manga_preview
Samurai 8 32

Když má srdce svoji hlavu 51

Jedenapadesátý díl – Dospělácký přístup

S taškou hozenou přes rameno, a poněkud zadumaně nakrknutým výrazem, jsem dva kroky pozadu kráčela za naštvanou mamkou, bez jediného ohlédnutí pochodující do naší čtvrti rázným, svižným tempem, div rudým zatměním před očima, po vzoru zápasících býků, nerozrážející kolemjdoucí.
Třebaže se mi to nelíbilo, poslušně jsem s narušitelkou postelových aktivit odešla hned z několika důvodů – chtěla jsem s ní celou záležitost probrat o samotě a nezpůsobovat již tak raněnému Narutovi ještě větší trápení, sice byl na domácí půdě, ale vzhledem k okolnostem a úrovni oděnosti mi nepřišlo fér po něm chtít, aby se důstojně obhajoval, a taky, a to především, jsem se trochu styděla. Rozhodně jsem netoužila, aby se bezprostředně po aktu rodiče dozvěděli, že jejich dcera započala intimní život. Nejednalo se o stud jako takový, nezměnila bych ani vteřinu času, který jsem s ním strávila, spíš se mi, ať dobrovolné či nedobrovolné, sdílení těchhle informací v rámci rodiny jevilo nepřístojné.
Nebyl mezi námi tak důvěrný vztah, abychom se sklenicí zavařených okurek pod jednou peřinou klevetily o klucích a osobních věcech. Někdy mě to dost mrzelo, protože jsem věděla, že jsou mámy, například paní Yamanaka, které to s ratolestmi praktikovaly. Rozhodně tím netvrdím, že by naši svou roli plnili špatně, vždycky je chyba na obou stranách, čím houževnatěji jsem se nořila do tréninků a zdokonalovala se, tím víc jsem se jim vzdalovala. Běžnému životu pracujících lidí, který považovali za nejspolehlivější způsob obživy.
Jakmile jsme měly na dohled notoricky známé schodiště, táhle, odhodlaně jsem se nadechla a levačkou si ždibíček nervózně projela nočními radovánkami zválené vlasy. Nuže, zřejmě je budu muset podrobněji zasvětit do budoucnosti, bez omezení volného pohybu je vpustit do svého světa, ne před odlišnými názory jen nedospěle utíkat, křičet a zavírat se do pokoje…
To jsem na tebe zvědavá, jak se nenecháš vytočit.
Nesmím. Tohle je důležité. Tak laskavě kroť svoje agresivní projevy.
Já?! No dovol…
Kvůli rozmluvě s vnitřním já získala výraznější náskok, takže když jsem si po vyběhnutí schodů v chodbě zouvala boty, už tam na mě s pažemi rozčarovaně založenými na hrudi čekala a nervózně podupávala nohou.
„Co to mělo znamenat?“ procedila se zaklapnutím dveří skrz zuby. Kolem horké kaše teda nechodila. Tázavě jsem se na ni z předklonu podívala, tipovala jsem, že to vydrží aspoň do kuchyně.
„Chtěla jsem Naruta vidět, když jsi mu ke mně zakázala přístup,“ odpověděla jsem klidně uklízejíc sundanou obuv ke straně.
„Uhm, vidět… Tos mi udělala na truc?“ zeptala se stroze. Nevěřila jsem vlastním uším. Překvapeně jsem otevřela ústa, přičemž se mi přes obličej mihl náznak ublíženosti. To je vážně tak sebestředná?!
„Ne,“ řekla jsem kategoricky poté, co jsem se vzpamatovala, „a bolí mě, že si to myslíš.“ Posmutněle jsem se odvrátila a zahloubaně si ke rtům přitiskla prostřední články ohnutých prstů, dopřála jsem si krátkou sérii kontrolovaných nádechů a výdechů a nanovo navazujíc oční kontakt jsem pokračovala: „Šla jsem za ním, protože se mi stýskalo. Dlužila jsem mu omluvu za to, že jsem ho v uplynulých dnech zanedbávala a vyšachovala ze všech důležitých rozhodnutí, jejichž následky bych bez něho nezvládla. Nejen nezvládla, byla bych mrtvá. Možná by tě zajímalo, že v Zemi Mrazu to vůbec nešlo hladce, ten den, kdy jsem tam dorazila, lilo, všechno bylo podmáčený, v Orochimarově doupěti, což byl mimochodem cíl cesty, se se mnou utrhla podlaha a spadla jsem do vymleté jeskyně s ledovou vodou. Nemohla jsem se dostat ven… Naruto mě zachránil. Nebýt jeho, utopila bych se.“ Při popisu oné pořád ve vzpomínkách velmi živé nehody jsem přidala na důrazu, nadto jsem ze sebe jednotlivá slova sypala v postupně se zkracujících intervalech, až jsem téměř překotně drmolila. Najednou jsem ztichla, odmlčela se a pak zaražené mamce s notnou dávkou respektu prozradila blonďákovy zásluhy.
„Proč jsi nám to nepověděla?“ otázala se sklíčeně, její bojovný postoj se změnil, sepjaté ruce přitlačila k bradě, nevraživou auru nahradila starostlivá.
„Přišlo mi zbytečné vás zpětně děsit, ale měla jsem.“ Strategicky jsem to drsné konstatování nechala vykonat svou práci, mezitím jsem si navlhčila rty.
„Ten skok do rokle neprobíhal jinak, všechno to bylo jen v mojí režii, Naruto o tom nevěděl, nikdy by mi tak riskantní bláznivinu nedovolil. Nemá s tím nic společného, udělala jsem to kvůli sobě, abych se mohla opět věnovat tomu, co mě baví, naplňuje, a abych byla šťastná. Copak mi to nepřeješ?“ Apelujíc na city jsem ve vyčítavém gestu rozhodila pažemi.
„Ovšemže ano, zlato, chceme pro tebe jen to nejlepší.“ Zatímco jsem si jazykem vertikálně přejížděla po měkké tkáni vnitřku skráně, nepřesvědčeně jsem pokývala hlavou. Umístila jsem si dlaně na bedra a sebejistě se napřímila.
„Rozhodně se podle toho nechováš. Furt zatvrzele lpíš na nějaký pitomý věštbě jakési čarodějnice a snažíš se nás s Narutem rozeštvat. Jsi stejná jako ti omezení vesničani,“ nařkla jsem ji nebojácně, načež zareagovala celkem předvídatelnou výhružkou.
„Uvědom si, s kým mluvíš, holčičko! TAKHLE SE MNOU POD JEDNOU STŘECHOU JEDNAT NEBUDEŠ!“ Musela jsem uznat, že vzkypět uměla opravdu bleskurychle. Argumentování s ní často připomínalo divokou jízdu na horské dráze.
„Fajn, můžu se klidně odstěhovat,“ navrhla jsem s netečným pokrčením ramen. Nebyl to úplně směr, kterým jsem tuhle konverzaci plánovala vést, ale nedávala mi na výběr.
„Prosím tě, a kam bys šla? K němu?“ prskla pohrdlivě. Ač mě doslova pálily odpovědi typu „to není tvoje věc“ a „co je ti do toho, jsem dospělá,“ v ojedinělém záchvěvu uvědomělosti jsem je spolkla.
„Koukni, mami, vím, že spolu mnohdy nevycházíme, hádáme se… ale patříme k sobě, mám tě ráda a příčí se mi tě vydírat, pokud je pro tebe však tak těžké dát Narutovi šanci, rozloučíme se,“ pravila jsem nekompromisně. I když se ve mně všechno svíjelo strachem z povinnosti dostát vyřknuté výhružce, tvářila jsem se neoblomně. Poté, co mamka pochopila, že nemelu pantem naprázdno, viditelně zkrotla, čehož jsem využila a vyložila veškeré karty:„Miluju ho, je to má životní láska, chci s ním být, žít, stát mu po boku. Jestli mě někdy požádá o ruku, nadšeně přijmu, neboť pro mě bude čest provdat se za někoho tak laskavého a ušlechtilého. Máte to tak s taťkou přece, ne? Navzdory překážkám a občasným neshodám znamenáte jeden pro druhého všechno.“
„Ano, samozřejmě,“ dala mi po dobré minutě ticha dutě za pravdu, bezradně si přitom mnula čelo. Evidentně sváděla nelehký vnitřní boj.
„Copak vůbec nevěříš mému úsudku?“
„Ovšemže věřím, Sakuro. Jenže ty ses do toho kluka tak zbláznila,“ ucedila rozšafně, „po všech těch letech lpění na Uchihovi mi to nepřijde… normální. Jako by tě něčím uhranul nebo co…“
Hm, tenhle argument nebyl tak docela vycucaný z prstu, naopak, byl podložen desetiletým básněním a opěvováním Sasukeho, jehož jsem si v naivní zaslepenosti vystrkala na piedestal. Z módu sdílné holčičky jsem vstoupila do puberty, do období tajností a přehodnocování všeho, už jsem své city neventilovala při společných večeřích. O Narutovi jsem mluvila furt, jen styl se postupně měnil, spílání a kritika se přetransformovaly v obdiv a vychvalování. Ačkoli rodiče naše sílící pouto postřehli, nepřikládali mu až tak velkou váhu, vždyť já sama jsem se tomu zuby nehty bránila.
„Dobře, pokud potřebuješ oficiální prohlášení, tady je. Naruto je můj partner, nevzdám se ho. A jestli se ho znovu opovážíš uhodit, tak ti to nikdy neodpustím. Jsem ráda, že jsme si to vyjasnili.“ Bafla jsem odloženou cestovku, protáhla se kolem ní a vítězně zamířila ke schodům do patra.

