Sedm Osamělých - Kapitola 26

Skupina ninjů zůstala v Yakitě ještě týden, během kterého se nic mimořádného už nestalo. Bavili se, trénovali a zkoušeli se navzájem v cvičných soubojích. Bylo jim fajn. Ale všechno musí jednou skončit, a tak se obě skupiny sešli na okraji města, již všichni sbaleni na cestu.
„Tak se mějte,“ začal Raiu a díval se na Listové ninji. „Ty, Naruto, tvrdě cvič, abychom se mohli utkat, až se zase uvidíme. Přeju ti, aby se ti podařilo dosáhnout všech svých cílů.“
Naruto se zazubil a vztyčil palec nahoru.
„Tomu tedy věř, dattebayo!“
„Jiraiyo-sama, dejte mu pořádně do těla.“
Jiraiya se ušklíbnul.
„Ty se taky opatruj, Raiu. I vy ostatní.“

„Děkujeme, Jiraiyo,“ řekl Nouzu.
„Hodně štěstí Jiraiyo-sama!“ popřál nadšeně Jakkaru.
„Někdy nashle, Jiraiyo-sama a Naruto,“ pověděl Enza.
„Naruto,“ začala Tayuya klidným hlasem. Všichni napjatě čekali, hlavně Naruto, jestli spustí nějakou ze svých urážek.
„Dostaň Sasukeho zpátky,“ řekla zrzka prostě. Tím vyrazila Narutovi dech, a nejen jemu, „a sejměte Orochimarua i za mě.“
Blonďák chvíli jen stál a zíral svými modrými kukadly do jejích hnědých.
„Spolehni se,“ přikývnul.
Pak se Tayuya podívala na žabího Sannina.
„A Jiraiyo-sama,“ chvíli počkala, než pokračovala, aby tomu tak přidala na dramatičnosti: „Vy jste pořád úchyl. Vím, že jste mě minimálně jednou šmíroval. Prasáku!“

Jiraiya jen nadzdvihl obočí a zakroutil hlavou. Naruto se však obvinění chytil, prudce se na svého mistra otočil, s vyceněnými zuby na něho ukázal a zařval.
„Vy si nedáte pokoj, Ero-Sennine! Blbče! Blbče!“
„Ty mi nebudeš říkat blbče, ty nevděčníku! Můžeš být rád, že tě cvičím já, Veliký Jiraiya!“
„Ero-Sennin! Ero-Sennin!“
Jak se oba hádali, ostatní se tomu smáli. I Tayuya, u které to možná byl i úmysl. Rozhodně se změnila.

* * * * *

Obě skupiny se rozloučily a vyrazily svou cestou. Osamělí, jak jim začal pro sebe říkat Raiu, se vydali na východ, zatímco Jiraiya a Naruto šli kamsi na jih. Země Čaje byla pokojná země, takže nehrozilo napadení ničemnými bandity nebo krvežíznivými vrahy. A pokud tam nějací byli, měli dost rozumu, aby různorodou skupinu nepřepadli. Už jen Raiuova zbroj musela dát tušit, že to není běžný člověk a ostatní se svými zbraněmi jakbysmet.

Cesta je zavedla k východnímu pobřeží. Nekonečný horizont mořské hladiny byl přímo magický. Dvě plochy různých odstínů modré, z nichž spodní se třpytila jako diamat, jak se od vodních vln odrážely sluneční paprsky. Problémem bylo, že dál to tímhle směrem nikam nevedlo. Teď měli na vybranou jen dvě možnosti. Jih, hlouběji do Země Čaje, ale mohli by se opět setkat s dvojicí Listových ninjů, a i když to už nebylo žádné riziko, bylo by to divné. A sever, kde se nacházela Země Ohně, byl očividně obrovský risk.
Debata začala tím, kam vůbec jít. Země Ohně určitě ne. Tayuyu mohli stále poznat, i když to už bylo půl roku po incidentu a považovali ji za mrtvou. Nemohli jednoduše riskovat. Tím pádem zbývalo pokračovat Zemí Čaje, ale co až dojdou na konec, když se rozkládala na poloostrově? Někam museli jít dál.
„A co třeba Země Moře? Tam se můžeme dostat lodí z přístavu v Tegarashi, případně do Země Vody nebo jiných mořských států. Země Moře není moc bohatá ani vlivná, ale je tam klid a co jsem slyšel, je to tam nádherný,“ navrhl Enza do debaty.
Tahle možnost ostatní zaujala. Enza se většinou hned nevyjadřoval a v podobných debatách uvažoval nad návrhy ostatních. Počká, co řeknou ostatní, zhodnotí to a pak buď souhlasí s návrhem někoho jiného, nebo nabídne své vlastní řešení. Byl rozený taktik a analytik. Podle Raiua to z něho dělalo nebezpečného protivníka, obzvláště s jeho těžko předvídatelným stylem boje. Stále jim ještě nevěřil, aby vysvětlil, jak vlastně funguje jeho loutkářská technika Midorihigi.
„To zní dobře,“ řekl Nouzu.
Ostatní přikývli a Raiu se usmál.
„Tak domluveno.“

