Orochimarova neuvěřitelná základna - X. Bitva s ANBU

Když se Kiba probral z bezvědomí, první, co spatřil, byl nějaký ninja, co mu seděl u hlavy. Poté se dostavilo zjištění, že leží v zamřížovéné cele, ninja má šest rukou a jediné mihotavé světlo přichází odněkud z chodby, což Kiba odhadl na baterku... Moment! Ten ninja má šest rukou! Kiba zařval a současně se pokusil vyskočit na nohy, ale jeho žebry projela tak ostrá bolest, že z toho vzniklo spíše tlumené zaúpění.
Ninja mu věnoval letmý pohled. „Tys teda dostal do těla, hmm?"
Kiba se zaťatými zuby překonal utrpení a začal hledat své kunaie, či jinou dostupnou zbraň. Žel, jeho únosci byli zřejmě pečliví a před jeho uvězněním jej také odzbrojili. Nezbývalo, než zapojit do bitvy vlastní osobu. Jakž takž se mu podařilo zaujmout bojovou pózu: „Kdo sakra jsi!?"
„A kdo seš sakra ty?" odvětil zvučňák neméně podrážděným tónem.
Kiba překonal další závan bolesti. Jeho splašené myšlenky se začaly dostávat do souvislostí: „Jsme ve vězení..."
„Ne, tohle jsou cely experimentů. V každé je vždycky jedna lékárnička. Tu hlavu jsem ti ošetřil já, nemusíš děkovat..."
„Jakou hlavu?" Nechápal Kiba, dokud si nesáhl na čelo a nenahmatal tlustou vrstvu obvazu. „Ou..."
„Hlavně na to moc nemačkej, protože -..." začal šestiruký, ale už bylo pozdě.
Přes obvaz prosákla rudá skvrna a Kiba se zahleděl na špičky prstů. „Ehm, to je... krev," dodal a omdlel.

Vůl klečel na podlaze nedaleko cel experimentů a se sluchátky pod maskou vytáčel rádiový signál. Čím hlouběji se na základně dostávali, tím hůř to šlo, ale Vůl byl oddaný ANBU a své rozkazy hodlal stůj co stůj dodržet. Navíc si dokázal dost dobře představit, co by se stalo, kdyby to neudělal. Konečně přístroj zarachotil příchozím signálem:
„Příjem, slyšíme vás dostatečně. Upřesněte svou pozici a podejte hlášení, přepínám."
„Infiltrace základny úspěšná, v zajetí jeden z nepřátel," začal Vůl. „Při pozdějším průzkumu došlo ovšem k prozrazení, spolu s neidentifikovanou energetickou aktivitou, pravděpodobně se jedná o ninjutsu. Přišli jsme o Opičáka, přepínám."
„Rozumím," odvětil hlas nezaujatě, jakoby četl z předem napsané příručky o rádiových odpovědích. „Počet osob k úspěšnému naplnění úkolu stále dostačující. Potvrďte přítomnost cílového subjektu, přepínám."
V této fázi rozhovoru se zbytek skupiny vykašlal na hlídkování a nebýt jejich masek, jeden by řekl, že na Vola koukali velmi prosebně. Sám Vůl se začal pod maskou lehce potit: „Ehm, došlo k nečekaným změnám... Minuli jsme ho."
Ostatní ANBU sice nemohli, ale Vůl slyšel zřetelně ten známý hlas v pozadí, jak navztekaně křičí: Cože!? Jak ho mohli minout!? To se nemůžou alespoň jednou držet plánu!? Jsou ninjové, Okami! Někoho vodkráglovat pro ně má být hračka!
Což hlas ve vysílačce tlumočil svým nezúčasněným: „Pokračujte dle rozkazů, cíl zneškodněte rychle a nenápadně."
Jestli to nezvládnou, ať mi nechodí na oči!
„Hlaste se opět v šest nula nula, přepínám,"
„Rozumím, konec." Vůl sundal sluchátka a ulehčeně si oddechl.
ANBU v masce kočky kývla směrem k celám. „Co budeme dělat s ním?"
Vůl začal balit vysílačku a jeho úsměv zůstal perfektně skryt pod rouškou porcelánové masky. „Hlavní je, že se o naší chybě nedozvědělo vedení. Na zbytek existuje prostý trik."