***

S výrazem, v němž se pralo poněkud sobecké uspokojení z pravděpodobného vyplnění prorokované budoucnosti se znepokojením nad možnými důsledky, spěchala po střechách k domu, obývanému méně movitými nájemci. Hryzajíc si spodní ret pobaveně zavrtěla hlavou. Musela uznat, že vždy celkem snadno čitelná růžovláska ji v uplynulých měsících párkrát solidně šokovala, nejspíš díky Narutovu vlivu, aniž by si to uvědomovala, nakazil ji svou bezprostředností. Na Inin vkus se však bezhlavě vrhala až do příliš nebezpečných situací, v nichž ji od smrti mnohdy dělil pouhý kousek. V případě nejhoršího scénáře to ani tentokrát nebude procházka růžovým sadem. Táhle si nad nerozvážností dlouholeté rivalky povzdechla, doskočila před cílovou budovu a s jakousi horlivostí se rozeběhla po zubem času poznamenaných schodech. Na ochozu panující klid nasvědčoval, že jde pozdě, toho se bála. Předstoupila přede dveře konkrétního apartmánu a se znatelnou urgencí zaklepala. Nestačila si řádně poupravit větrem rozlítané vlasy, když zarachotila klika a ve vytvořené škvíře stanul evidentně nesvůj Naruto.
„Dle rychlosti, s jakou jsi otevřel, tipuju, že Sakura už tu není,“ spustila s přirozeně deduktivně povytaženým obočím. Nemusela být Einstein, aby si vykreslila poměrně jasnou představu o tom, co se stalo. Pravačka, kterou si spoře oděný blonďák bezradně prohrábl rozcuchané háro, spolu s vtipně provinilým zapitvořením královně klevet prozradily vše potřebné. Nemluvě o tom, že na obdobné signály měla vypilovaný čuch.
„Ne, přišla její máma a odvedla ji,“ řekl přiškrceně, přitom nepřítomně hleděl kamsi za dívčino rameno.
„Oh, to mě mrzí. Byla jsem na ambulanci, když se vyloupla v nemocnici. Jedna ze sester jí prozradila, že Sakuru propustili už včera. Hned, jak jsem se to dozvěděla, vyrazila jsem vás varovat, ale… jak vidno, s křížkem po funuse. Bylo to zlý?“ Nemohla si pomoct, navzdory choulostivému vývoji události se přes pevně semknuté rty poťouchle pousmála, Jinchuurikiho kajícně sklopená hlava jí napověděla, že paní Haruno si pro vyzvednutí své dcery vybrala nejmíň vhodné načasování.
„Um, no, prostě zavelela domů a odešly.“ S prohlubujícím se ruměncem rozpačitě přenesl váhu na druhou nohu a nejistě se poškrábal za uchem.
„Tak snad to nebude tak tragický, může jí napovídat, že přespala u mě a u tebe se zastavila až dopoledne,“ nadhodila přijatelné řešení, jakmile se však Narutův obličej zkroutil do grimasy, na kterou dozajista ještě nevymysleli odpovídající přídavné jméno, s rozjařeným vyprsknutím dodala: „Aha, chápu.“ Nakrátko se mezi nimi rozhostilo trapné ticho. Kdyby se nenacházela ve svém živlu, bylo by jí rozhozeného mladíka líto.
„Uh, ne, my jsme to ne- Jen…“
„Nesnaž se, už to nezachráníš. Zajdu se mrknout za Sakurou, jestli je u nich všechno v pořádku. Měj se. Mimochodem, pěkný boxerky,“ houkla za sebe rozpustile. Najednou se nemohla dočkat, až s novými informacemi členku týmu sedm konfrontuje.
Pro co nejbrzčejší ukojení zvědavosti se opět mrštně vyšvihla nahoru a přímou cestou se vypravila za přítelkyní, jež v noci vstoupila do světa žen. Zas měla pravdu. Přiložila si dlaň k ústům a potměšile se uchechtla, neboť si vybavila nestrojené reakce válečného hrdiny, kterého zanechala zaraženě přimrzlého na prahu. Vidět ho takhle nervózního bylo k nezaplacení. Rozhodně Sakuře nedá pokoj, dokud nevyklopí podrobnosti.
Po letmém přehodnocení variant vstupu se odrazila, překonala ulici a elegantně přistála na malém betonovém balkonku. Modlíc se, aby ta rebelka byla ve svém pokoji, spojila k sobě polštářky dlaní a bříška prstů, čímž si udělala takové provizorní kukátko, to potom přiložila k oknu a drze zašmírovala dovnitř. K neskonalé úlevě zahlédla nepatrný pohyb na posteli. Tiše se zaradovala a opatrně zaťukala na skleněnou tabulku dveří. Upozornit na sebe paní domu, bylo to poslední, co chtěla. Za tu dobu, co se s její dcerou přátelila, zjistila, že v takovýchto dnech je lepší se Mebuki raději vyhnout.
Chvilinku na to se zavlnila záclona, zpod níž vykoukla nijak zvlášť překvapená Sakura, jako by její vpád očekávala. Oblečená do pohodlných kraťasů a tmavého trička s krátkým rukávem působila uvolněně, ještě vlhké, neučesané vlasy onen dojem jen podtrhávaly. S nepatrným rošťáckým zajiskřením v očích otevřela a pokynula manipulátorce s lidskou myslí, ať vejde.
„Nazdar, Prasečino,“ pozdravila ji usazujíc se tureckým stylem zpět na vyhřáté místo na ustlané peřině.
„Koukám, že si tu žhavou novinku zatepla zaznamenáváš do deníčku,“ utrousila pohotově Ino, načež kývla bradou k rozloženému sešitu, spočívajícímu spolu s perem vedle dívčina kolene. Ta následovala její pohled, tudíž jí nebylo vidět do obličeje.
„Psala jsem dopis Kiyone, než jsi mě vyrušila,“ odpověděla klidně, zatímco notýsek zaklapla a odložila ho i s psacími potřebami na nedalekou komodu.
„Cože?“ vybafla blondýnka vyjeveně. To snad musela blbě slyšet, z prodělaného šoku si málem hrcla vedle židle, na kterou zrovna pokládala své útlé pozadí.
„Je tady řeč o dcerušce lorda Daimyo?“ ujišťovala se zmateně.
„No jo, přesně o té. Napadlo mě ji poprosit, jestli by se u papá nemohla kapánek přimluvit.“
„Vždyť ji nesnášíš.“
„To je dost silný slovo, ale máš recht, v lásce ji fakt nemám. Pokud by to však mohlo pomoct Narutovi, zatnu zuby a odsunu nevraživost stranou,“ připustila s poněkud kontroverzně protaženým koutkem. Ať k té namyšlené fifleně cítila sebevětší odpor, v mžiku ho sklepala a bez sebemenší křeče vágně pokrčila rameny. Přese všechny nedávné příhody vyzařovala takovou vnitřní rovnováhu, sebepřijetím, jaké by jí kdejaká zralá žena mohla závidět. Vypadala šťastně.
„Petice ti nestačí?“ neodpustila si narážku na všemi propíraný článek ve zpravodaji.
„Přinejmenším ji Rada musí vzít v potaz, takže úplný výkřik do tmy to není. Zdá se, že konožský lid přišel k rozumu a aspoň částečně se Narutovi pokouší splatit dluh za záchranu životů. I když on od nich na oplátku nic nežádá, snad jen trochu toho uznání.“ Ino souhlasně přitakala, vzhledem k častým směnám v nemocnici i záskokům v květinářství věděla, že Uzumaki je ve vesnici velmi váženou osobou, obyvatelé k němu vzhlížejí a obdivují jeho houževnatost, mladistvé slečny opěvují i jiné blonďákovy přednosti, což jim absolutně nemá za zlé. Nicméně je rozdíl mezi vytahovačným podporováním Jinchuurikiho v hospodě u piva a závazným podepsáním žádosti, kterou se má zastupitelský orgán z právního hlediska povinnost zabývat, to vyžaduje určitou dávku odvahy. Pro pochopitelnou zášť k místnímu obyvatelstvu to Sakura možná neviděla, leč tohle gesto v sobě skrývalo ohromné množství oddanosti. Jenom ojediněle se mýlící šestý smysl jí našeptával, že si toho jsou kdesi uvnitř oba dobře vědomi.