Pomalu se přesunuli na jih do města Tegarashi, kde se nalodili a pluli do Země Moře. Naruta ani Jiraiyu už nepotkali. Cesta proběhla naprosto pokojně. Loď připlouvala k největšímu z ostrovů Země Moře. Parťáci stáli u zábradlí a dívali se na blížící se pevninu. Vypadala pokojně, a jak říkal Enza, ostrovy se na první pohled jevily hezké.
V dálce se zničeho nic vzedmula veliká vodní stěna, ze které do vzduchu vyskočila obří, modře zářící velryba. Její jasná modrá barva se třpytila a přímo ozařovala okolí. Pětice na ni zírala s otevřenou pusou. Majestátní velryba chvíli přímo visela ve vzduchu, než začala padat zpět do moře. Svým dopadem vyvolala další vodní vlnu, která se šířila do okolí a částečně i narazila do útesů ostrova.
„Nádhera!“ rozplýval se Jakkaru.
„Co to k sakru...“ zaklela Tayuya a Enza zakroutil hlavou.
„Vůbec netuším. O velrybách jsem slyšel, ale nikdy jsem nevěděl, že mohou zářit.“
„To je Kisakukujira,“ řekl jeden postarší námořník, který byl poblíž a usmál se při pohledu na podívanou, která právě končila.

„Kisakukujira?“ zeptal se Raiu.
„Ano,“ potvrdil muž kývnutím hlavy, „přátelská velryba, která se zde objevila před pár měsíci zhruba v době, kdy tu řádila Kaima. Nijak nikomu neškodí a čas od času zdraví kolem plující lodě. Je dost dobře možné, že Kaimu zahnala právě Kisakukujira společně se svými delfíními kamarády, které je také občas vidět.“
„To zní jako jedna z mnoha námořnických pohádek,“ odtušil Nouzu.
Enza zareagoval.
„Něco jsme teď viděli. A shodneme se, že to byla velryba. Na světě je takových věcí a příšer spousta.“
Tengu zůstal netečný. Oblačný otočil hlavu k mořskému vlkovi.
„Takže říkáte, že není nebezpečná?“
Muž se zase usmál a zavřel oči.
„Ano. Doteď nikomu neublížila. Nikdy se neobjevila v blízkosti lodi, aby tím nikoho neohrozila.“
To skupinu aspoň trochu uspokojilo.

Loď připlula do přístavu a Osamělí vystoupili na pevninu. Byla to prostá země, o čemž předem věděli. Že byla přímo chudá už tolik ne, ale podle určitých náznaků se to tu zjevně začalo zlepšovat. Hlavní příčinou zřejmě bylo zmizení právě Kaimy, která podle toho, co říkali místní, terorizovala okolní ostrovy, čímž zastrašovala obchodníky a tím pádem se zastavil i oběh peněz. Co přesně sem mělo nalákat zájem obchodníků, netušil nikdo.
Vyšli z města jednou z cest vedoucí do vnitrozemí, avšak už teď mezi nimi začal panovat názor, že tohle nebyla moc šťastná volba.
„Teď jsem si vzpomněla,“ promluvila Tayuya během cesty. Všichni chlapci se na ni otočili, ona však na ně nehleděla, jak byla zabraná do svých vzpomínek. „Orochimaru tu měl mít nějakou operaci nebo základnu, ale už dávno ji opustil. Tuším, že jsem o tom snad jen slyšela nějaký náznak, ale bylo to dlouho předtím, než jsem se stala jeho strážkyní.“
Raiu překvapením otevřel oči dokořán a Jakkaru trochu znejistěl. Každá Orochimaruova skrýš, do které s nimi šel, ho strašila, ale odvážně je následoval.
„Takže asi nevíš, kde by mohla být?“
Zrzka zakroutila negativně hlavou.
„Ne. Ale možná bych ji dokázala najít. Stačí hledat místo, kam se lidi báli jít.“
„Tak jo. Enzo, Nouzu a Jakkaru, půjdete s námi?“
Jakkaru třikrát rychle přikývl, přestože se tvářil jako boží umučení.
Nouzu pokrčil rameny.
„Klidně jdu s vámi. Stejně tu nemáme nic lepšího na práci.“
Nakonec se podíval na Enzu. Ten s nimi nebyl od začátku a projevil, že má své vlastní zájmy, které se neslučovaly s jejich.
„Taky půjdu. Přeci tu nebudu po ostrově chodit sám,“ pronesl Enza a podíval se svýma vínovýma očima na Tayuyu, která mu pohled oplácela. „Hlavně by mě Tayuya určitě nechtěla nechat bez dozoru,“ dodal lehce posměšně.
„To si piš, hračičko!“ Tayuya mu stále nedůvěřovala. Snad ani Nouzuovi, ten však už párkrát prokázal, že se mu v určitých ohledech dá věřit. Enza...

