Hokageho syn 12. díl

Když se Sayuri vrátila domů, našla na kuchyňském stole dva malé papírky. Stálo v něm: Je mi líto, že jsem se nemohl pořádně rozloučit, ale musel jsem se vrátit do své vesnice, všechny budu pozdravovat od tebe a svého syna, abych nezapomněl, Kazuo spí, celé dopoledne mi ukazoval, co umí a trénovat, tak se unavený.. Měj se krásně, mám váš rád. Tvůj Loki.
Zastesklo se ji, pak popadla druhý papírek.
Sayuri, ne... Hinato omlouvám se, že jsem tě opustil tak neslavnostně, ale ty víš, že jsem musel. Budeš mi moc chybět, ale neboj se, budu rychle zpátky, ani si nevšimneš, že jsem tu nebyl. Pozdravuj našeho syna. Hinato miluji tě.
Sayuri se chtělo brečet, bylo ji líto, že ji opustil Loki a pak i její milovaný Kiba. Chvilku jen mlčky koukala na stůl, poté šla směrem k pokoji svého syna. Ležel na posteli, přikrytý peřinou, ležel na boku a vypadal tak překrásně a roztomile, lehla si za něj a objala ho. Potřebovala někoho obejmout a cítit něčí teplo.
Když se probudila, slunce bylo již vysoko na obloze. V posteli ležela sama, sluneční paprsky se opíraly o její tvář. Když se probrala, donutilo ji to k lehkému, ale falešnému úsměvu. Zvedla se, promnula si oči a šla se podívat do obýváku.
„Dobré odpoledne mami,'' usmál se a skočil ji do náručí.
„Dobré odpoledne zlatíčko,'' úsměv mu opětovala.
„Tak co? Jak si se dneska měl?''
„Skvěle, ráno jsem ukázal Lokimu všechno, co jsem se s Minatem naučil a byl nadšený,'' jeho oči zářili, jako ty nejjasnější hvězdy na temné noční obloze.
„Mami je ti něco?'' Ptal se lehce vystrašeně Kazuo.
„Nic se neděje, jen se mi stýská po Kibovi,'' lehce, ale opět falešně se usmála.
„Maminko neboj se! Vrátí se coby dub a neboj, já tě ochráním. Jsme přeci tvůj syn!‘‘
„Ty můj šikulo, máš odvahu, která se jen tak nevidí,‘‘ musela se usmát, byl celý po svém otci.
„Udělal jsem oběd, tak pojď, najíme se,‘‘ usmál se Kazuo, popadl maminku za ruku a táhl ji ke stolu. Společně se najedli a Sayuri byla pyšná na svého syna. Byl milý, hodný, snaživý, trošku nemotorný, tolik ji připomínal jeho otce.
„Sayuri! Sayuri!‘‘ Ozývalo se zvenčí.
„Naruto? Co se děje?‘‘ Podívala se na udýchaného Naruta. V jeho modrých očích viděla strach.
„Kiba…‘‘
„Co je s Kibou!?!‘‘ Vyjekla.
„Je v nebezpečí! Jdou po něm ninjové z ostatním vesnic, chtějí ho zabít!‘‘ Sayuri se nemohla pohnout, i její slzy byli zaskočeny, nemohli se vyhrnout z očí. Po několika vteřinách se vzpamatovala.
„Kazuo počkej doma, jdu Kibovi na pomoc,‘‘ řekl rozhodně.
„Sayuri…‘‘
„Mami jdu s tebou! Chci ti pomoci.‘‘
„NE! Zůstaň doma nechci aby se ti něco stalo,‘‘ vyjekla Sayuri s obavami, její hlas se chvěl.
„Pomůžu ti,‘‘ řekl Naruto.
„Děkuji Naruto. Vyrazím okamžitě.‘‘ Vběhla domů, oblékla si černé tričko, dlouhé jen do čtvrtky bříška, ale s dlouhými rukávy, černou sukni, na kterou si připevnila brašnu z kunai a dalšími ninja zbraněmi, natáhla si dlouhé černé kozačky na podpatku, dvě černé katany si upevnila za záda a své dlouhé vlasy si sepla do culí. Vyběhla ze svého motýlího pokoje a běžela k bráně, kterou odešel před několika hodinami Kiba. Bála se o Kibu, nechtěla ho opět ztratit. Tentokrát se strachem neuteče! Tentokrát ho zachrání!
„Sayuri, co hodláš dělat? Myslela jsi třeba a to, že Kiba už může být…‘‘ nedokončil větu.
„Ne, ani na to nemysli! Kiba není tak slabí, navíc je s ním Akamaru, musí být naživu… MUSÍ!‘‘ Řekla rozhodně. Syuri s Narutem doběhli Kibu, ten už bojoval, kolem něj ležela bezvládná těla ninjů, ale i Kiba byl zraněný, byl celý pomlácený, všude měl krev.
„Kibo!‘‘ Vyjekla Hinata.
„Sayuri…‘‘ podíval se na ni, v jeho očích byl strach, ale také radost. Ztěžka dýchal, byl unavený a vypadalo to, že brzy upadne do kómatu. Sayuri vytáhla obě katany a aktivovala svůj Byakugan. Naruto je přeměnil do senin modu a začal bojovat. Bitva byla těžká, všichni byli vyčerpaní, když najednou…
„Naruto!!!!!! Kibo!!!!‘‘ Vyjekla Sayuri. Oba dva chlapci leželi na zemi, Naruto ztěžka dýchal, ale Kiba… Kiba… v jeho hrudi, tak kde bývalo srdce, byla jen díra, velká a hnusná díra. Sayuri se rozbrečela a běžela směrem ke Kibovi, srdce ji bolelo, Akamaru ležel mrtvý na chladné zemi, její mysl nechtěla přijmout to, co se děje.
