Zrození legendy II: 6.Cesta k míru

Omlouvám se za to čekání, ale po dlouhé, předlouhé době hlásím návrat, takže doufám, že bude naši povídku číst a bude se vám líbit tak jako se líbila před pauzou. Přeji příjemné čtení!

Zrození legendy II: 6.Cesta k míru

Bylo deštivé odpoledne. Všichni obyvatelé Konohy, byly schovaní ve svých domovech nebo obchodech. Na první pohled vypadala vesnice, jako by v ní nikdo nežil. Jenom jeden cizinec v černém plášti se mihotal v tmavých koutech Konohy, tak, aby jej nikdo neviděl. Po pár minutách došel ke svému cíli. Stál na hřbitově před dvěma pomníky. Na jednom byl vytesán nápis „Minato Namikaze“ a na druhém „Kushina Uzumaki“. Cizinec položil ke každému pomníku bílou růži.

„Kéž byste tu byly. Poradili by jste mi co mám dělat.“
„Určitě by ti řekli, ať posloucháš hlas svého srdce.“
„Hmm.“
„To že tě Sarutobi a Danzo chtěli zabít, byla jejich volba. Lid Konohy za to nemohl.“
„Nemohl? Oni mě chtěli zabít stejně jako ti dva starci. Proč mě nenáviděli? Vždyť jsem byl jenom dítě. Já za to nemohl, že mám v sobě Kyuubiho.“
„Kdyby věděli, čí jsi syn …“
„Ale to je úplně jedno čí jsem syn! Jak můžou odsuzovat bezbranné dítě. Nic o mně nevěděli! Všichni lidé jsou tady povrchní. V deštné mě přijali mezi sebe, aniž by o mně něco věděli. Tak proč ne tady.“
„Konoha je zvyklá na moc. Patří mezi velké vesnice a lidé si to moc dobře uvědomují. Deštná patří mezi ty menší. Lidé jsou tam lepší, hodnější a shovívavější. V tom máš pravdu Naruto.“ Prohovořil Bělovlasý muž.
„A kde jsi byl ty? Kde jsi byl, když jsem tě nejvíc potřeboval. Zatraceně jsi můj kmotr, Jiraiyo!“
„Já omlouvám se. Měl jsem tu být. Nevěděl jsem co Sarutobi dělá.“
„Neodsuzuj vesnici kvůli chybám dvou starců a nevědomosti občanů. I já měl vědět, že jsi senseiův syn.“ Pronesl syn Bílého tesáka.
„Na to už je pozdě. Nagato vám chtěl pomoct. Ví, že Oblačná a Kamenná vás nemají ráda a pokusí se vás zničit. Deštná vám pomůže. Ale ode mě pomoct nečekejte.“ Dořekl cizinec a otočil se čelem ke dvojici ninjů z listové. Jeho modré oči byly plné smutku a nenávisti. Prošel mezi dvěma muži a zmizel v černém záblesku.

„To byla veliká chyba. Měli jsme ho tady udržet. Podívej se na něj, může to být nejmocnější ninja, na celém světě.“
„To ano, Kakashi.“

Mezitím někde na hranicích Země ohně. V rozpadlém, starém chrámu se procházel, ninja v černé kápi.
„Sakra, někde to tady musí být.“ Po hodině hledání našel, co potřeboval. Zavřel oči, soustředil se.
„Rinnengan.“ V očích mu zaplálo legendární doujutsu a zapečetěné dveře se otevřeli. Ninja odhodil kápi, sluneční světlo, které se odráželo od jeho blonďatých vlasů, ozařovalo pochmurný chrám. V pravé ruce sevřel rukojeť své katany a v levé svíral trojcípí kunai. Vešel do dveří a opatrně našlapoval. Šel zhruba pět metrů, když v tom zaslechl lehký skřípot. Blonďaté vlasy se snášely, na kapky krve na zemi.
„Uf, to bylo těsné.“ Říkal blonďák a při tom si prsem projel po pořezané tváři. Zhluboka se na dech.
„Rinnengan.“ Jenže se nic nestalo, zkusil to znovu jenže opět se stejným výsledkem.
„Sakra, musí tu být něco, co to blokuje. No nic budu se muset spolehnout na své smysly.“ Po dvaceti minutách našel Uzumaki to co hledal. Svitek, zapečetěný ve zlatém kování. Opatrně přišel ke svitku, slaboučký vánek si hrál s jeho vlasy. Blonďák natáhl ruku nad svitek a jemně se řízl. Na svitek dopadly tři kapičky krve. Kování se odemklo a svitek se rozbalil.
„Co je jak to, že se nic nestalo?“

