Jak je důležité míti Yamata

„Dobré ráno vespolek,“ pozdravím, jako každý den, své kolegy v šatně. „Doufám, že dnes budeme trénovat nové formace, už dlouho jsme nebyli bez mise, tak by se to hodilo,“ dodám a zároveň vím, že i když ostatní členové mého ANBU týmu sdílí můj názor, žádný z nich mi neodpoví.

Venku je krásné slunečné počasí, vítr příjemně pofukuje, takže není takové vedro. Shromáždíme se na cvičišti a čekáme na Kakashiho-senpai. I když je obdivuhodný ninja, nikdy nechodí včas. To mě na něm vytáčí, pokaždé přijde s nějakou jinou výmluvou, ve které však velmi často hrají roli důchodci. Má k tomu nějaký specifický důvod? Po půlhodinovém čekání se rozhodneme, že začneme trénovat bez našeho velitele. Rozdělíme se do párů a procvičujeme se v útocích i obraně. Díky svému mokutonu jsem velmi dobrý v defenzivě, ale útok není také k zahození. Když si vzpomenu, jak jsem s mokutonem začínal, musím se pousmát. Tehdy pro mne byl výkon Daijurin no Jutsu* a dnes se mohu pyšnit dokonce i Shichuka no Jutsu**, které jsem dovedl opravdu k dokonalosti - zdobené okenice i zábradlí - radost pohledět. Můj dům má i krásnou poštovní schránku s vyrytou jmenovkou.

Můj tok myšlenek přeruší přicházející Kakashi-senpai, jenž v rukou svírá malý svitek.
„Gomen´nasai lidi, zdržel jsem se u Hokageho. Dal nám další misi. I když by měla být lehká...“ opět důchodcovská výmluva, pomyslím si.
„Snad ne zase ochrana nějakého papaláše,“ slyším zpoza cvičného kůlu cynický hlas Yuugao.
„No, ne tak úplně, tentokrát budeme hlídat občany a poklidné dění festivalu Jarní Konoha. Jedná se o akci se stánky, muzikou a také nějakou soutěží květin,“ odvětí jí znuděně Kakashi-senpai. Ani mne osobně takové akce nezajímají, spousta lidí, mnoho možností pro nepřátelský útok. Tyto mise jsou však i přes naši nechuť důležité, obrana naší domoviny a její ohnivé vůle jsou přeci naší prioritou!
„Festival začíná proslovem organizátorů za dvě hodiny, následuje průvod od Velkých skleníků na Senju náměstí. Pak je tam taneční, hudební a ten soutěžní program. Takže teď rozchod a za hodinu a půl u skleníků,“ rozhodne Kakashi-senpai a ukončí tak náš relativně krátký trénink. Rozhodnu se zajít si v mezičase na jídlo, abych doplnil energii a zůstal na misi ve střehu.

V poslední době jsem si oblíbil celkem onigiri, takže se vydám do restaurace poblíž mého domu, kde si chci vzít ještě nějaké vybavení. Objednám si a po chvíli čekání pomalu pojídám rýžové koule plněné lososem. Nemyslím přitom na nic, jen automaticky přežvykuji a tupě hledím před sebe na stěnu s plakátem, který zve právě na dnešní festival Jarní Konoha. Najednou cítím v zádech něčí pohled. Někdo mne sleduje! Musím být opatrný a zkusit nenápadně zjistit, o koho se jedná. Mohl by to být narušitel festivalu. Svou poslední onigiri spořádám o dost rychleji než předešlé a začnu se zvedat. Vím, že jsem neustále pozorován, proto se otočím se zástěrkou pochválit kuchaři jeho jídlo a přitom nenápadně pátrám kolem. Vlevo nic, vpravo taky ne, přímo přede mnou však stojí tři mladé dívky a chichotají se. Když na ně upřu svůj pohled, všechny se otočí a energicky mezi sebou štěbetají. Že bych se spletl a pozorovaly by mne civilistky? Ne to není možné, toto bylo určitě pouze odvedení mé pozornosti a pravý nepřítel už odešel. Odcházím z restaurace pohroužen do myšlenek o údajném špehovi, vyzvednu si doma věci a zamířím ke skleníkům.

