Světelní strážci - Kapitola XV. - Jouninská zkouška (část třetí)

Kapitola XV. – Jouninská zkouška (část třetí)

Wieře se vůbec nelíbil Isamův stav. Celý se třásl a přesto měl obličej a paže pokryté lepkavým potem.
„Rukushiko, mě… je hrozně špatně…“ řekl jen, načež se chytil volnou rukou za ústa a začal zvracet.
Dívka ho nechala klesnout na kolena a pokusila se mu nahmatat tep. Jak předpokládala, cítila ho jen ztěží.
„Arashi,“ oslovila svou společnici. Ta nastražila uši. „Doběhni pro nějaké ninji z komise. Mám podezření na vnitřní krvácení.“
„Jasně,“ přikývla a vyrazila směrem ke středu cvičiště.
„Pošlu s tebou jeden klon. Kage Bunshin no Jutsu!“ Vytvořila čtyři své kopie, jedna se okamžitě rozeběhla za levharticí, zbylé tři zůstaly u skutečné Wiery a Isameho, jehož paži si opět přehodila přes ramena, a pokračovala.
Arashi zatím běžela, seč jí síly stačily, s klonem dál. Míhali se mezi stromy a snažili se vyhýbat boji nebo zápasícím dvojicím až několikačlenným skupinám. Netrvalo to ani moc dlouho a zahlédli před sebou oplocený vnitřek-vnějšek s mnoha otevřenými branami. Prohnali se jednou z nich jako šílení a klon se následně rozplynul, takže Arashi zůstala před předsedkyní komise sama.
Nyoko se na ni zahleděla obvyklým nevraživým pohledem. Bylo vidět, že si snaží vzpomenout si, kde už šelmu vlastně viděla.
„Rychle! Potřebujeme pomoc!“ zvolala Arashi udýchaně. „Našli jsme člověka po boji a Rukushika má podezření na vnitřní krvácení.“
Několik Jouninů se poplašně zvedlo, ale Nyoko nehnula ani brvou. Otočila se k ní bokem a sledovala les mezerami mezi dráty.
„Nyoko-san?“ oslovil ji jeden z jejích podřízených. Nereagovala.
„Jste tak bezcitná,“ zavrčela Arashi. „Jenom kvůli svýmu přehnaně vysokýmu egu necháte zemřít člověka! A to si říkáte shinobi?“
Safírově modré oči se stočily na šelmu.
„A co máme podle tebe dělat?“ rozhodila rukama. „Naběhnout tam s celou záchranářskou jednotkou? To sice můžeme, ale jak se potom vyrovnáte s bezmocí na misích, když budete stovky kilometrů od domova a příliš daleko od osady, která vám poskytne bezpečí, lékařskou pomoc a zázemí?“
Opět složila ruce za zády.
„Budete slepě čekat na něco, co nikdy nedorazí. Možná podniknete všechny správné kroky, ale třeba taky ne. A co potom? Zahynulo by mnohem víc lidí, než kdybyste se zachovali správně.“
V levhartici sice kypěl vztek. Nicméně si uvědomovala, že předsedkyně má pravdu.
„Můžu už jít?“ zeptala se bez zabarvení hlasu. Žena přikývla a ona vyrazila zpátky.
Wieřin postup s Isamem se zpomalil asi desetinásobně. Mladík za tu dobu, co Arashi odešla, zvracel ještě dvakrát. Nejdřív se jakž takž pohyboval, ale pak se schoulil do klubíčka a odmítal udělat byť jen jeden krok.
Dívka byla zoufalá. Levhartice se nevracela s pomocí ani bez ní a v okolí byl slyšet břinkot zbraní, výbuchy a křik. Klony naštěstí stály na stráži.
„Co mám dělat?“ ptala se sama sebe v duchu. „Když budu čekat, umře. Když se v něm začnu vrtat… tak umře taky.“
Ohlédla se do míst, kde se Arashi ztratila. Stále nic nenaznačovalo, že se blíží lékařský tým. Podívala se zpátky na Isamu lapajícího po dechu a zatnula ruce v pěst.
„Musím to aspoň zkusit.“
„Isamu, zvládneš se otočit na záda?“ ptala se.
Sotva znatelně zavrtěl hlavou.
„N-ne… nech mě…“ šeptal, „nech mě… tady, pro… prosím…“
Nevšímala si jeho proseb a částečně mu vyhrnula tričko. Kdykoliv jindy by si to každý mohl vyložit jako sexuální harašení, ale teď ne. Šlo o čas.
Položila mu dlaně obou rukou na břicho. Musela se aspoň pokusit o částečné opravení všech poraněných orgánů, především tepen a žil, z nichž se neustále řinula krev.
