Jiraiyova nebeská cesta

Je to pravda? Opravdu tam stálo tolik lidí? Možná jsem udělal chybu, že jsem ji nevěřil a šel jsem tam, i když jsem věděl, že zemřu. Já jsem jen chtěl dokázat, že jsem aspoň trošku potřebný. Ale stejně mě nejvíc mrzí, že jsem neviděl Naruta, jak spasí svět. Byl bych vůbec teď užitečný? Asi ne...
Má role tady už dávno skončila. Musím jít na druhou stranu. Ale jak? Slyšel jsem, že když se tvá duše osvobodí, můžeš jít do světla. A já tu stojím na svém vlastním pohřbu a dívám se, jak ostatní trpí, protože jsem nebyl dost silný, abych přežil souboj se svým žákem.
Když si prohlížím svou ruku, je tak...zvláštní, tak stará a vrásčitá, jako by vůbec nebyla moje nebo jsem byl už tak starý? Ale ani to bíle oblečení se mi nelíbí. Čistě bíla tunika, to není nic pro mě.
Tam vepředu je Tsunade, tak rád bych ji řekl, že poprvé vyhrála. a že ji dlužím skleničku saké. Ale při pohledu do jejích hnědých očí plných smutku... Je mi tak líto, že přišla ve svém životě o dalšího blízkého člověka. Aspoň, že teď má žačku. Nemusí se cítit, tak sama.
Ty můj milovanej „vnoučku“...víš vůbec, jak moc mi připomínáš tvého otce? Si stejně praštěný, ukecaný a odvážný. Tebe jsem zklamat nechtěl... a věřím ti, že jednou to doopravdy dokážeš a tady zavládne mír. A já to neuvidím. Při té představě se trošku usměji a ani nechápu proč.
„Přestaň truchlit nad svým životem Jiraiyo.“ ozval se mi povědomý hlas za zády. Celý jsem zkoprněl. Přece jen jsem mrtví, tak proč na mě mluví? Že by mě viděl? To přece není možné... zatnu ruce v pěst a zase je uvolním, abych se trochu uklidnil, a pomalu se otočím. Stojí tam. A přihlouple se usmívá. Párkrát zamrkám, jestli se mi to jenom nezdá, ale on tam pořád stojí. A furt se tak blbě tlemí, už jsem se ho chtěl zeptat: „Proč?“ Když mi došlo, že stojím s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Zúžím je do malé štěrbiny a zavřu pusu.
„Orochimaru, co tady děláš?!“ vyštěknu na něj. Začne se chichotat a svým typickým hadím hlasem dodá: „To co ty, jsem také mrtvý a zabil mě, jak tebe, můj vlastní žák,“ přestane se smát a zkříží ruce na prsou, „ale co to tu dělám, to opravdu nevím.“ tak tohle mě opravdu překvapilo, myslel jsem, že on byl vždy ten, co ví vše a nikdy se nemýlí.
Že by nás osud svedl dohromady, abychom si navzájem pomohli? To určitě ne, tak zlí osud určitě není.
Já mu prostě nikdy neodpustím, že odešel z vesnice a ještě mě přitom málem přizabil.
Když je tu on, nebudou tady i ostatní mrtví? Ale když se rozhlížím kolem sebe nikoho, kdo vypadá světle jako mi nevidím. Anebo jo? Tam vzadu někdo stojí. Má bílou tuniku jako mi, a tak neváhám a rozhodným krokem mířím k němu. Udiveného pohledu mého bývalého parťáka si nevšímám, ale cítím, že se pomalu vydává zamnou. Možná, aby se přesvědčil, že jsem se opravdu zbláznil.
Pomalu procházím kolem těch lidí. I když jsem mrtvý a můžu procházet skrz ně, tak je to tak divný pocit, že si je raději obejdu pěkným obloukem.
Začínám rozeznávat první rysy postavy přede mnou, je blonďatá a... patří mému studentovi, který zemřel před 17 lety.
