Hokageho Syn: Origins 002 - Nové zadání

Uběhl asi týden od pohřbu Třetího Hokageho. Tanma seděl ve svém pokoji a přemítal. Jelikož spousta změn nastala a ještě nastane ve vesnici, i Tanma podlehl změně. Z bujné zlatavé kštice, kde každý vlas trčel většinou jinam a dost často nějaký pramen padal do očí, zbyla jenom čepička o mnohem kratších vlasů na temeni se zbytkem vyholeným dohola. Vypadal, jako kdyby čerstvě narukoval do armády. Tanma se přesunul ke svému stolku, kde měl rozložený jeden svitek. Zadání rychle přečetl, hned na to si vzpomněl na tehdejší rozhovor se Třetím.

Flashback
Asi měsíc a půl zpět

Tanma stál před Hokageho stolem. Byl už trochu informovaný o svém úkolu, zbytek se měl dozvědět ve svitku, jak tvrdil Třetí.
„Jenom jedna otázka, pane. Proč zrovna já?“ zeptal se Tanma náhle, čímž si vynutil Hokageho pozornost.
„Chci říct, na tohle by spíš potřebovali exorcistu nebo uživatele Katonu. Já nejsem ani jedno, ani druhý,“ doplnil blonďák spěšně.
„Taky mě to překvapuje, chlapče. Ale s tím, že se blíží druhé kolo zkoušek, mám málo lidí, které můžu obětovat. A ty ses prokázal nejlíp. Mladý, ale přesto schopný,“ Začal Třetí s vysvětlováním. Tanma převzal malou mapku se třemi zvýrazněnými body.
„Navíc, dost rychle jsi ovládl Hiraishin. A myslím si, že ho ještě zdokonalíš. Už jenom teď dokážeš pokrýt velké území v krátkém čase,“ Pokračoval Třetí, pohodlněji se usadil do křesla a párkrát potáhl z dýmky.
„I tak, Hokage-sama… Na tohle by byl potřeba Katon. Já mám jenom Fuuton a Raiton, nehodím se na to,“ namítal Tanma, načež se Hiruzen uchechtl. Nebylo to posměšně, bylo to spíš… pobaveně, skoro až rodičovsky.
„Jsem si jistý, že si poradíš. Máš toho v sobě víc, než si myslíš,“ Pousmál se Třetí a víc se zapřel do křesla.
„Myslíte polovinu Kyuubiho? Očividně táta na ničem nešetřil,“ opáčil Tanma suše, což Třetího donutilo se rozesmát.
„Přesně proto tě mám rád, Tanmo. Bystrý, pohotový a s notnou dávkou humoru. To máš po matce,“ uznal Třetí, Tanma na to kývl hlavou a chystal se k odchodu.
„Ale musím tě o něco požádat,“ Tanma se musel zastavit v půl chůze.
„Má to co dočinění s blížícími se zkouškami?“ zeptal se Tanma, ale neotočil se zpět čelem.
„Ano. Konkrétně, musím tě požádat, abys pomohl Kakashimu s jeho týmem,“ začal Třetí a znovu si před nosem propletl prsty.
„Proč to?“
„Určitě víš, kdo je v Kakashiho týmu,“ začal Třetí tajemně. Tanma kývl na souhlas.
„Nechte mě hádat. Kakashi se teď věnuje tomu Uchihovic klukovi kvůli Sharinganu a na zbytek z vysoka kálí,“ navázal blonďák, načež Třetí přikývl.
„Je to i proto, protože je tam Naruto. Kdyby se Kyuubi vymkl kontrole…“ chtěl začít Třetí, jenže Tanma byl rychlejší.
„Tak by opět s****y vlítly do větráku. Je mi to jasný,“ na suchý poznatek odpověděl Třetí kývnutím hlavy.

