Jiné a přesto stejné 16. díl- Vsadíš se?

Nevím, jak jinak popsat ráno, než prostě chaos nad chaos. Itachi se vzbudil jako první a okamžitě nabral směr koupelna, ale netušil, že Tory se celou dlouhou noc příšerně nudila, a nastražila mu před pokoj pár pastí. Takže Uchiha vyšel ze dveří a okamžitě mu byly podraženy nohy. Naštěstí před ním vysel provaz, kterého se chytil, ale ten mu na hlavu vysypal rozmixované shnilé ovoce. kterého je v Akasídle plno. A když se chtěl vrhnout na tu potvoru, která se mu o kousek dál posmívala, hodil solidní hubu, protože měl boty přilepené k podlaze.
Následná potyčka vzbudila ostatní, kteří se s radostí přidali. Samozřejmě kromě Miry, ta se opět držela Hidana jako klíště.
„Hidane odnes ji. Jenom se tu plete," nadával Kakuzu.
„No jo, furt!" popadl jí a odhodil od hloučku.
„Co ty dělat Deidara? Takhle se kluci nesmět chovají k holkám!" vykřikla a vrhla se na něj, že ho zmlátí. Jashinista ji chytil za hlavu a držel ji od sebe na délku paže. Mit se jen bezmocně zmítala, ale to už Hidanovi podkopl nohy Deidara.
„Ku*va Mitoro, to není Deidara!" ozval se opět Kakuzu, už značně na*raný.
„Co se to tady zase děje?" ozval se hlas tak děsivě ledový, že všichni radši zmlkli. A Pein pokračoval: „Neříkal jsem vám náhodou, abyste těch nesmyslných rvaček nechali?" Mira sklopila pohled a rozvzlykala se.
„Okamžitě na snídani!" zavelel šéf. Odpovědí mu bylo jednohlasné: „Hai!" a následující šoupaní nohou členů Akatsuki do jídelny. Na místě zůstali jenom Itachi a jeho sestra. Itachi měl nohy stále přilepené k podlaze, a Mira byla strnulá strachy.
„Takže Uchihové neposlouchají, jo?"
„Peine, tohle je nedorozumění, já jsem tu přilepený," začal hnedka šéfa ujišťovat Itachi.
„Tak to tě asi potěším... Tobi! Itachi si s tebou chce hrát!" zakřičel Pein někam za sebe.
A v tu chvíli už měl Itachi na zádech posledního Uchihu.
Po obědě všichni odešli do svých pokojů, kromě Tobiho, který byl stále zavěšený na Itachim a Tory, která si sedla do obýváku, a v televizi pustila nějaký kanál s rockem a metalem.
„Thor?" ozvalo se zničehonic za ním.
„Co? Chceš se prát?" pohotově se otočil a očekával nepřátelský útok. Když však zjistil že to zjevení není nikdo jiný než černovlasá obluda, zase se obrátil čelem k televizi.
„No to ne. Nevědět ty, kde být modré třešně?" pokračovala obluda aniž by si všimla, že je k ní blondýnka otočená zády.
„Cože?!" překřikovala Tory hlasitou hudbu, kterou zjevně nehodlala ztlumit.
„Nevědět, kde modré třešně?!" zopakovala hlasitěji.
„Neslyším tě," prohlásila blondýnka a zesílila televizi. Mit jen rezignovaně pokrčila rameny a šla otravovat Hidana.
„Deidaroooooo!!!" zakřičela, když uviděla šedé nagelované vlasy mizící za rohem, a dala se do běhu.
„Co zas chceš?" odpověděl naštvaně, protože už si myslel, že se jí alespoň na chvíli zbavil.
„Nevědět ty, kde modré třešeň?"
„Ne to já opravdu nevědět," hned jak to dořekl, zabouchl za sebou dveře a začal nadávat: „K*rva už od ní začínám chytat tu zas*anou řeč!"
Černovláska přede dveřmi pokrčila rameny a odběhla někam nahoru.
Vyběhla po dlouhých schodech a vešla do místnosti plné prachu, ve kterém vedly dvoje stopy směrem ke skříni a zpět...
***
Najednou Tory něco napadlo. Co si budeme namlouvat, bylo to zrovna ve chvíli, kdy řvala na celý barák: „Hááááávejd hel!!" Televizi nechala zapnutou a odplížila se do koupelny. Prošmejdila všechny skříně, skrýše, prkna pod podlahou, zubní pasty, gely na vlasy, no prostě každičký milimetr koupelny, až konečně našla to, co potřebovala. Sice už to vypadalo mírně plesnivě, ale to se vsákne...
Po necelé hodině konečně vyšla na chodbu, kde stál Deidara. Byl totiž moc líný, aby si šel hledat jiný záchod, a tak už tak asi dvacet minut přešlapoval na místě a hlasitě se dožadoval vstupu dovnitř.