Objevila se zelená pulzující koule. Příjemně hřála a prostupovala mladíkovi do těla. K svému zděšení Wiera zjistila, že Ken mu poškodil aortu, hlavní rozváděcí tepnu v těle. Za své čekání by si nejradši napohlavkovala. Nicméně k jejímu překvapení Isamu ještě neumřel.
„Má dost silnou vůli,“ zamumlala k sobě.
„Rukushiko!“
Ohlédla se přes rameno. Lesem se hnala šedá šelma.
„Arashi!“ zvolala radostně. Pak se zamračila „Kde jsou ostatní?“
„Nyoko nám je nepovolí,“ zavrtěla hlavou. „Musíš to zvládnout sama.“
Wiera chtěla začít nadávat, jenže místo toho jen cosi zavrčela a dál se věnovala své práci. Během chvíle byly všechny Isameho orgány v pořádku. Přebytečnou krev v dutině břišní zahustila šedou chakrou, aby posílila novou, tenkou tkáň poškozených vnitřností.
„Jak… se cítíš,… Isamu?“ zeptala se rozechvěle.
„Jsem hrozně unavenej,“ zamumlal a na důkaz svých slov si pořádně zívl. Vypadal už mnohem klidněji, jeho obličej začal nabírat na zdravé barvě a tep na zápěstí, jak se Wiera přesvědčila, byl znatelnější.
„Máš nízký tlak,“ vysvětlila, „kvůli úbytku krve v žilách. Ještě nějakou dobu budeš ještě unavený a možná ti bude i zima, ale jsi mimo ohrožení života.“
Usmál se, neřekl však nic. Pokusil se zvednout se, dívka mu pro jistotu podala pomocnou ruku. Opět si jeho paži přehodila přes ramena, druhou rukou ho objala kolem pasu a společně se všichni vydali k cíli.
K branám dorazili za necelé tři hodiny. Museli dělat časté přestávky, aby se mladíkovo tělo příliš nenamáhalo.
Na plošině už čekala – mimo členů komise a několika Chuuninů – skupina lidí v bílých pláštích. Ihned se Isameho ujali a provedli důkladnější ošetření. Za Wierou přišel jeden muž z lékařského týmu.
„Řekli mi, že dle tvého mínění je to vnitřní krvácení. Popiš mi stav, v jakém jsi ho našla.“
Dívka se dala do vypravování. Od souboje s Kenem, po začátek zvláštního chování až po léčení. To muže zajímalo nejvíc. Chtěl vědět co nejvíc detailů, způsob ošetření a postup.
„Pane, pojďte sem na moment,“ zavolala ho žena z jednotky. Poodešli stranou a začali o něčem vzrušeně diskutovat, dívajíce se Wieru s Arashi.
Ty dvě si vyměnily pohled. Dívce pak na rameni přistála čísi ruka. Když se ohlédla, zjistila, že je to Nyoko.
„Vedla sis dobře. Ale neměla by ses k někomu příliš citově vázat. Bolí to pak mnohem víc. Každopádně si tě budu pamatovat.“
„Jak se jmenuješ?“ Lékař se během komisařčina monologu vrátil.
„Rukushika. Umi Rukushika.“
„Můžete jít s námi stranou, Nyoko-san?“
Odvedl je z plošiny a ještě pár metrů uličkou. Ukázal palcem za sebe.
„Ten kluk má krev v dutině břišní vyztuženou divnou šedou hmotou. To jsem zatím viděl jen jednou.“
„A co má být?“ Nyoko pokrčila rameny.
„Poprvé ošetřující používal velmi zvláštní typ chakry. Její regenerační schopnost neměla obdoby. Proto jsem chtěl vědět, jak se jmenuješ.“
„Aha…“ Wiera pokývala hlavou.
„Říká ti něco jméno Hikari Ammanti?“
Dívka se zamračila. Už už se nadechovala k odpovědi, jenže předsedkyně ji předběhla.
„Hikari Ammanti? Jak by mohla znát někoho z řad ANBU? Vždyť je ještě dítě.“
„Skládá Jouninskou zkoušku. Je snad dost vzdělaná, ne? Navíc je Ohnivá tanečnice skoro stejně známá jako Sharingan Kakashi. Tak co, znáš nebo neznáš?“
„Znám,“ odvětila a přitom se snažila vypadat vážně. Sestřina přezdívka ji velmi pobavila. Pak zvážněla. „Přežije to Isamu?“
„Bezpochyby,“ odvětil.
Vrátili se zpět. Lékařský tým byl připraven přepravit raněného do nemocnice. Wiera Isamemu slíbila, že se za ním přijde podívat. Nadšeně souhlasil, rozloučili se a doktoři zmizeli.
