Poslední z klanu Akame XXXIII. - Čuně

Nikdy si nemyslela, že získat Radu na svoji stranu bude natolik náročné. Právě běhala po Konoze a hledala jednu konkrétní značku nakládaných švestek. Tím úkolem ji nepověřil nikdo jiný než Homura. Proč se nemůže spokojit s něčím dostupnějším? Jenže to nebyla jediná svízel. Oba radní si ji často zvali na čaj, což bylo přesně to, co měla v plánu. Jenže místo probírání nějakých politických záležitostí a velkých tajemství vesnice jí vykládali nudné historky. Seděla s čajem v ruce a nepřítomně zírala před sebe. Ze začátku doufala, že když bude pořádně poslouchat, časem něco zjistí. Jenže zatím se dozvěděla jen o dlouhé řadě psů, prvních shurikenech a jakousi zmatenou historku o rozkvetlé sakuře. Takže teď jen tupě zírala, slova nechávala proplouvat kolem sebe a hlavou jí přitom běžely myšlenky. Stálo ji veškeré úsilí neusnout. Stále doufala, že její oběti budou mít svůj význam.

Poslední tři měsíce trávila hodně času v laboratoři. Každý den chodily vzorky z nemocnice a z misí, všichni požadovali co nejrychlejší analýzu. Získávala tak spoustu zkušeností, jenže se svým projektem zatím příliš nepohnula. Nejprve potřebovala nastudovat podklady a získat co nejvíc informací. Hodně jí pomáhala i Tsunade. Dostala přístup k záznamům v nemocnici a studovala jednotlivé případy. Zjistila, že oblast, kterou se hodlala zabývat, je celkem neprozkoumaná. Jedinou dostatečně účinnou metodou byl klid a dočasné vyřazení z aktivní služby, aby došlo k regeneraci těla. Nejvíc případů bylo hlášeno z období válek, jenže zároveň byly nedostatečně popsány. Jak se zdálo, jedním z mála, kdo v poslední době tímto postižením trpěli, byl Kakashi. Jeho tělo nebylo adaptováno na sharingan a jeho vinou docházelo ke kolapsům při nadměrném využívání. Jenže sama moc dobře věděla, že každá taková událost Kakashiho připoutala na několik týdnů k lůžku. Po nastudování knihy Nara si byla jistá, že část ingrediencí v kuličkách, které používal klan Akimichi, by mohla být použitelná. Jednotlivé složky už měla prozkoumané. Teď jí zbývalo jen počkat, než Kakashi zase skončí v nemocnici, a pak na něm bude moci dělat experimenty. Na myších testy provádět nemůže, protože nevyužívají chakrový systém.
Vzhledem k tomu, že Kakashi odešel na misi, svítala jí naděje. Mezitím trénovala s Shikamarem. Byl teď jediný, kdo si na ni udělal čas. Ino stále chodila na hodiny k Tsunade. Chouji trénoval se svým otcem. Shikaku byl víc než dva týdny mimo vesnici. Takže tak nějak zbyli jen oni dva. Při několika posledních trénincích s Kakashim zaznamenala úspěch. Několikrát se jí povedlo zaútočit na jeho vitální body a ochromit mu tak ruku. Naposledy dokonce vyřadila z provozu jeho nohu, což se ukázalo jako celkem nešťastné, protože dobrou hodinu nemohla najít správný bod na její znovuzprovoznění.

Tréninky se Shikamarem se nepodobaly žádným jejím dosavadním cvičením. Možná by je mohla vzdáleně přirovnat k lékařskému ninjutsu. Oba stáli naproti sobě, Shikamaru používal svoji stínovou techniku a držel Touazuki na místě. Ta se snažila vymanit z moci jeho jutsu. Museli oba vypadat komicky, když na sebe oba civěli naprosto nehnutě a pot se z nich jen řinul. Několikrát se jí povedlo skoro přerušit jeho jutsu. Pokaždé to bylo, jako by jí nohy uvízly těžkém lepkavém bahně. Stihla však udělat jen několik nemotorných kroků, než ji znovu lapil. Jenže ani Shikamaru to neměl jednoduché, jen s vypětím všech sil se mu povedlo udržet Touazuki na místě. Navíc každý den tréninku to bylo složitější. Zlepšovala se v ovládání chakry.
„Nasaď si sluchátka,“ poradil jí. Tou tím trochu překvapil, ale udělala, jak řekl. Opět se ocitla v šedivém světě. Věděla, že kdyby měl být někdy Shikamaru jejím opravdovým soupeřem, neporazí ho. Nejen že je daleko chytřejší, ale navíc stíny nemají barvy. Nedokázala odhadovat jejich pohyby, ani když neměla sluchátka. Byli to jeho nehmotní spojenci. Teď pro ni, uvězněnou ve světě ticha a fádnosti, byl jediným zvukem tlukot jejího srdce. Soustředěně se dívala na zem. Cítila onen podivný tlak, který s sebou neslo Shikamarovo jutsu. Divoce zamrkala. Pot jí stékal zpod vlasů a dostával se jí do očí. Nemohla pohnout rukou, ta kapička hrozně lechtala a ji to rozptylovalo. Udělala sérii nepěkných grimas, aby ji popohnala. Dostala se až k bradě, odkud ukápla na zem. Znovu se mohla zaměřit na svůj cíl. Ucítila dobře známé teplo, snažila se ho vnímat všemi smysly. Nechávala ho zvolna prchat pryč z rukou a trupu směrem k nohám. Opět začínala cítit známé mravenčení v konečcích prstů, ale teplo v chodidlech převážilo. Postupně se zvětšovalo. Pak najednou BUM.
Touazuki se povedlo přemoci Shikamarovy stíny. Pro oba to bylo nečekané, takže skončili na zemi.
„Viděl jsi to!“ nadšeně vřeštěla Touazuki a hrabala se přitom na nejisté nohy. Z vypětí se jí třásla kolena.