Flashback end

Tanma zvedl oči od svitku, zahleděl se do nedalekého zrcadla. Po invazi Písečné a Zvučné mu zůstala památka, jizva přes oba rty na pravé straně, začínající kousek pod pravou nosní dírkou a končící kousek nad linií brady. I když byl mladý, jeho rysy byly zoceleny mnoha příkořími v životě.
„Mise přijata,“ prohlásil blonďák do ticha, když si balil věci. Svitek s úkolem byl povinností. Úkol ho měl zavést do chladných podmínek, cestovní plášť to jistil. Po půl hodině balení se mohl vydat na cestu. Místní přístav by měl stačit. V rychlosti zkontroloval svoji výbavu, pod svým normálním oblečením měl i set termo kalhot a trika, boty uzavřené, pár bandáží na předloktí a rukavice, plášť.
„V tomhle bych to měl přežít. Doufám,“ prohlásil Tanma, než svůj příbytek opustil a vydal se směr přístav.
„S příchodem večera bych měl na místo dorazit,“ pomyslel si blonďák, když loď opustila přístav. Čekal klidnou plavbu, bez nějakých komplikací.

Tanma seděl v podpalubí, za celou plavbu měl svoje instrukce přečtené asi padesátkrát. Snažil se přijít na to, co ho čeká. Instrukce zahrnovaly mizející muže všech věkových kategorií, a pokud se našli, byli na samém pokraji sil. Plus do toho chladně prostředí.
„No, s tím co vím, tak to zatím sedí na jedno. Yuki-onna,“ zamumlal Tanma do ticha s pohledem zabodnutým na svitek. Z přemýšlení ho probral náraz a vysoký počet nadávek.
„Co se stalo?“ zeptal se plně vybavený Tanma, když vyběhl na palubu.
„Uvízli jsme v ledu. Obávám se, že dál budeš muset po svých,“ odpověděl kapitán, když si mladého ninji všiml. Příď byla hluboko zaseknutá v ledu, Tanma jednal rychle.
„Můžu vás vysekat ven, ať se dostanete zpátky domů. Já už si poradím,“ Ohlásil Tanma, když se naklonil přes palubu. Kapitán stihl jenom zaznamenat bílou šmouhu letící na příď. Na přídi Tanma pozvedl pravačku a natáhl pouze prostředníček a ukazováček. Pár čísel před prsty se mu začala formovat nazelenalá věc tvořená ze vzduchu, tvarem připomínala kotouč pily. Ruku nasměroval k pravoboku a pak táhl podél přídě k levoboku. Vzdušný kotouč byl tak silný, že led na trupu sám praskal.
„Teď je jenom odtlačit,“ pomyslel si blonďák, než seskočil na led před lodí a obhlédl situaci. Musel to dobře nasměrovat, jinak hrozila kolize. Tanma napřáhl levou dlaň před sebe, prostředník ohnul a pečlivě mířil.
„Támhle!“ proběhlo Tanmovi v mysli, než udělal rukou podobný pohyb, jako kdyby chtěl něco odtlačit. Loď se dala do pohybu, na palubě se ozval jástot.
„Hlavně dobře dojeďte,“ promluvil Tanma víc pro sebe, dvěma prsty jim zasalutoval a vydal se svou cestou. Tma mu nedělala sebemenší problémy, orientační smysl měl dobře vyvinutý. Stačilo jít jen dál podél břehu, hradby by pak měly jít snadno vidět. Jenže kde končil břeh a kde voda?

