Humor

Byly přesně tři hodiny odpoledna a před Akasídlem stáli Tory, Itachi, Deidara a Mira. Ve vzduchu vyselo napětí.
„Teď ti dokážu, že se mýlíš," oznámila Tory Itachimu, který jen zavrtěl hlavou. Deidara začal odpočítávat.
„Deset," ještě se protáhli,„pět," poslední vražedné pohledy plné odhodlání,„START!" z blízkých stromů vzlétli ptáci a Itachi s Tori začali šplhat.
„Na koho ty vsází?" otočila se Mira okamžitě na blonďáka, „A kdo vlastně ty být?"

Hikarin pohľad

Mesiac už bol dosť vysoko a my sme sa stále smiali. Začala som chytať kŕče do brucha, tak som sa pokúsila prestať smiať. Bohužiaľ, to nešlo, keďže si Minari-chan stále robila srandu z princov. Potom zrazu prestala. Keď som zbadala jej vážnu tvár, úsmev mi z tváre zmizol.
„Ani nie. Len... Mali by sme nájsť zvyšok klanu, ktorý stihol utiecť."
„Máš pravdu. Ale kto vie kde sú."
„Preto by sme ich mali nájsť. Môžu byť v nebezpečenstve!"

Když se Kiba probral z bezvědomí, první, co spatřil, byl nějaký ninja, co mu seděl u hlavy. Poté se dostavilo zjištění, že leží v zamřížovéné cele, ninja má šest rukou a jediné mihotavé světlo přichází odněkud z chodby, což Kiba odhadl na baterku... Moment! Ten ninja má šest rukou! Kiba zařval a současně se pokusil vyskočit na nohy, ale jeho žebry projela tak ostrá bolest, že z toho vzniklo spíše tlumené zaúpění.
Ninja mu věnoval letmý pohled. „Tys teda dostal do těla, hmm?"

Minarin pohľad:

Pomaly som odchádzala s Narutom preč. Boli sme ticho. Zhlboka som sa nadýchla a Naruto sa na mňa prudko pozrel.
„Niečo sa deje?“ opýtal sa ma vystrašene.
„Nie. Nie nič. Len mi je smutno,“ Pozrela som sa na hviezdy, ktoré sa jedna po druhej objavovali na oblohe.
„Tak poď ku mne,“ povedal a začal sa ku mne približovať. A ja som za to urobila pár krokov dozadu.
„Hej. Nechaj si to chalanské muchlovanie pre inú,“ zasmiala som sa, ale jeho to neodradilo. Stále sa približoval. Až ma nakoniec zastavil strom. Prižmúrila som naňho oči.

Nevím, jak jinak popsat ráno, než prostě chaos nad chaos. Itachi se vzbudil jako první a okamžitě nabral směr koupelna, ale netušil, že Tory se celou dlouhou noc příšerně nudila, a nastražila mu před pokoj pár pastí. Takže Uchiha vyšel ze dveří a okamžitě mu byly podraženy nohy. Naštěstí před ním vysel provaz, kterého se chytil, ale ten mu na hlavu vysypal rozmixované shnilé ovoce. kterého je v Akasídle plno. A když se chtěl vrhnout na tu potvoru, která se mu o kousek dál posmívala, hodil solidní hubu, protože měl boty přilepené k podlaze.

„Tohle je pitomost!" Kiba Inuzuka naštvaně založil ruce a hlasitě přitom oddechoval.
Zrovna měl za sebou strmý kopec, plný rozbředlého bláta, který zdolal jen pro to, aby se dostali k nějakého malému vodojemu nahoře. Shikamaru jeho poznámek ovšem vůbec nedbal a obešel stavbu se zasněným úsměvem.
Kiba si povzdechl. „Máš to marný! Je to jen pitomej vodojem!"
Vzápětí jej popadla Shikamaruova ruka a přitáhla ho ke dveřím. „Opravdu?"

Kyuubi se po něm natáhl rukou, Naruto uskočil stranou a začal dělat pečetě.
„Fuuton: Větrné tornádo,“ křikl, vztáhl ruce před sebe a nechal chakrou tvořit mocný živel.

[center]Temný hvozd, nový pokus, jedna skrýš,
nenašla by ji ani jedna myš.
Orochimaru to tu řídí, on je tu hlavoun,
i přesto dokáže být pěkný bručoun!
-
Nedaří se a nedaří se zvládnout jeden prvek,
řádí jim tam šotek!
Oba dva vědci neví si už rady,
jak zbavit experiment vady!
Vše už dávno zkontrolovali,
snad posté opravovali.
Stále neví, kde je kámen úrazu,
náhle diví se svému úžasu.
-
Papírek se rychle plní vzorci,
aby to nezapomněli páni vědci.
Orochimaru velí: „Kabuto, hoď ho stroje!“

Kidoumaru visel zrovna na stropě v mínus prvním patře a chystal si ultra lepivé pavučiny k zabarikádování chodby, když se dveřní zvonek náhle rozdrnčel. A vzhledem k tomu, že byl mechanismus zvonku umístěn ke stropu, pro pavoučího ninju to bylo jako rána kladivem do hlavy. V následujícím okamžiku mu tedy ujely ruce a než se Kidoumaru nadál, ležel ve vlastní síti jako kapr o vánocích.
„Do -ele!" ulevil si nahlas a začal s vymotáváním.

