele muž za pultem.
„Zdravím, chtěla bych doručit tuhle kytku spolu s tímhle balíčkem. Je důležité, aby to bylo dodáno pospolu. Tady je adresa.“
„Jistě, žádný problém. Mám vystavit fakturu na firmu?“ otázal se zaměstnanec, aktivně v šupleti štrachající příslušné papíry.
„Ne, zaplatím hotově,“ zarazila ho, modle se, ať to nestojí víc, než měla u sebe.
Netušili, jak přísným prohlídkám podléhají zásilky určené pro vůdce vesnice, shodli se proto na stanovisku, že objemnější věc budí větší podezření. Onu štěnici tedy mistrně ukryli do předmětu zabaleném v malé obdélníkové krabičce.
K zámince odeslání darů Kakashimu využili výročí úmrtí Jiraiyi-sama, budiž mu země lehká. Poté, co strávili zhruba týden v knihovně, zběžným studováním jeho děl, sestavili kvíz o stu otázek, který pod záštitou knihkupectví, v němž shodou okolností pracovala sestřenice Moegi, podstrčili nejvěrnějšímu fanouškovi Icha Icha z celé Ohnivé země. Samozřejmě na to skočil a prakticky obratem do obchodu s knihami donesl vyplněný dotazník.
Lehce naivní, tím pádem i svolná příbuzná si jej od Hokage převzala a dle dohody ho ujistila, že v případě stoprocentní úspěšnosti bude odměněn výhrou. Květina, odvádějící pozornost, a detailní napodobenina propisky autora románů s lechtivou tématikou, se zabudovaným odposlechem, se jevily ideální volbou. Nyní stačilo jen počkat, až se vybrané předměty dostanou na místo určení.

„Proč tam furt není nic slyšet?!“ bědoval po neměnných deseti hodinách se sluchátky na uších žalostně Konohamaru. „Už by to tam dávno měli mít, ne?“
„Rozhodně, ta kurýrní služba se chvástala doručováním v rekordním čase, taky si podle toho nechali zaplatit,“ odvětila trpce nedobrovolná sponzorka. Prý se jí investovaný obnos nespočetněkrát vrátí. Jo, prd.
„Mohlo se něco pokazit při transportu,“ nadhodil Udon, drbající se nejistě ve vlasech.
„Vždyť jsme to testovali snad milionkrát,“ čertil se dychtivý novinář dál, přitom si dlaní ztrhaně promnul levou část obličeje.
„Možná je problém v dosahu, může ho něco rušit nebo…“
„Já ti se*u na dosah! Po takovém úsilí, které jsme do toho vložili, to prostě musí fungovat!“ vyšiloval velitel gangu a nepříčetně bouchal pěstí do stolu. Tolik věřil, že to vyjde..
„Třeba je to takhle lepší. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby nás chytili,“ podělila se s nimi Moegi o své vnitřní úvahy. Přistoupila zezadu ke Konohamaru a povzbudivě mu stiskla rameno. Bylo jí ho líto.
„Zkusíme to zase zítra a uvidíme. Nevím jak vy, ale já jsem z toho věčného sezení celá rozlámaná, jdu domů.“
„Já taky, máma počítá s tím, že přijdu na večeři.“
„Jo, jen si běžte, stejně jenom brbláte. Já to nevzdám!“ odsekl jim Ctihodný vnuk ukřivděně a na důkaz svých slov si opět napařil tichá sluchátka.
Táhle si povzdechl, když zjistil, že skutečně odešli, složil ruce na desku vedle magnetofonu přizpůsobenému k nahrávání a na dotýkající se předloktí umístil unavenou hlavu.