Jelikož k tématu růžovláska zřejmě neměla co dodat, netrpělivě si poposedla, předklonila se, až se lokty opírala o kolena a upřela na ni své tyrkysové oči, do nichž se navrátila ona odchylkou od předmětu hovoru ochladlá lačnost.
„Abychom to nezamluvili. Ty ses s ním vyspala, Čelisko,“ udeřila po vzoru v mračnech se nepozorovaně kumulující bouře, znenadání a nemilosrdně. S jistým zadostiučiněním sledovala, jak se kamarádce do skrání vkrádá marně potlačovaná červeň a z vědomí, že už je to tady, se hrůzou roztahují zorničky. Téměř si nad dosaženou odezvou promnula ruce.
„A nesnaž se to popírat, stavovala jsem se u Naruta. Výrazy načapaných dětí, co sousedovi otrhaly třešně, by proti tomu jeho byly čajíček. Doufala jsem, že vás stihnu varovat, že tě mamka hledala ve špitále, jenže šla na jistotu.“ Z vyvolané vzpomínky se nehtem ukazováčku přistiženě podrbala u nosu, avšak brzy se vzpamatovala a přes obličej se Sakuře záhy přehnal spiklenecký úsměv. O blonďákově nefalšovaném chování otevřené knihy si nedělala iluze.
„Vyspala,“ vydechla s nepotlačitelným entuziasmem, jak v hlase, tak v těle, rázem připomínala přetlakovaný papiňák.
„Uííí, ty mrcho,“ vypískla totožným nadšením naočkovaná Ino, během čehož se energicky přemístila k Sakuře na postel, kde se nedočkavě uvelebila naproti ní. „Jaký to bylo?“
„Um… byl to ten nejněžnější zážitek, jaký jsem kdy zakusila,“ odpověděla s tajemně zasněným výrazem. Pro milovnici pikantností to samozřejmě bylo směšně nedostačující vyjádření, což dala najevo zklamaným, až otrávením zavánějícím pozdvižením levého obočí.
„Taky neohrabaný, rozpačitý, nejistý, nesehraný. Víš, jak všude v časopisech píšou, že když se uvolníš a řídíš se instinkty, jde to jako po másle? Tak nejde! Je to hromada nestoudných lží. Ale i tak jsem si to maximálně užila,“ dodala spěšně, když si všimla Ininých děsem stažených rysů. Neměla v úmyslu jí před jejich poprvé zbytečně nahánět strach.
„Nemusíš zacházet do detailů, nicméně zasvětit bys mě trochu mohla,“ znělo to takřka prosebně, „sdílení nových zkušeností je od nepaměti mezi nej kámoškama takový nepsaný zákon… Bolelo to?“
„Chvilku, pak bolest vystřídaly mnohem příjemnější pocity,“ zodpověděla její skoro s respektem položenou otázku pravdivě. Právě ony pocity byly nepochybně stále dost živé, protože místo pokračování se akorát přiblble uculila.
„A to je jako všechno?!“ dovolávala se malinko rozladěně pozornosti zaseknuté vypravěčky. Pro větší efekt jí před očima, zastřenýma rekapitulací včerejších radovánek, hlasitě luskla prsty.
„Ehm, a co chceš slyšet?“
„Já nevím, třeba jak k tomu došlo, kdo to začal. Ne, to zapomeň, je jasný, žes to byla ty.“
„Počkej, počkej. Proč já? Na to jsi přišla jak?“ ohradila se Sakura dotčeně.
„Jednoduše. Nechci Naruta podceňovat, ale vážně pochybuju, že by se na tebe vrhnul poté, co sis to k němu nakráčela rovnou z nemocnice, kde jsi dva, nebo kolik dní, ležela polomrtvá. Mimoto, jestli jsi to ještě nepostřehla, váš vztah je asi jediná věc, v který se drží relativně zkrátka a používá rozum,“ vychrlila na jinak nadprůměrně inteligentní studentku Páté své sesbírané poznatky, čímž ji evidentně nasadila brouka do hlavy.
„To myslím v dobrým. Na to, že strávil kupu času s takovým zvrhlíkem, na tebe nijak netlačil, přestože po tobě toužil snad odjakživa,“ vysvětlila skepticky se škňuřící kunoichi své myšlenkové pochody, láska skutečně zatemňuje mozek.
„Máš pravdu, byla jsem to já,“ připustila Sakura po delší odmlce ostýchavě, div při tom o sebe nervózně neťukala špičkami ukazováčků, „Naruto mě chtěl vyprovodit domů, ale prosadila jsem si nocleh a… vlastně až do konce to byla převážně má iniciativa.“ Ačkoli to na sebe nerada práskala, nebyla zastánkyní probírání intimností, po domluvení na přebornici v odhalování důvěrností hleděla s hrdě vztyčenou hlavou. Konečně se přestala ohlížet na ostatní a nedbala na soudy druhých, měla z ní neskutečnou radost. Na okamžik si dokonce přála mít taky takovou kuráž.
„Možná to nebylo dokonalý, ale nepozměnila bych ani zlomek vteřiny. Nějak jsem věděla, že jsem přesně tam, kde mám být. Bylo hezké vedle něho spát. Když jsem se probudila, měla jsem připravenou snídani obohacenou o malou rudou růžičku. Nikdy jsem se necítila tak milovaná. Právě, když to zase začalo být zajímavý, vtrhla do bytu mamka a donutila mě jít s ní domů. Odmítala jsem se tam s ní hádat, tak jsem Naruta nechala pouze v trenkách a tričku přepadle stát v ložnici. Vůbec netušil, co dělat.“ Popisovaný stav odpovídal tomu, v jakém ho zastihla Ino. Byl z toho zdrbnutý, takhle si dohru po noci se svou nejmilejší dozajista nepředstavoval.
„A co mamka?“
„Už dobrý, vyříkaly jsme si to.“
„Takže je všechno v naprostém pořádku. Žiješ, obnovila jsi chakru, navíc jsi na nejlepší cestě k zásnubám, kariéra slibně našlápnutá. Vypadáš šťastně,“ pronesla tentokrát nahlas.
„To jsem,“ hlesla patřičně pokorně opírajíc se za zády o natažené horní končetiny.
„Asi to bude znít uboze, ale závidím ti to. Naruta a pouto, které mezi sebou máte. I když sis kvůli citům k němu vytrpěla své. Všechno to, co jsi prodělala, třebaže to bylo pokaždé až na dřeň, zocelilo tě to,“ prozradila jí příslušnice klanu Yamanaka vážně, se sklopeným zrakem si při tom palcem poraženecky přejížděla přes dlaň levačky.
„Cože? Co, prosím tě? Myslela jsem, že jsi spokojená…“ Sakura nevěřila vlastním uším. Tolik sebevědomá Ino zrovna uznala, že i hvězdy někdy mohou k někomu vzhlížet.
„To ano, jen… v porovnání s tebou mám neodbytný pocit, že jsem si to štěstí řádně nezasloužila, nebojovala o něj. Že jsem ho získala zadarmo.“ Užuž se chystala navázat na ztracenou nit, Sakura ji však rázně předběhla: „Ať tě ani nenapadne si mě brát za příklad. Můj život je plný křivd a přešlapů vedle. Nesmyslně jsem lpěla na názoru vrstevníků, ustavičně se snažila někam zapadnout, předstírala jsem silnou osobnost, jenže ve skutečnosti jsem se uměla jenom schovávat za týmové kolegy a vymlouvat se. Léta jsem žila v domnění, že vím, co je to láska, jejím jménem jsem zraňovala ty, kterým na mě doopravdy záleželo, protože to bylo pohodlné. Sama nechápu, co jsem udělala, že si mě Naruto vybral, nikdy za něho nepřestanu děkovat, on je to nejlepší, co mě kdy potkalo.“
„Dost už, nebo mě rozbrečíš,“ zaštkala rozlítostněně.
„Tebe? Nezapomeň, že od toho jsem tady já. Pojď sem, Prasečino.“ Pověsila se jí kolem krku a bez dalšího varování ji laskavě objala. Sice se přátelily od nějakých pěti let, teprve nyní si však byly schopné naplno otevřít svá srdce.
„Teď mi řekni, co platí na Choujiho. Měly bychom ho nějak pošoupnout, aby si to neschovával až po svatbě.“