„Když jsme si teda odbyli důležitější záležitosti, je na čase, abychom zkontrolovali splnění druhé části zkoušky.“
Wiera jim odevzdala dvojici svitků – na jednom z nich byl krvavý otisk prstů – komise zkontrolovala jejich pravost, čas srazu s Jouninem a další. (Jméno nebo podobiznu protivníka vědět nepotřebovali). Nakonec si něco odškrtli v papírech a bylo splněno.
„Třetí část zkoušky bude časově volnější. Úkolem je s jiným členem vytvořit společnou techniku.“
„Takže žádné boje?“ Hned na to – a taky po komisařčině obrácení očí v sloup – si zakryla pusu.
„A použít ji v boji, samozřejmě!“ zavrčela Nyoko. „Budu ji chtít vidět za tři dny do poledne. Zatím můžeš přemýšlet nad svým společníkem.“ Potom si ještě na něco vzpomněla a dodala: „Už naučené techniky se zvířetem se samozřejmě nepočítají jako vymyšlené, ale můžeš z nich vycházet.“
Následně sklonila hlavu a šla se věnovat svým věcem.
Dívka se posadila na okraj plošiny, zády k pletivu. Arashi před ní zakručelo v břiše.
„Hele, ono už je skoro poledne.“
„Je sotva jedenáct,“ utrousila Wiera a vyndala z tašky poslední jídlo, které měla s sebou.
„No vždyť říkám, skoro poledne. Padám na oběd!“
„Aby v tý ledničce taky něco zbylo!“ houkla na ni těsně před tím, než zmizela.
Zakousla se do tužšího rýžového chlebíku a při tom přemýšlela, jaké živly by daly dohromady účinnou techniku.
Slunce na obloze překročilo nejvyšší možnou hranici, když jednou z otevřených bran prošla Gira. Odevzdala dva svitky komisi a chtěla si jít sednout, když tu zaregistrovala Wieru a přišla k ní.
„Ahoj,“ pozdravila a posadila se vedle. „Nečekala jsem, že už tu budeš.“
Wiera jen pokrčila rameny a zeptala se:
„Jakou máš podstatu?“
„Ohnivou. Proč?“
Mladší z dívek jen máchla rukou. „Ále… máme za úkol vytvořit novou techniku. Jenže ohnivá se s vodní nesnáší moc dobře.“
„No,“ zamyslela se Gira, „umím ještě nějaké větrné. A ty s vodou vycházejí celkem harmonicky.“
„To je fakt.“ Wiera s úsměvem pokývala hlavou. „Naštěstí ovládám pár bleskových technik, tak to můžeme v případě nouze zkusit i z druhé strany.“
„Mimochodem, ta tvoje… kočka,“ pronesla, „co umí?“
„Jednu bleskovou. Tu používáme na společnou techniku.“
„A co jich takhle udělat víc?“ nadhodila. „Nebo s vícero lidmi?“
„To nevím,“ pokrčila Wiera rameny, „ale zeptat se běž ty. Nyoko ze mě vždycky chytá amok.“
„Ptát se nebudu.“ Gira pohodila dlouhou ofinou. „ Ostatně – co není zakázáno, je dovoleno.“
S tím musela Wiera – sice neochotně – souhlasit.
Přemýšlely o provedení co nejúčinnější techniky, která by ohromila a ochromila nepřítele a zároveň byla na pohled krásná. Ač se Gira nezdála, byla velká puntičkářka a milovala přesné, souměrné a urovnané věci.
„Hele, odkud vy vlastně jste?“ zeptala se. „I když máš čelenku Listové, motáš se tu jak vítr v bedně.“
„No,“ prohrábla si vlasy, „já vlastně nejsem odtud. Pocházím z ostrova poblíž Země Blesku, z města Soratoshi. A co ty?“ Už při prvním setkání si stačila povšimnout znaku Písečné na její bundě.
„Jsem z Písečný, narodila jsem se a žiju tam. Jenže můj táta je utečenec odtud. Uchiha. Ale ani on, ani já jsme nezdědili Sharingan.“
„To já zatím taky ne,“ pomyslela si Wiera.
„Krev se promísí a moje děti budou mít ještě menší šanci ho získat.“
„Ty budeš mít děti?“ Mladší dívka se napřímila. Druhá se usmála.
„Jo. Jednou. S přítelem se chystáme. A už se moc těšíme. Když to bude kluk, dostane jméno Ichiro. Jako první syn. A když holka, tak Sumi.“
„To je roztomilé, že už máte jména.“ Wieře na jednu stranu znělo povídání o dětech a rodině jako rajská hudba. Přeci jen i její rodokmen byl hodně rozvětvený. Na druhou stranu ji jímala hrůza. Za necelé dva roky se bude moct vdávat a rodiče už se zmiňovali o jakémsi potenciálním ženichovi.