„Udone, přestaň zpívat,“ napomenul kamaráda ospale, pomalu ze stolu zvedaje otlačené čelo. S hlasitým zívnutím si protřel od spánku zamžené oči a pěkně pozvolna, obratel po obratli si protáhl v nepohodlné poloze ztvrdlé tělo.
„Co tam vzadu huhláš, vůbec ti nerozumím.“ Masíruje si zdřevěnělý krk, opatrně se otočil za sebe, jenže… tam nikdo nebyl.
Chvíli trvalo, než se zdánlivě odumřelý mozek plně probral k činnosti a docvaklo mu, že onen zvuk nevychází z místnosti ale ze sluchátek, které měl nasazené šejdrem. Snažil se je narovnat tak překotně, až málem spadl ze židle. Dokonce si u toho vyrval pár vlasů.
„…příšerná zpráva, Shikamaru,“ řekl první hlas, přes rušivé lupání v mikrofonu pravděpodobně patřící Hatake Kakashimu.
„Já vím.“
Zatímco v monitorované kanceláři nastala tíživá odmlka, Konohamaru zavýskal radostí.
„Co budeme dělat? Jestli se to madam Shijimi dozví, dostane infarkt,“ prorokoval Hokage nešťastně.
„To by pro Konohu nebylo dobré.“
„To tedy ne. Jsi si jistý, že je opravdu mrtvá?“ Z jeho hlasu bylo poznat, že stále nepozbyl poslední naděje.
„Naprosto, pátrací tým ji přinesl v igelitovém pytli. Našli ji nataženou v lese,“ zašlapal je rázem Nara.
„Jak se to přihodilo?“
„Patrně chcíp- Pardon, pošla věkem.“
„To je pecka!“ zvolal během další hrobové pauzy nadšeně Konohamaru.
„Musíme něco vymyslet.“
„Když dovolíte, měl bych jedno řešení. Zatím to budeme držet v tajnosti, vyšleme novou skupinu a mezitím seženeme jinou, vlastně absolutně totožnou, kočku, kterou jí podstrčíme za milovanou Toru.“ Ze šramocení, které nejspíš mělo na svědomí Šestého poposednutí v křesle, bylo našemu posluchači zjevné, že se mu nápad líbí.
„Co pokud to prokoukne?“
„Nesmysl. Vždyť jí to zvíře pořád utíká,“ ubezpečil svého nadřízeného místní génius.
„Dobře. Souhlasím. Postarej se o to, já musím jít na schůzi.“
„Hai.“
„BOŽÍ!“

Svižné, úderné kroky se zlověstně nesly oválnou chodbou. Ani prošívaný koberec s dlouhým chlupem nedokázal pohltit zlobu nahromaděnou v dopadajících podpatcích.
Přestože z úřadu odstoupila, nadále pozorně sledovala politické dění a tato kauza ji u snídaně rozrušila do takové míry, že všeho nechala a rozeběhla se do bývalého působiště.
Krotila se, aby rovnou nevyrazila dveře, silou vůle se přiměla zaklepat, na vyzvání ke vstupu však nečekala.
„Co to má znamenat, Kakash- em, Hokage-sama? Takový skandál!“ zanaříkala blondýna a synchronicky zalomila rukama.
„Huh?“
„Ještě jsi nečetl noviny?“ zeptala se, odpouštěje od vykání, jež ji nějak nešlo přes pusu.
„Ne, měl jsem hromadu práce,“ zalhal, přičemž štosem dokumentů nepozorovaně přikrýval rozevřenou knihu.
„No, tak prosím,“ řekla stroze a mrskla před něho dosud v podpaží stočený tisk.
„,KOČKA MANŽELKY FEUDÁLNÍHO PÁNA TO MÁ ZA SEBOU. NÁHODA, NEBO ÚKLADNÁ VRAŽDA? ANO, I DOMÁCÍ MAZLÍČCI SE MOHOU STÁT STŘEDEM ÚTOKU!´ Co to má bejt?!“ zhrozil se po odcitování hlavního titulku Kopírovací ninja.
„Svéhlavá Tora, všem začínajícím shinobi dobře známá jako nezkrotná šelma, se za záhadných okolností odebrala do micinkového nebe. Co vězí za jejím nenadálým odchodem, má v tom prsty všemocná příroda či lidský faktor vyřizující si skrze nevinné stvoření účty? Více se dozvíte na straně tři,“ pokračoval v hlasitém přednesu, nevěřícně na článek poulíc oči.
To byl průser. Ne, hůř. Katastrofa. Nedokázal si vysvětlit, kudy ty informace o úmrtí unikly. Od zasvěcených Geninů? Z patologického oddělení, kam byla mrtvola svěřena na prozkoumání příčiny smrti? Tupě civěl na papír před sebou a nesrozumitelně si pod maskou cosi mumlal.
„Kdo to napsal?“ dožadoval se jména osoby, kterou se chystal přibít odstrašujícím způsobem na zeď.
„Říká si Zuřivý reportér, evidentně nějaká přičinlivá posila Konožských listů.“
„Dám to do pořádku, hned tam zajdu a přinutím je, aby to stáhli z prodeje.“
„Kašli na to,“ utnula Tsunade jeho soukání do pláště, „boj s žurnalisty nemá význam. Akorát si je poštveš proti sobě, věř mi, mám s těmi krysami své zkušenosti.“
O dost klidněji se posadila na sedadlo pro návštěvy, přehodila si nohu přes nohu a malinko nevyrovnaně si odkašlala.
„Když už jsem zde, chtěla bych s tebou projednat naši dohodu. Myslíš, že bychom mohli termín splátky přesunout na příští týden? Nějak jsem nevyšla…“

