Cool holka - 4.kapitola: Já opravdu žiju

Ještě chvíli jsem stála u dveří, když už jsem si byla jistá, že Pein odešel, začala jsem vymýšlet strategii, jak bych si mohla sama zapečetit tu pečeť. Asi po deseti minutách jsem došla k závěru, že jediná možnost je vytvořit klon, který mi pomůže. Jenže… V tomhle stavu, kdy mám fakt jenom trošinku chakry, nevím, jestli dokážu provést vůbec nějaký jutsu a navíc mám jednu ruku zlomenou. Proč to musí být všechno tak složitý, do háje!

No zlomená ruka, to čert vem, pomyslela jsem si, strhla jsem si vší silou z ruky obvaz a ruku jsem pomalu rozhýbala, i přesto že byla zlomená. Dříve jsem to tak dělávala skoro pořád, ale nikdy mě to nebolelo tak jako teď. Musela jsem to ale přemoct. A s chakrou… Nakonec nedá se nic dělat. Za pokus nic nedám, navíc je to jediný co můžu v téhle chvíli udělat. Buďto se mi to povede a všechno bude v pohodě, nebo přijdu o všechnu chakru a všechno je ztracený. Ne, už zase myslím na nejhorší. To zvládnu.

Začala jsem dělat pečetě. Ovce, had, tygr. „Kage bunshin no jutsu!“ křikla jsem odhodlaně.
Dala jsem do toho všechnu chakru, co mi zbyla a POVEDLO SE!

Usmála jsem se. Takže mám přeci jen ještě nějakou chakru. Klekla jsem si na podlahu. Můj klon okolo mě chodil a kreslil znaky na zapečetění. Už ani nevím, kde jsem se naučila jak zapečetit Orochimarovu prokletou pečeť, ale každopádně se mi to teď dost hodí. Klon si stoupl za mě a začal dělat pečetě.
"Potlačení zla!" zařval a rukou mě praštil do pravého ramene přesně na prokletou pečeť. Trochu jsem vyjekla, ale ani jsem se nezhroutil k zemi. Klon zmizel.

Já jsem se zvedla z kleku a praštila jsem sebou na postel. Natáhla jsem si přes sebe deku, a jelikož bych se do noci unudila k smrti, začala jsem si z ofiny plést copánky. Myslela jsem, že se zblázním nudou, když se venku konečně začalo stmívat. Tiše jsem ležela a jen tak šťastně jsem se usmívala. Asi tak po třech hodinách úmorného čekání konečně cvakla klika a dveře se pomalu začaly otevírat. Vešel Deidara s kunaiiem v ruce. Pomalu přešel ke mně. Já jsem mezitím jen tiše ležela a dělala jsem, že jsem v bezvědomí.
„Saiko…“ šeptal Deidara do tmy směrem ke mně.
Deidara zvedl kunai do výšky. Měla jsem trochu pootevřené levé oko, takže jsem viděla, jak se mu klepou ruce.
„…Saiko, promiň,“ zamumlal a rozmáchl se kunaiem. To bych to ale nebyla já, kdybych mu do trasy nestrčila ruku. Krev se rozstříkla úplně všude. Deidara jenom vyjeveně koukal, já jsem se i přes všechnu tu bolest usmála.

„S-Sai-Saiko?“ koktal nechápavě Deidara.
Začala jsem se smát. „Neřeš to. Je to trochu složitější, Deidaro.“
„Ale jak to? Mysleli jsme, že se tak dva týdny neprobereš!“ pořád nechápal Deidara.
„No…,“ začala jsem. „Já jsem se proprala už dopoledne. Slyšela jsem vás. Slyšela jsem, že mě chcete zabít. A tak jsem si zapečetila tu pečeť-“
„COŽE?! SAMA?! To jsi nemohla zvládnout, Saiko!“ skočil mi Deidara do řeči.
Rozesmála jsem se. „To se pleteš.“
„Ale… ale Saiko jak jsi mohla? Vždyť to ani nejde! A ještě v tvém stavu…,“ namítal Deidara.
„Můžete mě už přestat podceňovat?“ řekla jsem klidně.
„No jo,“ usmál se Deidara.

