Typ

Hned poté

[hide=Dôležité info]Chcem upozorniť čitateľov, ak by mali záujem, so Sabaku no Tanaris sme založili spoločný blog, kde už postupne pridávame poviedky... zvažujem, že poviedky, ktoré sú na Konohe, ostanú na Konohe, okrem jednorázoviek (komu by sa chcelo všetky tie série tam prehadzovať, ale možno sa jedného dňa budem fakt moc nudiť a urobím to...).

„Povězte mi, Isokoru-san, jaký důvod bych tak mohl mít, abych se rozhodl navázat s vaší vesnicí diplomatický styk? Protože, jak jsem pochopil z vašeho vyprávění, tak Joshi-san se netěší zrovna dobré pověsti mezi feudálními pány.“
Odmítá ho titulovat Ryūkage, uvědomil si Isokoru. Asi má pocit, že by si zadal, kdyby někoho, kdo není „od nich“, nazval kagem.
Typické.
Gaara mezitím pokračoval.
„A kromě toho, váš pán v tuto chvíli čelí porážce. Řekněte, mělo by nějaký význam navazovat kontakty s politickou mrtvolou?“

[hide=Taký dáky predhovor]Hádam sa vám tento diel bude páčiť. Bolo to dosť náročné opísať ten boj. Ale veríme s mestekovou, že sa vám to bude páčiť. Prajeme Vám príjemné čítanie.

„Udrieš ma?“ spýtala som sa tak potichu, že mi to len vyčítal z pier. Vyvalil na mňa oči.
„Nie. Nikdy by som ťa neudrel.“ Z jeho očí začali tiecť slzy. Podišiel ku mne, ale ja som urobila pár krokov vzad.
„Hinata, milujem ťa. Prepáč mi, ja som to tak nemyslel. Odpusť mi, prosím.“ Plakal. Aj ja som plakala.
„Aj ja ťa milujem. Ale áno, myslel si to tak. Je mi to ľúto, Naruto. Aj ja ťa milujem a viem, že aj ty mňa. Ja o tvojej láske nepochybujem, tak ty, prosím, nepochybuj o tej mojej. Dnes si to, však, prehnal.“ Otočila som sa a utekala domov.

Vyrazili jsme. Držela jsem se vedle Naruta. Po chvíli mě objal. Šli jsme pomalu, Xina pořád brečela a Gaara ji objímal. A Kankurou si k nám každou chvíli přišel stěžovat, že ho odmítla i Sakura.
„Vystřel!“ zaječel na něj Naruto pokaždý.
„Chjo.“ Vypadal vtipně, jako zmučený pes.
Večer jsme se posadili kolem ohně, který Xina jako jediná dokázala rozdmýchat.
„Řeknu vám všechno.“ Prohlásila pevně.

Bylo pozdní odpoledne, slunko pražilo, foukal příjemný svěží vítr který si pohrával s jeho středně dlouhými černými vlasy, právě se vracel ze svého tréninku kde strávil celý den. Chtěl si vybít zlost, kterou měl na svou sestru Samari.
Poté, co skončil tak z několika stromů, na cvičišti zbyly jen polínka a ohořelé pařezy. Shisui byl sice zpocený, ale příjemný větřík ho udržoval svěžího.
Procházel ulicemi Konohy, lidé ho zdravili, vždyť on byl přeci Uchiha Shisui, mocný a uznávaný shinoby.

„Daisuke,“ zopakovala Tsunade a obišla stôl, „vitaj opäť u nás.“
„Nebudem sa tváriť, že som z tohto návratu nadšený,“ poznamenal chladne, „prečo som tu?“
„To presne nevieme,“ povedala popravde Tsunade a zozadu sa oprela o stôl a povzdychla si. „Tsunade-sama, a čo to neznáme dievča,“ pripomenula jej Shizune a všetci na ňu prekvapene pozreli. Hnedovláska sklopila pohľad a potom sa previnilo pozrela na Tsunade. No tá nebola nahnevaná, skôr sa tvárila, akoby jej niečo zapadlo dokopy.

„To si už nikdy nechtěla vidět svého pravého otce?“

„Můj otec je už dávno mrtvý!“ Křiknu, i když vím, že je to lež.
„To neříkej! I já mám city, víš? A navíc jsme spolu strávili spoustu času jako otec a dcera. Neříkej, že jsi zapomněla!“ Dodá s úsměvem.
„Jak bych mohla zapomenout? Prováděl jsi na mně nějaké experimenty!“ Řeknu naštvaně.

Tak, nový diel je tu a ja ďakujem všetkým za komentáre k tomu minulému. Veľmi ma potešili.