* * * * *

Putovali po městě a nenápadně se vyptávali lidí ohledně Kaimy, protože si vyvodili, že mohla být spjatá s Orochimaruem díky jejímu 'náhlému zjevení' a později i stejně rychlému zmizení. Byla to čistě jen domněnka, ale seděla by k němu s ohledem na to, co našli v Zemi Trávy.
V jedné rybářské osadě se Tayuya ptala na Kaimu starší paní, zatímco kluci stáli opodál a čekali. Tayuya s ní mluvila hřejivým, laskavým a sladkým hláskem, takovým jaký k ní vůbec neseděl pro ty, kteří ji znali, ale na babičku to zřejmě působilo věrohodně. Ex-Zvučná kunoichi byla skvělá herečka.

„Kaima, hmm...“ zamyslela se paní: „Ta zřejmě sídlila na ostrově Kakaijima. Před deseti lety se okolo tohoto ostrova začali ztrácet lidi a šířily se příběhy o mořském netvorovi, Kaimě. Nikdo se k Kakaijimě už nepřiblížil. Poté, co tu byli ninjové z Listové a Kaimu porazili, by už nebezpečí hrozit nemělo, ale nikdo se tam ještě neodvážil. Stále se toho místa bojí.“
„Joj, to je pochopitelné,“ přitakala Tayuya s náznakem bázně z vyprávění. „Určitě se tomu taky radši vyhnu. Jeden nikdy neví. A děkuji za popovídání a rady.“
„Vůbec nemáš za co, děvenko,“ řekla babička zvesela.
Tayuya se usmála a zamávala jí.
„Na shledanou!“
Otočila se a klidným krokem se vydala zpátky ke klukům. Když od nich byla pár metrů daleko, zrzčin postoj, chůze i výraz se změnily na její vlastní. Z běžné venkovské dívky se vmžiku stala sebejistá kunoichi.
„Ostrov Kakaijima,“ řekla prostě a prošla kolem nich, pokračujíc dál. Ostatní se k ní rychle přidali.

Sehnat nějakou loď nebylo těžké a brzy se plavili k ostrovu, který už svým vzhledem odpuzoval. Vysoké a špičaté skaliska pokrývaly většinu ostrova s pár malými plážemi, ze kterých jste se jen stěží mohli dostat, ne bez ninjovského výcviku.
Hledání základny zabralo pár hodin. K jejich štěstí se zatím zdálo, že ostrov byl skutečně zcela opuštěný. Raiu se snažil s pomocí senzorických technik vycítit jakoukoliv přítomnost čakry, ale nenašel nic.
Nakonec našli vchod a hned zjistili, že dostat se dovnitř bude problém, protože byl zavalený kameny. Podle okolí se zdálo, že pravděpodobně byla na tom stejně celá základna. Mohli se pokusit tam prokopat, ale to by trvalo dlouho, a kdo ví, jestli by vůbec něco našli.
„Fajn, tak co dál?“ zeptal se Enza stojící na kusu kamenu tam, kde býval vchod.
„Kopat by nám zabralo klidně pár dní i za použití ninjutsu. Celý prostor musí být nestabilní, takže bychom museli dávat podpěry. To mi přijde jako moc práce, která by se nám ani nevyplatila,“ řekl odevzdaně Raiu a podíval se na hromadu kamení.
„Takže se vrátíme?“ zeptal se Jakkaru. Ten z ostrova měl rozhodně více než respekt.
Černovlasý mladík pokýval hlavou.
„Asi nám nic jiného nezbývá.“
Kluci se začali rozcházet. Raiu je sledoval a Tayuya k němu přistoupila dívajíc se stejným směrem jako on.
„Aspoň máš co poslat velkýmu šéfovi. Může sem někoho poslat, ať si to ověří sám.“
Raiu přikývnul.
„To bych mohl. Vztahy s Mlžnou máme celkem vlažné, sice lepší než s ostatními, ale když mu napíšu, že se tu nejspíš dělal vývoj mořského ninji, tak tomu určitě neodolá.“

Sbalili se, sedli si do loďky a vydali se zpátky na hlavní ostrov. Zakotvili a uvázali loďku na pláži u malé osady, pak se vydali po cestě náhodným směrem. Neměli žádný konkrétní cíl. Procházeli menším lesem se skupinkami stromů nalepenými blízko u sebe a mezi nimi bylo celkem dost místa.
„Bacha!“ vyštěkl Nouzu zničehonic, skočil před všechny a s vytaženými listovými kunaii začal mávat ve vzduchu. Slyšeli cinkání kovu o kov, což znamenalo, že odráží velké množství shurikenů, které se jakoby objevovaly ve vzduchu, když padaly. Všichni zaujali bojovou pohotovost, překvapeni tím, že ani jeden z nich si ničeho nevšiml. Nouzu přestal a před ním se na zemi válela opravdu veliká hromada vrhacích hvězdic. Ninja-Tengu stál shrbený s rozpřaženýma rukama a klidným pohledem upřeným dopředu.
„Vůbec jsem nic neviděl, ani neslyšel,“ řekl Enza nevěřícně.
„Ani já,“ potvrdil Raiu.
„Díky, Nouzu. Zachránil jsi nám život,“ poděkoval konsternovaně Jakkaru.
„... Nosále!“ dostala ze sebe Tayuya. Nechtěla mu přímo poděkovat, aspoň ne nahlas.
Raiu udělal pravou rukou pečeť Tygra, zavřel oči a přepnul se do senzorického módu. Cítil kolem nich šest osob. A jedné rychle rostla čakra.
„Doton: Katadosekidake!“