„Co tak starostlivě?“ ptá se mne Hayate. „Vypadáš, jako by na vesnici zaútočilo nejmíň pět set ninjů.“ Ostatní se jeho vtípku zasmějí. Pokud to nebude nutné, zatím jim o mém incidentu v restauraci říkat nebudu.
„Nic se neděje,“ zachovávám si nečitelnou tvář. Opět čekáme na Kakashiho-senpai. Proč vlastně také nechodím pozdě, alespoň bych nemusel čekat... Ale ta potupa, kdybych přišel později než náš senpai, mi za to nejspíš nestojí. Když konečně po půl hodině dorazí, rozdělíme si jednotlivé sektory hlídaného území a rozejdeme se.

Zamířím na jihovýchod, který mám strážit. Proslovy právě končí, senpai si dal ale načas, měli jsme hlídat od úplného začátku festivalu. Ze střechy jednoho domu, odkud mám perfektní výhled na celou akci, spatřím kapelu, která se šikuje do řad a zástupů a vede celý průvod. Lidé za nimi se připravují vlaječky na mávání, většina z nich jsou oblečení do květinových vzorů nebo alespoň nesou košík plný květin. Pěkná podívaná tady z ptačí perspektivy. Kapela začne hrát a celá masa lidí se pomalu, ale jistě šine zvolenou trasou. Rozhlížím se po okolí, nikde žádná hrozba. Zatím. Postupně následuji průvod, jeho smrtelně pomalé tempo ve mne vzbuzuje zoufalost. Když konečně dorazíme na Náměstí Senju, které je po obvodu obestavěno malými stánky s občerstvením, na pódiu se začne chystat další program. Seskočím dolů a sundám si masku, teď je na Yuugao, aby hlídala seshora.

Procházím mezi lidmi a snažím se zapadnout. Obezřetně však sleduji okolí, mému oku nesmí uniknout nic podezřelého. Zrovna když si v jednom ze stánků prohlížím nové křížence begonií, opět na sobě ucítím pohled. Nepřítel?! Napnu všechny smysly v těle a dál dělám, že žíhané žluto-modré květiny jsou pro mě teď to nejdůležitější na světě.
„Ale ano, tyto všechny odrůdy pěstujeme v naší vesnici, jsme jedničkou na trhu,“ říká zrovna prodejce paní stojící nalevo ode mne.
„Nech toho, už jsi dostal dango a teď bys chtěl ještě zmrzlinu! Otec tě moc rozmazluje...“ hubuje právě procházející matka svému dítěti.
Snažím se připojit do davu kolem, abych věděl, zda mne bude neznámý sledovat i nadále. Kolem mne znenadání proběhne malý blonďák s rošťáckým úsměvem a v závěsu za ním růžovlasá holka.
„Naruto! Jen počkej, až tě chytím! Sprosťáku jeden!“
„To nové kimono ti vážně sluší!“ snaží se vetřít do přízně nějaký úlisný chlap mladé slečně u dalšího stánku.
„A opravdu je to on?“ slyším za zády dívčí hlas.
„Ano, máma mi ho ukazovala už asi dvakrát,“ odpovídá ji druhá dívka.
Zastavím se u dalšího stánku a dělám, že si prohlížím zboží. V davu po jednom očku vyhledávám narušitele. Už by měl zaútočit, nějak dlouho mě sleduje a nic se neděje. Až po chvíli si uvědomím, že jsem zastavil u stánku se šperky a přímo přede mnou se třpytí prsteny s drahokamy, nejspíš zásnubní. Cítím, že rudnu a rychle se otáčím. Opět v davu vidím ty dívky, jsou nějaké podezřelé. Zdá se mi to nebo po mě pokukují? Možná to jsou perfektně vycvičená očka. Zamířím směrem k pódiu, kde právě vystavují soutěžící květiny, podkategorie dřeviny. Pronásledovatel zrychluje chůzi stejně jako já. Pokud se dostanu tam ke kašně na to prostranství, měl bych být ve výhodě a zaútočím jako první. Ještě pár metrů, noradrenalin se mi začíná vlévat do žil. Přemýšlím, jestli bych neměl dát vědět ostatním, ale ti už si jistě všimli mého manévru a kryjí mne z výšky. Jsem na místě! Teď!!! Prudce se otočím. V ruce svírám kunai, nasazuji bojovou pozici. A… co to…?