Tanma došel na větší ledovou plochu. Po svojí levici viděl matné světla, po pravici tmu. Instinkt mu velel, ať jde za světlem. Když už nenalezne svůj cíl, tak se aspoň dozví informace. Za zkoušku nic nedá. Obrys hradeb už byl dost výraznější, když se půl metru od něj zabodl šíp do ledu. Zbystřil smysly, ale i tak pokračoval dál. Další šíp skončil napravo od něj, ale už na metrovou vzdálenost. Pokaždé, co se přiblížil, šípů přibývalo.
„Už je na dostřel! Připravit!“ Tyhle slova donutily Tanmu zastavit. Nejen ta hostilita, ale i ženský hlas, který tomu všemu velel. Tanma radši mírně pohnul levačkou a rozhodl se pokračovat.
„Účel návštěvy?“ ozval se ženský hlas z hradeb. Tanma v kapuci jen zvedl oči.
„Snažte se, jak chcete, proti ninjovi nemáte šanci,“ pronesl Tanma, otázka ho netrápila. Přiletěl další šíp, mířený na srdce. Jenže ten se rozletěl na kusy, sotva se přiblížil na půl metru. Díky tvrdě vycvičeným smyslům blonďák zaslechl další natahování. Tentokrát ve větším počtu, to znamenalo salvu.
„A nedají si říct, a nedají…ach jo,“ zabědoval Tanma v kapuci a podržel svoji levačku u pasu ve zvláštním ručním znamení. Malíček měl ohnutý kolmo k dlani, prsteníček a prostředníček u sebe a mírně ohnuté, ukazováček natažený a o samotě. Kolem Tanmy začal obíhat malý žlutý blesk, když salva vyletěla z hradeb. Ozvala se ohlušující rána, žlutý záblesk a pak ticho. Kolem Tanmy se válelo hodně třísek a kousků z hrotů.
„Jak jsem říkal, je to marný,“ oznámil směrem k hradbám. Na hradbách panoval zmatek, než provizorní výtah sjel dolů. K Tanmovi si to kráčela drobnější postava v namodralém brnění, místy s kožešinou.
„Jak máme vědět, že nejste hrozba?“ promluvil ženský hlas zpod helmy. Tanma jen odhrnul plášť a ukázal svoji čelenku uvázanou kolem opasku.
„Shinobi z Konohy. Mám tu práci,“ odpověděl Tanma konečně konkrétně. Žena si sundala helmu, kvůli cti. Tanma ji tipoval, že nebude o moc starší, než on sám. Nejspíš čerstvě dosáhla plnoletosti.
„Čekali jsme vás dřív,“ promluvila žena panovačně. Blonďák odhadoval, že je pravděpodobně ve velení stráží.
„Neodkladný záležitosti a akutní stav. Jménem svý vesnice se omlouvám,“ odvětil Tanma mírně, nechtěl hned dělat problémy. Zadíval se ženě do očí. I přes světle modrou barvu, které by běžně vyzařovaly chlad, její vyzařovaly žár. Byly tak jasné, že i zpod její kapuce svítily. Žena zase v Tanmových modrošedých očích nalezla klid, soustředění ale i odstup
„No, hádám, že tady asi nechcem stát celou noc, co? Rád bych se pohnul v týhle záležitosti,“ promluvil Tanma do ticha, načež sebou žena trhla.
„Ovšem. Zavedu vás za naším stařešinou,“

Za hradbami leželo ne příliš velké městečko. Pár budov poskytující minimální ochranu. Došli do centra, bylo tam tržiště a dům větší a zdobenější než ostatní. Velitelka pokynula Tanmovi, ať jde dál, sama se pák vrátila na svoji pozici. Podle instrukcí došel Tanma ke dveřím stařešiny. Po vyzvání vešel.
„Tak vás tady konečně máme,“ pronesl starší muž, oděn v něčem, co by víc odpovídalo na někoho pracujícího v terénu, než na představitele města. Oblečen v něčem, co připomínalo gambeson, obyčejných kalhotách, botách a s jakousi čapkou na hlavě tam moc nezapadal.
„Jo, kárání už jsem dostal. Tak o co jde?“ zeptal se Tanma, šel rovnou k věci.
„S takovou si moc reputace nezískáte,“ opřel se do něj muž tvrdohlavě.
„Poslyšte, pane…“
„Tomio,“
„Dobře… Poslyšte, Tomio-san, měli jsme akutní stav. Když pominu zástupy delegací kvůli zkouškám, tak ještě jsme museli řešit útok na naše domovy, plus smrt našeho představitele. Nebejt těhle s****k, jsem tu dřív. Někdy si prostě člověk nevybere,“ Tanma byl stejně tvrdohlavý. Vypadalo to, že Tomio jeho situaci pochopil. Přizval Tanmu, ať se k němu posadí.
„Máme problémy, ale nevím s čím. Ztrácí se nám muži. Mladí, staří, tak od těch patnácti let a výš. Nalezení v ledových jeskyních mimo hradby,“ začal Tomio, Tanma přikyvoval.
„V jakým stavu se ty těla našly? Třeba je dostalo něco jinýho. Tohle mi nesedí,“ vypustil Tanma svoji domněnku. Tomio se zamyšleně podrbal v hustém plnovousu.
„Těla uchováváme do krypty pod touhle budovou. Můžete se na ně podívat, ale osobně bych to nechal na ráno. Určitě musíte být unavený,“ nabídl se Tomio, což Tanma uvítal všema deseti.
„Jo, to je fakt. Cesta stála za pendrek. Rád bych se prospal a nabral síly,“ uznal Tanma, když si promnul oči.
„Zařídím vám pokoj,“