„Deidaro, už jsi hotovej?“ zařval Pein z dálky.
„Ne,“ zařval Deidara směrem k Peinovi naprosto klidně.
„Tak si pohni, už tam jsi přes deset minut!“ setřel ho Pein.
„Peine?“ křikl Deidara.
„Co je?! Prostě ji zabij a pojď sem, zbytek se vyřeší zítra,“ naštval se náš šéf.
„No… Já tady mám takový menší problém,“ smál se Deidara a naznačil mi, ať jsem zticha. Nejspíš si z Peina chtěl ustřelit.
„Co zase?“ řval Pein teď už hodně naštvaně.
„Pojď sem,“ vyzval ho Deidara
„Ty vážně nezabiješ jednu holku?!“ utrousil Pein naštvaně, ale slyšela jsem jeho kroky do schodů.

„No?“ koukl se naštvaně do dveří a v tom se zarazil. Divně mžoural do tmy a nevěděl, co si má myslet.
„No vidíš dobře, no,“ smála jsem se.
„S-S-Saika? C-co to má být,“ změřil si pohledem nejdřív mě a potom Deidaru.
„Jak to že žiješ?!“ díval se na mě jako na ducha.
Jen jsem se zazubila a pokrčila jsem rameny.
„Tys nás slyšela, že jo?“ mluvil ke mně.
„Tak ne asi, když si nejdřív povídáte před tímhle pokojem a pak tady na Deidaru řveš, že by to slyšel i mrtvej,“ neodpustila jsem si poznámku.
„Saiko…,“ to bylo jediné, co ze sebe Pein vypravil.
„Neřeš to. Jo a tou pečetí už se nezabývej,“ zazubila jsem se znova.
„Kdybych tohle věděl, nikdy bych se nepokusil tě zabít. Asi jsem tě trochu podcenil,“ zamumlal. „Běžte do pokoje a spěte, vy dva,“ zabouchl dveře a odešel.

„Vstaneš?“ zeptal se mě Deidara, jako bych byla malé dítě.
„Nepodceňuj mě, ku*va!“ zařvala jsem na něj a během tří sekund už jsem stála vedle něj.
„Co ta ruka?“ pořád se o mě musel starat jako o mimino.
Vůbec jsem nevěděla, co myslí, tak jsem mu ukázala levou ruku.
„Ale ne, tu druhou!“ poklepal si na čelo.
„Jo ty myslíš tu, jak si mi tam zabodl ten kunai,“ pochopila jsem.
„Jo, a taky si myslím, že když o tom vůbec nevíš, tak že to nic vážného není,“ zasmál se, ale přeci jen mě chytl na pravou ruku a zranění mi obvázal kusem prostěradla.

„Tak jdem!“ zavelel Deidara a vyrazil ze dveří.
„Počkej na mě,“ běžela jsem za ním.
Za pár minut jsme dorazili k pokoji. Když jsem konečně usnula, bohužel mě probudil Peinův dost naštvaný řev: „SAIKO, DEIDARO, OKAMŽITĚ PŘIJĎTE SEM!“.
„Co jsme zase udělali, že je takhle na*ranej,“ zamumlal Deidara ospale, pomalu se vyhrabal z peřin, otevřel dveře a začal otráveně šlapat do schodů.

Klopýtala jsem za ním. Za pár minut jsme doběhli do "nemocničniho pokoje", kde na nás Pein okamžitě zařval: „Co má znamenat ta krev všude kolem?! A proč tady chybí kus prostěradla?! Co vy na to? Saiko! Deidaro!“
S Deidarou jsme se provinile podívaly jeden na druhého.
„Jsme měli takovou nehodu,“ zamumlala jsem a obvázanou ruku jsem raději strčila za záda.
„Ehm, Saika chětla říct, že, že-“, hledal Deidara výmluvu.
„Mě je vlastně jedno co, do rána ať je to tady uklizený!“ zařval hodně naštvaně, přímo na**aně Pein a zabouchl dveře, až ze zdi spadla trocha omítky.

„Ku*va, tady člověk nemá chvíli pokoj,“ neodpustil si Deidara poznámku.
„Hm. Nesnáším uklízení!“ zamumlala jsem.
„Já taky ne, ty v*le. Hrozná otrava,“ opřel se Deidara naštvaně o dveře.
„No, ale stejně to může být otravný jak chce, ale my to prostě musíme udělat,“ naštvaně jsem hodila polštář do kouta.
„Jo no, protože Pein byl už takhle hodně na*ranej, nechci vědět co by říkal, kdyby jsme to tady neuklidili,“ potvrdil Deidara.
„Tak fajn, jdeme uklízet,“ protočila jsem oči a začala jsem z polštáře svlékat povlak.