Zatřepala hlavou a dál se věnovala vymýšlení vhodných kombinací podstat do společné techniky.
Když si měla s kým povídat, čas utíkal mnohem rychleji. Později se k nim připojil Masao se svým novým společníkem. Chvíli ještě vyhlížela Reiza, jenže se od Giry dozvěděla, že v aréně zemřel. Dost ji to šokovalo.
„Takhle to chodí,“ pronesl Masao melancholicky. „Smiř se s tím.“
„Myslím, že Isamu je taky mrtvý,“ přidala se Gira. „Nyoko měla pravdu, když říkala, že je tu nadpoloviční úmrtnost.“
Wiera se opírala čelem o kolena a hleděla skrz pletivo do lesa. Pousmála se. Pravdu o mladíkovi znala zatím jen ona sama.
Slunce se sklonilo k západu, až se nakonec ztratilo úplně a začalo se stmívat. Teplota klesla a obyvatelé ze Země Větru začali drkotat zuby. Všem stoupaly od úst obláčky teplého dechu. Ostatně, byl ještě březen.
V půl desáté se všechny dosud otevřené brány zavřely a předsedkyně komise promluvila ke skupině lidí před sebou:
„Co víme, je vás tu dvanáct bojeschopných lidí. Což tedy čítá šest dvojic. Jak už jste slyšeli, vytvoříte společnou techniku, kterou předvedete při poslední části zkoušky, která se uskuteční za tři dny. Vaši techniku chci vidět do pozítří do poledne. Nemoc partnera neomlouvá, musíte se připojit k jiným lidem nebo odstoupit.“
Přejela skupinu neidentifikovatelných osob pohledem a poslala je domů.
Wiera se hned po opuštění areálu cvičiště ztratila ve křoví. Naštěstí ji nikdo nesledoval. Nepamatovala si pořádně cestu a pro jistotu si překontrolovala trasu Byakuganem.
„Čauky!“
Odskočila od dotyčného asi metr a půl, jak nenadálý ten pozdrav byl.
„Musíš mě takhle děsit?!“ vyjekla, až jí hlas přeskočil. Pravou ruku si připlácla na hruď a vydýchávala se.
„Gomen, gomen,“ hihňal se, „neodolal jsem.“
Dívka po něm vrhla pohled, odfrkla si a vykročila dál.
„Ne, počkej, já jsem to tak nemyslel.“ Popoběhl na její úroveň. „Jak dopadla zkouška?“
„Prošla jsem, za pár dní nás čeká další část. Máme za úkol vytvořit novou techniku a použít ji v boji.“
„Zajímavé. Už víš, jak bude vypadat?“
„S Girou – to je moje společnice – máme pár nápadů. Záleží na tom, jestli budou fungovat. Mimochodem,“ podívala se na něj, „kam jsi předtím zmizel?“
„Do ústraní,“ odpověděl tajemně. „nechci, aby o mě mnoho lidí vědělo.“
„Jistě. Rozumím.“ „Nejspíš má taky nějaký důvod, proč se schovává, používá nepravá jména… Až příliš mi to připomíná mne samotnou.“
„Co budeš dělat, až zkouška skončí?“
„Budu trénovat dál. Navíc se chci dozvědět ještě spoustu věcí o svých schopnostech.“
„A nechtěla bys se mnou vládnout světu?“
Ustala v chůzi. On si toho všiml, zastavil se taky a pozoroval ji. Svraštila obočí.
„Vládnout světu? Proč?“
„Mám plán. Říkám tomu věčné Tsukuyomi. Až ho dokončím, nebudou na světě války, žádná nenávist, žádná zbytečná bolest. Lidé budou žít v míru a harmonii.“
„Nekonečné Genjutsu. I kdyby to fungovalo, je to pořád jenom iluze. Nezdá se mi to jako dobrý způsob, jak naučit lidi sebeúctě a pokoře.“ Srpek měsíce na obloze se povážlivě vyhoupl, a tak nasadila ostré tempo, aby byla brzo doma.
„A jak jinak bys je chtěla donutit žít v míru?“ Znovu ji dohnal a rázoval vedle ní.
„Stačí jen pár věcí – moudrý panovník, spravedlivé zákony a pevná vůle.“ Chvíli přemýšlela, jestli musela použít zrovna slovo panovník, ale nechala to plavat. Král, Kage nebo Feudální pán, mají podobnou moc.