Ze země začaly vyjíždět černé bodce z čediče mířící proti Nouzuovi a ostatním. Bez přemýšlení všichni uskočili dozadu. Hned za bodci se objevila šestice útočníků. Tayuya přimhouřila oči a suše pravila.
„Aha, tak to jste vy...“
„Jaká škoda, že jste přišli na mé spektrální shurikeny,“ poznamenala s hraným zasmušením Youka, kapitánka týmu ninjů, který po nich šel z neznámého důvodu. Spolu s ní členové tohoto týmu byli: Toshiro Tadanori, ninja-žoldák, se kterým se utkali v Zemi Balvanu, když dělal osobního strážce zločinci; Bei, holohlavá kunoichi, a Kai, Beiin bratr, který se zřejmě specializoval na přivolávání věcí z velkého svitku na zádech. Teď však s nimi byly dvě nové, neznámé tváře.
Po Youčině boku stál mladý muž, kterému mohlo být přes dvacet. Určitě byl nejstarší z celé skupiny. Měl dlouhé karmínové vlasy sahající až k ramenům kromě pramene vlasů, který mu šel přes levé rameno až po prsa, červené oči a lehce tmavší pleť. Na sobě měl červené tričko s růžovými částmi s krátkým rukávem a rolákem, kaštanové kalhoty a hnědé rukavice bez prstů, kožené boty sahající až ke kolenům a dva opasky. Ruce měl v pečeti Hada, takže to byl zřejmě on, kdo vyvolal černé kamenné bodce.
Druhou neznámou osobou byla dívka, které bylo asi šestnáct, se zářivě oranžovými vlasy se dvěma drdoly a prameny rámujícími pihovatý obličej a světle hnědé oči. Na sobě měla oranžovou vestu s bílým lemováním, odhalená ramena taktéž s pihami, hnědou přiléhavou sukni s bílým a oranžovým pruhem, obvazy obtočené kolem břicha, hnědé dlouhé boty zakrývající nohy až do půli stehen, černý opasek s destičkou s vyrytým znakem květiny, pravou rukavici ze síťoviny a levou z hnědé kůže a s železnými ochrannými destičkami.

„Toshiro, ty jdi po tom zelenovlasým, Bei po blonďákovi, Zakuro po černovlasém, Nankin po...“ začala vydávat rychlé příkazy Youka. Byla však náhle přerušena, když se přímo před ní problesknul Nouzu a švihl svojí zápěstní tříbřitou zbraní. Dívka s dredy útok zablokovala kunaiem, přesto ji to donutilo udělat krok zpátky a zabránilo v dalším zadávání úkolů.
„Moc mluvíš,“ pronesl suše Nouzu, který se svojí vahou do Youky opřel, ta měla však větší sílu, než by se od někoho její nižší výšky řeklo a náporu odolala. Nouzu toho však využil, neboť to měl celou dobu v plánu. Odrazil se jednou nohou od země, provedl přemet nad celým Týmem Tanuki a dopadl za nimi. Zbytek týmu stál sice ve střehu, ale i tak byl překvapen bleskovým útokem.
„Dívejte se sem!“ zvolal Raiu skrze svoji přilbu, kterou si rychle nasadil a s tasenými meči se vrhnul proti Toshirovi, následován Tayuyou s připraveným tantou útočící po oranžovovlásce a Jakkaru s nasazenými boxery skočil proti uživateli Dotonu.
Enza zůstal vzadu s rozvinutým svitkem své loutkové sbírky a sledoval dění. Všichni jeho kolegové se vrhli do boje a každý si zvolil svého protivníka v souladu s ostatními bez toho, aby se slovně domlouvali. Jejich společný tréning ve městě Yukita se rozhodně vyplatil. Bodejť by ne, když jim pár tipů dal jeden z Legendárních Sanninů. Jeho pozornost byla soustředěná na Bei a Kaie. I když se na mladíka nikdo přímo nezaměřil, z předchozího střetnutí věděli, že se jedná o podpůrného bojovníka se specializací na boj na dálku. To nemuselo být však všechno. Všichni měli ještě dost es v rukávu a nepřítel teď disponoval dvěma silnými kartami v podobě nových členů. Nevěděli o jejich schopnostech vůbec nic, akorát to, že muž se specializoval na vyvolávání čedičových kamenů.
„Když do boje, tak to chce útočný přístup,“ řekl si spíš jen pro sebe Enza, přiložil ruku ke svitku a soustředil do něho čakru.

