Typ
„Hlavně nám pomozte vymyslet, jak domů!!!“ naštval se Neji.
„Fajn,“ pípl Konohamaru a přestal brečet.
„Búúúúúúúúúúú, škyt, búúúúúúúúú,“ pokračoval Naruto.
„Hele, Naruto, Konohamaru už jaksi nebrečí.“ upozornil Naruta Sasuke.
„Fakt?“ zastavil Naruto slzy a rozhlédl se kolem. Když spatřil Konohamara, jak se na něj tlemí, zrudnul jako rajče a vypadal, že kdyby tam bylo nějaké okno, tak z něj skočí.
Sedela na gauči a s tupým výrazom bola začítaná do knihy, ktorá ju skoro vôbec nebavila, ale vždy lepšie než nič robenie, že? Do miestnosti vošla Anaya pretierajúc si oči a zívla.
„Kde si bola?“ spýtala sa a Sayuri zdvihla zrak od knihy.
„Najesť sa niekde v Sune, prečo?“ prívetivo sa usmiala a hnedovláska sa pohodlne usadila v kresle oproti nej.
„Len tak. A sama?“ bradu si podložila rukou a lakeť si oprela o koleno.
„Nie, s Temari.“
„Nikam nechoď,“ řekl a ještě víc jí stiskl zápěstí.
Zabolelo to, až se Nami musela zamračit.
„Pusť mě,“ řekla varovným tónem.
„Itachi, běž zanést zajatkyni jídlo a máš z ní vymámit nějaké informace. Pein tvrdí, že jsi na to machr a nikomu jinému se to zatím nepovedlo," předala úkol Mira a sedla si na postel. V jejím pokoji na druhé posteli ležela stále modře světélkující Tory, jejíž stav se spíš zhoršoval, a vedle ní jako obvykle seděl na hlídce druhý Uchiha.
„A jak že se to vlastně jmenuje?" zeptala se Itachi.
„Shutabu," obrátila jeho sestra oči v sloup.
„Jaká zajatkyně?" zeptala se Tory, která se právě vzbudila.
"Jsem Uchiha Sasuke. Orochimaru říkal, že mě tu máš provést. Tak začni."
Když tohle pronesl, opravdu nevěděla, zda se začít smát, nebo ho praštit. Pak mu ale pohlédla do tváře - do té krásné jemné tváře s hlubokýma, uhlově černýma očima - a druhou možnost musela zavrhnout. A co víc, nedokázala se ubránit rozpačitému úsměvu. Cítíla, jak jí hoří tváře a za to se proklínala.
To bylo podruhé, co se s ním setkala.
Byl šokovaný, jeho nepozornost ho mohla stát hodně. To že tu nechal svůj kunai, bylo jako nechat tu svůj podpis. Takovou chybu nikdy v životě neudělal. Ještě několikrát prohledal celé místo. Znovu si potvrdil skutečnost, že jeho zbraň někdo sebral. Pokud někdo ví jak to použít… Může mě vystopovat… Ne, ne, myslím na to nejhorší. Proč by někdo chtěl najít jeho majitele? Shinobi si ho nechá, civilista prodá… Je to v pohodě. Navíc se k němu přenést nemůžu, prozradil bych se sám.
Když se Sayuri vrátila domů, našla na kuchyňském stole dva malé papírky. Stálo v něm: Je mi líto, že jsem se nemohl pořádně rozloučit, ale musel jsem se vrátit do své vesnice, všechny budu pozdravovat od tebe a svého syna, abych nezapomněl, Kazuo spí, celé dopoledne mi ukazoval, co umí a trénovat, tak se unavený.. Měj se krásně, mám váš rád. Tvůj Loki.
Zastesklo se ji, pak popadla druhý papírek.
Běžela jsem celý den bez přestávky. Musela jsem ty tři dohnat. Určitě už jsou jen kousek od skrýše, možná už i šli do té skrýše směrem Písečná, o které já nemám ani páru, kde je. Tak když je nenajdu, tak půjdu do sídla Akatsuki, ale dohnala bych je docela ráda.
Prvá fáza plánu sa mala práve začať. Vošla som do kuchyne a sadla si za stôl.
„Mami?“ začala som opatrne.
„Čo je miláčik?“ usmiala sa mama a pokračovala v krájaní zeleniny. Chystala obed. Zelenina, blé.
„Vieš, zaujímalo by ma... Ako si sa dala s otcom dokopy?“ začervenala sa.
Ráno jsem byla na místě a s úsměvem vyhlížela své kolegy pro tenhle úkol, byla jsem oblečena v bílých šatech, doplněných zlatým náramkem na ruce, který byl zdoben malým mráčkem…
„Páni, sluší ti to Maikeru,“ poznamenal Deidara hned po svém příchodu. Nebudu lhát, překvapilo mě to, nebyla jsem zvyklá dostávat komplimenty. Než jsem něco stačila říct já, tak nás obešel Sasori s tím, že máme vyrazit a nezdržovat se hloupostmi.