„Jenže jak u všech vzbudit tu vůli, se kterou mají žít? Když mnoho z nich chce moc pro sebe? Jsou chamtiví, nepřejícní a zlí?“
„Záleží na jednotlivcích. Všichni nejsou stejní, stačí najít nezkažené jedince. S tou mocí je to složitější. Většina si myslí, že kdyby ji do rukou dostali, zůstanou stejní. Jenže nezůstanou. Změní se, víc nebo míň, ale změní. A záleží na nich, jak s tím naloží.“
„Právě proto chci dát vytoužený mír všem, bez rozdílu na věk i postavení.“
„Jenže pořád je to iluze!“ vyštěkla. „Proč lidstvu nalhávat, že žijí v něčem, co není pravda? Že to možná ani neexistuje? Časem by stejně vyšlo najevo, kdo za vším stojí. Nemyslíš, že potom by byli rozzuřenější než předtím?“ V řečnickém zápalu si nevšimla, že míří do slepé uličky plné harampádí.
„Vážně chceš nocovat v odpadcích?“ zeptal se.
Sklopila hlavu a zamířila tentokrát správným směrem.
„Jak zamýšlíš udělat tak velkou iluzi?“ zajímala se. „Přeci jen… pomocí Genjutsu můžeš ovládnout jen málo lidí.“
„Díky Měsíci. Určitě znáš ten příběh, že ho stvořil Sennin Šesti cest.“
„Jo, znám,“ řekla jako ve snách a přemýšlela, jestli by tomu někdo díky své moci nemohl zabránit. „Ale co když bude v tu dobu zatmění?“
„Zatmění. Nov či úplněk. Jeden den vlády navíc nebo ne, nezáleží na tom.“
„A jak dostaneš tak velký vysílač na Měsíc? Je přece vzdálený stovky kilometrů a žádnou přemisťovací technikou se tam ještě nikdo nedostal. Ani nevím, jestli je to vůbec možné.“
„Použiju Juubiho.“ V otvoru masky mu zasvítil rudý Sharingan, když na ni pohlédl. „V první řadě jsem chtěl pochytat všechny Bijuu. Pět velkých vesnic už by nemohlo Jinchuuriki používat jako zbraň.“
Wieře však neuniklo sloveso v minulém čase.
„Chtěl?“
„Ano, chtěl. Mnoho věcí se změnilo. Přemýšlím, jestli má nadvláda nad veškerým obyvatelstvem význam. Ukázalas mi, že dobrota lidech ještě nevymřela. Postavit se za někoho, přestože je to tvůj protivník, a pomoci mu proti silnějšímu.“
Dívka si zastrčila pramen vlasů za ucho.
„To… by asi udělal každý lékař…“ zamumlala.
„Mnozí nejsou tak vytrvalí. A neumí tolik technik, navíc živelných.“ Na okamžik se odmlčel a pak dodal: „Kdybys byla panovnice, poddaní by na tebe byli určitě hrdí.“
Wieře přeběhl mráz po zádech. Dozvěděl se nějak její tajemství? Nebo to bylo jen náhodné přirovnání? Zbytek cesty strávila v hlubokém zamyšlení, jestli se nijak neprozradila.
„Jsme u Hlavní brány.“
Wiera znovu vzhlédla. Stejně jako předtím, imponovala jí mohutnost takové stavby. Oproti ní si připadala tak malá a nicotná, zranitelná však nikoliv.
„Odtud už domů trefím, arigatou“ usmála se. Ve tmě to možná nezaregistroval. „Ráda jsem si s tebou podebatovala o vládnutí.“
Lehce sklonil hlavu.
„Mám čas o mnohém přemýšlet. Byla to příhodná zkušenost. Určitě to zvládneš?“
Wiera se ohlédla přes rameno.
„Jo, už je to jen…“
Znenadání se jí země pod nohama zatřásla. Uskočila vzad. Objevilo se něco, co připomínalo štětičky masožravky. Jenže to stále rostlo a rostlo a zvětšovalo se. Najednou se mezi výhony objevila bílo-černá hlava a ramena. Nakonec vylezlo celé lidské torzo.
„Máš zpoždění,“ zavrčela člověčí rostlina pravděpodobně k Tobimu. Ten nijak nereagoval.
„Jé, to je ale hezká slečna!“ ozval další hlas. Wiera si tentokrát všimla změny výrazu tváře u bílé poloviny. Ucítila nezvyklé teplo ve tvářích. „Naverbuješ ji k nám?“
„Jdeme,“ zavelel Tobi zostra hlubokým hlasem. „Rád jsem tě poznal,“ řekl jen a v mžiku se ztratil s podivné spirále. Druhý zarostl zpátky do země a nezbyla po něm ani památka.
Dívka se štípla, protože vážně nevěřila tomu, že nesní. Když zjistila, že je pořád bdělá, Pohodila hlavou.