„Kuchioyse!“
Z oblaku, který se před ním objevil, vystoupily dvě postavy - loutky. První byla loutka kopiníka s kopím guandao, kterou už předtím použil v poušti Země Větru, Kyousha. S vysokou přilbou a rouchem se zeleným vertikálním pruhem jdoucím středem a dlouhou dřevcovitou zbraní byl Kyousha dostatečně jiný než menší loutky, vyzbrojený jedinou krátkou katanou a zvětšenou rukou.
Druhá Enzova loutka se zcela odlišovala od Kyoushi a Fuhyou. Byla zhruba stejně velká, její hlava však měla tvar koně se vztyčenou hřívou, přičemž černá tvář jakou měly i předchozí loutky, se nacházela pod koňskou. Konstrukce těla byla stejně podobná lidské jako ostatní, znatelným rozdílem však byly náramenní chrániče a nohy, které měly o jeden kloub navíc stočený dozadu, takže připomínal koňské nebo ptačí končetiny s chodidly ve tvaru kombinujícím klasické boty a kopyta.
Na sobě měla roucho ze tří částí; béžovou košili bez rukávů sahající až k pomyslným tříslům loutky se znakem hradní věže na břiše, pod ní zelený oděv s krátkými rukávy a suknici zakrývající část stehen, a nakonec bílou látku pokrývající ramena a horní část trupu. Zotvoru, kde byla hlava, také vystupovaly zmíněné chrániče ramenou. Její viditelná výzbroj se skládala ze zmenšeného jezdeckého kopí, které se od špičky kuželovitě rozšiřovalo až k rukojeti, která byla vzadu. Tuto zbraň měla loutka v pravé ruce, v levé držela kulovitý štít a na zádech měla ještě upevněnou klasickou katanu.

„Karakuri Engeki, Shogi Daishuu!“
Obě loutky stály v bojovém postoji před Enzou, který měl obě ruce napřažené dopředu a propojené čakrovými nitkami s umělými bojovníky.
Bei pochopila, že Písečný ninja je zaměřený na ni, tak se k němu otočila a postavila do bojové pozice. Kai se k ní připojil se soustředěným pohledem, zatímco jeho sestra se pohrdavě ušklíbla.
„Pěkné loutky. Jen přes ně projdu a sejmu tě!“
„Nepodceňuj je,“ odvětil Enza, taktéž se sebevědomým úšklebkem. „Kyousha a Keima jsou skvělé pro zastavení a protiútok. Dej boji svoje všechno, protože to budeš potřebovat.“
Holohlavá bojovnice vycenila zuby, zavrčela a vrhla se kupředu. Proti ní se vyřítila loutka kopiníka, která švihla vodorovně v širokém okruhu. Bei se vymrštila dopředu hlavou napřed, čepel naginaty nechala pod sebou a jako střela pokračovala dál. To se jí ale do cesty postavila druhá loutka rytíře s koňskou přilbou. Nastavil proti ní štít, o který se zarazila svým kunaiem. Překvapilo ji, že se Keima ani nehnul, neboť koňovité nohy se zřejmě perfektně hodily k zarytí do země a jeho konstrukce byla překvapivě tuhá na rozdíl od většiny ostatních loutek.
Beiiny nohy pokračovaly kupředu, protože se plánovala odrazit od štítu dozadu, ale Keima se už připravoval k útoku bodnutím. To holohlavou ženu zarazilo. Proč? Vždyť mě nemůže přes vlastní štít trefit...

Kopiník provedl svoji otočku a činil další útok, opět vedený proti Bei. Kunoichi si uvědomila, že nemůže stihnout uhnout, tak svojí ozbrojenou ruku s kunaiem nastavila proti blížící se čepeli. Zásah nebyl nijak extra silný, aspoň ne pro ni a zaradovala by se, avšak vzápětí poznala cenu své pýchy. Rytířská loutka odtáhla štít stranou a zaútočila svým velikým kopím.
Žena ucítila prudký tah zpátky, který ji dostal z dosahu obou zbraní i loutek a ne moc bravurně ale bezpečně přistála na všech čtyřech na zemi. Podívala se a uviděla svého bratra Kaie s lanem v rukách, které se táhlo až k ní, obtočené kolem jejího trupu a zakončené železným závažím. Ani si neuvědomila, kdy to provedl. Zachránil jí život.
„Říkal jsem, tahle kombinace je dobrá, aby zastavila útok a vrátila ho zpátky,“ řekl Enza za svými loutkami s mírným úsměvem a klidem v očích.
Kunoichi začala skřípat zuby.
„Ty nanicovatej hňupe!“
„Klid, Bei,“ upokojoval ji Kai stojící za ní a dívající se na loutkáře i jeho humanoidní zbraně. „Tohle musí být přesný a rozvážný boj. Evidentně ví, jak své loutky používat.“
Musela uznat, že její mladší bratr měl pravdu. Moc si důvěřovala. Enza proti nim změnil svůj postoj, když přesunul levou ruku do úrovně pasu, loket a zápěstí ponechal v rovnovážné poloze.