***

Kizashi Haruno byl klidný, mírumilovný, mnohdy až flegmatický muž, který se ze všeho nejradši z práce vracel do pokojné atmosféry. Vzhledem k tomu, že bydlel se dvěma temperamentníma ženskýma, rodinná pohoda občas pekelně skřípala. A bohužel tomu tak bylo i dnes, i když nyní to pro majitele pekárny nebylo velkým překvapením. Jakmile překročil práh, poznal, že došlo k ostré výměně názorů, z kuchyně se totiž ozývalo hlučnější bouchání a třískání nádobí, než bývalo zvykem. Spořádaně si uklidil boty na určené místo, unaveně si povzdechl a vypravil se do jámy lvové. Dle předpokladu, našel svou na celý svět se škaredící ženu děsivě agresivně krájet nebohou zeleninu na polévku.
„Jsem doma,“ ohlásil se, jak to běžně dělával, obmotal ji ruku kolem beder a vroucně políbil na tvář. Nepřicházející odpověď značila třetí, tedy předposlední stupeň závažnosti situace. Trpělivě si ze skříňky vytáhl hrníček, nalil si z konvice černou kávu, posadil se ke stolu a začal listovat novinami, dokud nenarazil na rubriku se sportem.
„Hádám, že Sakuru opravdu propustili. Je v pořádku?“ navázal hovor, aniž by spustil zrak z článku o proběhnutém fotbalovém utkání.
„Až moc! Ani se neptej, co zase provedla,“ procedila skrz zuby nakvašeně. To pro něho byl signál, že má učinit přesný opak.
„Co zase provedla?“ vyhověl jejímu převrácenému příkazu.
„To se podrž,“ prskla, přičemž se svižně otočila od toho pohřebiště kořenové zeleniny, takže se zády autoritativně opírala o kuchyňskou linku, „nejenže se přede mnou nechala zapírat, sestry opakovaně tvrdily, že spí, taky přemluvila Hokage, aby ji pustila už včera, v čemž ji samozřejmě vyšla vstříc, vždyť jsou spolu jedna ruka, aby mohla jít za tím klukem.“ Během stěžování před sebou nekontrolovaně máchala nadále svíraným nožem.
„Strávila s ním noc!“ vyštěkla nepříčetně nepřirozeně při tom na manžela kulíc oči, jako by ho jimi nabádala, ať s tím jde ihned něco udělat. Cítil na sobě onen intenzivní pohled, odvrátil se od denních tiskovin a s mírně povyskočeným obočím se na choť zaujatě podíval.
„Víš to jistě?“ zeptal se udivením napadeným hlasem.
„Stoprocentně, šla jsem ji tam okamžitě vyzvednout. Kdybys to viděl, všude po zemi se válelo oblečení, postel rozruchaná, on mi přišel otevřít pomalu nahatý a Sakura neměla podprsenku,“ vyjmenovávala mu usvědčující důkazy znechuceně, zatímco si katastroficky prohrabávala vlasy. Ač to Kizashi za takovou tragédii nepovažoval, otřáslo to s ním, což byla naprosto normální reakce, otcové se přece jen těžko smiřují s prozřením, že jejich princezny dospěly.
„Co se stalo, snad jsi mu nedala další facku?“ Nebyl si zcela jistý, jakou verzi by v danou chvíli upřednostnil, pořád to nějak nemohl rozdýchat.
„Ne, ale věř mi, stálo mě to veškerou sebekontrolu. Co nejrychleji jsem holku odvlekla pryč. Byla jsem vzteky bez sebe, řvala jsem na ni. A víš, co mi řekla? Že je to její životní láska a pokud mu nedám šanci, odstěhuje se,“ Zhruba v polovině ji zradily hlasivky, zdrceně svěsila hlavu a nešťastně si na lícní kosti přitiskla dlaně. Ačkoli Mebuki neviděl do obličeje, věděl, že se jí divoce chvějí rty. Vstal, přistoupil k ní a nadmíru opatrně jí vyprostil nebezpečný nůž, zaklesnutý mezi palcem a ukazováčkem. Oddechl si, když ho bez protestů zvládl odložit na prkénko. Jemně manželku uchopil za ramena a drobet pokrčil kolena, aby se tvářemi ocitli na stejné úrovni.
„Z naší dcerušky už je samostatná, sebejistá žena. Musíme akceptovat její rozhodnutí, ať se nám líbí, nebo ne,“ promlouval k ní vlídně, odsunuje vlastní rozporuplnost do pozadí. „Naruto je úctyhodný mladík, čestný a obětavý. Nerozumím, co ti na něm tolik vadí. Sakura ho zjevně miluje a, co je důležitější, on miluje ji, sakra, vždyť on ji totálně zbožňuje, co bychom si od potenciálního zetě mohli přát víc.“ Počítal s tím, že narážka na uvedení Jinchuurikiho do rodiny ji vyprovokuje k salvě argumentů, které probírali minimálně stokrát. Pokaždé nakonec rozzlobeně prohlásila, že k němu má prostě averzi a tečka. Proto ji vůbec nepustil ke slovu.
„Přísahám, že pomyšlení, že pro moji holčičku už nejsem číslo jedna, mě příšerně štve, zároveň však věřím Sakuřině úsudku, nedala by srdce špatnému člověku. Víc než cokoli ji chci vidět šťastnou, a na tom se, myslím, shodneme.“ Hodnou dobu si mlčky hleděli do očí, modré svou bezbřehou laskavostí postupně bortily ledy nahněvaných zelených. S rozčilením z těla plavovlásky mizela i strnulost, rezignovaně vzdychla a uvolněně svého muže objala kolem pasu.
„Umřela bych, kdyby se odstěhovala a nemluvila se mnou,“ pípla přecitlivěle. Přivinul ji k sobě a potěšeně se usmál. Tohle kolo vyhrál.
„Dobře, omluvím se a budu se na toho kluka snažit nebýt tak jedovatá.“
„Jmenuje se Naruto.“
„No jo, pořád.“