„Dobře, na tomhle světě je spousta divných věcí. A pro jistotu nechci znát odpověď na úplně všechny.“
Otočila se a konečně došla domů. Shodila ze sebe nejnutnější oblečení a lehla si do postele vedle rozvalené Arashi. Ještě dlouho do noci přemýšlela o debatě s Tobim, o jeho zmizení a podivné lidské rostlině, která se objevila, než se jí konečně podařilo usnout.
Druhý den ráno vstala a došourala se do koupelny. Sprcha jí přišla náramně vhod – jednak ze sebe smyla veškerou špínu a druhak i nepříjemné pocity a vzpomínky.
Po dokonalé očistě se zabalila do županu a vrátila se zpět do pokoje. Ušklíbla se při pohledu na Arashi.
„Nevěřila bych, kolik poloh dokáže za noc vystřídat.“ Mrkla na hodiny. „Sedm třicet. Pochybuju, že zvládla přehodit čas, takže by mělo být spíš šest třicet. Počkám ještě půl hodiny a vyrazím něco nakoupit.“
V mezičase si našla nějaké lepší oblečení než to, co měla v lese, vzala si tašku a peníze a podle kuchařky zjistila, jaké suroviny bude potřebovat.
Třicet minut uteklo jako voda a Wiera vyrazila na nákup.
Při toulkách v ulicích se poněkud zdržela, protože ji zaujali dělníci, kteří budovali spoustu jevišť, vyvěšovali barevné transparenty a stavěli stánky jak pro prodavače suvenýrů, tak pro cukráře. Nicméně domů donesla vše, co potřebovala, a ještě něco navíc.
Po pobytu v lese měla pořád pocit hladu a chtěla ho zahnat. Vzala proto několik vajec, zeleninu, sůl a koření. Z útrob kuchyňského vybavení vytáhla pánev, na níž nalila trochu oleje, a položila ji na plotnu. Knoflíkem otočila na největší možnou hodnotu.
Vzpomněla si, že nějaké věci, které potřebovaly zůstat v chladu, nechala v tašce. Všechny je vyndala a snažila se je zapracovat do ledničky. Nešlo to vůbec snadno, jelikož Arashi předchozí den do přidruženého mrazáku strčila kus masa a ten se doslova přilepil ke stěně. Samozřejmě na něm vyrašily ledové krystalky a zabraly spoustu místa, takže se Wiera marně snažila prostrčit krabičku zmrzliny o rozměrech patnáct krát deset krát dvacet centimetrů škvírou širokou pět na sedm centimetrů.
Nevšimla si však, že olej na pánvi vzplál.
Boj s ledem ji vskutku vyčerpal. Musela se napít. Periferním viděním zpozorovala, že Arashi stojí nad schody.
„Dobré ráno,“ pozdravila.
„Dobré,“ kývla hlavou. „Hele, ta hořící pánev byl záměr?“
Dívka se zmateně ohlédla přes rameno. Zděšeně vykřikla. V záchvatu paniky ji nenapadlo nic jiného, než chrstnout obsah sklenice přímo na plotnu.
Sotva se stačila schovat. Rozpálený olej blafnul obrovským plamenem, který ožehnul většinu nábytku ve svém okolí a dosáhl až na strop. V domě se náhle prudce oteplilo.
„Tak dělej něco!“ volala levhartice na Wieru. Ta se krčila za skříňkou a sledovala dění u sporáku.
„A co?“
„Přikrej to něčím!“
Dívka tedy opatrně vytáhla velký hadr na podlahu, namočila ho, připlížila se k pánvi a v nestřeženém okamžiku na ni hodila svou zbraň. Ztlumila plotnu a odskočila vzad. Zpod hadru se vyvalil kouř a tím to skončilo.
„Asi bychom Ammanti neměly říkat, že jsme si chtěly udělat k snídani dozlatova propečenou kuchyni,“ pronesla Arashi. Wiera zavrtěla hlavou. Shlédla očouzenou plochu.
„Fjů, měly jsme to ale štěstí – vždyť je ten dům celý ze dřeva! Radši otevřu okna.“
Oběhla úplně všechna v místnosti a rozevřela je dokořán, aby vznikl průvan a zápach spáleniny zmizel.
„Dáme si studenou snídani?“
„Myslím, že teď ani na nic jiného pomyšlení nemám,“ utrousila. „Vajíčka naměkko?“
„A nějakou paštiku, prosím.“
Wiera jí na talíř rozbila několik vajec a na druhý, menší, vyklopila paštiku s krůtím masem. Sama zasedla ke stolu a žvýkala svou porci. Přemýšlela o tom, jak nerozumně se zachovala, když se snažila uhasit rozpálený oheň studenou vodou. Vždyť to byl skoro stostupňový rozdíl teplot!