Kopiníkovo roucho se rozevřelo, jak se břišní pláty nadzvedly a odhalily odpalovače, ze kterých vylétl proud rychle letících jehel a za nimi se rozletěl rytířský Keima. Bei odrazila jehly, kolem ní ale prosvištěl kunai s připevněnou světelnou bombou vystřelený z Keimovy přilby. Kunai byl vržen na Kaie. Ten se zbrani vyhnul, oslnivý záblesk ze žluté kuličky vlající za ním ho však oslepil. Bei záblesk neviděla přímo, takže byla schopná zastavit útok kuželovitého kopí loutky. Keima sklonil lehce hlavu, takže díry, které tvořily oči koně jeho přilby, se dostaly do její úrovně.
V dalším okamžiku se z těchto děr začal prudce řinout šedý dým. Kunoichi zareagovala instinktivně a rychle se odrazila pryč od kouře, který zcela zakryl vidění před ní. Z čmoudu se vynořila loutka kopiníka, která diagonálně švihla po Bei. Bez problémů útok zablokovala. Loutka pustila levou paží dřevcovou zbraň s ostřím, namířila ji vedle Bei a ze zápěstí vystřelila ocelová lanka, která ji zcela minula, ale zasekla se za ní.
Přejel přes ni stín, holohlavá žena se podívala nahoru a rozevřela oči překvapením. Keima byl přímo nad ní s nohama zakončenýma kopyty napnutými pro dopad, který se rychle blížil. Na chodidlech uviděla zvláštní konstrukční prvky a hlavně to, že modře zářily. Čakra!

„Midorihigi Saku Umahari!“
Bei pochopila, že se dostala do pasti, aniž by si to uvědomila. Rytířská loutka vytvořila kouřovou clonu, aby se mohla nepozorovaně vymrštit do vzduchu. To byl zřejmě účel těch koni podobným nohám. Jako rozptýlení posloužila druhá loutka, která zároveň i zablokovala Bei v pohybu, a to vše ještě oslepením Kaie. Teď Bei sama sebe obviňovala, jak neschopně se chovala! Neustále podceňovala toho kluka a stále se jím nechala ovládat jak pitomá geninka.
Kůň dopadl s velikou razancí a s čakrou nashromážděnou Enzou v jeho nohách to byla drtivá rána, která popraskala zemi pod loutkami, když byla uvolněna. Poté, co se bílý prach usadil, po Bei nezbylo nic a teď tam stál Keima. Žena byla o pár metrů dál u svého bratra, který měl rozevřený svůj svitek, na něm položené dlaně a právě mizela přivolávací pečeť.
„To bylo o fous. Ten dopad mě mohl i zabít,“ řekla Bei s notnou dávkou úlevy. „Díky bráško!“
„Je to mazanej parchant!“
Kai se díval soustředěně na Enzu, který zase přepnul svůj bojový postoj na ten první s oběma rukama napřaženýma. Teď už se neusmíval jako předtím a jeho výraz nahradila nic neříkající maska. Nebylo to proto, že ho ovlivnil fakt, že se jeho cíli podařilo přežít jeho útok. Bylo to vzezření soustředění na bitvu přesně takové, jaké měl v poušti v Zemi Větru.

„Já zaútočím a udělám ti otvor v jeho obraně, abys ho mohla dostat,“ oznámil Kai sestře.
Bei přikývla.
„Jasný. Jdem na to.“
Kai zvedl svůj veliký přivolávací svitek a namířil ho na loutky a jejich loutkáře za nimi. Z papíru vyvanul bílý kouř přivolaných kunaiů. Enza začal mávat rukama a jeho loutky započaly odrážet letící kunaie; Keima nastavil svůj štít a zbylé vyrážel dřevcovým kopím. Fuhyou roztočil před sebou naginatu.
Mladík s černými kudrnatými vlasy a drdolem však neskončil. Z velkého svitku vyvolal malé svitky, které držel v jedné ruce. Do druhé ruky si vzal jeden oranžový svitek s červenými okraji, rozevřel ho a v něm byla vyobrazena kruhová pečeť s kanji 炎 znamenající „žár“ uprostřed.
Ze svitku začaly vylétávat ohnivé koule, které se okamžitě zvětšily v průměru do velikosti půl metru. Enza se zamračil, uvědomujíc si, že proti tomuhle jeho loutky nemohou obstát, tak je rychle stáhl zpátky k sobě a on sám odskočil stranou. Kai jeho únikovou trasu sledoval a ze svitku neustále dštil ohnivé koule proti němu, přičemž si Enza všiml, jak pečeť na svitku bledla. Písečný ninja pokračoval v uhýbání s jeho loutkami letícími za ním.
Bei toho využila a s použitím Shunshinu se rychle přesunula až k Enzovi. Ten, tak jako každý správný loutkář, se jejímu útoku vyhnul skokem s přemetem a do cesty jí poslal Keimu. Loutka kopiníka padla jednoduše k zemi, jezdecká zastrčila kopí na záda, tasila katanu a vrhla se na Bei.
Souboj mezi holohlavou kunoichi a rytířskou loutkou byl intenzivní. Bojovnice byla velmi schopná a zkušená v boji na blízko a prokazovala to rychlostí, obratností a přesností svých útoků a pohybů. Skoro až létala kolem a švihala kunaiem v ruce, případně i kopala a dávala rány pěstí proti loutce z impregnovaného a tvrzeného dřeva s kovovou kostrou, což ale nemělo takový účinek jako u normálního člověka. Keima proti tomu měl zlepšenou konstrukci končetin než člověk a Enza byl dostatečně obeznámen s použitím loutky, že její katana a štít dokázaly odrážet nebo zablokovat Beiiny útoky za hlasitého cinkání a řinčení jejích zbraní, případně dutých ran, když kopla loutku do některé části těla.
Kai přestal se svým útokem, když sestra byla blízko nepřítele a rozhodl se běžet k ležící loutce Kyousha s připraveným prázdným svitkem. Ksakru, řekl si Enza, který si toho všimnul. Bylo mu jasné, co jeho protivník chtěl udělat, totiž zapečetit mu loutku. Musel se rychle rozhodnout, co udělat; bránit se Bei, nebo zachránit Kyoushu před Kaiem?