Kapitola pátá – Setkání s rodinou

„A kam vůbec jdeme?“ nevydržela to už Fū a jakmile byli dostatečně daleko, musela se zeptat.
„Do Travnaté,“ dostalo se jí strohé odpovědi.
„Budeme bydlet v Travnaté?“
„Jen tudy procházíme.“
„A má to nějaký důvod?“
„Mise.“
„A dost! Řekne mi někdo, do čeho jsem se to vůbec přimotala?“ nevydržela to Fū už v klidu.
„Pravidlo shinobi říká, že pravý shinobi neukazuje své emoce,“ odpověděl ji stroze vedoucí této operace.

Obloha sa tak zamračila, že bola takmer čierna. V okolí miesta, kde sa nachádzala skupinka ľudí s armádou väzňov zavládla tma. Jediný zdroj svetla boli blesky, ktoré križovali nebo. Strážcov, ktorí strážili budovu, v ktorej boli zásoby Akatsuki a ktoré mali len tak mimochodom zničiť ninjovia skrývajúci sa v okolitých lesoch, zničiť, zahalila hustá hmla. Strážcovia nevedeli, čo mali robiť. Bolo naozaj divné, že sa zrazu zatiahlo a tá hustá hmla. Akoby to ani nebolo dielo prírody.

Osobní vlak do Zvučné patřil jistojistě mezi starší modely a pokud v něm bylo něco udržováno, interiér to rozhodně nebyl. Toho si všímal zejména Kiba Inuzuka, usazený na jednom z potrhaných koženkových sedadel, kterým moc nepřidávalo, že do nich během jízdy zatíná nehty. Kiba byl nervózní a ještě k tomu se začínal nudit.
„Já už to nevydržím!" zavrčel směrem ke svému parťákovi.
Shikamaru se neobtěžoval zvednout hlavu od Zvučného slovníku. „Záchody jsou na chodbě. Značkovat sedadla bys tu neměl."

TenTen se probudila v nemocnici, kde u ní dlel Mikael.
„TenTen, musím na chvíli odejít, ale až se vrátím, povím ti vše, co potřebuješ znát. Zodpovím každou tvoji otázku.“ Řekl docela nervózní Mikael.

„Myslíš že to může fungovat?"
„Spolehni se!"
„Já ti nevím, nějak mi to nepřipadá správné, naštvat ho hned po ránu..."
„Vždyť nemusíš nic říkat! Jenom mě trochu podpoř... Představ si jeho výraz," Tory se zlomyslně usmála.
„Tak... fajn," povzdychla si neochotně Mira a obě dívky vyšly na chodbu.
Tory se ještě koutkem oka ujistila, že tam její bratr opravdu stojí, a pak už se, zavěšena v Miře, vydala na druhou stranu...

Kapitola čtvrtá – Setkání s démonem

„Senpai, jaký máte názor?“ optal se Kabuto z korun stromů, když se vedle něj objevila postava jeho nadřízeného.
„Aniž bych to chtěl přiznat, plníme misi, která se možná stane jednou z nejdůležitějších v historii Rootu.“
„Kdo by to byl řekl, že Konoha bude zase mít dva Jinchūriki.“
„Pokud ji dokážeme unést,“ dodal Fū to důležité ‚ale‘.

„Intimidace.“
„Proč vybíráš tak šílený slova?“
„Značí to hladinu mého vědění, čím jsou delší,tím…“
„Nezáleží na délce, ale obtížnosti. Teď se ukaž! Cech!“
„Ech?“
„Ano, cech.“ zazubil se.
„Echolot!“ řekla po chvíli s úsměvem.
„Sakryš…otylost.“
„Co hrajete?“ vložil se do toho právě přicházející Chouji.
„Fotbal.“ odpověděl mladík.
„Aha,“ pokynul ninja a kousl do housky, „a kde máte míč?“
„Slovní,“ zamrkala dívka, „stupidnost.“
„Střecha.“ zívl protivník.

Za vše může prasátko!

„Ja vážne nechápem, prečo musím byť práve a vami,“ hundral Hidan sediac na jednom z pňov a zazeral na Seiichiho a Shinichiho, ktorí sedeli na ďalších pňoch, dosť ďaleko od neho, a stále sa mu zdalo , že vidí dvojmo. Vedľa neho sedel starec, ktorý ho tiež štval, hlavne jeho posledným výstupom.
„My tiež nie sme práve nadšení,“ povedal Seiichi za oboch, lebo Shinichi bol príliš zabratý do rozmýšľania, prečo ho Hidan nemá rád.
Hidan si odfrkol a zahundral niečo, kde boli slušné slová len spojky.

Kabuto se za strašlivého křiku pokusil odstrčit Sasukeho od otevřené skříně a zavřít ji, ale nebyl dost rychlý. Místnost naplnila vůně jablek a jakási zlatá zrníčka, co se pomalu snesla od stropu k podlaze. Na malý okamžik to vypadalo, že se místnost pootočila. V uších ucítili nepříjemné bzučení.