„Minato, co tu děláš?“ zeptám se ho. Ani nemůžu vyjádřit jakou z toho mám radost, že ho zase vidím. Vůbec se nezměnil, stejné vlasy, oči, úsměv...
„Já vlastně ani nevím, ještě před chvílí jsem si užíval s Kushimou, a teď tu stojím.“ je vidět, že je hodně zmatený, ale to se mu ani nedivím. Když byl 17 let někde, kde nezestárl ani o rok. Bylo to, snad nebe?
Stojíme tu naproti sobě, když k nám přijde Orochimaru.
Rozprší se, sice zatím jen jemně, ale přece. Ten pocit je příjemný, když mi po obličeji stékají teplé kapky. Ale déšť zesiluje, už dosáhl menších kroup a stále se zvětšuje. Přestává se mi to líbit a automaticky si kryji hlavu. Nejsem jediný i oni si ji zakrývají před smrští velkých bílých koulí, které padají z nebe. Lidé okolo, jako by vůbec nic necítili. Ty kapky propadávají skrz ně.
Ozvala se obrovská rána a všechno se rozsvítilo. Bylo to tak intenzivní, že kdybych nezavřel oči, byl bych nejspíše slepý. Světlo pomalu ztrácí, a tak je zase otevřu.
Před námi stojí muž, je tak ošklivý, že i dýchat přestávám. Má černý plášť. A jeho tmavé vlasy vypadají jako vrabčí hnízdo a jsou mastné. Přes obličej se mu táhne obrovský hluboký šrám, ze kterého vytéká hnis. A jeho oči jsou černé jako studny. A když se do nich podívám, ztrácím půdu pod nohama, točí se mi hlava. Jako kdyby viděl až na dno mé duše.
„Vítám Vás,“ pronesl hrdelním hlasem, „ jmenuji se Keiji. A budu vaším průvodcem na cestě do nebe.“ sice nevím, co přesně to má znamenat, ale raději mlčím.
„Ale já už v nebi byl, tak proč jsem zase tady?“ zeptal se sklíčeně Minato. Je mi ho vážně líto.
„Tebe se to netýká, ty jsi tu pouze jako pomocník Jiraiyi a Orochimara. Potom, co oni splní svůj úděl, budeš moct odejít taky.“ Minatovi se ta odpověď zjevně nelíbí.
„Takže, co máme teda udělat?“ věčně zamlklí Orochimaru se konečně ozval. Málem se na něho zapomněl. Zrovna on mě nezajímá.
„Musíte urovnat všechny vaše staré spory, aby vás už nemělo, co trápit. Máte na to dva dny. “ po této poslední větě náhle zmizel stejně tak, jako se objevil.
Zůstali jsme tu sami. Je vidět, že oni jsou z toho stejně zmatení, jako já. Takže tu stojíme vedle sebe a díváme se na probíhající pohřeb, na kterém jakoby se nic nestalo. Lidí truchlí pořád dál.
Cítím, jak mým tělem prochází zvláštní chvění jako po elektrickém proudu. Podívám se po nich, jestli se jim děje něco podobného. Kývnou na mě. Chvění se zvětšuje, už mi vstávají vlasy na hlavě.
Obrovský záblesk, podobný, ale přece jiný než předtím.
Když to skončí, stojím v její pracovně. Už tolik nesvítím, ale bílou tuniku mám pořád. Podívám se doprava, kde stojí Minato. Vypadá jako tenkrát, jeho žluté vlasy září pořád stejně. Jen to bílé oblečení kazí jeho vzhled. Chci se podívat, kde stojí Orochimaru, ale on tam není. Asi si vyřizuje své starosti.
Podívám se zpátky na ni. Sedí za stolem, vlasy má neupravené, padají ji do obličeje a její skelný pohled mě trochu děsí. Vedle ní leží láhev saké. Je napůl prázdná.
Zvedne oči a podívá se přímo na mě. Rozbuší se mi srdce, ale ne stejně zamilovaně jako obvykle.