Rozhodování bylo rychlé, těžké a riskantní. Blonďák odtrhl jednu ruku od ovládání Keimy a čakrová vlákna poslal na druhou stranu. Před Kaiem se kopiník pohnul, jeho paže se zvedla a namířila vůči němu.
Přivolávač se na okamžik zarazil a změnil instinktivně směr, paže ho však sledovala a stažením jednoho Enzova prstu ze zápěstí loutky vystřelily malé jehlice připoutané ocelovým lankem. Kai jehlice odrazil kunaiem, lanka se tím začaly roztahovat všude do okolí, až ho začaly svazovat.
Doprčic...! Kai zlostně zkřivil tvář a začal cloumat celým tělem, aby se vyprostil ze spletence.

V ten samý okamžik si Bei všimla, že pohyby rytířské loutky se zpomalily v důsledku Enzově přesunutí pozornosti z tohoto střetu a zazubila se. Jo! Skvělá práce, Kaii! Teď už ho dostanu! Provedla výkrut okolo loutky, aby ji obešla a mohla se rychle problesknout k loutkáři, a zasadit mu pořádný úder. Enza pohnul dalším prstem na druhé ruce a štít rytířské loutky se rozevřel. Co...?! podivila se Bei při tom pohledu a její překvapení se ještě vystupňovalo, když uviděla, co se skrývalo pod osmi pláty štítu rozevírajících se jako hvězda. Uviděla tam hned několik otvorů, malých a velkých uspořádaných do tvaru písmena X, ale co bylo horší, v druhé polovině, té, která tvořila znak plus, spatřila výbušné lístky. Směrové výbušniny! Do háje! Dva lístky se zapálily a v dalším okamžiku se ze štítu ozval výbuch směrující proti ženě z bezprostřední blízkosti.
„Bei, ne!“ zařval bolestivě Kai, když viděl jak horký vzduch a prach zakryl jeho sestru. To už se Enza rychle přesunul k němu, udělal skok dopředu, zapřel se rukou o zem, otočil spodní část těla (která teď byla nahoře) a kopnul přivolávače do prsou. Kyoushova lanka se odpojila od zápěstních odpalovačů, takže Kaie kop odhodil stranou.
Enza přiskočil ke kopiníkové loutce, která se zvedla do vzduchu. Druhou si taktéž přivolal k sobě. Kai dopadl na zem, bolestí přitom zahekl, a když už měl na to síly, podíval se na místo, kde před chvílí ještě byla Bei. K jeho překvapení tam však uviděl pouze sežehnutý kus kmene stromu.

Enza ztuhnul, když se ozvala mlaskavá rána a jím projela zespodu vlna bolesti. Stočil tam pohled a uviděl, jak mu z břicha trčí špička kunaie. Otočil hlavu do strany, aby uviděl Bei stojící přímo za ním s vítězoslavným pohledem v očích.
„Mám tě, šmejde!“
Enza se na ni chvíli nevěřícně díval, pak se ale celý zbarvil do světle hněda a začal se rozpadat v písek. Písečný klon?! Loutky se tahem vydaly směrem za Bei, kde se Písečný ninja vynořil ze země a zaujaly místo po jeho boku.
„Uznávám, že nejsi špatná,“ pronesl Enza klidně, i když v jeho pohledu se skrývalo cosi zlověstného a výsměšného.

* * * * *

Stejně zuřivě se bojovalo všude okolo nich. Nouzu a Youka spolu sváděli rychlý, divoký, ale překvapivě tichý souboj. Jejich zbraně se od sebe hlasitě odrážely a končetiny tvrdě narážely do sebe, když oba prováděli šílené přemety a bojové kreace při pokusu zabít jeden druhého. Kromě hekání a vzdychání spolu nijak nekonverzovali. Byli čistě soustředění na boj a oba si uměli zachovat chladnou hlavu v každé situaci. Proto pro ně nebylo nutné vypouštět ze sebe jakékoliv výlevy.
Jakkaru se velmi snažil svým taijutsu a speciálními boxery zasadit Zakurovi drtivý úder. Díky jeho výšce a vypracovaným svalům měl předpoklady být nebezpečným protivníkem v taijutsu, bohužel mu chyběla hbitost, kterou Zakuro zřejmě oplýval. Mladíček nejednou rozmlátil úderem kus země, když se ohnal po nepříteli a ten uhnul. Zakuro překvapivě nijak neútočil a ještě se mladšímu, ale vyššímu, protivníkovi vysmíval. Ba co víc, ruce měl stále v pečeti Hada. Musel připravovat čakru na nějakou velikou techniku Dotonu, otázkou však bylo jakou. Jakkaru z Kamenné mu v tom chtěl za každou cenu zabránit.
„To toho víc neumíš, hromotluku?“ smál se posměšně Zakuro. Jakkaru zatnul zuby a vrhl se do dalšího útoku, kterému se muž v karmínovém oděvu opět vyhnul.
„Jen počkej, až tě dohoním!“

