Cool holka - 7.kapitola: Setkání

Běžela jsem celý den bez přestávky. Musela jsem ty tři dohnat. Určitě už jsou jen kousek od skrýše, možná už i šli do té skrýše směrem Písečná, o které já nemám ani páru, kde je. Tak když je nenajdu, tak půjdu do sídla Akatsuki, ale dohnala bych je docela ráda.
Zvuk do sebe narážejících kunaiů, který jsem uslyšela odněkud z dálky, mě vyrušil ze snění. Mířila jsem k místu, ze kterého se zvuky ozývaly. Ty mezitím přestaly, místo toho jsem slyšela: "Ty v*le, zastav to!" a hned na to odpověď: "Myslíš, že vím jak?!". Jako bych ty hlasy odněkud znala... Počkat vždyť to byli Deidara a Kisame!
Udělala jsem ještě dva rychlé skoky a ocitla jsem se na konci lesa, kde jsem viděla Itachiho, Deidaru a Kisameho, jak se na ně ze všech stran řítí stovky kunaiů a shurikenů. Povzdechla jsem si a udělala jsem pár pečetí. Před Kisamem, Itachim a Deidarou se vytvořila silná stěna ze skla, od které se všechny zbraně odrazily. Když bylo o všem zamumlala jsem: "Vás tak nechat někde samotný...".
"Saiko!" vykřikli všichni jednohlasně.
"Můžete mi říct, kde se to tady vzalo, když tu nejsou žádní nepřátelé?" seskočila jsem ze stromu.
"Byli tady nějací ninjové z Listový, kluk s Byakuganem, holka se zbraněma a dva taijutsu týpci. Zjistili, že jsme silnější, tak se stáhli, ale ještě předtím na nás ta holka poslala tohle," oznámil Deidara.
"Holka se zbraněma?" zeptala jsem se.
"Jo, měla nějaký svitky, který vždycky když rozbalila, tak se z nich začaly sypat zbraně," vysvětlil mi to.
"Itachi?" otočila jsem se k němu, jestli tyhle ninji nezná.
"Nemůžu znát všechny z Listový," odvětil.
"No tak promiň, nemusíš být hned naštvanej, jenom jsem se zeptala," soptila jsem.
"A já jsem ti jenom odpověděl," zamumlal.
"Ale na*raně," ohradila jsem se.
"Normálně," ohradil se zase on.
"No tak klid, tolik se toho snad nestalo!" snažil se nás Deidara uklidnit.
"Příště budu zticha," sykla jsem na Itachiho.
"Jak chceš," odpověděl mi.
"No tak jdeme. Už jsme tady strávili dost času," vyskočila jsem na strom a ostatní šli za mnou.

Běželi jsme ještě asi půl dne, když jsme dorazili k úkrytu.
"Hej, jdeme tam," udělal Deidara krok dopředu.
"Ty jsi se zbláznil! A co když tam jako bude dvacet nukeninů třídy S! Nemůžeš dělat všechno co tě napadne!" přitáhla jsem ho zpátky.
"A ty jsi snad stratég Akatsuki? Že musíme dělat všechno podle tebe!" křikl na mě.
"Bývala jsem stratég Zvučný, takže o tom něco vím," oznámila jsem.
"No tak dobře, ale stejně tam určitě nikdo nebude," vyrazil k jeskyni.
"Až tě zabijou, můj problém to nebude!" křikla jsem ještě za ním.
"Já vím," ušklíbnul se a vkročil do jeskyně.
"Nikdo tady není a asi už ani dlouho nebyl," křikl na nás.
"Ok, už se stmívá, tak tu zůstaneme přes noc a zítra brzo ráno vyrazíme k tomu úkrytu u Písečný," oznámila jsem.
Všichni přikývli, tak jsme v jeskyni rozdělali oheň a Kisame šel sehnat něco k jídlu.

