Slovíčkaření

„Intimidace.“
„Proč vybíráš tak šílený slova?“
„Značí to hladinu mého vědění, čím jsou delší,tím…“
„Nezáleží na délce, ale obtížnosti. Teď se ukaž! Cech!“
„Ech?“
„Ano, cech.“ zazubil se.
„Echolot!“ řekla po chvíli s úsměvem.
„Sakryš…otylost.“
„Co hrajete?“ vložil se do toho právě přicházející Chouji.
„Fotbal.“ odpověděl mladík.
„Aha,“ pokynul ninja a kousl do housky, „a kde máte míč?“
„Slovní,“ zamrkala dívka, „stupidnost.“
„Střecha.“ zívl protivník.
„Bože, nechceš trochu přitvrdit?!“zlobila se.
„Chci jenom přežít.“ protáhl se.
„Charakter.“
„Erudice.“
„Tak vidíš, že ti to jde. Cerebrum.“
„Mrtvý jazyk neplatí, musíš něco jiného.“vložila se jim do toho rozhodčí Sakura.
„Aha, tak tedy cela.“
„Laskavost. Zmírňuješ snad tempo?“ zašklebil se.
„Statarický.“ odvětila aby dokázala kvalitu své slovní zásoby.
„Víš, co to vůbec znamená? Kýbl.“
„No jasně! Přesně to, co ty!“ smála se.
„Nebuď směšná.“ podepřel si hlavu.
„Tak kýbl říkáš? Bl…bl…“ orosilo se jí zničehonic čelo.
„Tak vidíš. Já říkal, že na to jednou dojedeš.“ založil si ruce na prsou.
„Sakra! Sakra! Sakra!“brblala.“
„Zbývá poslední minuta.“ připoměl jim Naruto, který se rozhodl jim to časovat, páč se nudil.
„Tak jí tak netrap, Shikamaru.“ ozvala se Ino zapisující výsledky.
„Já? A to její první slovo? Nadir? To nebylo trápení?“ohradil se Nara. Se sarkasmem pozoroval trápení své protivnice.
„Blbá hra.“ pronesl Akimichi.
„Bl..no jasně! Blb! zasmála se jouninka.
„Hej!“ otočil se Shika na Akimichiho.
„Upozorňuji, že zbývá třicet sekund do konce.“ podíval se Naruto na hodinky a zívl si.
„Lb…lb…lb…“ usilovně přemýšlel.
„Dvacet sekund.“
„Baka! Nestresuj ho!“ zařvala Sakura.
„Lb…lb…lb…“
„Au!“ křičel Naruto.
„Lb…lb…lb…“
„Zajímá mě jestli tě něco napadne.“ zasmála se Shikamarova protihráčka.
„Lb…lb…“
„Deset! Devět!“
„Naruto!“
„Lb…lb…“
„Šest! Pět! Sakuro nech mě!“
„Lb…lb…lb…“ Shikamaru byl v koncích. Hodinky neúprosně odtikávaly poslední sekundy.
„Konec!“ křikl Uzumaki.
„Ino, jak jsme na tom?“ otočila se Haruno na blondýnku zapisující výsledky. Všichni pozorovali modroočku, jak ji propiska tančí po papíře, pak se narovnala: „Tím, že jsi měla poslední slovo, jsi vyhrála, Temari-san.“ usmála se na kunoichi.
„Dostala tě tak na jednoduchý slovo, Shiko.“ poškleboval se Naruto.
„Já vím.“ zabrblal oslovený.
„Zajímalo by mě, jak to děláš, Temari,“ zasmála se Ino.
„Co?“ nechápala dotazovaná.
„Na Shikamara v těchto věcech nikdo nikdy neměl.“ vysvětlila Sakura.
„Teď už má.“ pronesla sebevědomě sestra Kazekageho a významně pohlédla na svého protivníka.
„Tss. Kdyby ti Chouji nevědomky nenapověděl, projela bys to.“ odsekl. Bylo mu to jedno.
„Štěstí je v genilalitě také potřeba.“řekla pohrdavě.
„Tos přehnala.“ zamračil se a vstal.
„P-počkej!“ nechápala. Vždyť to byla jen hra.

Den se chýlil ke konci. Paprsky osvětlovaly ulice , bylo léto, takže o světlo nebylo nouze, ovšem blížící se večer byl cítit každým coulem. Opírala se o zábradlí a nastavovala obličej zeslabujím oranžovorudým paprskům Náhle uslyšela kroky, přestala se opírat a otevřela oči: „Shikamaru?“ nevěřila. Stál pár metrů od ní ve své chuninské vestě a znuděným výrazem. Došel rozvážnými kroky k ní. Nechápala, co se děje
„Kdy se vracíš domů?“ optal se.
„Proč se ptáš?“
„Nic. Jen tak.“ zívl.
„Hele, Shiko, jestli to je kvůli tomu…“
„Dáme další kolo?“ mrkl na ni. Neměla slov: „Jo.“

„Těkavost.“ začala.
„Strop. Mohu se na něco zeptat?“
„Opice. Na co?“
„Cesta. Myslela sis, že se doopravdy zlobím?“
„Ne,“ uhla očima, „taška.“
„Já myslím, že ano,“ ušklíbl se, „kafe.“
„Femina.“
„Cizí jazyk neplatí. Něco jiného.“ upozornil ji.
„Federace. Proč bych se kvůli takové kravině měla trápit?“ odsekla
„To nevím. Cetka.“ usmál se.
„Jsi na omylu, Shikamaru. Karma.“
„Mantinel. Zamiloval jsem se do tebe.“
„Elektřina. Cože?!“
„Naděje. Nic.“
„Jektat. Asi jsem špatně rozuměla.“
„Atmosféra. Rozuměla jsi správně.“
„Rasa. Shikamaru? Myslíš to vážně?“
„Sako. Myslím…“
„Končím!“
„Zase jsi vyhrála.“
„Ne, to ty jsi vyhrál! proč si tohle všechno děláme, Shiko?“
„Nerozumím. Chceš hrát znova?“
„Já chci žít!“ zavrtěla skloněnou hlavou. Vzal její bradu pomalu do dlaní a zeptal se: „Je tohle život?“ na to ji políbil.
„Kdyby to udělal kdokoliv jiný byla by to jeho smrt.“ konstatovala sarkastickým tónem, leč v očích ji čísila rozpačitost.
„Takže mě nezabiješ?“ ukradl ji další polibek.
„To se ještě uvidí.“ políbila jej pro změnu ona.
„Tak to se máme na co těšit.“ objal ji a už nepustil.