***

Zadumaně seděl nad dávno vystydlou plechovkou instantního rámenu, z něhož pozřel stěží dvě sousta. Přes vyvíjené úsilí se nedokázal přinutit na to nemyslet. Sice nebyl žádná cimprlína, běžně se nestyděl ani za obnažené torzo, ale čelit Sakuřině mámě pouze ve spodním prádle a tričku, bylo docela jiné kafe. Ten její nevraživý pohled se mu vryl do paměti hodně hluboko. Teď ho bude tuplem nesnášet. Věděl, že i po zběžné lustraci rozbordelařené ložnice jí to došlo. Nejspíš měl štěstí, že je stále naživu.
Nepatrně poposunul hlavu, kterou se v oblasti spánku opíral o dlaň levačky pokrčené v lokti, jenž spočíval na malém stole, a žalostně k sobě semkl víčka. Milování se Sakurou byla další věc, co Narutovi bránila dosáhnout vnitřní harmonie, cítil takový zvláštní nepokoj, i při letmé vzpomínce se mu divoce rozbušilo srdce. Bylo to od něho neuvážené, vyčítal si, že se lépe neovládl, především kvůli růžovlásčině ne zcela stoprocentní zdravotní kondici, vedlejším, rovněž neopomenutelným faktorem také byly vyhrocené vztahy s rodiči. Rozumný hlásek mu našeptával, že by ji měl odvést domů, jenže se nezmohl na to ho uposlechnout a poslat ji pryč. Navzdory nelibým důsledkům samotného aktu nelitoval. Jak by mohl, vždyť o tom snil prakticky od chvíle, kdy začal vnímat jisté tělesné potřeby.
A pak tu byl ten největší problém – absolutně netušil, co o tom Sakura soudí. Nebyl prostor to řádně probrat, zhodnotit. Kdyby býval hned neusnul jako nějaký vysílený břídil! Bytostně se za to proklínal. Bez zájmu, jestli to bude bolet, praštil čelem o desku stolu a zmučeně zavyl. Netroufal si vůbec představovat, jak Ino proběhnutou noc jeho přítelkyně popsala.
Kéž bych se aspoň nechoval tak okatě, spílal si v duchu opakovaně. Možná bych se mohl konečně patřičně ustrojit. Napřímil se, vstal a zamířil do pokoje, kde se různorodě poházené po podlaze válelo jeho oblečení. Posbíral ho, načež se pomněnkově modrýma očima zahleděl na zválenou postel. Nechápal, jak je možné, že v jeden moment lítá v sedmém nebi a záhy má co dělat, aby frustrovaně netřískal hlavou o zeď. Nenáviděl tyhle bezvýchodné stavy. Sedl si na kraj matrace a smolně si prohrábl dosud neučesané vlasy.
Cožpak si můžu myslet na post Hokage, když nesvedu vyřešit tuhle zatracenou nepříjemnost?! Přesvědčit jednu ženu, že jsem hoden její dcery? Kruci!
Bylo rozhodnuto, znenadání se energicky vymrštil, hodil na sebe kupičku u nohou ležících svršků a, coby muž činu, opustil byt. Se záviděníhodnou odhodlaností kráčel ulicemi, zatímco mu myslí vířily tisíce myšlenek. I když se nesoustředil na cestu, zdárně doputoval do cíle – před byt s nevelkým betonovým balkonem. Tak nějak z principu si prokřupal prsty a protáhl se, dělával to pokaždé před těžkým tréninkem, pak vyběhl na několika místech vydrolené schody a s odvahu dodávajícím nadechnutím zaklepal. Vsunul ruce do kapes, neprodleně je zase vytáhl a překřížil na hrudi, aby je během zlomku vteřiny nervózně spojil před tělem. A potom se to stalo, zaslechl kroky a dveře se otevřely.
„Naruto…“
„D-Dobrý den, Haruno-sama. Mohl bych s vámi a vaší paní chvilku mluvit?“ vykoktal pracně odolávaje nutkání se podrbat na zátylku.
„Jistě, prosím, pojď dál,“ vybídl ho Sakuřin otec přátelsky a ustoupil dozadu, takže mohl vstoupit do ne příliš prostorného zádveří. „Mebuki už určitě dodělává večeři. Bude nám ctí, když se přidáš.“
„Em, to ne, já… nechci obtěžovat. Neuvědomil jsem si, že už je tolik hodin,“ blekotal nejistě, zatímco pomalu couval k již zavřeným dveřím. S touhle variantou nepočítal, nezamlouvalo se mu to odkládat na jindy, ale vetřít se k jídlu bylo nemyslitelné.
„Nesmysl. Vždycky toho navaří jak pro regiment. Jen pojď,“ trval na svém Kizashi. Po krátkém rozhodování došel k závěru, že mu nic jiného nezbude, odmítnout by bylo neslušné. Sehnul se tedy a vrhl se na sundávání bot, po celou dobu úkonu na sobě cítil mužovy zkoumavé oči, nezastavitelně se začal potit. Vrátil se do vzpřímené pozice a čekal, nic se však nedělo, váhavě popošlápl.
„Neber to zle, drahý chlapče, ale nemyslím si, že tohle byl nejrozumnější způsob, jak si udobřit rozlícenou ženu,“ podělil se s ním nositel podivně upravených vousů o svůj názor. Překvapeně vykulil oči a nápadně zrudnul, ta poznámka, sic podaná tónem dobře míněné rady, ho doslova přibila na místě.
„Kdo je to? Maso už je hotové,“ zaznělo z útrob přízemí do hrobové odmlky, to ho vytrhlo z transu.
„Umh, já…“
„Nic neříkej, vím, jak komplikované tyhle křehké bytosti umějí být. Rozuměj, pro otce je velmi těžké a zdrcující, vyrovnat se s faktem, že jeho jediná holčička vzhlíží k někomu jinému. Časem se to snad zlepší.“ Bodře opařeného mladíka poplácal po rameni a bradou mu pokynul, ať ho následuje. Ten, značně nesvůj, tak učinil.
„Máme hosta, Mebuki, prostři talíř navíc,“ hulákal na svou choť majitel pekárny za chůze.
„Koho, prosím tě?“ Nestihl odpovědět, neboť právě vstoupili do kuchyně, kde Sakuřina mamka kmitala kolem sporáku. Jakmile ho spatřila, zarazila se.
„Dobrý den,“ zahuhlal se staženým žaludkem přidušeně. Najednou si byl jistý, že by radši absolvoval sto schůzí s feudálními pány, než se dívat do očí téhle svérázné plavovlásce. Když se vzpamatovala, mlčky se otočila a posléze si připravila čtvrtou misku.
„Posaď se,“ vyzval ho Kizashi, pročež šel sám příkladem. Naruto to neudělal, místo toho se kousl zevnitř do tváře a nerozhodně pozoroval, jak jeho otevřená odpůrkyně dodatečně nalévá porci polévky a staví ji před židli, u které se neposedně ošíval. I když to vypadalo báječně, a ještě líp to vonělo, tušil, že stresem zúženým jícnem by mu momentálně neprošla ani nudle.
„Um, já… Ehm, ehm,“ pročistil si nespolupracující hrdlo, nato se překotně, zdvořile uklonil a k bosým nohám pravil: „Přijměte, prosím, mou omluvu za včerejší chování, bylo… neadekvátní,“ vzpomněl si na slovo, jenž s takovou oblibou používala Tsunade, „nechal jsem se unést,“ vzbouřenými hormony, problesklo mu přetíženou myslí, „nepřemýšlel jsem nad vnějšími okolnostmi.“ Rezignovaně si povzdechl v duchu se napomínaje, co to plácá za blbosti. Narovnal se a ztrápeně si prsty vjel do vlasů. Nevyvíjelo se to moc dobře. Navlhčil si oschlé rty a upustil od té drhnoucí uvědomělosti. „Chápu vaše rozčílení, měli jsme se nejdřív dovolit, jestli u mě Sakura smí přenocovat,“ s nachově zbarvenými lícemi těkal očima mezi manželským párem, „ale věřte mi, přísahám na svou čest, že vaši dceru miluju, jak jen člověk milovat může, nikdy bych nevyužil příležitosti oslabení, neublížil jí. Do konce svých dnů budu děkovat tomu nahoře, že mě vzala na milost, znamená pro mě úplně všechno, bez váhání bych za ni dal život.“ Hodnou dobu se zdálo, že se zastavil čas, nikdo se nepohnul, nepromluvil. Nezúčastněný pozorovatel by to dozajista shledal komické. Jediné, co vykazovalo známky aktivity, byly lákavě kouřící polévky.
„Tak už si sedni, ať nám nevyneseš spaní,“ prolomila neutrálně Mebuki znenadání ono zavádějící mlčení. „Drahý, můžeš zajít pro Sakuru?“
„Ovšem.“ Zatímco se zaúkolovaný muž zvedal, jeho žena zasedla ke stolu a pravačkou nabídla místo i již poměrně zoufalému blonďákovi. S malou dušičkou neohrabaně zaplul na přiřazený flek.
„Taky bych se ti měla omluvit… Naruto. Za ten výstup v nemocnici a za dnešní dopoledne jakbysmet, reagovala jsem přehnaně.“ Během odmlky si prsty nepřítomně pohrávala s ubrouskem. Podle teatrálnosti, promítnuté v hlase, to pro ni nebylo jednoduché, přesto ta omluva nepůsobila lacině. Vyplesknutý Naruto, kterému se údivem vypoulené oči div nevykutálely do prvního chodu, měl za to, že ho šálí sluch. „Sakura k tobě zjevně chová velmi silné city, což nám nepřísluší zpochybňovat. Koneckonců, je dospělá, z našeho malého kvítka vyrostla krásná sebevědomá žena, která patrně dobře ví, co chce. Velmi okázale to dává najevo. Přeju si, aby byla šťastná, tak doufám, že se toho náležitě zhostíš, a nebudu svého rozhodnutí v budoucnu litovat.“ Teprve nyní se na něho, s jakousi nepsanou úmluvou v pohledu, podívala.
„Nebudete,“ ujistil ji Naruto se zapáleně jiskřícími safíry.