„Kibo…‘‘ doběhla k němu a objala ho.
„Sayuri, jsi nádherná…‘‘ Zachraptěl a vyplivl krev. Sayuri stále brečela.
„Kibo, neumírej prosím. Nesmíš mě tu nechat samotnou!!!!!‘‘ Křičela.
„Hinato miluji tě, vždy jsem tě miloval,‘‘ řekl a z posledních sil ji políbil.
„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ,‘‘ ječela Sayuri. Naruto se pokusil zvednout, moc mu to nešlo, byl vyčerpaný, každou chvíli vypadal, jako by měl ztratit vědomí. Viděl jak někdo chytl Sayuri za hlavu a vytáhl ji do výšky od bezvládného těla Kibi. Ona se bránila, snažila se, ale nemohla nic dělat. Oba byli smířeni se smrtí…
„Mami!!!!‘‘ Ječelo malé dítko, běžící ke své mámě. Stoupl si pár kroků od ninji, který svíral hlavu jeho nebohé matky.
„Kazuo. Neměl si sem chodit, měl si zůstat doma. Uteč, nebo zabijí i tebe!‘‘ Ječela Sayuri.
„Ne! Já tě zachráním, musím!‘‘ Zaječel, Minato souhlasně štěkl. Sayuri to donutilo k drobnému úsměvu.
„Tuhle techniku jsem se naučil teprve nedávno, zatím jsem ti ji mami neukázal, mělo to být překvapení, ale teď nemáme jinou možnost. Minato jsi připraven?‘‘ Optal se a dostal kladnou odpověď. Začal se soustředit a pak vykřikl.
„BYAKUGAN! SENIN MOD!‘‘ Jeho tělo zežloutlo a objevili se a něm černé čáry, oči se mu zbarvili do pomněnkové barvy, jeho charka se znásobila, to samé se stalo Minatovi. Sayuri nevěřícně koukala, byl opravdu velmi talentovaný.
„Minato jdeme na to!‘‘ Oba vyběhli, nejprve udělali Juujin Bushin (klon zvíře-člověk) a hned Gatsuuga, aby odhodili své nepřátele. Sayuri vytáhla ze svého pouzdra kunai a zabodla ho do ruky, muže který ji držel hlavu. Dopadla na zem a běžela napomoci svému synovi.
„Kazuo poslouchej, musíme se odsud dostat, měla by dorazit pomoct, sami je tu nezvládneme, musíme se dostat pryč. Vezmu Kibu a Naruta na záda, budeš mě muset chránit, nebudu se moct bránit.‘‘
„Ano! Minato jdeme na to!‘‘ Řekl a opět se dali do boje. Sayuri popadla bezvládné tělo Kibi a vzala ho na záda. Když přišla k Narutovi, zjistila, že je lehce při vědomí, vzala ho kolem pasu a jeho ruku si hodina za krk.
„Sayuri?‘‘ Optal se Naruto, který byl lehce mimo.
„Naruto, nemluv prosím, musíme utéci, je jich moc, tebe i Kibu neutáhnu tak mi prosím aspoň trošku pomoc…‘‘ poprosila ho.
„Budu se snažit… to je tvůj syn?‘‘ Otázal se.
„Ano, to je Kazuo…‘‘
„Je vážně silný, podobá se ti, čím dál víc.‘‘
„Prosím nemluv, musíme utéci. Kazuo! Jdeme!‘‘ Zavelela a začali se stahovat. Kazuo se velmi snažil, byl unavený, ale stále nepřestával, musel dál bojovat, musel ochránit svoji jedinou rodinu. Po několika minutách narazili na záchranný tým, bitva trvala ještě dlouho, ale z řad Konožských ninjů nebyli žádné ztráty.
Po pár dnech se konal Kibův a Akamarův pohřeb, sešla se zde sad celá Konoha. Sayuri dorazila, mezi posledními, měla na sobě dlouhé černé šaty a černý klobouk s vlečkou, její syn ml černý oblek. Po dobu obřadu neuronila ani slzu, dešto Kazuo brečel celý obřad, Kibu tedy svého nevlastního otce moc neznal, ale měl ho moc rád, on mu dal Minata, to on mu zlepšil život, to díky němu poznal pravé přátelství. Minato truchlil nad ztrátou svého otce. Jakmile se všichni rozešli do svých domovů, Sayuri konečně začala ventilovat své city. Začala brečet, slzy se jí hrnuli do očí, chtěla umřít, chtěla být s ním, měla ho tak moc ráda, proč s ním jen nemohla být déle…? Dokonce i nebe plakalo pro Kibu. Na Sayuri padali studené dešťové kapky, nebylo poznat, kdo brečel víc, jestli ona nebo nebe. Kazuo objal svoji matku. Oba brečeli.
„Sayuri…?‘‘ Ozvalo se za jejími zády.
„Naruto?‘‘
„Upřímnou soustrast,‘‘ řekl Naruto. Hinata vstala a přešla blíže k Narutovi, natáhla ruku a uhodila ho pěstí do obličeje.
„Slíbil si mi, že se vrátí! Slíbil si mi, že se vrátí v pořádku!‘‘ Naruto nevěděl, co má říct.
„Sayuri, já…‘‘ mlčel, koukal se na to, jak brečí a bolelo ho srdce. Přišel blíž a objal ji.
„Naruto je to tak těžké, on byl pro mě vším, moc jsme ho milovala, chci ho zpátky!‘‘ Brečela, nedokázala pochopit, že je pryč.
„Mami, já se o nás postarám!‘‘ Řekl rozhodně a taky ji objal.
„Kazuo, ty jsi můj statečný hoch…‘‘ objala ho. Nedokázala si představit, jak teď bude bez Kibi žít.