Další den ráno se Tanma vydal do místní krypty na ohlédnutí těl. Jenže problém. Stráže ho nechtěli pustit dovnitř. S mírnou frustrací se Tanma vydal na obhlídku města. V centru narazil na poměrně známou tvář.
„Ale podívejme se, kdo vyšel ven. Zdravím,“ promluvila kapitánka stráží za Tanmovými zády. Tanma pozdrav opětoval.
„Co tak zachmuřele?“
„Nu což…Tomio mi řekl, že se můžu podívat na těla v kryptě, ale stráže mě nechtěj pustit. Tak uvažuju, co zrobím včul,“ přiznal Tanma svoji situaci. Tanma si mohl kapitánku pořádně prohlédnout. Asi o hlavu menší než on, dlouhé černé vlasy v copu, světle modré oči a pochopitelně zbroj.
„Zvláštní, většinou je to přístupné. Hádám, že je to ohledně vašeho úkolu, co?“ zamyslela se kapitánka, načež Tanma přikývl.
„Zkusím zjistit, o co kráčí. Mezitím bych doporučila vyjít ven, mimo město. V divočině je pár ledovcových jeskyní, které by asi stálo za to prozkoumat. Tohle mi taky zavání,“ navrhla kapitánka a pokynula hlavou na bránu.
„Jít rovnou za potenciálním podezřelým? Proč ne. Třeba se něco dozvím. Tak díky,“ poděkoval Tanma zdvořile, než se otočil a vydal se ven z města. Neušel ani pět kroků, když na něj kapitánka znovu volala.
„Počkejte! Počkejte, sakra!... Kruci, jako ninja máte i chůzi rychlou,“ nadávala kapitánka, přičemž chytala dech.
„Co je?“
„Dejte si pozor. Pokud na něco narazíte, buďte opatrný. Tady nejsou lehké podmínky,“ varovala kapitánka, když se konečně narovnala. Tanma uznale přikývl, než se vydal k odchodu.