Po tom šoku neměla moc hlad, takže když snědla tu trošku, co měla před sebou, zvedla se a šla na cvičiště za vesnicí, kde se měla sejít s Girou.
Už tam čekala. Seděla na levém, dřevěném kůlu, kopala do něj patami a u toho jedla nějakou sušenku. Když si příchozí všimla, mávla na ni, seskočila na zem a vrazila si do pusy celý zbytek sušenky. Rychle ji schroupala, aby na Wieru nepoprskala drobečky.
„Ahoj,“ pozdravila.
„Ahoj,“ odvětila druhá dívka rozmrzele a posadila se ke kůlu. Kovové díly jejího vějíře zazvonily o sebe. Vzala ho do rukou, roztáhla a jen tak s ním pohupovala.
A pak ji něco napadlo.
„Heleď… ta naše technika,“ začala.
„Co s ní?“
Wiera Giře podrobně vylíčila příhodu z rána. Černovláska vypadala vskutku pobaveně a taky
„… když jen sklenice vody dokáže udělat něco takového, co by pak vzniklo v mnohem větším měřítku?“
„To je hodně zajímavá úvaha.“ Gira zamyšleně poklepávala prstem o bradu. „Myslíš, že když použiju mocnou ohnivou techniku – třeba Gouryuuka no Jutsu – dosáhneme požadovaného výsledku? Přece jen při požárech se taky hasí vodou a celkem úspěšně.“
„Prostě to zkusíme. Pokud se to nepovede, budeme vymýšlet dál.“
Zvedly se, Gira do popředí Wiera za ní.
„Kdyby ses necítila, klidně zůstaň vzadu,“ doporučila jí černovláska. Pak začala skládat pečetě. „Katon: Goryuuka no Jutsu!“
Od úst se jí vyvalil obrovský proud ohně. Začal se formovat do dračí hlavy. Wiera si musela zakrýt obličej, jaký to byl žár.
Aby zabránila nechtěnému požáru blízkého lesa, odpověděla svou technikou.
„Suiton: Suiryuudan no Jutsu!“
Z nedalekého vodního toku vystoupala další hlava draka a zařvala na svého ohnivého protivníka. Tomu se to znelíbilo, otevřel svou pekelnou tlamu a hnal se na elegantní štíhlý vodní krk. Druhá hlava zaútočila též.
A pak se obě vypařily. Zbyla po nich jen teplá voda a trocha páry.
Gira zírala jak z jara. Wiera se poměrně spokojeně usmívala. Vyměnily si pohledy.
„To… to bylo…“ Starší nemohla najít vhodné slovo. „Bylo to… jaksi…“
„Hezké?“ napovídala nižší.
„Mnohem úžasnější, než jsem čekala!“ zvolala. „Ale naprosto odlišné od toho, čeho jsme chtěly dosáhnout.“ Znovu se ponořila do rozjímavého stavu. „Kde a jak můžeme sehnat olej, který rozpálíme a rychle zchladíme?“
„Nevím. Žádnou takovou techniku neovládám.“
„To je náš zásadní problém.“ Začala přecházet sem a tam. „Pokud chceme nepřítele ochromit a naprosto zmást, potřebujeme z velkého ohně udělat ještě větší. Nemůžeme předpokládat, že nám protivníci vyjdou vstříc, spíš naopak. Oheň by se dal znásobit větrem, ale já sama nemůžu použít dvě techniky, to bychom pak nesplnily zadání…“ Pohlédla na Wieru. Zrádně se ušklíbla.
„Umíš ohnivý techniky?“ uhodila na ni.
„Ne, žádnou ohnivou neumím,“ zavrtěla hlavou.
„A jak velká je, myslíš, pravděpodobnost, že k ohnivým technikám budeš mít sklon?“
Hnědovláska se zamyslela. Matka byla blesk, ten po ní zdědil Shian. Otec byl oheň a Ammanti zrovna tak. Když má tedy po rodičích obě Kekkei Genkai, mohla by ovládat i obě podstaty. Hořce teď zalitovala, že Sharingan nemá a musí si všechno odedřít sama.
„Myslím, že by to mohla být moje třetí podstata,“ řekla.
„Skvělé!“ zaradovala si Gira. „Naučím tě základnímu jutsu Uchihů – Goukakyuu no Jutsu. Postav se sem.“ Uvolnila jí své původní místo. „Tak. A teď pečetě – had, tygr, divočák, kůň, tygr. Zvládneš to?“
„Hm…“ zabručela a zkřížila ruce na hrudi, „nejdřív bych v sobě potřebovala najít samotnou podstatu.“ Otočila se na svou nynější učitelku. „Jak ji poznám?“
„Ohnivá podstata… je prostě jako oheň. Horká, nebezpečná, agresivní. Nejlíp ji pochopíš, když se naštveš.“
„No, zkusím to.“ V mysli pátrala po věcech, které ji v minulosti rozčílily. Vzpomněla si Akorát na Ariho a jeho výstřelky. Trochu ji to namíchlo.