Po tom, čo zbúrali ďalšie sídlo Akatsuki, sa Hidan s Tieňom rozhodli, že predtým, ako sa pridajú ku vojsku ASN, preskúmajú trosky. Hádali, že tam po sebe Akatsuki, teda už len Zetsu, zanechali nejakú stopu alebo náznak toho, ako sa ďalej bude vyvíjať ich plán vo vojne. Neponáhľali sa, predpokladali totiž, že Zetsu nebude vo vojne pokračovať sám. Hoci bol Hidan spolu s ním v jednej organizácii, nevedel o ňom skoro nič. Predpokladal však, že nebude taký hlúpy, aby bojoval sám proti celej armáde.
„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.“ (Autor citátu: Romain Rolland)
Sayuri sa otočila a znovu na seba kriticky pozrela do zrkadla. Presnejšie na čelenku zo znakom Suny.
No nič, no...
Otočila sa na päte, vyšla z izby a vydala sa dolu schodmi. Vošla do kuchyne, kde zase niečo čarovala – ako to rada Sayuri prezývala – Anaya. Vypúlila na ňu oči. „Ty už si hore?“
1. ČÁST – DÍVKA S VLASY BARVY ČERVÁNKŮ
Sedí a čeká. Smutná dívka s temnou prázdnotou v srdci která se nazývá samota. Sedí a čeká na někoho, kdo se nevrátí, na někoho, kdo se vrátit ani nemůže. Smutně obrací pohled k místu, kde ji zanechal. K místu, kde skončily jeho sny. Pořád čeká na místě kde ji ponechal když ji opustil, ale nakonec odchází, přišel již někdo jiný, kdo bude smutnit.
Pamätám si na ten deň. Keď sme sedeli všetci traja na schodoch a náš sensei sa opieral o zábradlie a obzeral si nás či stojíme za to, aby sme sa stali ninjami. Ten deň, keď sme mu mali niečo o sebe povedať- kto sme, naše sny, túžby a ciele. A ja som vtedy myslela iba na jedinú vec. Na tú istú vec, ktorá sa mi tisla na myseľ, aj keď som nechcela. Na teba. Ty si bol môj sen. Chichotala som sa vtedy ako bláznivá a bláznivá som aj naozaj bola. Blázon do teba.
Kľakol som si na kolená snažiac popadnúť dych. V pľúcach som cítil tlak a bolesť, ktorá sa každým nádychom stupňovala, až som mal pocit, že sa zadusím. Vzduch sa mi zasekával v hrdle čoraz častejšie. Cítil som sa slabý. Pridržiaval som sa rukami o zem, pričom sa mi nekontrolovateľne triasli.
Štipľavý zápach prenikal do pľúc a ďalej sa šíril do celého tela ako jed. Ledva som si cítil prsty na rukách, boli ako ľad.
* Takto nie...* pomyslel som si. *Takto to nemôže... skončiť.*
Tohle není moje první povídky, jen první zveřejněná povídka 
. Nevím, jestli se vám bude líbit, je trochu zvláštní, jako ostatně všechno co můj chorý mozek stvoří. Za konstruktivní kritiku budu ráda.
„Hinato?“ ozvalo se za ní nervózně.
Neotočila se, byla unavená, lékařských ninjů bylo málo, tak se nabídla, že pomůže, sice celý den bojovala, ale nějaká čakra jí ještě zbyla a ona ovládala lékařské ninjutsu, a i první pomoc svedla.
„Co potřebujete?“
„Hinato, já, potřeboval bych s tebou chvíli mluvit.“
"Odkud máš ten řetízek, Katsumi?" Naruto se znovu vážně podíval.
"Ehm...tohle...?" Nadzvedla jsem ruku na které jsem měla řetízek a zavrtěla nad ním hlavou.
"Netuším, netuším co má znamenat ten nápis." Podívala jsem se na Naruta, ten si ale jen povzdechl a zavrtěl hlavou. Chvíli jsme se jen tiše procházeli a pak se před námi začala rýsovat velká brána se znakem Skryté Listové.
"Jsme tady!" Usmál se Naruto, chytil mě za ruku a rozběhl se se mnou k hlavní budově, která byla větší než ty ostatní, začala jsem se cítit nejistě.
Na cvičišti
Naruto trénoval už pár hodin, když se mu povedlo list přeříznout, ale téměř okamžitě pak omdlel. Kakashi ho položil pod strom a Hikari přešla k němu.
„Jeho výdrž a chakra jsou ohromné. Zvládnout první krok za pár hodin, je skoro nemožné,“ řekla.
„Naruto je z klanu Uzumaki, ti jsou tím pověstní.“
Když se Naruto probral, řekl Kakashi: „Pro dnešek to ukončíme.“
„Já ještě můžu,“ protestoval hlasitě Naruto.
„Sasuke!“
„Ano, tati?“ otočilo se na svého otce sedmileté dítě.
„Doneseš tento balíček strýčkovi Madarovi, který bydlí za lesem.“
„Je to mise?“ zeptal se malý kluk nadšeně. Fugaku mu to odkýval, aby se tam Sasukemu chtělo. Nejmladší Uchiha si vzal balík a vydal se na cestu.
Po chvilce už poskakoval po lesní cestičce a šťastně si prozpěvoval:
