Orochimarova neuvěřitelná základna - VII. Krásy Skryté Zvučné

Osobní vlak do Zvučné patřil jistojistě mezi starší modely a pokud v něm bylo něco udržováno, interiér to rozhodně nebyl. Toho si všímal zejména Kiba Inuzuka, usazený na jednom z potrhaných koženkových sedadel, kterým moc nepřidávalo, že do nich během jízdy zatíná nehty. Kiba byl nervózní a ještě k tomu se začínal nudit.
„Já už to nevydržím!" zavrčel směrem ke svému parťákovi.
Shikamaru se neobtěžoval zvednout hlavu od Zvučného slovníku. „Záchody jsou na chodbě. Značkovat sedadla bys tu neměl."
„Fakt vtipný!" vyštěkl Kiba a pokusil se chvíli dívat z okna, jenomže tam nebylo nic, než skála, skála, skála... „Nelíbí se mi to. Armáda tu bude za dva dny a pokud se nepletu, velí jí Uchiha. To nemůže chvíli počkat, než mu to vlastní lidi donesou na stříbrným podnose?"
„Ne," odvětil Shikamaru prostě. „Ninja-jednotky se zodpovídají Hokage, musel by jí to ukazovat, což zřejmě nemá v plánu."
„To jako, že si chce sám přilepšit?" Kiba se na okamžik odmlčel a během této chvíle jej napadla mnohem horší varianta. „A co když tam najdeme paprsek smrti!? Přece ho nemůžeme dát někomu už tak dost nadupanýmu, jako generál Uchiha! A vůbec, vždyť my se tím dopouštíme vlastizrady, ne!?"
„Hmm," přikývl Shikamaru. „Buď to bude Uchiha, nebo někdo jiný, to vyjde nastejno..."
„Kdo jiný?"
„Nevím. Třeba Mlžná to má kousek. Nebo Sedm legendárních šermířů, Dvanáct strážných ninjů, Akatsuki, Konožské klany, ANBU, Orochimaru osobně..."
„To jako, tihle všichni nás budou chtít zabít!?"
„Možná."
„Zatraceně, Shikamaru, jak můžeš být tak klidný?!"
„Když mezi nimi nebude Generál Uchiha... Věděls, že se ve Zvučné řekne dobrý den jako dobar dan?"
Kiba sebou naštvaně praštil zpátky na sedadlo. „Věděls, že podle statistik zemře průměrně každý třetí ninja?"

Ve stejném vlaku, akorát ve vagónu pro zavazadla, trpěl Akamaru. Nejen, že nemohl jet společně s ostatními, ale ještě musel mít obojek se známkou a sedět celou dobu v kleci! V kleci! Akamaru podrážděně zavrčel. To bylo největší ponížení, co kdy zažil! Copak je vězeň? Jeho naštvané pobíhání po stísněném prostoru přerušilo otevření dveří. Vstoupila pětičlenná skupina lidí v uniformách, které už viděl. No ano, na Akademii s Kibou! Černé hábity s kapucemi, porcelánové masky - co tady sakra dělají ANBU ROOT?
Vůdce skupiny - podle masky Vůl - se rozhlédl kolem a jeho neviditelný pohled ulpěl na Akamaruovi o chvíli déle. Akamaru byl sice ninken, ale pravé psovství zahrát ještě dokázal. Tak se postavil na zadní a s daleko vyplazeným jazykem začal loudit. Na ANBU to nejspíš zabralo, takže si ho dále nevšímali a odebrali se na opačnou stranu vagónu.
Akamaru toho přes hromadu kufrů a beden moc neviděl. Zaslechl však zvuk otvírané tašky a pak kovové skřípění. Ucítil železo a baterie. O pár minut později se ozval praskot statické elektřiny a Vůl řekl: „Jednotka 2307, zkouška signálu. Potvrďte."
Chvíli bylo ticho. Pak přišla odpověď: „Potvrzuji, 2307, slyšíme vás jasně. Přepínám."
„Mise pokračuje bez potíží," řekl Vůl. „Loďka vplouvá do přístavu, loďka vplouvá do přístavu. Přepínám."
„Pokračujte podle plánu. Další spojení přesně ve 12:50. Přepínám, končím."
„Rozumím. Konec."
Stačilo pár vteřin a přístroj byl rozebrán, a za okamžik opustila skupina vagón druhými dveřmi. Z toho všeho nebyl Akamaru moc moudrý, ale ti lidé se mu prostě nelíbili. Konožstí ninjové tu budou za pár dní, tak proč posílat ANBU předem? Navíc ROOT - v tom musel být zakopaný pes!
Tak Akamaru porušil svou nenápadnost, co mu Kiba před odjezdem tolik kladl na hřbet, prostrčil packu mříží a zašátral v zámku drápem. Mechanismus neodolával dlouho.