„Jo, dobrý,“ odpověděl jí lhostejně Shikamaru, místo aby se postavil, lehl si na záda. Nevypadal, že by měl chuť do dalšího tréninku. Tou si nad něho stoupla.
„Co vyvádíš, vstávej,“ šťouchala do něho špičkou boty.
„Nojo, vždyť už jdu.“
Ten den byl s trénováním konec, i tak to byl úspěch, donutit Shikamara k nějaké činnosti na tak dlouho.
„Pojď, za odměnu tě pozvu na jídlo.“
„Achjo, seš tak otravná,“ to bylo poslední, co řekl na hodně dlouhou dobu. Nikdy moc nemluvil a často ani nebyl ochotný poslouchat. Touazuki to svým způsobem vyhovovalo. Naruta měla ráda, ale někdy byl opravdu až příliš hlučný. Takhle oba seděli u jídla, každý zaměstnaný svými vlastními myšlenkami.
„Počkej, já to zaplatím, bože,“ zanaříkal Shikamaru a položil na stůl peníze.
„Díky, tos nemusel.“
„Bylo by to trapný, kdybych za sebe nechal platit holku.“
„Naruto za sebe nechá platit vždycky. A pak taky ještě jeden...“ Touazuki se zarazila.
„Naruto je natvrdlej.“
„Malinko,“ souhlasila Tou.
„Touazuki, nemůžu jít na chvíli k tobě? Ráno jsem se pohádal s mámou a bude lepší, když jí nějakou dobu nebudu chodit na oči.“
„Klidně, ale máme doma nepořádek. Normálně se s Kakashim střídáme v úklidu, ale před nějakou dobou jsem se na to vyflákla a myslela si, že to za mě udělá Kakashi. Jenže on řekl, že to mám udělat já, a já jsem řekla, že nechci, a potom řekl: Tak fajn. Tak nebude uklízet nikdo. Tak teď budeme čekat, komu z nás dojdou jako prvnímu nervy a uklidí to. Já to ale nebudu. Tohle prostě vyhraju.“
„Tyjo, to máš dobrý, mě by za to máma zmlátila.“
„Kakashi mě nemlátí, myslí si, že na mě půjde psychologicky. Jenže to se plete.“
Shikamaru vcházel do jejich bytu trochu s obavami. Čekal něco jako pořádek u Naruta doma, ale spletl se.
„Vždyť je tu uklizeno.“
„To teda není. Koukni, támhle máme prach, a podívej, tady na zemi je smetí. A někdo ukápl na sporák a ještě tu kapku neutřel.“
„Jste fakt bordeláři.“