"Saiko?" oslovil mě Deidara.
"Co je?" zamumlala jsem.
"Tys opravdu byla stratég Zvučný?" zeptal se mě.
"Jo, potom co jsem se stala Jouninem mě jmenovali na hlavního stratéga ve vesnici. Ale stejně to byl jenom rok. I když... nebylo to špatný," musela jsem se usmát.
"Nevypadá to, že by se ti ve vesnici nelíbilo...," usmál se. Věděla jsem,kam tím míří. Zase k té otázce, kterou jsem tolik nenáviděla.
"Prostě jsem utekla," odvětila jsem.
"No tak, každý má nějaký důvod-" "Umřela jí ségra," přerušil Deidaru Itachi, který to řekl celé za mě.
Deidara nechápavě koukal nejdřív na Itachiho, potom na mě. Zatnula jsem ruku v pěst a postavila jsem se.
"Jsi vážně de*il, Itachi," sykla jsem a rychlým krokem jsem odešla z jeskyně. Nepotřebovala jsem být cílem otázek o době před dvěma lety.

Z dálky jsem uslyšela zvuky vodopádu. Došla jsem k němu. Byl to menší vodopád, který padal ke skály do malého jezírka ohraničeného kameny. Na jednom místě kameny nebyly. Tam voda vytékala a měnila se v říčku. Ale já to tady přeci znám. Jako děti jsme sem chodili skoro po každé misi odpočívat. Užili jsme si tu spoustu legrace. V tom mi to došlo. Jestli tady je tenhle vodopád, pak vím, co uvidím, když vylezu na skálu. Zvučnou... Ale proč bychtam měla chodit? Jsem nukenin. Moje místo je u Akatsuki. Ale na druhou stranu... Nic mi to neudělá, když se tam podívám. Strávila jsem tam šestnáct let a měla jsem tam dobré přátele, ale většina z nich je teď stejně mrtvá. Takže nemám důvod tam chodit.

Už jsem chtěla jít zpátky do jeskyně, když jsem na sebou uslyšela: "Stůj!"
Otočila jsem se. Stáli tam čtyři Jouninové ze Zvučné.
"Co chcete?" zeptala jsem se bez zájmu.
"Jsi Saika Watarashi, že?" zeptal se jeden z nich.
"A co má bejt?" chtěla jsem odejít.
"Půjdeš s námi!" křikl na mě.
"Odmítám!" udělala jsem několik pečetí a do každého z nich se zabodla spousta skleněných jehlic. Věděla jsem, že tohle nemůžou přežít. Udělala jsem několik kroků k jeskyni.

"Saiko proč...?" uslyšela jsem hlas jednoho z nich.
"Je to můj život. Jouninové ze Zvučný se do něho nemají co míchat," udělala jsem další krok od nich.
"Takže... já jsem pro tebe... Jounin ze Zvučný...?" vykašlal krev.
Prudce jsem se otočila a podívala jsem se na něj. Oblečen byl sice stejně jako ostatní tři ninjové, do zelené vesty, černého elastického trika a kalhot a klasických černých ninja sandálů, ale z jeho rozčepýřených zrzavých vlasů a světle zelených očí, plných bolesti, ale i odhodlání, jsem dokázala poznat, že tohle je můj bývalý teamový parťák a zároveň i dobrý přítel - Rei.
"Ty jsi...," zamumlala jsem rozklepaným hlasem. Snažila jsem se moc nedávat najevo moje emoce, ale stejně mi po tváři stekla slza. Bez přemýšlení jsem začala utíkat daleko do lesa. Nesnesla jsem pomyšlení, že můj další přítel je mrtvý a ještě víc mě trápilo, že jsem to byla já, kdo ho zabil.