Vlak se vyřítil zpoza skalního převisu a cestujícím se naskytl krásný výhled na pole, pole, pole... Byli ve Zvučné. Shikamaru uhasil cigaretu, Kiba sebou už deset minut netrpělivě mlel a jeho sýpavý dech musel být slyšet až ve strojovně. Najednou se ozvalo vrčení, škrábání a než se oba na něco zmohli, někdo stiskl kliku jejich kupé a pootevřel dveře. Bývalí shinobi se se narychlo připravili k boji z blízka, ale naštěstí to byl jen Akamaru, co se protáhl škvírou a cosi horečnatě štěkal.
Kiba si oddechl. „Teda, vyděsils mě... Počkej! Zpomal trochu, vůbec ti nerozumím!! Cože?"
Akamaru za ním vyskočil na sedadlo a štěkal pomaleji.
„Lidé? Kráva? Člověk - kráva?" Nechápal Kiba.
Akamaru zavrčel a začal předvádět něco, co by Shikamaru s přimhouřením oka nazval psí pantomimou. Čenichem se při tom otíral o levý bok.
„Lidé - zvířata? Obličeje? Levé rameno?"
„ANBU?" hádal Shikamaru.
„Haf haf!" poskočil Akamaru.
„Jo, správně, trefils do černýho!" potvrdil Kiba. „Ale co by tady dělali ANBU?"
„Hauhau haf haf vrr hau!"
Inuzuka zkrabatil čelo. „Loď v přístavu? To nedává smysl."
„Haf!" Akamaru si přitiskl jednu packu na ucho, zatímco druhou mlátil do sedadla. „Vrrr vííí vrrr vííí haúúú!"
„Telefon?"
„To spíš vysílačka," odhadl Shikamaru a nahlas uvažoval: „Jednotka na misi, ale proč s takovým předstihem? Leda by tu Hokage měla stejný záměr. A nebo... ANBU ROOT?
„Haf!"
Kiba se nervózně zasmál. „He he, to ne... Oh, Kami. Já to věděl! Už to začíná! Umřeme!"
„Vííí hau vííí..."
„A ty mě neutěšuj, neumíš ani zůstat, kde se ti řekne!"
„Haf haf huf."
„Ne, už nikam nechoď. Stejně za chvilku vystupujem..."

V tom samém vlaku, jen o pět vagónů dál, se Sakura Haruno podívala na své digitálky, načež obrátila pozornost k velkému cestovnímu batohu na protějším sedadle. Povolila přezky, rozepla a zip a odhalila tak obsah svého zavazadla - Naruto, stále ještě v pyžamu, nerušeně spal a chrápal jako divý. Povzdechla si a strčila do něho.
„Vstávej, Naruto! Za chvíli jsme ve Zvučné!"
Naruto zamlaskal a pomalu otevřel oči. „Co je? Proč je tu takovej randál?"
„Jedeme ve vlaku."
„Heh?"
„Prostě vylez! Oblečení máš uvnitř."
Naruto se pomalu vyhrabal ven a teprve poté mu to došlo: „Co tady dělám!? Kam jedeme!? Jak jsme se sem dostali!?"
„Neřvi!" Sakura ho umlčela kopancem do holeně. „Tohle je přísně tajná mise, přímo od Hokage-sama. Takže buď tak laskav a chovej se trochu nenápadně!"
Naruto chvíli zkoprněle seděl. Pak pokrčil rameny a začal si oblékat svoji kombinézu. „A co to teda máme udělat?"
„Dovést Sasukeho zpátky domů, co asi?"
Zapl zip a široce se usmál. „To není pravda."
Upřela na něj ostrý pohled. „Cože?"
Vytáhl z batohu čelenku a zatímco rozvazoval uzel, povzdechl si. „Možná nejsem žádnej Shikamaru, ale misi poznám. Teda, rozhodně by mě kvůli ní nikdo neunášel v báglu a nejeli bysme vlakem. A vůbec, zítra je odvod, stejně bysme se sem dostali, tak o co jde?"
„Prostě sbalíme Sasukeho a tečka!" odsekla Sakura podrážděně. „Nebo snad nechceš, aby se tvůj nejlepší kámoš vrátil, hmm?"
„Nó..." Naruto se podrbal ve své blond kštici. „Vlastně mám pocit, že mě nesnáší a občas by mě rád zabil... Co je? To mi říkáváš ty!"
Sakura jej ještě pár sekund propalovala pohledem, ale pak si zakryla ústa rukou a chvatně opustila kupé s brbláním: „Musím na toaletu..."
Naruto pokrčil rameny a zadíval se ven z okna. „Dattebayo..."
Doufal, že jsou ve Zvučné stánky s ramenem.

