Typ
Podívala se směrem, kde Daisuke se Saiem stále zápolili s Kanou a neúspěšně se ji pokoušeli zpacifikovat.
„Postarej se o něj,“ houkla směrem k Sakuře a dál se o Sasukeho nestarala. Potřebovala totiž zaměřit svou pozornost na trojici opodál.
Kana se zmítala v Daisukeho náruči a Sai se ji s vypětím všech sil snažil zpacifikovat, aniž by jí ošklivě ublížil.
„Pusťte ji!“ křikla na ně.
Oba od ženy okamžitě odskočili.
Yui přeběhl mráz po zádech.
Prešlo mnoho rokov od tej udalosti ako Naruto navštívil Ino. Odvtedy sa veľa zmenilo.
Naruto sa zasnúbil a neskôr aj vydal za Hinatu Hyugu. Hinata bola “dieťa vznešeného klanu“. Naruto si ju pamätal ešte z čias, keď jeho kamarát Chouji prenasledoval Ino. Sakura, Ino a Hinata boli partia kamarátok a chodili na rovnakú školu. Vlastne, keď tak nad tým Naruto uvažoval, nebyť tej dávnej udalostu, tak jej otec Hiashi by mu možno ani nedal požehnanie k sobášu s jeho dcérou.
Naruto si to pamätal akoby sa to stalo včera. No bolo to už dávno.
Tanaris vošla so zdvihnutými kútikmi do kuchyne: „Dobré ráno prajem.“
„Aj tebe, Tanaris,“ jej otec sa obzrel po nej a okamžite sa vyškieral.
Tsume sa otočila v zástere od kuchynskej linky a pozdravila ju, no potemnený pohľad jej tety jej neušiel. Z úvah, čo to mohlo spôsobiť ju vyrušil Ashi, ktorý si bral vnúčika na ruky. Segawa vítal dedka nadšeným výskaním a spoločne sa usadili za kuchynským stolom.
„Sasuke je kde?“ Ashi zaujato položil otázku a Tanaris nemohla nezacítiť tú vlnu akéhosi negatívneho pocitu, ktorý smeroval od šporáku.
Umění je kámen na kameni, oba lusknutím prstu rozdrcené v pouhý písek. Umění je jáma v zemi, kde dřív rostly modré květy. Umění jsou paprsky slunce, odrážející se od hustého šedého závoje částic, vznášejícího se ve vzduchu. Umění je vůně žáru a vroucí závan tlakové vlny šlehající bledé tváře. Umění je zapraskání jisker těsně před tím, než se rozhoří. Umění je změna něčeho malého a bezvýznamného – jako je třeba obyčejný kus jílu – v něco majestátního a obdivuhodného.
Prvý deň v nemocnici sa pre Tamiko nezačal najlepšie. Ešte ani nevkročila dnu a už videla, ako štyria muži vynášajú z dverí telo zabalené v bielej plachte. Jej srdce od ľaku ani raz nevynechalo úder, lebo vedela, že to nie je Miyo. Podľa postavy, zabalenej v bielom, sa jednalo o muža. Sama zomrelých pripravovala na ich pohreb, tak sa už naučila nebohých rozlišovať. Takúto skúsenosť po čase získal každý v nemocnici, aj keď o to vôbec nestál a najradšej by ju vytesnil z mozgu. Bola to však ich práca, ktorá si niečo brala aj od nich.
Ten cvrček se mu nelíbil. „Seš si jistej, že umíš číst?“ prohodil Kankurou lakonicky a odhrnul z cesty další větev.
„Samozřejmě,“ nadmul se skrček, stiskl pomačkanou mapu a zrudl, „jak si vůbec můžete myslet...“
„Nejsem zdejší, ale moc mi nepřijde, že bychom se blížili k nějakému výzkumnému centru,“ přerušil ho Kankurou zamračeně a otřel si zablácenou nohu o kámen. „Vaše Mizukage sice pár stromků zmínila, ale rozhodně nás neupozornila, že poputujeme neprostupnou buší a budeme bojovat o každý metr. Tak nevypadala ani chuuninská v Listové. Kruci, co to je?“ znechuceně zvedl ruce omotané zelenými rostlinkami.
„Svízel přítula. Jenže ta mapa hovoří jasně,“ nahnul se nešťastný skrček nad vojenským plánkem.
“Někdy si říkám, proč taková krásná sexy kočka nemá žádného přítele,” pomyslel si Shikamaru a v duchu si kladl tuto otázku, ale přitom věděl odpověď, když seděl na verandě shogi obchodu a hrál s majitelem již tradiční partii shogi, kterou opakovali každý měsíc.
Hluboko kdesi v neznámém borovém lese na území nikoho. Kde zrovna začalo ranní švitoření různého ptactva, cvrlikání roztodivného hmyzu a sem tam prasknutí suché větvičky od rozličných zvířecích obyvatel. Se počala probouzet i mladá žena, co sotva odrostla „dívčím střevícům“.