„Ty seš fakt neschopný pako,“ řekla Gira, když i po několika dlouhých minutách Wiera pořád nehybně stála. „Kdybych se bývala přidala ke komukoli jinýmu, byla bych na tom líp. Akorát s tebou ztrácím čas.“
Přestože mladší z dívek byla mírná osobnost a uměla se ovládat, jen se zamračila a vrhla na svou společnici nepřátelský pohled.
„Jak prosím?!“
„Seš snad hluchá? Říkám, že seš úplně levá! Tímhle tempem se nám to letos fakt nepodaří. Seber se a pohni!“ Gira si zastrčila barevnou část ofiny za ucho, aby se uklidnila. Nicméně krátké vlasy na novém místě nedržely a vrátily se zase zpátky.
„Promiň, že se snažím,“ zavrčela druhá. „Dělám, co můžu.“
„Kdybys hejbla zadkem, jsme už dávno někde jinde.“
„Co proti mně najednou máš? Nejdřív jsi ťuťuťu ***uňu a najednou mi nadáváš.“
„Protože se ti snažím pomoct, ty blbko. Hni sebou.“
Wiera našpulila pusu a poskládala pečetě.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!“
Ohnivá koule o poloměru půl metru byla odpovědí. Neměla dlouhého trvání a občas z ní vylétl malý blesk, ale pro začátek to stačilo. Když jí došel dech, koule zmizela.
„Páni. Rukushiko, ty jsi vážně talent!“ Gira ji poplácala po rameni. „Nevěřila bych, že to není tvoje hlavní podstata.“
„Co mělo znamenat to předtím?“ Wiera po své společnici vrhla tázavý pohled.
„Chtěla jsem ti pomoct, nemyslela jsem to vážně. Jak jsem řekla – ohnivá chakra je agresivní, a tak je nejlepší, když jsi trochu rozčilená.“
„Aha, jasně.“ Podrbala se na hlavě. „Ale přece jenom se mi trochu kryje s bleskovou.“
„A zachytila jsi aspoň trochu tu ohnivou?“
„No, myslím, že možná trošičku…“
„Výborně, tak pokračuj!“ usmála se na ni povzbudivě.
Druhá dívka vytvořila několik klonů, aby se její postup zlepšoval geometrickou řadou. Rozmístila je vedle sebe a jako jeden skládali pečetě a plivali oheň.
Celé dopoledne a odpoledne Wiera zdokonalovala novou techniku. K obědu jí Gira přinesla něco k jídlu. Ovšem vzápětí byla zas na nohou a trénovala.
Ani si to neuvědomovala, ale cvičila v kuse celou dobu. Všechny její klony a i ona sama neustále užívaly chakru a přesto nepocítila žádnou známku únavy.
Nicméně Gira si toho zvláštního úkazu všimla.
„Jak může mít takovou výdrž? S ohledem na svůj věk… Navíc je vskutku talentovaná. A ta divná šedá chakra, kterou používá… je možné, že by byla jednou z nich?“
„Co myslíš, Giro?“ Wiera se ohlédla přes rameno a vytrhla dívku z Písečné z úvah.
„A-ano, jde ti to moc dobře.“
Nižší dívka se usmála a pokračovala o to usilovněji.
Odpoledne pomalu přešlo v podvečer a obě začaly být poměrně unavené.
„Myslím, že pro dnešek by toho bylo dost.“ Wiera si znaveně utřela upocenou tvář od sazí. Gira opřená o prostřední kůl sotva držela oči otevřené. Nepatrně se usmála.
„Jak ty to děláš…?“ zahýbala hlavou ze strany na stranu. „Mít takovou výdrž, dotáhla bych to na Kazekage.“
„Třeba to dotáhneš tak vysoko, nehledě na výdrž nebo zkušenosti.“ Zvedla se. Slunce už se klonilo k západu. „Sejdeme se zítra? Ještě bych chtěla něco stihnout. A beztak vypadáš dost mrtvě,“ pousmála se při poslední poznámce.
„Ve stejný čas tady,“ souhlasila Gira. „Klidně můžeš jít, já si ještě počkám na západ slunce, vždycky mě hrozně fascinuje, co se na obloze vytvoří.“ Posadila se pohodlněji a přivřenýma očima sledovala oranžový kotouč.
Wiera se s ní rozloučila a zamířila do vesnice.
„Je čas navštívit Isameho.“