Mimo město panovala úplně jiná atmosféra než ve městě. Zatímco ve městě panoval klid, mimo panovala zuřivá vánice, sotva bylo vidět na krok. Vítr řezal do tváře a pohyb byl obtížný. Naštěstí měl Tanma dost dobrý orientační smysl. První tři jeskyně byly prázdné, pouze pár koster po něčím obědě. Až čtvrtá byla úspěšná.
„Kdo přichází?“ ozval se z jeskyně ženský hlas. Zněl melodicky, půvabně ale i tajemně.
„Namikaze Tanma, Ninja ze Skryté Listové,“ odpověděl Tanma s kamennou tváří.
„Mmmm, už jsem tady měla spousty. Básníky, lovce, stráže, ale samotného ninju ještě ne. Můžeš vejít,“ znovu promluvil hlas a chodba, která se zdála zavřená, se otevřela. Tanma vcházel opatrně, nevěděl, co čeká za každým krokem a rohem. Vešel do obrovského sálu vytvořeného z modrého ledu, uprostřed jedné stěny bylo něco, co mělo připomínat trůn.
„Co tě ke mně přivádí?“ znovu se ozval hlas, jenže původce nebyl k nalezení.
„Mám tu případ. Mizejí tu lidi, očividně jsou i mrtví. Jenže do místní krypty mě nechtěj pustit, tak hledám odpovědi,“ odpověděl Tanma, pravačku měl pod pláštěm připravenou na rukojeti tanta na opasku.
„Opravdu? Mám nabídku. Pokud se mi prokážeš, že jsi skutečně ninja, zodpovím na tvé otázky. Co ty na to?“ po téhle otázce se Tanma ještě víc soustředil. Před prvním ledovým bodcem uskočil, před následujícím udělal kotoul do strany, třetímu se vyhnul přemetem vzad.
„Jsi rychlý. Schválně, jak moc rychlý,“ ozvalo se za Tanmou. Mladému ninjovi málem spadla čelist. Za ním se zjevila pomalu až nadpozemsky nádherná žena. O kousek vyšší než Tanma, oděná v bílém kimonu, jehož lem smýkala po zemi, uvázané tmavě modrým obi kolem pasu. Její bílá pokožka se doslova ztrácela s kimonem, jenom její dlouhé namodralé vlasy razily jak pěst na oko. Tanmovo srdce vynechalo jeden úder.
„Tvoje reakce mi lichotí,“ pronesla žena stejně, jako Tanma slyšel při vstupu do jeskyně.
„A k***a! Je to ona…Yuki-onna,“ proběhlo Tanmovi hlavou, když se ona tajemná žena blížila pomalým krokem. Bylo jasné, že okolní chlad pro ni nebyl žádný problém, když chodila naboso a několikrát měl Tanma možnost vidět, co skrývá pod oděvem.
„Mysli, synku, mysli! Co ses dozvěděl? Yuki-onna, místy se chová stejně jako sukuba. Svádění je její nejsilnější stránka, nenech se chytit, natož políbit. Nenech se pocalovat!“ proběhlo Tanmovi hlavou, když pomaličku ustupoval. Yuki-onna udělala tři rychlé výpady, rychlejší než mrknutí oka. Jenže na konci její cesty Tanma nebyl.
„Do p****e, to bylo blízko! Je rychlá, to se musí nechat,“ oddechl si Tanma, když se objevil na stropě jeskyně a vytahoval otcův kunai z ledu. Otočil se směrem ke svému protivníkovi, který ho momentálně hledal pohledem.
„Tak co? Stačilo to?“ ozval se Tanma ze stropu, až sebou žena trhla.
„Jsi rychlý, to je fakt. Tak poslouchám, skončil jsi u toho, že v nedaleké vesnici mizí lidé,“ povolila žena. I její postoj povolil.
„Přesně tak. Místní to svádějí na tebe, že ty jsi ta, kdo ta zmizení a následnou smrt způsobuje. Jenže do místní kobky mě nechtěli pustit, tak bych rád věděl tvoji verzi,“ promluvil ninja, z bezpečnostních důvodů si držel odstup.
„Ano, volám je k sobě. Ale potřebuju jenom jejich energii, mrtví mi budou k ničemu. Nezabíjím je,“
„Tak kdo teda? Všichni to svádějí na vyčerpání z… no, víme z čeho,“ tázal se Tanma dál. Necítil už žádnou hrozbu, tak seskočil zpět na zem, ale obě ruce měl připravené. Pravačku na opasku, levačkou pomalu formoval prsty.
„Naneštěstí, jeden starý hlupák se do mě zamiloval. Já nejsem na dlouhodobé vztahy,“ odpověděla Yuki-onna klidně a bez zaváhání, jako kdyby se nic nedělo.
„Kdo byl tím mužem?“
„Ten, co tě platí. Tomio,“ při téhle odpovědi se Tanma zamračil. Tomio, místní stařešina sedící v čele vesnice, je tím vrahem? Tohle se zamotává víc a víc, tudíž je třeba v tom víc a víc kopat.
„Musím se do tý kobky vetřít a prohledat ty těla. Snad to mi dá ty správné odpovědi,“ pronesl Tanma a chtěl se vydat k odchodu. Jenže cestu mu zatarasil led.
„Myslíš, že tě nechám odejít?“ ozvala se Yuki-onna, když se na ni Tanma pomalu otočil.
„Nechám tě jít. To by ti mělo stačit,“ odpověděl Tanma se zamračením. Jenže Yuki-onna nebyla nikde k nalezení.
„Mmmm, nemrač se. Láme mi to srdce, vidět tak nádherného chlapce s takovým výrazem,“ cosi zavrnělo Tanmovi u ucha. Než mladý ninja stihl uskočit, chladná ruka ho chytla za hrudník.
„K***a!“ stihl Tanma zanadávat, než mu druhá ruka nadzvedla hlavu a hned na to ucítil chladné rty na svém krku. Tanmovi se z hrdla vydral vzdech, Yuki-onna ho úspěšně překvapila.
„Idiote! Nechal ses chytit!“ pokáral se Tanma v hlavě, než ucítil lehčí kousnutí na krku. Tanma syknul bolestí a překvapením. Hned na to cítil ruku, jak mu otáčí hlavu. Na svých rtech pocítil stejný chlad, jako před chvilkou na krku. Blonďák musel uvažovat rychle, obzvlášť když cítil, jak se cizí jazyk snaží prodrat jeho rty. Když se střetly šedomodré oči s jasně modrýma, celou jeskyni zahalil oblak kouře. Tanma přelstil démonku díky Kawarimi. Yuki-onna zůstala s jazykem přimrzlým k ledovému sloupu.
„Máš pěkně hebký rty, ale díky. Momentálně nemám zájem,“ promluvil Tanma na druhé straně ledové stěny. Slyšel její vzteklé vrčení, jak opouštěl jeskyni.