Když už mi pomalu docházel dech, opřela jsem se o jeden strom a zhluboka jsem oddechovala.
Proč? Chci dosáhnout světového míru, ale chovám se jako chladnokrevný vrah. Zabíjím spousty lidí, jako kdyby to byla ta nejlepší zábava. A teď... teď jsem zabila svého vlastního přítele.
Sesunula jsem se k zemi a z ledvinky jsem si vytáhla kunai.
Zemřu. Jako všichni ti, co jsem zabila. Proč vlastně ještě žiju? Jenom kvůli tomu naivnímu snu o dosažení míru, kterého stejně nemůžu nikdy dosáhnout? Věřím, že se najdou takoví, kteří to dokážou, ale já to nebudu. Potom tedy už nemám důvod žít.
Otočila jsem kunai v pravé ruce proti sobě.
Můj čas tady vypršel. Už tu nemám co dělat. Reii, a vůbec vy všichni... už jdu za vámi...
Zavřela jsem oči a dala jsem pravou ruku naproti srdci co nejrychleji do pohybu. Mohla jsem být ani ne centimetr od srdce, ale dál už jsem s rukou nedokázala pohnout. Neměla jsem na to sílu. Do mého pláště se vsakovaly kapičky krve, které mi padaly do klína. Otevřela jsem oči.
Hrot kunaie pevně svírala něčí ruka. Odmítala ho pustit.
"Nedělej to, Saiko... Takhle chceš dosáhnout světového míru?" uslyšela jsem za zády něčí hlas. Otočila jsem se. Byl to Deidara.
"Deidaro? Co tady děláš?" zeptala jsem se.
"Co tady dělám?! Jak vidíš - zachraňuju tě! Nebo jsem měl radši zůstat v jeskyni a nechat tě, aby ses zabila?!" křičel na mě.
"Jo. Chtěla jsem se zabít," zamumlala jsem.
"A proč jako? To nechceš dosáhnout světového míru?!" ptal se mě.
"Nekecej mi do života!" vyjekla jsem a znovu jsem dala do pohybu pravou ruku, která svírala kunai.
Deidara se na mě díval. Věděla jsem ovšem, že tentokrát nemůže stihnout chytit kunai. Usmála jsem se.
Můj úsměv však hned zmizel, když jsem viděla, jak jsem se všude kolem mě rozprskla krev. Jenže nebyla moje. Deidara sice nestihl chytit kunai, tak jako předtím, ale stihl mi do trasy strčit svoji ruku.

"Hele, můžeš se snažit jak chceš, ale já tě prostě nenechám, aby ses zabila," zahodil kunai někam do dálky a usmál se.
"Proč ti na mě tak záleží?" zeptala jsem se.
"Jenom nechci, aby zemřeli moji přátelé, to je normální, nebo ne?" nepřestal se usmívat.
"Ale vždyť jsi z Akatsuki. To jsou vrazi, kterým obvykle na přátelích nezáleží," zamumlala jsem.
"Taky jsem takový býval. Chladnokrevný vrah, kterýmu je úplně jedno, co dělají jeho parťáci. Ale zjistil jsem, že s přáteli je svět najednou jiný. Kdyby mi to jen došlo o trochu dřív... Ale o to teď budu dávat ještě větší pozor, aby se nikomu z mých přátelů nic nestalo. A to hlavně tobě, Saiko. Protože... díky tobě jsem tohle dokázal pochopit," usmíval se čím dál víc.
"Co jsi říkal? Já že jsem tě naučila jakou mají přátelé cenu?!" koukala jsem na něj jako na blázna.
"Jo ty. Děkuju," objal mě.

"Deidaro! Saiko!" uslyšela jsem hlas Itachiho.
Deidara mě pustil. "Neříkej o tom nikomu. O ničem z toho, jasný?" sykl na mě.
"Jo, jasný, nejsem takovej de*il, jak si možná myslíš," zašklebila jsem se.
"Nejsi de*il," zasmál se.
"Jo tady jste," uviděla jsem na stromě Itachiho a vedle něho Kisameho.
"Co zase?" zeptala jsem se ospale.
"Mysleli jsme, že bychom mohli vyrazit už teď," zamumlal Itachi.
"No tak jo," promlula jsem si oči.
"Nevypadáš, že bys z toho byla zrovna nadšená," rýpl si Kisame.
"Nějak to přežiju," zamumlala jsem.
"Nás to nezabije, tak si odpočiň," zamumlal Itachi.
"Ok," plácla jsem sebou do trávy. Vzhledem k tomu, že jsem celou minulou noc musela běžet po lesem, abych dohnala ty tři, tak jsem teď usnula během minuty a to dost tvrdě.