Shikamaru si lehl pod Touino okno a díval se ven. Touazuki si četla v knihách až pozdě do noci. Nakonec usoudil, že by jeho máma mohla spát a bude lepší jít domů.
„Stejně to máš dobrý, že máš mámu, i když je přísná. Taky je dobrý, že je pořád doma. Já jsem tady každou chvíli sama, když je Kakashi pryč. A navíc to není ono, protože není holka,“ zklamaně mu řekla Tou.
„Můžeš někdy přijít k nám a popovídat si s tou mojí,“ odpověděl Shikamaru. Dělal si z ní jen legraci, oba dobře věděli, že ji jeho máma nemá ráda.
Zavřela dveře a šla zpátky do pokoje. Zachumlala se do deky a přitáhla si k sobě knihu. Znovu se začetla. Do ticha pokoje se ozvalo klepání. Rozhlédla se kolem. Odkud to sakra jde? Že by si Shikamaru něco zapomněl? Jenže ten zvuk vycházel z jejího pokoje, rozhodně ne od vchodových dveří. Od okna, něco bylo za oknem. Proti temnému nebi se rýsovala silueta. Touazuki se k ní pomalu blížila. Hmátla po lampičce, kterou měla na psacím stolku, a rozsvítila ji. Čekala nájemného vraha, ale místo toho tam byl nádherný ara, červeně zbarvený, neúnavně klepal zobákem na okno. Touazuki nadšeně otevřela okno.
„Jeee, ty jsi nádherný.“ Natáhla k němu ruku.
„Jau, ty potvoro,“ zanadávala. Papoušek zahájil brutální útok a procvakl jí kůži na prstu. Pak vydal zvuk, který se podobal smíchu. Chtěla rychle zavřít okno, jenže k tomu nedostala příležitost. Agresivní pták dál útočil a každé štípnutí následoval zuřivým smíchem. Nakonec jí nezbylo nic jiného než použít na opeřence suiton. Vyrazila ho ven proudem vody a pak rychle zabouchla okno.
Za chvilku se zase vydrápal na parapet. Měl zmáchané peří, znovu začal ťukat na okenní tabulku.
„Snad si nemyslíš, že ti na to naletím znova. Klidně si tam zmrzni, potvoro,“ zakřičela na něho a zkoumala přitom svoje zranění. Na několika místech jí procvakl kůži a z ran se jí teď řinula krev. Navíc pořád bouchal tím zobákem. Nasadila si sluchátka, aby od něho měla pokoj. Pak se s částečným úspěchem pokusila zacelit si rány. Pták nepřestával ve svém úsilí. Musela spát se sluchátky na uších.

Když se probudila, okno bylo prázdné. Konečně to vzdal. Touazuki si oddychla. V rychlosti se nasnídala a pak musela do laboratoře. Vyběhla na ulici a zamířila k nemocniční budově. Stačila udělat jen několik kroků, když jí něco dopadlo na hlavu. Cože, že by pršelo? Hmátla si do vlasů. Na ruce jí ulpěla bělavá kašovitá hmota. S hrůzou se na ni podívala. Nad ní se ozvalo zachechtání. Podívala se nahoru. V kruzích se několik metrů nad ní vznášel červený papoušek. Právě se chystal vyslat na ni další bombu. Tou stihla včas uskočit. Proč ji sakra pronásleduje? Úprkem se rozeběhla směrem k laboratořím, kryla si přitom hlavu a vyhýbala se hovínkovým bombám. Doběhla do nemocnice. Přešla do zadního křídla, kde se nacházelo její pracoviště. V šatně se pracně pokoušela vyčesat si z vlasů ptačí trus. Naštěstí bude mít hlavu schovanou pod čapkou, tak si nikdo ničeho nevšimne. Došla ke svému stolu. Čekala, že bude mít na stole složky s úkoly, ale nic tam nebylo. Nikdo nepracoval, místností se nesl jen tichý šepot. Co se děje? Proč nikdo nic nedělá? Její spekulace přerušilo otevření dveří. Vešel vedoucí laboratoře ve svém pokecaném plášti. Často si říkala, jestli je to od nějakých chemikálií, nebo od snídaně.
Za ním vešla jeho asistentka, přísně vyhlížející žena v brýlích. Do laboratoří příliš nechodila, měla na starosti hlavně administrativu, ekonomický chod laboratoří a celkově se starala o to, aby všechno šlo podle plánu. Tou s ní měla trochu starost. Právě přes ni šly všechny žádosti o samostatné výzkumy. Nad Touinou přihláškou dlouho váhala, než ji přijala. Navíc právě kvůli ní musela pracovat i na běžných testech, protože lék na poškozování chakrou podle ní nenesl dostatečné finanční možnosti.
„Každý z vás dostane zkumavky se vzorky krve. Chci od vás rozbor.“
„Jaký rozbor? Na co máme dělat testy? Co máme hledat?“ ozývalo se ze všech stran. Nebylo divu, že se všichni ptali. Zatím pokaždé byla u biologického vzorku přiložena i průvodka. Bylo tam jasně určeno, jaké mají hledat látky. Nebo alespoň informace o pacientovi a jeho příznacích. Teď neměli nic.
„Nic jiného nepotřebujete. Zjistěte, co můžete. Výsledky odevzdejte ještě dnes,“ žena před nimi si urovnala brýle na nose s jasně červenými obroučky. Všichni si vyměnili zmatené pohledy a všechny napadla stejná myšlenka. Jak máme něco hledat, když nevíme co?
„Ještě vás musím upozornit, že výzkum má nejvyšší stupeň utajení. Nikdo z vás nebude mluvit o jeho průběhu a výsledcích s nikým dalším vyjma lidí zde přítomných. Samozřejmě do celé situace je zasvěcena i Hokage-sama. Pusťte se do práce.“
„Nedostaneme ještě něco jiného, třeba vlasy?“ zeptala se Touazuki.
„Ne, zatím jen krev.“