Ve Zvučné bylo náhodou skvělé počasí, což většinou znamená, že déšť vystřídalo slunce a všechno bláto zaschlo natolik, aby do něj občané nezapadali po kolena. Tuto změnu venkovního klima nehodlal Zaku Abumi prošvihnout, takže odhodil pláštěnku a radostně se protáhl. „Přestalóó pršéét!"
Načež se na něj snesl déšť pěstí Kin Tsuchi. „A co má bejt!? Nikoho v celý Vesnici to nezajímá! Snad jedině proto, že se teď bude zatraceně víc makat!"
„Au!" Zaku bystře unikl z jejího dosahu a zasmál se. „Víš, že ti v tom světle sluší, když se vztekáš?"
„Jestli si myšlíš, že ti na tyhle lichotky skočím, tak jsi vedle!"
„Um, pardon!" Naruto si to s úsměvem namířil přímo k nim a Sakura již dávno rezignovala na pokusy ho zastavit. „Zdravím, zrovna jsme přijeli a trochu tady bloudíme... -"
Tato věta sklidila od Zvučného páru celkem rozporuplné reakce:
„Tak si jděte bloudit někam jinam, když vás to tu nebaví!" odsekla otráveně Kin.
„Fakt? Odkud jste!? Jak dlouho se zdržíte? Já jsem Zaku a tohle je Kin! Co potřebujete vědět? Vemem vás tam!" vychrlil Zaku nadšeně a dokonce jej ani nevyvedlo z rovnováhy, když mu Kin dupla na nohu.
Naruto se rozzářil. „Jsem Naruto, tohle je Sakura! Jsme z Konohy. Jste taky ninjové? Kde se tu prodává ramen?"
Sakura rezignovaně schovala hlavu do dlaní a náhle chápala každého Zvučného ninju, který by se je pokusil zabít.
Zaku s Narutem si kamarádsky hodili ruce přes ramena a vyrazili do nitra vesnice:
„Jo, taky občas trénujem, ale za moc to nestojí, není tu vybavení. Ale umíme skvělý tradiční zvučný techniky!"
„U nás je to furt samý teoretizování, dobrej kus ninjutsu tě učej až po chuuninský! Ale chodim na doučování, zrovna jsem ovládnul rasengan!"
„Ty v**e! Hustý! Ukážeš mi ho?"
„Jasan, dattebayo! Kde's říkal, že je tu ten ramen?"
„To nevim, ale je tu hospoda. Dělaj bezva šašliky. A navrch si dáme pivo."
„Co to je?"
„Překvápko, brácho!"
Teprve teď se Sakura ohlédla po Kin.
Zvučná kunoichi pohled opětovala. „Nech mě hádat - je to poslední svobodnej kluk v tvý vesnici, co za něco stojí a ty nemáš srdce pustit ho k vodě."
Sakura byla okamžik na vážkách, jestli zblednout, nebo se červenat. „Ne, my spolu nechodíme. Je to jen... ehm, kamarád."
Kin se škodolibě usmála. „Jasně, krásko! Samozřejmě!"
Sakura odpověděla nervózním zasmáním. „Ehm, měly bysme je dohnat, Naruto není zvyklý platit účet."