Sakon vylédl zpoza rohu chodby a spočítal své nepřátele. Ti seděli v úzkém kroužku, baterky obrácené dovnitř, a jejich vůdce právě demontoval dalekonosnou vysílačku. Dva koukali kolem, ale ne, že by šlo o plnohodnotné hlídkování. Zkrátka, situace pro náhlé přepadení jako dělaná!
„Jsou jenom čtyři. A podle hlasů drží Kidoumarua v jedný z cel," popsal Sakon Jiroubovi, který se tísnil v rohu hned za ním.
Pravda, když Kabuto zavolal, byli zrovna na cestě do mínus čtvrtého patra, ale kdo by se plahočil skrze nebezpečné obludárium kvůli kopání tunelu, když má spoustu akce v prostorách, které důvěrné zná? Trojice tedy nelenila, odložila lopaty a nabrousila zbraně.
„Hele, brácho," zašeptal Ukon. „Už jsem spal dost, trochu se protáhnu..."
„Máš to mít," usmál se Sakon a sundal košili.

Co se přesně stalo, si Kiba Inuzuka později vybavoval velmi útržkovitě. Prostě najednou otevřel oči a uviděl chaos: Šestiruký ninja právě bojoval se dvěma ANBU, kteří se ho snažili spoutat, ale místo toho sami schytávali pavučinové plivance. Opodál stáli další dva ANBU a odráželi útoky nějaké šedovlasé existence, která měla dvě hlavy. Pak se do toho přiřítil neuvěřitelně tlustý chlap s bojovým řevem a jal se rozhánět dav. Kibi si nikdo moc nevšímal, takže zavřel oči a znova upadl do bezvědomí.
Když se probudil podruhé, zjistil, že běží po schodech dolů. Na tom by nebylo nic divného, pokud jste ochotni přiznat si náměsíčnost, ale ani celoživotní somabulik neběhá pozpátku, nebo spíš, s hlavou obrácenou vzad...
„Ááá!" vykřikl Kiba a snažil se z cizího těla vyprostit.
Jeho pravý majitel - s hlavou na správném místě - jej přivítal poťouchlým smíchem: „A hele, návštěva se konečně probrala!"
„Kdo jste!? Co chcete!? Pusťte mě ven!" řval Kiba, jelikož byla ústa jediný orgán, který teď mohl prakticky využít.
„Nevrť sebou tak, ty žebra ještě trochu bolí," okřikl jej neznámý přes rameno. „Mimochodem, nás by taky zajímalo, co jsi zač a proč po tobě šli ti ANBU?"
Kiba se nadechl, ale zůstal nakonec raději zticha, protože odpověď: Vloupal jsem se na vaši základnu a spadl do výtahové šachty, - by nebyla zrovna košer. „Ehm, co se stalo? Vy jste je porazili?"
„Jo, stačila chvilka a hned si dali odchod! Jednoduchý, jak facka! Teda, na ANBU až moc jednoduchý, kdo ví, kde zaútočí příště... Radši jsme se rozdělili. My s Jiroubem jdeme dolů, zatímco brácha a Kidoumaru hlídají schody. A vůbec, jak se jmenuješ? Já jsem Ukon."
„Kiba," odvětil tázaný. Už si začal na svůj nový stav zvykat, dokonce trochu cítil i Ukonovo tělo. „Takže, ty dvě hlavy...? Co je to, jutsu?"
Ukon se hlasitě zasmál. „Hloupost! Být zvlášť - to je jutsu! Jinak se tomu říká tělesné postižení."
Mezitím se zastavili v dalším mezipatře a Jiroubova baterka ozářila číslo nade dveřmi. Čtvrté patro. „Vítejte v pekle."
Kiba, který neměl možnost vidět kupředu, se začal vyděšeně ošívat: „Cože!? Počkejte! Vy to nechápete! Já se ve středu žením! Musím se vrátit domů!"
Odpovědí mu škodolibý smích. „Tak si ta tvoje bude muset krapet počkat..."
„Proč se vždycky nechám do všeho uvrtat...?" zaúpěl Kiba, než se jeho ztrhaná tvář nadobro zmizela v hluboké, černé temnotě.