„Ale stalo, Naruto.“ Blonďák se otočil, proti němu stála postava stejné výšky a se stejnými vlasy. V levé ruce svíral hůl. Jeho bílý kabát vlál ve slabém vánku, stejně jako Narutovy vlasy.
„Rikkudou.“
„Očekával jsem tě.“
„Jak to?“
„Bylo mi jasné, že mír, který jsem nastolil, nevydrží. Že se zrodí legenda, která mír nastolí.“ Chvíli se odmlčel.
„Jak chceš nastolit mír?“
„No, proto jsem přišel sem. Doufal jsem, že mi pomůžete.“
„Je mnoho způsobů jak nastolit mír, ale ne vždy ten mír vydrží. Můžeš mezi vesnice rozdělit Bijuu, nebo můžeš vesnice stmelit v jednu alianci, ale takhle mír nevydrží.“
„To jste mi teda moc nepomohl.“
„No, k míru ti stačí i jediná osoba.“
„Jediná osoba?“
„Osoba, jejíž síly se nebudou bát samotní kágové, ale celé vesnice. Osoba, jejíž jméno bude nahánět strach v celých armádách. Osoba co dokáže vyhrát válku. Osoba, co dokáže měnit lidi, vesnice, země, co dokáže změnit celý svět. Osoba co bude nahánět strach.“
„Strach?“
„Ano, Naruto, strach. Víš co je nejsilnější lidský pud?“
„Pud sebezáchovy. Pud žití.“
„Výborně. Ze strachu o svůj život tu osobu budou poslouchat. Jenže ta osoba se musí zrodit z krve a kostí. Ze strachu a smrti. Ale zároveň z věrnosti a přátelství. Musí to být legenda.“
„Kde ji najdu?“

„Tu osobu, legendu, Naruto. Tu musíš najít v sobě.“
„CO?“
„Mluvím o tobě. Musíš věřit svým přátelům, musíš je ochraňovat, ale zároveň musíš pocítit jejich ztrátu. Musíš věřit těm, co věří tobě, ale i těm kteří ti nevěří. Musíš nechat minulost a dívat se do budoucnosti. Válka bude krutá, padne v ní hodně životů, a většinu z nich si vezmeš ty. Musíš být poslem smrti, abys po válce mohl být poslem naděje. Je to těžké břímě, které já nedokázal nést, ale ty ano. Ty to dokážeš. Můj čas se chýlí ke konci, Naruto. Ale aby se ta legenda mohla zrodit, budeš muset ty zemřít.“ Dořekl sennin a rozplynul se v modrý obláček. Blonďák stál na místě a přemítal si, co slyšel.
„No, dneska toho bylo na mě moc. Měl bych se vrátit.“

Ve skryté deštné

„Kde je zase Naruto!“ Rozčiloval se Nagato, jehož už věčná nepřítomnost Uzumakiho přiváděla k šílenství. Zbytek Akatsuki seděl pokorně na svých místech.
„V klidu Nagato, jsem tady.“ Pronesl blonďák ve dveřích.
„Hele musím si jít pročistit hlavu. Večer se za tebou stavím a hlavně se nerozčiluj.“ Řekl blonďák a zmizel stejně tak rychle jak se objevil. Nagato jenom stál a díval se na místo kde Naruto zmizel.

Nedaleko Skryté deštné

Uzumaki ležel na louce a díval se na oblohu, mraky si pluly po obloze, bez starostí slunce svítilo a ozařovalo narutovu tvář.
„Dnes ne, Aikemi.“
„Ale copak se ti stalo?“
„Nic, jenom mám hodně věcí k přemýšlení.“
„No, tak jak budeš mít čas dej mi vědět.“ Řekla černovláska a zmizela.
„Ach ty ženský.“ Pomyslel si blonďák.

Nagato si seděl ve své pracovně, když ho v tom vyrušilo klepání na dveře.
„Nagato musíme si promluvit.“ Vyhrkl blonďák na svého přítele.