„Ahoj Jiraiyo,“ tak tohle jsem nečekal. Ona mě vidí? Co se to proboha děje? Cítím se tak...zmateně, vůbec to nechápu.
„říkala jsem si, kdy se dostavíš. Každý za mnou chodí.“ Vstala a šla pomalu k oknu. Otočila se ke mě zády a pokračovala dál: „První za mnou přišel dědeček. Tehdy jsem to ještě nechápala, ale za ty roky, co za mnou přišel Sarutobi-sensei, Nawaki, Dan... jsem si zvykla.“ otočila se ke mě a v jejích očích byly slzy.
Nevím, co mám dělat, a tak vyhrknu: „Je mi to tak líto Tsunade. Vždycky jsem tě moc miloval a nikdy bych ti záměrně neublížil. Já... netušil jsem, že to byl on. Chtěl jsem pomoct, ale byl jsem slabý. A když už jsem jeho tajemství odhalil bylo pozdě. Opravdu se omlouvám.“ zajíkám se slzami, které se mi hrnou do očí. Chtěl bych ji říct všechno, ale nedokážu to. Tsunade se na mě upřeně dívá. A po chvíli se usměje. „Já, ti odpouštím. Odejdi na věčný odpočinek a pozdravuj ode mě všechny Jiraiyo.“ Tahle věta ve mě vyvolává pocit blaženosti, po které tak moc toužím. Tsunade se ke mě přibližuje, natahuje ruku a pokládá mi ji na čelo. Právě v té chvíli cítím, jak se mi nohy odlepují od země a já mizím v bílém světle.
Když světlo zmizí, dopadám tvrdě na zem. Až se mi objevují mžitky před očima. Uklidním se a otevřu je. Nade mnou se sklání Minato a starostlivě si mě prohlíží. Vidí, že jsem v pořádku, a tak mi nabízí ruku. Přijímám ji a stoupám si.
„Kde to jsme?“ zeptá se mě a rozhlíží se okolo. Napodobím ho. „To je tréninková část Konohy, ale proč jsme tady to opravdu netuším.“ tam vzadu někdo trénuje. V tom mi to došlo, co tu děláme. Musím si ještě promluvit s Narutem. Musím mu vysvětlit, proč jsem to udělal. A omluvit se mu.
„Naruto!“ zavolám na něj. Zpozorní, ale zůstává otočený zády. Jednu ruku zvedá a utírá si obličej. Potom se pomalu otáčí za hlasem svého mistra. Uviděl mě a vydal se za mnou. Chtěl bych rozpřáhnout ruky a říct něco ve stylu: „ Ahoj žáčku.“ ale on se ke mě blíží a z očí mu létají blesky. Přišel až těsně ke mně, zvedl prst a dloubl mě jím do prsou se slovy: „Jak si jen mohl, věděl jsi, že je to nebezpečné a přece si se tam šel. Myslel jsi vůbec na ostatní? Jak se asi budou cítit, když jeden z legendárních sanninů zemřel? A proč si to neřekl mě, že tam jdeš? Byl bych šel s tebou a pomohl ti nebo proč si neutekl? Děda žabák mi to řekl, mohl jsi utéci v té žábě i s tím tělem. Tak mi řekni proč, sak*a? Jak si jen mohl mě tu nechat samotného? Proč?!“ hystericky na mě křičí a brečí. Ruku spouští dolů a sní se sesouvá i on. Dlaněmi se zakrývá obličej a třese se. Dřepnu si k němu a snažím se ho uklidnit.
Po chvilce se mu přestávají třepat ramena. Podívá se na mě červenýma opuchlýma očima a tiše dodá: „Proč jsi tady, vždyť už jsi mrtvý?“
„Já nevím, moc tomu nerozumím, ale musím urovnat své staré spory, abych mohl jít na druhou stranu.“ mluvím potichounku a klidně, přestože si tím tak jistý nejsem.