„Páni, slyšeli jste to?! To je masakr. Už vidím ten nadpis: PÁTÁ ZADLUŽILA VESNICI,“ rozplýval se nezřízeně Konohamaru po odposlechnutí proběhnutého dialogu. Čile se protáhl a sáhl po připraveném bločku s tužkou.
„Já ti nevím. Nezdá se ti to příliš… osobní? Některé pravdy by neměly být zveřejňovány. Může to oslabit naše politické postavení vůči ostatním dědinám,“ tlumila jeho zapálenost týmová kolegyně. Byl horká krev, častokrát ho musela usměrňovat od svérázných činů a podvědomě tušila, že toto je přesně ten případ.
„Hloupost, lidi by měli být seznámeni s hospodařením minulého režimu. Co třeba: KONOHA V KRIZI – VEŘEJNÝ ROZPOČET PADL NA HAZARD?“
„Taky mi to přijde jako šlápnutí na kuří oko. Budou se vehementně pídit po autorovi. Máš to potenciální stíhání nějak ošéfovaný?“ dělal si starosti Udon. Svým technickým přispěním se automaticky pasoval do role napomáhatele, tudíž se bál o vlastní zadek. Zpočátku celý ten kamarádův rozmar bral s humorem, leč s každým novým zjištěním se mu víc a víc přitěžovalo. Nepředpokládal, že objeví takové jobovky.
„Takhle mě podceňovat, to bys mě urazil. Jasně, že to mám zmáknutý. Coby mistr svého oboru, do redakce jsem šel v přestrojení a s vedoucím se domluvil na absolutní anonymitě. Příspěvky jim házím do venkovní schránky a honorář si budu nechávat donášet na různá místa, pohoda,“ odbyl vyřčené pochybnosti zanícený pisálek, ležérně se pohupujíc na židli.
„Ale i tak. Machinace s penězi nikdy nevěstily nic dobrýho.“
„Uhm,“ přitakal věčný usoplenec.
„Kušujte už! Trochu důvěry, mám to pod kontrolou.“

„To je neslýchané! Hotová anarchie!“ rozčiloval se po místnosti pochodující feudální pán, až mu v již tak brunátném obličeji naskakovaly rudé skvrny. Kakashi, s děsem očima přejíždějící jednotlivé řádky, si zkormouceně promnul nakrabacené čelo. Jedinou útěchou pro něho bylo, že se citlivý článek nacházel v sekci označené bulvár. Staršímu muži před srdeční příhodou by přednesený fakt tepovou frekvenci očividně nesnížil.
„Ano, je to nehoráznost.“
„A co ta reportáž o hospitalizovaném staviteli, který byl v důsledku nedodržení bezpečnostních předpisů vážně zraněn při vykopávání základů prvního mrakodrapu? Apeloval jsem na tebe, aby ten incident zůstal v tajnosti.“ Z nervového vypětí nezdravě se jevícímu mocnáři začal přeskakovat hlas.
„Ujišťuji vás, že ona informace neopustila tuto kancelář. Bohužel se obávám, že sem někdo nainstaloval odposlouchávací zařízení, obrátili jsme to tu vzhůru nohama, ale nic podezřelého jsme nenašli. Nedokážu si to vysvětlit,“ přiznal Hokage se sklesle svěšenými rameny. Na koberečku se cítil vskutku nepříjemně.
„Odposlech? To by ještě tak scházelo. Kdo by za tím mohl být? Nějaký špeh?“
„Troufnu si tvrdit, že to ne, pane. S největší pravděpodobností v tom má prsty člověk od novin. Ten Zuřivý reportér. Slibuju, že ho vystopuji a zatnu mu tipec jednou provždy!“