„Kampai!" Naruto a Zaku popadli půllitry a předvedli skvělou souhru pití na ex. Ale narozdíl od Zakua, jen co v Narutovi zmizela poslední kapka, zrudl, zaškubal sebou a zakončil výstup hlasitým grknutím.
Oba páry seděly u čtveratého stolku v místní čajov- ... hospodě a strhávali na sebe pozornost znuděného majitele, protože bylo teprv půl desáté ráno.
Naruto si otřel pusu do rukávu. „Okami! Co to bylo?"
„Jsi fakt dobrej," zasmál se Zaku. „A teď musíme pořádně oslavit tvý první pivo!"
„To radši ne!" Sakura přičichla k talíři s krvavě zbarvenou polévkou a odstrčila ho. „Chceme se jen najíst. Pak máme nějakou práci."
„Ty už nebudeš?" Naruto vyškrabal svůj - kam stihl vylít jeho obsah mezi pivem nedokázala odhadnout. „Je to zdravý, prej je v tom řepa!"
„A co tady vůbec děláte?" zeptal se Zaku, stále se zářivým úsměvem.
„Hledáme O-!" stihl říct Naruto, než ho Sakura kopla pod stolem.
„Hledáme nějaké skvělé místo pro trénink přežití v divočině," zamluvila to rychle. „To se dneska tak dělá. Odjet někam mimo civilizaci..."
Kin se celou dobu tvářila podezíravě, nyní však propalovala Sakuru vražedným pohledem. „A ta necivilizovaná divočina je tady ve Zvučné, co?"
„To jsem neřekla..."
„Sklapni! Vim přesně, co si vy Konožani myslíte!" Zvučná kunoichi se naklonila co nejblíž ke své oponentce. „Zřejmě se teď cítíš fajn, že si idiot s blonďákem padli do oka, ale já ti nevěřím ani slovo!"
Sakura se zaraženě ohlédla ke klukům, ale po těch zbyly jen prázdné židle a z venku se ozývalo: „Prostě si napřed udělám stínovýho klona!"
Povzdechla si. „Fajn, dostalas mě."
Kin nakrčila čelo. „Takže?"
„Hledám jednoho kluka. Máme spolu nevyřízené účty."
„A potom se to takhle nahromadí v ruce!"
„Odkopl tě?"
„Ne, je to trochu komplikovanější..."
„Ty v**e!"
Kin přišoupla k Sakuře svůj půllitr. „Jsem jedno ucho."
Haruno smutně zavrtěla hlavou. „Co bys udělala, abys dohnala nezávislýho flegmatika k zodpovědnosti?"
„Počkej! Pozor!"
„Zodpovědnost?" zopakovala Kin. „To slovo neznám."
Vzápětí se ozvala rána provázená modrým zábleskem a vlna zbytkové chakry porozbíjela okna.
Sakura zavřela oči a pomalu napočítala do pěti. „Vadilo by, kdyby tu Naruto musel zůstat?"

„Tak, nejdřív nashromáždím chakru v tomhle super mechanismu v rukách a pak ji najednou vypustím!" vykřikl Zaku a proděravěl další dva zrezivělé barely, na skládce před hospodou. „Zatím nic moc, ale když budu tvrdě trénovat, za chvilku budu mít tolik chakry, že z toho exploduje i ocel! Pak se stanu nejlepším ninjou v zemi Zvuku a nakonec budu...-"
„Hokage!" doplnil Naruto s jiskřičkami v očích.
„Otokage!" zasmál se Zaku a plácl Naruta po zádech.
Naruto začal dojatě slzet. „Kdes byl celej můj život!?"
„Nerada ruším, hrdličky," řekla Kin kysele, když se Sakurou opustily hospodu. „Jdem Zaku! Máme dneska ještě spoustu práce!"
„To my taky." Sakura popadla Naruta za límec a táhla ho pryč.
„Ale ještě se uvidíme, ne?" volal Zaku, zatímco se vzdálenost mezi dvojicemi rychle zvětšovala.
„Jasně, dattebayo! Jsme přece kámoši!"
„Za Zvučnou!"
„Za Listovou!"
„Sklapni!" zařvala Sakura a vlepila Narutovi facku. „Už vím, kde je Sasuke, takže musíme pohnout."
Naruto se nepřestal mračit. „Jo, je v tom malým vodojemu na kopci."
„Jak to víš?"
„Zaku mi to řekl."
Sakura zděšeně stáhla obočí. „Snad jsi mu nevyzvonil, že...?"
„Ne. Jen to, že jsme přišli pro kámoše Sasukeho," odvětil Naruto nezvykle vážným tónem. „To nemůžeme udělat."
„Houby, Sasuke se musí vrátit domů!" odsekla Sakura.
„Tohle nemyslím!" Naruto ji rychlou chůzí následoval směrem k okraji vesnice. „Nemůžeme to tu dobýt! Tahle vesnice je sice trochu ponurá a tichá, ale jsou tu fajn lidi. A Zaku je úžasnej borec!"
Otráveně si povzdechla. „Jo, to je moc pěkný, ale mně to neříkej! Já si žádnou invazi nevymyslela!"
Naruto smutně sklopil hlavu: „Možná bysme je mohli varovat."
Sakura zastavila tak prudce, že do ní zezadu vrazil. „Varovat!? To jako vyzradit přísně tajné vojenské informace? Víš co by to bylo? Zrada!"
Naruto vykouzlil výraz alá zmoklé štěně. „Ale -..."
„Přestaň fňukat a dej se trochu dohromady! Listová chce jen Orochimara, ne? Vesnice bude v pořádku! Tak! Teď prostě dojdeme pro Sasukeho a rychle zpátky domů!"