Ale jakmile uviděl svoji sestru/bratra, okamžitě na svoji potřebu zapomněl a uháněl pryč. Na schodech vrazil do Tobiho.
„Děje se něco, Deidaro-sempai?" zeptal se přiblble, ale v příští vteřině uviděl holku stojící nad schody a s hlasitým voláním:„Pomoc, bubááák!!" pelášil pryč.
„Vždyť to nevypadá tak strašně!" volala za nimi Tory, ale oni ji přes tlukot srdce v uších neslyšeli, a ani tak by se nejspíš neotočili, a tak se rozběhla za nimi rozběhla. Bohužel, i jako kluka ji pronásledovala vlastní nešikovnost, a když se konečně skutálela ze schodů, přistála přímo pod nohama Uchihy.
„Nazdárek," zakřenila se na něj, ale on se nezmohl na slovo. Po chvíli mu do pusy vletěla moucha a vyletěla nosem.
„Hele myslete si o mě co chcete, ale mi se to líbí," otočila se a běžela za pištícím Tobim a Deidarou.
A za ní vlály její modročerné vlasy.
Už je skoro měla, ale v tu pravou chvíli pro tu povedenou dvojku do ní vrazila kytička. Thor neváhal a hned se po kytičce vrhla s krásným pomyšlením, co mu udělá až ho přepere. Nejspíš ho přilepí nějakou lepící páskou k reprákům od televize a pustí mu tam naplno Nirvanu...
Ale tyto fantazie musela po chvíli opustit, protože ležela na zemi, na ní ležel rozkročmo Deidara a tahal ji za vlasy.
„Vjatoro, děláš si srandu?" konečně ji poznal,„Tohle myslíš vážně? Co to, k*rva, je?!"
„A já už myslel, že neřekneš ani jednu nadávku... Pořád jsou moc dlouhé, že? Neměl bych si to ostříhat? I když ty máš taky celkem dlouhé vlasy."
Tobi se Zetsuem se vzdálili. Radši. Všimli si totiž Deidarova výrazu dřív, než jeho sestra.
„Ostříhat? OSTŘÍHAT?!" * Tory se nezmohla na slovo. Možná to bylo i tím, že byla celá poprskaná.
„Já tě ostříhám!" Chytil sestru za zápěstí a vlekl ji ven. Samozřejmě se to neobešlo bez kopání a nadávání, ale po asi deseti minutách už stál před Akasídlem, a před ním byla na židli svázaná Tory.
„Rozmyslel jsem si to! Rozmyslel! Polož ty nůžky!" křičela, ale to už jí chyběl pořádný pramen vlasů a další jej rychle následovaly. A jako by toho nebylo dost, po vlasech se jí rozběhly drobné jílové vešky.
„Deidaro co to děláš?!" vyjekl Itachi, kterému neunikl řev až podezřele povědomý. Právě teď zíral na holčičí postavu přivázanou k židli s vlasy po ramena a černo-modrými. Navíc si ani neuvědomil, že otevřel pusu údivem když v postavě na židli poznal svou holku.
„Katsu!" vykřikl Deidara a teď už by jste asi nepoznali, že to, co sedí na židli byla Tory.
„Co na mě tak vejráš?" zabručela na Itachiho tónem, ze kterého bylo poznat, že se jí chce brečet. To ovšem jako správný chlap neudělala.
„Říkala, že chce ostříhat," pokrčil rameny spokojený Deidara a prohlížel si své dílo. Upřímně řečeno: bylo to pravé umění.
„No tak to jsem teďka slyšel, jak byla nadšená!" odsekl naštvaně Itachi.
„Byl," opravila ho automaticky Tory.
„Byla!" začal se hádat.
„Fajn," Tory se postavila, což bylo celkem složité, protože byla pořád svázaná se židlí a těžko se jí držela rovnováha, a přešla k Itachimu.
„Vsadíme se, že jsem kluk."
„O co?" reagoval okamžitě, protože věděl, že to má vyhrané.
„Ten kdo prohraje... dá pusu Konan!"
„Snad ten kdo vyhraje, ne?" opravil ji Uchiha a začal ji rozvazovat.
„Ne, protože kdo dá pusu Konan, toho zabije Pein," upřesnila vítězoslavně.
„Ou..." uniklo Itachimu
„Jo ou..." vrátil se Thorovi zlomyslný úsměv.
„Chci říct - ty se chceš líbat s holkou, až dokážu, že jsi taky holka?" upřesnil.
„Přesně. Ale ty to nedokážeš a Pein zabije tebe."
„Dokaž, že jsi kluk," nadhodil.
„Dokaž, že jsem holka." Itachi jen otočil oči v sloup.
„Snad nechceš, abych tě tady svlékl..."
„Ehh ... To vážně ne."
„Ne, to vážně ne," vložil se do toho Deidara. Tory se spokojeně zazubila.
„Smůlka, Deidaro..." prohlásil Itachi zatímco se nepozorovatelně objevil za Tory a zdvihl jí tričko... Naštěstí si svou podprsenku nechala, a Itachi jí tam spokojeně ukázal se slovy: „Tohle kluci nemají."
Blondýnka zčervenala, ale nebylo to zlostí, že prohrála sázku, ale prostě se červenala jako holka.
Itachi mezitím stál vedle ní a vzpomínal na slova své holky: Víš proč nemám ráda kluky?... Protože nenosí podprsenky.
„Tohle není důkaz," stěžovala si a stáhla si tričko dolů.
„Není?" podivil se Itachi.
„Ne. Mám špatná záda a tohle mi pomáhá. Navíc, Tobi to taky nosí, a ten je hermafrodit a ještě-"
„Nevymlouvej se, jsi holka a tečka." přerušil ji.
„Jiný důkaz! Tenhle je sporný,"protestovala dál.
„Počkej! jak víš že to Tobi nosí?"
„Hmm... při jedné pračce..."
„Vím o dalších způsobech, jak to ověřit, ale to by mi asi tady tvůj bratr nedovolil..."
„Itachi Uchiho, ty úchyle!!" Deidara se rozpřáhl, ale Uchiha stihl jeho ruku zablokovat. Ne však Tory, která mu skočila na záda.
***
Mira přešla po místnosti. Připadalo jí, jako by se tady skrývalo nějaké tajemství, ale nemohla přijít na to jaké. Vyhlédla z okna, ale neviděla nic jiného, než špičky stromů. Musí být pořádně vysoko.
Teda vlastně ano. Viděla. Když se víc vyklonila, uviděla dole pod sebou tři postavy. Seshora nepoznala kdo to je...
Samozřejmě, že to byla Tory s Deidarou navěšení na Itachim, který se jich snažil všemožně zbavit.
Což se mu ale bohužel nedařilo.
„Když mě shodíš do minuty, jsem holka," oznámila Tory, a chytila se ještě pevněji.
„Cože?" vyprskl, ale nic dalšího ze sebe nedostal, protože se začal dusit.
„Tak na tohle fakt nemám," oznámil Deidara a odešel.
„Šedesát, padesát devět..." odpočítávala. Itachi si dřepl a zaklonil se, čímž si trochu odblokoval krk, a nadechl se.
„Nechci ti ublížit! Důkaz, že jsi holka, tak neblbni!!"
„Čtyřicet devět..."
Všemožně se snažil ze sebe Tory setřást, ale jaksi se mu to nedařilo. Tory se už dostala ke dvaceti pěti... Když tu najednou uslyšeli seshora rozjařený výkřik. Stihli se jenom podívat nahoru, než mezi ně, jako dělová koule, vletěla černooká příšera a odhodila je několik metrů od sebe. Byl div, že to vůbec přežila...
Ale vraťme se o kousek zpět nahoru...
Ze svého úkrytu nahoře Mitora viděla, jak se jedna postava oddělila a zmizela dovnitř sídla. Zajímalo jí co se tam dole děje a tak jednoduše skočila.
A opět zpátky dolů...
Důvod proč to všichni tři zvládli tak v pohodě byl ten, že Itachi za tu chvilku povolal Susanoo, aby jeho sestru chytilo a jeho s Tory ochránilo.** Jenomže jak měl málo času, tak Susanoo ještě nebylo kompletní a tak to všechno jenom zbrzdilo. Výsledek byl, že každý z nich přistál na jiném konci paseky a třel si bolavé místo, na které dopadl.
„Vyhrál jsem!" vyskočil po chvíli Itachi a pomohl vstát Miře. Následně chtěl pomoct i Tory.
„To neplatí!" protestovala modročernovláska, ignorovala jeho ruku a naštvaně vstala.
„Platí!"
„Miro?"začala Tory mluvit na kamarádku a Itachiho přestala brát na vědomí, „Jak se podle tebe pozná kluk od holky?"
„Holka nebýt silná jako kluk!" vypálila okamžitě.
„A to se pozná...?" pobízela ji Tory a rukou naznačila, ať pokračuje.
„Nevyšplhat na střechu!"
Ukázala rukou směrem odkud přiletěla, a Tory trochu zbledla. Akatsuki sídlo je totiž od pěti metrů výš neviditelné, protože jinak by bylo hned objeveno.
„Přijímáš?" zamrkal na ni posměšně Itachi, když si všiml jejího vyděšeného pohledu.
„Přijímám."