***

Když jsem, po taťkově nepřeslechnutelném zavolání k jídlu, scházela ze schodů, byla jsem přesvědčená, že jsem připravená absolutně na všechno. Nepochybovala jsem, že mu drahá polovička v jasných barvách zatepla vylíčila přečiny nezdárné ratolesti. A tipovala jsem, že bez odezvy se to neobejde, no co, přinejhorším si znovu vyslechnu, kterak pilná včelička opyluje květinu… Pobaveně jsem nad tou praštěnou vzpomínkou zavrtěla hlavou.
Škrábajíc se nehty pod vyhrnutým tričkem na svědícím boku vpochodovala jsem si do provoněné kuchyně, abych samým překvapením záhy přimrzla pod vybetonovaným obloukem průchodu. U stolu, zády ke mně, s rodiči seděl Naruto. A rozdělával hůlky! Několik vteřin jsem mu jen ohromeně civěla na týl, pak jsem se však láskyplně usmála a vykročila k blonďákovi. Vycítil mou přítomnost a přesně ve chvíli, kdy jsem se nakláněla dopředu, vykroutil krční páteř do strany. Objala jsem ho zezadu kolem krku, dlaň rozepnutou mikinou troufale umísťujíc na mužná prsa, pod nimiž zběsile tlouklo ono velké milující srdce. Ptát se na důvod návštěvy by bylo zbytečné, znala jsem ho natolik, že jsem dobře věděla, co ho sem přivedlo. Jistěže si tu neohroženě vysedává a srká polévku, Ino přece říkala, že byl jaksepatří rozhozený. Přišel to urovnat. Miláček.
„Ahoj,“ zatrylkovala jsem polohlasně a radostně mu na vždy spolupracující rty vtiskla vroucí pusu. Elektrizujícím dotekem se mi okamžitě nezkrotně rozvibroval každičký výběžek nervového systému, a zjevně to fungovalo oboustranně. Malinko jsem se oddálila, abych mu lépe viděla do obličeje, jako na povel staženého do něžného úsměvu. Nejevil se nijak zdeptaně, což by mohlo znamenat, že mamka plní, o co jsem ji žádala. O šanci.
„Jsi… v pořádku, Sakuro-chan?“ zajímal se s notnou dávkou starostlivosti. Hrome, z těch hlubokých oddaných očí se mi podlamovala kolena.
„Eh? Jo. Jo, jsem. Je mi fajn,“ ujistila jsem ho s drobným spikleneckým uculením, pak jsem se postavila a pohladila ho po rozčepýřených vlasech.
„Doufám, že tě tady moc nedusili, než jsem přišla,“ nadhodila jsem spíš ke starší dvojici, přitom jsem Narutovi prsty pravačky jemně rozplétala smotané pramínky. Sice jsem pod dlaní druhé ruky, kterou jsem nechala spočívat na mladíkově rameni, nezaznamenala žádný náznak strnutí svalů, to však ještě neznamenalo, že mu za mé absence nepřivodili perné chvíle. Nahlas by to nikdy nepřiznal.
„Za co nás máš, za supy?“ durdil se naoko taťka.
„Už se do toho pusťte, nebo to budete mít studený,“ vmísila se do debaty celkem strategicky mamka. Poslušně jsem usedla na židli vedle toho statečného dobrodruha a po očku na něho zvědavě zašvidrala, potutelně se mu zablýsklo v očích. Svorně jsme si popřáli dobrou chuť a pak jsme se oba nahnuli nad své porce.
„Takže, Naruto, co říkáš na takové množství podpisů na petici?“ Nevím, co to bylo za profláklý zlozvyk, při první příležitosti dceřina přítele podrobně vyzpovídat, ale tenhle nešvár mé zploditele evidentně neminul. Kupu informací o něm věděli, tak se snad vyvarují netaktním otázkám.
„No, hrozně mě to překvapilo, když jsem ji ve zpravodaji ráno viděl. Vůbec jsem netušil, že něco takovýho probíhá,“ odpověděl po spolknutí rozžvýkaného sousta pohnutě. „Vím, že za mnou pár lidí stojí, ale vidět ta konkrétní jména, plus hromadu dalších, takhle na papíře je neskutečný pocit. Moc si toho vážím. Udělám všechno pro to, abych je nezklamal.“ Kousla jsem se do rtu, překypovala jsem dojetím a pýchou, zvlášť poté, co jsem jeho upřímnému úžasu byla svědkem. I po událostech ve válce si stále plně nepřipouštěl, že na všechno není sám, že má kolem sebe davy podporovatelů, kteří dávno přečíslili počet bezvěrců. Nemohla jsem si pomoct, nepozorovaně jsem mu pod stolem důvěrně umístila ruku na stehno a zvýšeným tlakem v konečcích prstů mu dala najevo svou účast. Trhaně se napřímil a přerývavě se nadechl. Z letmého pohledu, jenž ke mně potají vyslal, mě velmi úderně zatrnulo v podbřišku. V tu ránu jsem byla omráčena přívalem horka, který by Narutovi záviděla polévka i ve svém vařícím stavu.
„A jak se v takovém případě dá postupovat dál?“ vyptával se živnostník zaujatě.
„Um, víte, já těmhle politickým machinacím moc nerozumím, ale usuzuju, že její oficiálně předloženou verzí se bude muset někdo zabývat, Rada, feudální pánové, možná Daimyo. Bude se to muset projednat, což pro mě představuje další možnost je přesvědčit.“
„A neměl by správný Hokage o tomhle přehled mít?“ neodpustila si mamka-hnidopich. Nelibě jsem zavrčela.
„To máte pravdu, to by asi měl,“ přitakal s tichým uchechtnutím Naruto, „ale na druhou stranu, k čemu by potom byli všichni ti rádci?“ Na to nic neodpověděla, jen se nafoukla a uraženě ze stolu začala sbírat prázdné misky.
„Proto chodíš na hodiny k Tsunade-sama, a hromadu věcí se pak naučíš za chodu.“
„Přesně, když jsem tenkrát rozjížděl obchod, neměl jsem nejmenší zdání, co obnáší podvojné účetnictví,“ přizvukoval mi rozjařeně taťka.
„Otevřít si pekárnu bylo vždycky vaším snem?“
„Oh, kdeže. Na akademii jsem nastupoval s touhou stát se členem Vojenské policejní jednotky, bojovat proti padouchům,“ rozvyprávěl se, živelně přitom gestikuluje nad naservírovaným druhým chodem, „bránit bezbranné a učinit přítrž bezpráví, jako hrdinové oblíbených akčních komiksů. Coby bláhový chlapec jsem Uchihy považoval za takové chrabré rytíře ve zbroji.“ Sklesle, takřka posměšně nad svým tehdejším smýšlením zavrtěl hlavou, nato se kysele ušklíbl a opět racionálním tónem dodal: „Leč člověk míní, život mění.“
„Taťka musel ukončit službu ze zdravotních důvodů,“ vysvětlila jsem Narutovi, těkajícímu mezi námi zmateně očima.
„Ah, to mě mrzí.“
„To nemusí. Vzhledem k tomu, že jsem byl průměrný shinobi bez zvláštních schopností, těžko bych byl schopen ve zdraví absolvovat dvě války, většina mých spolužáků, později kolegů, je po smrti. Chvástali se povolávacími rozkazy a s hrdostí v srdcích zaujali přidělená místa, aby mohli chránit svou vesnici, která jim při hromadném pohřbu vzdala hold - pověřený mluvčí přečetl jejich jména a strojeně poděkoval za projevenou odvahu. Poměrně vysoká cena za mizivý okamžik slávy, jež si dnes pamatuje akorát mechem porostlý náhrobek.“ Zpytavě jsem se podívala do taťkovy zasmušilé tváře, jeho postoj ke krveprolití mi byl znám, nikdy jsem ho však neslyšela takhle mluvit, nevěděla jsem, co na to říct. Muselo pro něho být hrozné pouze přihlížet, jak jeho přátelé odcházejí čelit mocnému nepříteli, loučí se s rodinami a slibují nesplnitelné – že se v pořádku vrátí domů, aby po několika měsících sledoval zrazené příbuzné truchlit nad čerstvými muldami hlíny. Všiml si, že jsme z jeho řeči s Narutem úplně zapomněli jíst, s nově nabitým optimismem se na nás usmál a bradou pokynul k prostřené tabuli.
„Všechno zlé je k něčemu dobré, potkal jsem Mebuki, viděl Sakuru vyrůstat, dospívat, zamilovat se… věřím, že spousta šťastných událostí mě ještě čeká.“ Nedokázala jsem přesně určit proč, ale povážlivě jsem po jeho konstatování zčervenala. A dle periferní kontroly na tom byl můj společník stejně.
„Já bych zase tak nepředbíhala, jsou mladí, mají kvanta času. Narutovou prioritou je teď dozajista získání titulu Hokage,“ krotila jeho vášně mamka, celá hin z představy, že bychom to vzali hopem.
„Popravdě, na žebříčku důležitosti je tohle až na druhém místě,“ opravil ji blonďák poklidně. To mým žhnoucím skráním nikterak neulevilo. Najednou jsem neprahla po ničem jiném, než abychom co nejdřív dojedli a mohli být sami. Otřela jsem se lýtkem o jeho a vložila si do úst pořádný nášup rýže.
„Jak říkával jeden můj kolega pekař, kariéra tě v noci nezahřeje. Krátce na to zkrachoval, protože ho obrala mladá milenka, což bylo docela ironické. To mi připomíná celkem tématický vtip, potká se bezdomovec, ANBU a feudální pán…“