Do vesnice došel s příchodem večera. To hrálo Tanmovi do karet, stráže byli už unavení z celodenní směny, snadno poleví v ostražitosti. Oproti tvrdě vycvičenému ninjovi jsou úplně bez šance. Tanma jenom počkal na vhodnou příležitost a bez hlesu proklouznul mezi hlídkou. V kobce byla tma, Tanma to vyřešil lusknutím prstů, hned na to kolem něj lítala světelná koule. Všechny těla měly u hlavy úplně vyhořelou svíčku, samotné těla už v pokročilém stádiu rozkladu. Jenom jedno jediné bylo čerstvé a mělo u hlavy hořící svíčku. Tanma rozhrnul plátno a pohleděl na mladíka, zhruba stejně starého jako Tanma.
„Tak se ukaž hochu. Kruhy pod očima, jasný vyčerpání. Několik škrábanců na hrudi, jsou mělký. Pár cucfleků na krku… a na zádech taky pár škrábanců. V ruce drží chomáč modrých vlasů. No, synku, aspoň jsi zemřel šťastnej. Ale co je to? Zdá se, že se bránil před útokem. Co to má v tý ruce? Vypadá to na úlomek kovu. Hmm, ještě ostrej. Tu se pozná kvalita,“ mumlal si Tanma pod nosem, když ohledával tělo mladíka, než narazil na kus kovu zaseknutý v loketní kosti.
„Musím se vrátit zpátky a vyhledat kapitánku. Možná mi pomůže,“ uznal během odchodu.
„Pokud se odsaď teda dostanu,“

V kobkách bloudil až do poledne. Rozhodl se zajít někam na jídlo, aby doplnil síly. Nedostatek spánku mu tolik nevadil. A koho mu osud nezavál do cesty.
„To už ale přestává být sranda. V poslední době na sebe narážíme poměrně často,“ pronesl Tanma pobaveně, když si všiml kapitánky proti němu.
„Zdravím, Shinobi-san! Jak jde pátrání?“
„Jsem Tanma, netřeba těch formalit,“
„Kamira, těší mě. Jak jde pátrání?“ zeptala se Kamira po menším představení.
„Potřeboval bych pomoct s jistou věcí, potřebuju oko znalce,“ odpověděl Tanma a hledal ten úlomek kovu.
„A co by to mělo být? Doufám, že nic otřesného,“
„Kaj že… Víte co? Nezajdem někam? Na jídlo, nebo na kafe? Mohli bychom to potom probrat. Třeba se i víc poznat, když máme spolupracovat,“ navrhl Tanma nevinně, posunkem hlavy poukázal na nedaleké bistro.
„Hmm, proč ne? Nabídka přijata,“ přijala Kamira s úsměvem, než oba usedli ke stolům.
„Tak o co jde, Tanmo? A prosím, přestaň mi vykat, jo? Teď jsme parťáci,“ připomněla Kamira, sotva jim obsluha donesla jejich objednávky.
„Dobře, promiň mi to. To je jenom můj blbej morální kompas,“ omluvil se Tanma a rozpačitě se poškrábal na holém zátylku.
„Tak o co teda jde, když potřebuješ oko znalce,“ zeptala se znovu Kamira s pobavením nad Tanmovými způsoby. Tanma jí jenom předal úlomek kovu.
„Tohle jsem našel v předloktí jedný oběti. Bacha, je ještě ostrá,“ Kamira převzala úlomek a zkoumavě jej prohlížela. Tanma mezitím ujedl pár soust ze svého oběda.
„Zvláštní. Vypadá to na dýku jednoho z nás. Budu to muset ještě prověřit. Povedlo se ti zjistit ještě něco?“ vyptávala se kapitánka dál, zatímco si úlomek schovala.
„Zastavil jsem se u naší podezřelé. Jo, vyhledal jsem Yuki-onnu. Ta mi pověděla, abych si dával majzla na Tomia,“ odpověděl Tanma, když dojedl.
„Hmm, dost závažné obvinění. Uvidíme, až ten úlomek prověřím. Doufám, že z toho střetu jsi vyvázl bez úhony. Jsi první, kdo odtamtud odešel živý,“ řekla Kamira s obavami v hlase. Tanma si jenom stáhl lem pláště, po střetu měl pěknou památku.
„Bylo to jen tak tak,“ odpověděl Tanma s úsměvem, Kamiřin ustaraný pohled ale nepolevil. Ještě notnou chvíli seděli a bavili se, poznávali jeden druhého, když se začalo připozďovat.
„Máš vůbec kam jít?“ zeptala se Kamira náhle, na Tanmovi se už projevovala únava.
„Asi se vrátím na svůj pokoj, co mi Tomio zařídil,“ odpověděl Tanma, když se protahoval.
„Jo, a pak tě natáhne jak gumu od tepláků. Víš co? Nedělej blbiny, nech si ty kecy a pojď ke mně. Nechám tě u sebe zadarmo, jak dlouho jen budeš potřebovat. Výhodná nabídka,“ nabídla se kapitánka s pohledem, který nebral ne jako odpověď.
„No dobroš, když jinač nedáš,“