Pro ni to bylo zklamání. Věděla, že z vlasů se dá často poznat daleko víc než z krve, hlavně pokud se jedná o nějaký jed. Jenže možná se příliš fixuje na otravy. Třeba mají přijít na nějakou chorobu. Nebo možná určit osobu, které krev patří. Právě teď se prala s nedostatkem informací. Hledat záhadné něco v krvi je jako hledat jehlu v kupce sena. Nemůže dělat tisíce testů na všechny známé nemoci a veškeré další aspekty, jež se dají vyčíst z krve. Navíc měla jen omezený počet pokusů, tři zkumavky. Jednu určitě použije na základní rozbor, teprve podle toho se rozhodne, co dál. Nesmí se nechat zahanbit, to, že je nejmladším laborantem, ještě neznamená, že musí prohrát. Zvedla oči směrem k střešnímu oknu nad svou hlavou. Seděl na něm protivný a agresivní červený ara. Sledoval ji korálkovýma očima. On ji prostě nepustí z dohledu, pronásleduje ji.

Touazuki neodcházela z laboratoří první ani poslední. Prostě udělala všechny testy, které požadovala za nutné, sepsala zprávu a svoje závěry a všechno odevzdala. Vzhledem k tomu, že jim dali omezený čas, zřejmě od nich nechtěli žádné složité postupy. Byla ráda, když se konečně nadechla čerstvého vzduchu. Uvnitř byla uzavřená cirkulace. Neměla ráda ten podivný pach, který cítila na patře po každém nádechu. Připomínal jí hodně staré sušenky a i po odchodu se ho nemohla zbavit. Pokaždé, když odešla, musela se osprchovat a omýt si vlasy, protože cítila, jak je k ní přilepený. Teď však nezamířila hned domů. Posadila se na lavičku v nemocničním parku a na chvilku si oddechla. Užívala si poslední paprsky slunce. Vedle ní se ozvalo zašustění, jako když zalistuje starou knihou.
„Ach jo, to jsi zase ty? Když na mě budeš ještě chvíli řvát, tak si tě udělám k večeři,“ promluvila na papouška vedle sebe.
„Šerrredko,“ odpověděl jí.
„Cože?“ překvapeně se na něj podívala. Znala jen jednu osobu, která ji tak oslovovala.
„Naval vořech,“ krákal dál.
„Nemám žádný ořechy.“ Jakmile to dořekla, znovu se nachystal na klovanec.
„Počkej, já ti nějaké seženu.“ Vstala a rozeběhla se do nejbližšího obchodu. Když se vrátila, pták pořád seděl na lavičce a probíral si peří. Vyndala ze sáčku jeden para ořech a podala mu ho.
„Trrrhni si,“ řekl místo poděkování, uchopil ho do pařátku a začal ho ohlodávat. Dojedl, několikrát si otřel zobák o opěradlo a pak k ní natáhl nohu. V malé kožené kapsičce měl schovaný dopis. Touazuki začala číst.
„Ty se vážně jmenuješ Čuně?“ zeptala se papouška.
„Čuně,“ odpověděl jí a snažil se dostat do pytlíku s pochutinou.
Tou dočetla zbytek zprávy. Tetsuo jí oznamoval, že se mu povedlo najít Kenjiho, který byl zaměstnán jako sluha u feudálního pána. Potřebovala by si s Kenjim promluvit z očí do očí, ale jak to provést?

Nejdřív mu v dopise opravila všechny chyby, samozřejmě červeně, aby si toho všiml, a pak na druhou stranu napsala:

Papoušek?! To jako vážně? Čekala jsem od tebe něco víc. Díky za doručení balíčku. Jako dobrá přítelkyně ti dám jednu radu. Neposílej Mizukage milostné dopisy, mohla by ji z toho ranit mrtvice. Proč sakra Čuně? Pojmenoval jsi ho snad po sobě? Jakmile budu mít zprávy, ozvu se.

„Hej, Čuně,“ zavolala na něj. Ten poslušně přišel a nastavil jí nohu. Vložila zprávu dovnitř. Pak čekala, než dojí zbytek oříšků a zmizí. Doma na ni čekal vzkaz, někdo ho strčil pode dveře.
Přijď okamžitě za Tsunade.