Obě zrzky, červenovlasá Tayuya a oranžovovlasá Nankin, spolu bojovaly hlavně za pomocí kunaie a krátkého tantou, přičemž Tayuya více a více sklouzávala ke své původní sprosté povaze. Nankin se prokázala jako otrlá dívka, která si zřejmě díky svým zrzavým vlasům a pihám již vyslechla nejedno zostuzení a při Tayuyiných urážkách zůstávala nad věcí. Dokonce se tvářila, mluvila a chovala, jakoby se bojem doslova bavila.
„Měla bych se tě bát, mandarinko?!“
„Od někoho, kdo má červené vlasy jako rajče, bych čekala něco lepšího!“ podotkla pobaveně Nankin a Tayuya začala z nosu vypouštět páru. Opět následovala série výpadů a bloků, při kterých se do vzduchu začaly dostávat částice pylu z rostlin a samotné květiny, které byly trhány a řezány. Nankin pak od Tayuyi odskočila, provedla tři pečetě a pak namířila dlaň ruky vůči bývalé Zvučné kunoichi.
„Hana Ninpou: Kyoukasui.“
Kolem Tayuyi začaly vířit kousky květin a pylu a svět kolem ní začal potemňovat.
Genjutsu? Podivila se, zvláště nad tím provedením, ale dala ruce do pečeti Tygra a se slovem „Kai!“ si přerušila tok čakry. Svět se opět rozzářil, pyl zmizel, ale Nankin už nebyla před ní. V obranné pozici s krátkým mečem před sebou se rychle začala rozhlížet. Spatřila ji stát po její levé straně asi sedm metrů daleko skládající pečetě. Tayuya skočila dozadu od ní a čekala, co za techniku protivnice vykouzlí a sama začala s hromaděním čakry.

„Katon: Honouwa no Jutsu!“
Nankin vydechla ohnivý jazyk, který se rychle rozšířil a vytvořil formu prstence vířivého ohně. Tayuya kvapně provedla pečeti Opice, Pták, Pes a Beran a použila nastřádanou čakru.
„Katon: Kaen Senpuu!“
Tayuyu obklopily plameny, které se zformovaly do ohnivého víru připomínajícího zepředu květinu. Obě ohnivé techniky se divoce srazily a zcela se zastavily. Tayuya tuhle techniku ještě tolik neovládala, proto do ní raději dala více čakry, aby tak vykompenzovala sílu Nankininy techniky, která ji zřejmě uměla dobře.

Souboj Raiua a Toshira sestával hlavně z taijutsu a kenjutsu. Raiu se svými katanami Toshirovi nedovolil vzdálit se příliš daleko, aby mohl použít některou z jeho technik Katonu. Pouze jednou se mu to povedlo a Raiu ho vyřadil svým Raitonem. Jediné ninjutsu, které se jim dařilo provádět během bitvy, byly krátko-dosahové Kawarimi. Jeden zasáhnul druhého, ten se zaměnil za kus dřevěného polena a zjevil se hned za prvním, kterého udeřil, jen aby ho nahradilo jiné poleno a situace se takhle opakovala třeba i pětkrát.
Toshiro se prokázal být schopným bojovníkem i na krátkou vzdálenost. Jeho schopnosti dávali Raiuovi pořádně zabrat. Ikazuchiho dovednosti s mečem a brnění mu však poskytovaly slušnou výhodu. Takže když se Toshirovi podařilo obejít Oblačného obranu a kopnout ho do bicepsu, železné brnění úder utlumilo, ale přesto ho cítil.
Auuu... ještěže to brnění mám. Nemít ho, byla by ta rána horší. Je mnohem rychlejší než já. Tohle nebude brzký...
Toshiro, povzbuzený úspěšným zásahem, se vrhl opět do boje a obrněný mladík přešel do defenzívy.

„Co po nás kruci chcete?“ zeptal se Raiu podrážděně s pozměněným hlasem z přilby, „proč nám nedáte pokoj?!“
„Máte něco, co chceme. V Zemi Větru jste nás překvapili, ale tady už vás určitě dostaneme,“ odpověděl Toshiro a sekl kunaiem.
Ten Raiu zablokoval a teď se přetlačovali obličeji blízko od sebe, i když Oblačný ninja měl tvář zakrytou.
„My ale nemáme nic!“
„To nevím, ale náš kontraktor to chce včetně vás, víc mě nezajímá.“
Raiu svraštil čelo překvapením.
„On si vás na nás někdo najal?“

„Mám to!“ zvolal Zakuro na všechny, čímž přerušil Raiuovi otázky. Dopadl na zem, praštil obě ruce dlaněmi na zem a přímo zařval.
„Doton: Genbungan Fuukin!“
Ze země začaly vyrážet tlusté, třiceti centimetrové válce černého čediče, které se objevovaly pod všemi členy Raiuovi party. Tým Tanuki se stáhnul, aby nebyli zasaženi, zatímco Osamělí se jen nevěřícně dívali.