Ulice se pomalu vyklízely, když shinobi s kapitánkou kráčeli směrem domů. Zvedal se vítr a dost se ochladilo.
„Snad ti nevadí přítomnost malého dítěte,“ promluvila Kamira po chvilce ticha.
„Nějak to zvládnu. Čemu?“
„Bydlím s mladším bráškou. Je mu deset a je strašně zvědavý,“ upozornila Kamira, když se zastavila před jedním domkem.
„Upřímně, teď by mě nevzbudil ani hrom přesně vedle mě. Vím, že lehnu a vytuhnu,“ opáčil Tanma s mírným úsměvem. Kamira se tlumeně zasmála, načež ho zavedla dovnitř.
„Masaki! Jsem doma!“ zahulákala ve dveřích. Naproti ní se zjevil malý desetiletý kluk, rozespale si mnul oči.
„Promiň, vzbudila jsem tě, že?“ Masaki jenom kývl hlavou a zývnul si.
„Tak utíkej do pelechu, zítra ti to vysvětlím,“ Tanma, který se opíral o blízkou zeď a sám taky málem usnul, byl překvapen. Kamira se mu zdála jako tvrdá žena, životem zocelená. Ale když jednala se svým sourozencem, bylo patrné, že je i hodně starostlivá a pečující.
„Pojď, tady tenhle pokoj je prázdný. Odpočiň si. Zítra se podrobně podívám na ten kousek,“ navrhla Kamira, když zavedla Tanmu do jednoho z pokojů.
„Jo, díky moc,“ poděkoval Tanma a sundal si plášť.
„Tak dobrou noc,“ rozloučila se Kamira, načež Tanma jenom přikývl. Tanma ze sebe sundal všechny svršky a sedl si na postel. Jeho počínání si Kamira všimla a pozastavila se ve dveřích. Potají se kochala Tanmovým tělem, které bylo dost vypracované i přes jeho mladý věk. Tanma se mohl chlubit pár menšími jizvami z předchozích šarvátek. Co ale dělalo Kamiře největší starosti, byl cucflek, který měl Tanma na levé straně krku. Přesto ale odešla do svého pokoje. Tanma ještě chvíli seděl na posteli, přemýšlel, co podnikne další dny, aby se nějak posunul. Jenže únava byla silnější a Tanma já podlehnul.

Ale ani pořádný spánek mu nebyl dopřán. Pořád slyšel někoho, jak šeptá jeho jméno. Uprostřed noci to Tanma vzdal a probudil se. Pracně si promnul obličej a otevřel oči. Jenže nevykoukla šedomodrá, ale sytě modrá.