Byla už tma, když jsem Naruta vyprovázela ze dveří. Po jídle jsem se ujala mytí nádobí, mamka pohostinně uvařila čaj a dodržujíc svůj každodenní režim, ztratila se v koupelně. Taťka, rozradostněn, že konečně našel někoho, kdo ocení ty v krámě odposlouchané anekdoty, trval na Jinchuurikiho setrvání. Oba byli typy, které si rozumí téměř s každým. S každým, kdo nemá zlé úmysly, samo sebou.
Po pofackování veškerého nepořádku jsem se k nim přidala, k mému údivu se i Naruto vytasil s několika krátkými zábavnými historkami, a sklízel s nimi úspěch. Ač jsem tomuto druhu humoru jakživ dvakrát neholdovala, smála jsem se na plné kolo.
Maskujíc nepotlačitelné zívnutí, lenošení bylo neskutečně unavující, přiložila jsem si dlaň k ústům a vtom jsem na lokti ucítila jemný dotek. Jestli jsem si myslela, že jsem mimo pozornost, mýlila jsem se. Jakmile se v kuchyni opět vyskytli oba rodiče, zvedl se, zdvořile poděkoval za přijetí a večeři a odebral se k východu. Mlčky jsme si v předsíni nazuli boty a v těsném závěsu vyšli na lampami osvětlenou ulici. S nohou na posledním schodě jsem užuž otevírala pusu, jenže mě předběhl: „Omlouvám se, Sakuro-chan.“ Spolkla jsem, co jsem měla na jazyku, a nechápavě zamrkala.
„Za co?“
„Že jsem k vám tak vpadl bez předchozí domluvy,“ řekl pokorně se špičkou boty dloubaje v upěchované hlíně na cestě, „nemohl jsem-“
„Já vím,“ přerušila jsem ho naléhavě, „nemusíš se za to omlouvat, jsem ráda, že jsi přišel. Byl jsi naprosto skvělej. Odvážnej.“ Důvodů, pro které jsem ho milovala, bylo nespočet, ten seznam by byl opravdu dlouhý, a dnešní výkon by rozhodně obsadil přední příčky. Přistoupila jsem blíž, chytila ho za ruce a podél těla dychtivě propletla naše prsty.
„To ty promiň. Nechtěla jsem tě tam dopoledne tak nechávat, ale tohle jsme si s mamkou musely vyjasnit mezi sebou…“ Němě, uhranutě přikývl, načež se mu na čele vyrýsovala starostlivá vráska.
„Nebyl to nejpříjemnější rozhovor. Vyčetla jsem jí, že se chová jako ostatní a odsuzuje lidi dřív, než je líp pozná. Byla jsem na ni dost hustá, ale nebylo zbytí. Věčně mě dirigovat nemůže. Patrně to zabralo, snad pochopila, že zákazy nikam nevedou, snažila se. Nebo na tebe nějak vyskakovala?!“ Nevědomky jsem se při pokládání otázky nevraživě zamračila.
„Ne. Nic, co bych nezvládl,“ roztomile se pousmívaje mírnil mou snadno rozohněnou náturu. Slabým půl krokem odstranil tu otravnou mezeru, sklonil se, mazlivě, a zároveň žádostivě, nosem přejel po mém, od levé nosní dírky po kořen, odkud putoval vzhůru do vlasů, labužnicky k nim přivoněl a poté do nich vtiskl lehký polibek.
„Mm, jsem z tebe hotovej, Sakuro-chan,“ zašeptal zastřeně, „pořád na to musím myslet.“
„Já taky,“ vydechla jsem mu do ohbí krku, do něhož jsem měla sto chutí se zabořit, „nejradši bych s tebou odešla, ale nejde to. Nebylo by rozumné hned provokovat.“
Sklíčeně si povzdechl a odtáhl se, tak jsem, s úmyslem ho ukonejšit, pozvedla hlavu, v tu chvíli mě však políbil. Hladově. Smyslně. Okamžitě jsem pootevřela ústa, abychom neztráceli drahocenný čas nějakým školáckým oťukáváním, což nadšeně uvítal. Zatímco jazykem chtivě vyhledal ten můj, ovinul mi paže kolem pasu a na těsno k sobě přimáčkl. Oběma rukama jsem Narutovi vjela do střapatých kadeří a roztouženě zavrněla. I kdyby se spustil liják století, mezi nás by nepronikla jediná kapka. Cosi studeného za mými zády byla pravděpodobně betonová zídka, na níž mě přitlačil. Opatrně vyprostil uvězněné končetiny, nicméně jimi neodcestoval příliš daleko, přemístil je na boky, po nichž svůdně sklouzl na stehna a velmi pomalu zase zpět. Člověk by řekl, že po včerejším průlomu se hladina našich rozkolísaných hormonů srovná, ale bylo to ještě horší. Tlakem, v jehož síle se odrážela nepotlačitelná náruživost, jsem pravačkou sestoupila na Narutova bedra, kde jsem pevně sevřela do hrsti nahromaděnou látku mikiny. Rozechvěle mi zaúpěl do úst a k nevoli nás obou ubral na intenzitě, malinko se odlepil, takže již nehrozilo, že se oním chatrným zdivem probouráme na schody, ruce z choulostivých partií přeparkoval na žhnoucí líčka, která po postupném přechodu na zjihlé tahy rtů láskyplně polaskal palci. Když se nakonec odtáhl nadobro, opřel se čelem o mé, přičemž se pokoušel ukočírovat splašený dech.
„Měl bych jít,“ zaskuhral nepřesvědčivě. Obdobně slabě jsem přikývla. Lenivě se narovnal a věnoval mi krásný úsměv.
„Stavím se zítra. Klidně hned po snídani, jestli nic nemáš,“ navrhla jsem napnutě.
„Tak jo. Odpoledne musím na další sezení s babčou, to bude tak na dvě hodiny max.“
„Dobře, tak ráno.“
„Už teď se nemůžu dočkat,“ zahlaholil podmanivě. Něžně mě chytil za bradu, dal mi sladkou pusu a s přáním dobré noci se dokopal k odchodu.