Dočerta. Dočerta!
Som taká hlúpa! Teraz Sasukemu dôjde čo k nemu cítim... prečo som sa nechala tak uniesť? Nesmie predsa vedieť o mojich citoch... on nechce ďalšie posadnuté dievča, som si tým istá. Aj keď bol po celý čas milý, aj po ceste domov sa usmieval, určite sa necítil práve príjemne. Alebo? Nie!
Potľapkala som sa po žiarivo červených lícach pred zrkadlom, vzala gumičku a zopla si vlasy. Ukazovák som namierila k zrkadlu a začala si dohovárať:

Hranicami medzi krajinou Vetru a Ohňa prechádzajú tri osoby.
„Vidíte tú čierňavu na oblohe?“ spýtala sa Tanaris a obe zvieratá zaklonili hlavy, aby sa pozreli.
„Búrka?“ spýtal sa Morimaru celkom nadšene a Katonmaru sa k nemu pridal s radostným výskokom.

Shutabin plán vycházel báječně. Pein se choval jako naivní bábovka, stačilo před ním udělat nevinný výraz a zatřást hrudí, a prozradil jí i velikost svých trenek. Mitora byla pořád s Deidarou, takže od ní už nebezpečí nehrozilo. Většina ostatních ji ignorovala, až na Itachiho, který s ní trávil stále víc a víc času, protože Tory pořád seděla někde zalezlá s knížkou obrovských rozměrů v ruce.
A nebo si to alespoň myslela.
Ale! Není tak jednoduché se vetřít do Akatsuki, nebo snad ano?
***
„Tři... dva... jeee.... dn..."

Boj: Beštia zúri a Madara prichádza

„Bábi Tsunade, máme veľký prúser,“ vletel blondiačik do kancľa ani namydlený blesk.
„ NARUTOOO, čo som ti hovorila o tom pomenovaní,“ zrevala tak, že Shizune stojaca pri nej, bola potom ešte hodinu totál hluchá.
„A čo sa deje vôbec? Ideš sem ako keby ti povedali, že ramen neexistuje,“ spýtala so samoľúbim úškrnom.
„Štyria z tej organizácie, čo ide po mne sú pred bránou a bijú našich hlava-nehlava!“ zúfalo zvolal.
Vedel, že len jedna osoba by ich dokázala zastaviť.

„Mmm!“ zahuhlala Kirin do roubíku nějakou nadávku. Začínala se bát. Zatímco Hasu měla oči upřené na osobu v černém plášti, Kirin se klepala strachy a začaly jí skleněnkovět oči. Měla strach a velký. Hasu v puse žmoulala roubík, který jim neznámý nasadil.
,Super, mám to,´ zaradovala se v duchu nad překousnutím toho hnusu.
„Měl by ses naučit dvě věci. Za prvé to je vybírat lepší materiál na roubíky, a za druhé lépe skrývat svoji chakru, Itachi,“ pronesla do ticha stanu Hyuuga. Poraženecky si sundal kápi.

Sayuri seděla na zahradě a sledovala svého syna, jak pobíhá s jeho milovaným pejskem Minatem a hrají si spolu. Poslední týdny se pro ně staly rutinou, práce, pro Kazua škola, pak společný oběd a odpolední trávení času na zahradě. Dnešek však bude jiný, ale to ještě nikdo netuší. Hinata si pohladila své ne zatím moc velké bříško. Kazuo s Minatem k ní přiběhli a Kazuo ji objal kolem pasu.
,,Mami a už víš co to bude?'' Otázal se s širokým úsměvem.
,,Je ještě moc brzy na to abychom to věděli,'' ušklíbla se Hinata.

Kapitola 17.

Den se probouzel do kalného svítání. Od řeky se do lesa táhly cáry řídké mlhy. Ptáci pomalu začínali svůj ranní koncert. Minato se vyhrabal ze svého spacáku a loudavým krokem zamířil k řece. Svlékl se do půli těla a otřásl se, jak se do něj zakousl ranní chlad, i když modré nebe slibovalo další horký den.

Sestoupil po pozvolném břehu, aby se opláchl. Čistá, po ránu ještě studená voda jej dokonale probudila. Zaprskal, jak se mu dostala do nosu. Otřel si obličej a mokrými prsty si prohrábl vlasy.

Jen co došel za roh stěny, schytal tvrdou facku, poté se mu dostalo objetí. Tak rozporuplná gesta od jediného člověka, věděl, kdo to byl. Ruce nechal svěšené, nedal jí je okolo pasu, jak by se stalo v běžném případě. Nevěděl proč, možná,. ho jeho ruce částečně stále neposlouchaly nedávno zažitou bolestí.
Odtrhla se od něj a mohl si všimnout, jak se jí lesknou oči.
„Ty máš takový štěstí, že ani nevíš…“ vyslovovala své myšlenky nahlas.

„Staříku, ještě jednu porci,“ dožadoval se už popáté Naruto dalšího miso rámenu. Zrovna se vrátil z mise, v níž bylo jeho úkolem dopadnout skupinku banditů, kteří přepadávali kupce na cestě do Země Vodopádů. Popravdě, tyhle lehké mise, které musel teď po válce plnit, ho už nudily. Asi by tedy bylo lepší říct, že ho nikdy nebavily. Tahle mise byla navíc v podstatě jenom pozorovatelská, protože banditi zrovna operovali na druhé straně hranice, a tím pádem se o ně už postaral tým ze Skryté Vodopádové.