„Co teda mám dělat? Mám říct, že ti odpouštím, a že můžeš odejít? Ale já nechci aby si odešel, já se právě učím novou techniku a chtěl bych, aby si ji viděl a byl na mě hrdý.“ pohled upírá na zemi, která, evidentně, je momentálně zajímavější, než já. Že by se za to styděl? Ale já mu to přece nevyčítám.
Vím, jak se cítí. Já se choval podobně, když zemřel Minato. Jenže rozdíl byl v tom, že on za mnou nepřišel.
Podívám se na něj, ale on na mě nekouká, upřeně sleduje Naruta. Myslím, že se nemůže srovnat s tím, že je už tak velký. Však on si ho pamatuje, jen jako právě novorozené miminko.
Naruto se na mě podívá a zvedne jedno obočí. Asi nechápe, proč koukám někam pryč.
„Kam to koukáš?“ zeptá se mě. Mám mu říct, že vedle nás stojí jeho otec? Nebo by ho to rozrušilo, a tak mám mlčet. Snažím se ho nějak zeptat. Minato to pochopil a kývl hlavou, že mu to nevadí.
„Přesně tady,“ ukážu na něj prstem. „stojí tvůj otec.“ v okamžiku, kdy to dořeknu, zjeví se tam v plné kráse. Naruto otevře pusu dokořán a kouká na svého otce, kterého nikdy neviděl.
„Tati, proč, jak, kde, kdy, co tady děláš?“
„Ahoj synu, vyrostl si. Ale teď není čas vymezen pro nás dva. My dva se potkáme jindy. A budeme spolu. To ti slibuji.“ usměje se na něj a bíle zazáří. Tenhle pocit jsem zažil už dvakrát, takže vím, co to znamená. Odchází do světla nebo zase někam jinam jako já. Naruto je zmatený, a tak mu vysvětluji, co se to vlastně děje.
„Ne! Tati ne, neodcházej, zůstaň tu se mnou ještě. Prosím!“ světlo září ještě více.
„Brzy se zase potkáme, Naturo. Nezapomeň.“ a s těmito slovy zmizel.
Nevím, co mám dělat, a tak tu jen sedím a dívám se na něj. Můžu být s Narutem ještě do večera. Nevím sice jak, ale cítím, že on je poslední. Že potom už budu moct odejít. Jaj, já jsem ale pako, ani jsem se nestihl zeptat jaké to tam je. Budu jen doufat, že tam budu šťastný. Minato řekl, že tam byl s Kushimou, což znamená...že tam budou i ostatní?
Moc bych si přál tu sním ještě chvíli zůstat, ale každou chvíli slábnu a možná bych to dokonce večera ani nezvládl. Chtěl bych, aby jeho poslední vzpomínka na mě, byla pěkná. A právě proto tu nemohu déle zůstat.
Podívám se na nebe. Je krásné. Pořádně se nadechnu čerstvého vzduchu a prohlásím: „Odpusť mi to. Popravdě jsem si myslel, že bych ho dokázal porazit. Přece jen, byl jsem legendární sannin...a nikdy bych ti schválně neublížil. Vždycky jsem tě považovat za svého vnuka. A opravdu mě to moc mrzí, ale veř mi,“ položím mu ruku na srdce. „jsem na tebe moc hrdý, Naruto.“
„Odpouštím ti, Ero-sennin. Můžeš odejít.“ Jeho velká modrá kukadla se zalila slzami. Cítím, že i já za chvíli začnu brečet. Přede mnou se objevily bílé dveře. Natahuji k nim ruku a beru za kliku. Otevírají se a já cítím, jak mi padá kámen ze srdce. Budu volný. Naposledy se ohlédnu na Naruta, který se povzbudivě usmívá a ukazuje vztyčené palce nahoru. Usměji se na něj a poděkuji mu.
Otočím se zpátky ke dveřím a vcházím dovnitř s hlavou nahoru a úsměvem.