Poznámky: 

Vždycky, když jsem si to po sobě četla, říkala jsem si, že tu první část musím nějak předělat, vůbec se mi to nepozdávalo, jenže... jsem nevěděla, jak to napsat líp, tak to je, jak to je. Ani se zbytkem nejsem úplně nejspokojenější, ale abych nebyla jenom kritická, myslím, že to má i dost světlých momentů. Snad se vám bude očekávaný díl líbit Smiling

5
Průměr: 5 (8 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele 12sakura1
Vložil 12sakura1, Út, 2020-06-02 13:08 | Ninja už: 259 dní, Příspěvků: 4 | Autor je: Prostý občan

Dlho som tu nebola a hneď také krásne prekvapenie! Ďakujem, Alalka, za ďalšiu nádhernú kapitolu, super som si počítala a opäť prežívala každú jednu emóciu s hrdinami :)Píšeš úplne úžasne a veľmi sa mi páčia tvoje prirovnania, bavím sa! Podľa mňa ti nie je čo vytknúť, charakter postáv si poňala tak super, že som pri každom jednom rozhovore ani nedýchala. Každý z nich má niečo do seba a spolu tvoria perfektný celok. Ďakujem za skvelý zážitok a veľa zdaru pri písaní ďalšej kapitolky, maj sa zatiaľ krásne! Eye-wink

Obrázek uživatele Chopper911
Vložil Chopper911, Ne, 2020-05-24 21:22 | Ninja už: 1964 dní, Příspěvků: 249 | Autor je: Pěstitel rýže

Ahh, skvelé, ďalšie pokračovanie, úžasná práca, ako vždy Smiling Nemôžem sa dočkať ďalšej kapitoly, len tak ďalej Smiling

Obrázek uživatele gagar
Vložil gagar, Ne, 2020-05-24 13:28 | Ninja už: 3604 dní, Příspěvků: 499 | Autor je: Prostý občan

Konečně si promluvili na tohle jsem se těšil a vyřešila jsi to skvěle Smiling Ta rodinná večeře a více méně přijetí Naruta bylo skvělé.

Moje FF Legenda jménem Uzumaki NAruto http://147.32.8.168/?q=node/86243 Na ni navazuje Legenda jménem Namikaze Naruto http://147.32.8.168/?q=node/88042
Černý přízrak http://147.32.8.168/?q=node/88596. Namikaze Kuran no shinjitsu http://147.32.8.168/?q=node/91025. Vesnice Krvaé mlhy http://147.32.8.168/?q=node/92142. Přečtě te si, a když tak zanechte koment:d Přijímám i kritiku. Moc díky všem kdo čtou moje povídky.

Obrázek uživatele Alalka
Vložil Alalka, Po, 2020-05-25 11:51 | Ninja už: 4687 dní, Příspěvků: 1012 | Autor je: Prostý občan

To se mi ulevilo, že jsem s tím matka-dcera rozhovorem nějak nepřestřelila, pořádně jsem nevěděla, jak to pojmout. Díky moc Smiling

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2020-05-23 20:26 | Ninja už: 1493 dní, Příspěvků: 2504 | Autor je: Leeho závaží

Sakura má pravdu, že nechcela riešiť veci na inkriminovanom mieste, aspoň si mohla cestou domov všetko premyslieť Sakura Mebuki veru nepatrí medzi matky, ktorým sa dá zdôveriť s intímnosťami, bohvie ako to je aj v jej manželstve Hehe... Aj dobre, že povedala pravdu o svojej ceste a čo zažila. Konečne vyjasnila svoju pozíciu a zámer žiť svoj život Cool S tým sa mnohí rodičia zmierujú ťažko. A kde by nebola zamontovaná naša Ino? Tá má všetko pod palcom Laughing out loud Toto je pravda pravdúca: „Nicméně je rozdíl mezi vytahovačným podporováním Jinchuurikiho v hospodě u piva a závazným podepsáním žádosti, kterou se má zastupitelský orgán z právního hlediska povinnost zabývat, to vyžaduje určitou dávku odvahy.“ Ehh... jasně... hehe... A veru, v časopisoch sa popíše kadečo, ale realita je vždy iná. Ino je zvedavá ako opica, určite nebude chcieť zaostať za svojou rivalkou. Možno Kakaši by taký neohrabaný nebol Kakashi ^_^ Sakurinu sebakritiku si napísala brilantne, to si musím niekde odložiť Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Hehe, tak som sa rozvášnila, že som si vyliala kávu do perín a musela som prezliekať Laughing out loud Chudák Kizaši, mal asi radšej nocovať v pekárni. Ale tiež si bravúrne, priam šejkspírovsky, zvládla jeho argumentáciu a hlavne taktiku na „Skrotenie zlej ženy" (v novších prekladoch „Skrotenie čertice“) Kakashi YES To si tiež odložím a v prípade potreby budem citovať. Alalka naša, možno by si mala zvážiť založenie narutovskej psychologickej poradne Mrk Úbohý Naruto sa zas umára, celý život sa musel predierať sám, snáď ho aspoň Kurama podrží. Ach jaj, najhoršie sú stavy neistoty Naruto smutny Tiež by si mal uvedomiť, že hokage je len človek a nemôže spasiť celý svet a každého v ňom. Ale zo zbabelosti ho nikto nemôže obviniť, vydal sa do jamy levovej, čeliť následkom svojich skutkov. Fiiiha, tak Mebuki prekonala samu seba a fakt skvelá scéna, ako spoločne trapas zvládli Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Kizaši o hrdinoch padlých v boji povedal pravdu, však to dnes vidíme úplne krikľavo, aká je k nim úcta a ako sa účelovo klame Takový trapas... Hehe Kizaši to „válí:“ „Jak říkával jeden můj kolega pekař, kariéra tě v noci nezahřeje.“ hihihi Takže naše hrdličky majú požehnanie rodičov a „láska nebeská“ môže rozkvitať Jump! Alalka naša, každá tvorivá práca vyvoláva pochybnosti, čo je nakoniec aj produktívne, lebo vždy sa dá všetko zlepšovať, len to by nikto nič nevydal, nepublikoval, keby si neurobil pauzu s vychytávaním múch, a to by bolo na figu. Ty si vynikajúca autorka - rozprávkárka, takže som si opäť fajnovo počítala Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Tiež si sa musela popasovať s chúlostivou situáciou, s ktorou majú mnohí skúsenosti a poňala si ju z viacerých uhlov pohľadu aj so všetkými nuansami a psychickými stavmi, takže ti môžem len ďakovať a chváliť ťa Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Alalka
Vložil Alalka, Po, 2020-05-25 12:08 | Ninja už: 4687 dní, Příspěvků: 1012 | Autor je: Prostý občan

S matkami to kolikrát není jednoduchý, to vím z první ruky, s tou mou už jsem jakékoli argumentování vzdala, protože je přesvědčená, že má vždycky pravdu, a když si chci opravdu prosadit tu svou, připomíná to rozhovor dvou retardů, obě si meleme to svý Laughing out loud musím předložit fakta, která je ochotná akceptovat.
Ano, Ino je taková místní Kelišová, nic jí neunikne. Nevím, žiju v domnění, že to její šťourání dodává příběhu tu správnou šťávu ^-^ Na jednu stranu je zvědavá až běda, na druhou zase umí podpořit, když to kamarádka potřebuje. Bez ní by si Sakura spoustu věcí vůbec neuvědomila, postrkuje ji správným směrem. A taťka Haruno, to je miláček, jeho charakter, a celková úloha, mě hrozně baví Smiling
Děkuju moc za krásný komentík s postřehy Kvítek sakury