Myslím, že můj nechápavý pohled vypovídá o všem. Přede mnou stojí ty tři dívky z restaurace, tváří se šokovaně, pak se ale nahlas rozesmějí. Civilistky vypadají naprosto neškodně, jedna drží v ruce cukrovou vatu, druhá svírá nějakou malou knížku a třetí má kolem ramene brašnu. Ano, pozor na tu brašnu, mohla by v ní mít něco nebezpečného. Pokud jsou špionky, rozhodně jsou perfektně vycvičené v infiltraci a kamufláži. Můj mozek se snaží ze všech sil pochopit tuto situaci a vymyslet, co budu teď dělat.
„Dobrý den, pane, jste ninja Yamato?“ zeptá se dívka s brašnou, vypadá také nejvíce odvážně. Ha, chce si potvrdit moji identitu, nespletl jsem se!
„A umíte používat mokuton? Moje máma říkala, že jste si postavil sám dům v Bleskové ulici,“ navazuje na ni druhá, aniž by čekala na moji odpověď.
„Dokážete s vaším jutsu vyrobit i nábytek? Stůl, židle nebo i postele?“ přidává se třetí s plnou pusou cukrové vaty. Nechápu, jak jsem se mohl zmýlit! Jak mne mohly moje ninjovské instinkty zradit?! Tohle jsou opravdu jen civilistky, které se dozvěděly o mém výjimečném Kekkei Genkai. Rozhodnu se schovat kunai a nahodím rozpačitý úsměv. Nevím však, co mám na všechny tyto otázky odpovědět a kam s nimi dívky směřují. Proto jen nenápadně kývnu hlavou.

„Tak jste ho tedy našly první! To ale ještě neznamená, že máte vyhráno!“ řve na opačném konci fontány nějaká blonďatá dívka směrem k nám. Za ní stojí další tři slečny a tváří se velice odhodlaně. O co tu k čertu jde? Vše nabírá nepředvídatelný směr a já začínám přemýšlet, že tady opravdu nejsem zapotřebí. Měl bych se vzdálit, tato situace se mě netýká a myslím, že ohrožení festivalu těmito dívkami není pravděpodobné.
„Asi jsme lepší než vy! Vy si s ním nezasloužíte ani mluvit. Podívejte, jak je z vás celý chudáček zmatený!“ odpovídá dívka s brašnou. Mezitím ta čtyři děvčata, která stála za fontánou dorazí až k nám.
„Ne, je zmatený z tebe a tvého out ohozu!“ utrhne se na ni další. Udělám pár kroků od této děsivé scény.
„Ne, pane Yamato, nechoďte pryč! Jsem vaše velká obdivovatelka! Povězte mi, udělal byste mi dřevěnou houpačku do naší zahrady?“ zamrká na mne cukrovato-žroutka. Ustrnu na místě a dostanu tik do oka. Cože to právě řekla? Mé jutsu... použít... na výrobu... houpačky??? To však ale nekončí, přidávají se další, až nakonec řvou všechny přes sebe.
„My bychom potřebovali nový balkón!“
„Máma by chtěla novou pergolu a já skříň na svoje překrásné šaty!“
„Já chci vás, jenom vás! Postavíte nám dům snů! Mám velmi velké věno!“
„Ne! Já jsem přece krásnější než všechny ty kačeny kolem! Nu, nelíbím se vám? Já vám za naši společnou roubenku budu denně vařit a porodím vám krásné děti!“
„Za chatu, kde budeme společně bydlet, vám splním všechno na světě, i vaše nejniternější tužby!“ mrká na mne svádivě blondýna. Cítím, jak rudnu. To už je na mne moc. Musím odtud opravdu vypadnout a to pěkně po ninjovsku. Kawarimi no Jutsu!

Uf! Tak to bylo o fous! O co tady jde? Jak se všechny ty dívky dozvěděly o mém mokutonu? Jsem na misi, ještě, že jsem se jich zbavil…
„Kam jste nám to utekl, Yamato-sama?“
„Ještě jsme neprobrali, co za mě moji rodiče jsou schopní dát!“
„Už to vidím, svatbu budeme mít pod dřevěným obloukem s vyrytými růžemi. Jak romantické!“
.
.
.

A tak se stalo, že mise, která měla být spíše oddychová, se stala pro hnědovlasého člena ANBU jednou z nejtěžších v životě. Když vlezl nenápadně oknem do svého domu, aby žádná z dívek nezjistila, kde se nachází, v hlavě mu zněla jen jedna myšlenka: NIKDY SE NEOŽENÍM!