Když jsem se probudila poprvé, pozvracela jsem se. Částečně znechucením ze sebe sama, částečně z kocoviny, jenž s mým žaludkem prováděla horší akrobacie než Lee při dvojitém lotosu. Ono, probudit se s třeštící hlavou vedle cizího, nahého mužského těla nebylo nic, za co bych na sebe mohla být pyšná.
Sedím si tak na posteli. Len tak sedím... alebo ležím? Vlastne na tom nezáleží. Moja myseľ je stále s tebou, zaseknutá v udalostiach dňa, keď ma uniesli ... ale ty si ma zachránil. Stalo sa to len predvčerom, ale všetko zlé akoby už dávno odznelo. Ostal si jedine ty a tvoja pokojná tvár. Pokojná tvár, ktorá sa mi stále zjavuje pred očami. Modré oči a žlté vlasy. Ach, Minato, sladký Minato. Strašne by som sa na teba chcela hnevať, ale akosi... nemôžem nájsť dôvod. Si asi príliš ideálny. Počkať! Ale práve ty si ma pozval na rande, ty, ty, ty jeden ... Dattebane!"
Haku si pamatoval ty ulepené ruce, pamatoval teplé slunce ve svých dlaních. Na hlavu se mu sypaly studené mokré vločky, vůně rybí polévky lákala a otevřené dveře zvaly k úprku. Poslouchej, šeptala maminka nábožně, když budeš poslouchat, uslyšíš, jak padá sníh. A tak poslouchal, protože byl zvyklý poslouchat. Proč měla maminka tolik ráda sníh? Jemu přišel náladový, rozmarný, sypal se z nebe po malinkatých roztomilých vločkách, tu po větších mokrých kuličkách, a někdy dokonce zběsile útočil ze všech stran a snažil se vniknout za límec.
Na zdi tikají otravné bílé hodiny, hlásí půl osmé a skrz dlouhé béžové závěsy do kanceláře pronikají první sluneční paprsky. Z chodby se ozývají různá hlášení pro nemocniční personál.
Pětiletý Zabuza pevněji stiskl matčinu ruku. Ona, stejně jako všichni ostatní dospělí, měla tvář staženou úzkostí. I na něho se nálada dospělých pomalu přenášela, tiskla se mu k hrudníku jako předoucí kočka, roztahovala své drápky a zatínala se hlouběji a hlouběji…
Zabuzovi každý krok připadal těžší.
Proč?
Vždyť on přeci není na řadě.
Ale bráška ano.
Došli na svá místa. Zabuza se pustil maminčiny ruky, vyškrábal se na sedadlo a zvědavě se rozhlédl kolem sebe.
Akhaře k Vánocům!
A Shinovi Aburame, který byl z povídky vystřižen.
Ten den se v Konožském sídle Hokage rozbila centrální kopírka (Shizune onemocněla), a protože si chtěla Tsunade ušetřit práci s přepisováním misí na vývěsku, raději svolala všechny ninji do Akademie a začala rozdělovat úkoly tak, že přečetla jejich náplň a vše ukončila otázkou:
„Kdo se hlásí?"
Pětice ninjů dorazila do jednoho z větších měst Země Čaje s malebným názvem Yakita. Jednalo se o zemědělské město, obklopené políčky s různými plodinami, které se sklízely a přenášely do města, kde se zpracovaly v různých budovách, převážně pekárnách, ve kterých se pekly vyhlášené, sametově jemné chleby shokupan. Právě pečení a polnosti mají původ v příbězích o založení města a jeho pojmenování.
Praskanie ohňa bol jediný zvuk, ktorý pretínal steny skromného prístrešku. Jeho plamene jemne osvetľovali tvár vystrašeného dievčaťa, ktoré bolo pripravené niesť zodpovednosť za svoje činy.
Zato, že porušila zákony ich dediny a zobrala cudzinca na zakázaný kopec, kde odhalili krutú skutočnosť.
A preto, že neuposlúchla svojho brata a ukázala Indrovi pravdu v podobe zomierajúcich ľudí.
Písčitou cestičkou směrem k odpočinku si to štráduje nadupaný rapper v širokém okolí známý jako legendární a nezapomenutelný Killer Bee.
„Hele Bee, co na to řekne Raikage, až zjistí, že ses zdejchnul a dáváš si voraz? Víš, jak se chová, když ho neposloucháš.“
♪ „Hele tohle vůbec neřeš, Osmo, teď dáme si lázeň zkusmo. Dřív než se brácha něco doví, budeme už dávno vycachtaní. Ou jee!“ ♫
Stále tomu nemohl uvěřit. Myslel si, že tentokrát už doopravdy zemře. Jenže osud asi považoval smrt za příliš mírný trest pro jeho činy. Činy, které nikdy nemůže smazat. S jejich následky, které změnily celý svět. Ačkoliv ke konci války, když se Narutovi konečně povedlo jej zachránit z temnoty, se rozhodl mu pomoci porazit své bývalé spojence. Jenže to byla jen drobná splátka za všechny ty životy, které sebral kvůli svému hloupému snu, který se nikdy nesměl uskutečnit. Neměl nikdy věřit, že život ve snu je lepší než ten skutečný.
