Žánr
"Myslím, že tu někdo potřebuje pořádnou nakládačku!"
Nitashi Uchiha
Posledná rozlúčka...
V zákulisí mezitím probíhala hádka mezi Narutem a Temari. A to kvůli oblečení. Naruto jako obvykle měl oranžově-černou mikinu a černé kalhoty, naproti němu Temari měla světle zelenkavé tílko a močálovou sukni. To naprosto nešlo dohromady. Otázka byla kdo se má, jít převléct. Nakonec to odnesla Temari, protože Naruto ani jiné oblečení neměl. Tím si u Temari velmi klesl, ne, že by to nějak řešil. Temari se vrátila přesně za pět minut v stejných šatech, které měla při boji s Tayuyou. Tayuya tu nebyla tak s nimi, nebyl problém. „Wow, tedy Temi.
Dostat se do Mlžné nebyl vůbec problém pro někoho, jako byl Yamato. Měl vše promyšlené do posledního detailu. Bál se jenom, aby Naruto opět neztratil hlavu. Proměnit se v Kyuubiho uprostřed Mlžné by nebylo dvakrát nejlepší.
Od shinobi, které zabili, získali přesný popis, kde se nachází Masahi Ryuuga. Nezískali však jen informace, ale vzali si i jejich šaty. Přetáhli si masky přes obličej a vyrazili. Nikdo by neměl poznat, že jsou z Listové. Ryuuga si bude myslet, že jsou to ninjové, které poslal zabít obchodníka. Hlavně žádné komplikace...
Sakura přiběhla k tělu. Byla to dívka zhruba v jejich věku, možná mladší. Přetočila ji na záda a uviděla, jak jsou bílé šaty potřísněné krví. Rychle zkusila tep. Srdce bilo, ale dívka nedýchala. Sakura jí podložila hlavu. Než stačila začít s umělým dýcháním, dívka se rozkašlala a rozdýchala se. Naklonila se dopředu a začala plivat krev. Rozhlédla se kolem sebe a všimla si dvou lidí, dívky sedící u ní a chlapce pomalu se ploužícího po cestě jejich směrem. Vyjeveně zírala kolem sebe.
...hovorí sa, že keď duša opustí telo, je s ním spojená neviditeľnou striebornou niťou...
Konečne zaspával, konečne mohol...
Slnko clonene žiarilo ponad jemné biele mraky. Vietor, ktorý mraky doviedol zo západu, bol teplý a prečesával svojimi rukami vysokú trávu s bielymi a modrými lúčnymi kvetmi.
Navôkol sa šírila vôňa nd okolitých hôr a lesov. Závan diaľky a slobody.
Uprostred všetkých tích vecí, sedeli dve postavy. Dôverne sa na seba vzhľadovo podobali, i keď bol medzi nimi výrazný rokoví rozdiel.
Kakashiho pracovna nebyla zrovna velká jak by si někdo u předního představitele Konohy myslel. Malá místnost se stolem, lampičkou a dvěma židlemi. Na stěně vyselo několik obrazů od neznámých autorů. Napravo od stolu byly skleněné dveře na balkon, kde Kakashi trávil v létě hodně času pozorováním města.
Na stole leželo několik hromad papírů mezi nimiž měl Hatake položenou knížku „Icha Icha Paradise“ v které si četl , když v tom mu do pracovny vstoupil někdo bez zaklepání. Jenom jeden člověk si toto mohl dovolit.
Nejsem Hokage.
Pořád nejsem Hokage.
Stále nejsem Hokage.
Jednou budu Hokage.
Konečně jsem dostal tým, který můžu poslat do záhuby!
Žel, týmu zatím nevedu. Namikaze je zjevně lepší adept na Hokageho než já a dává mi to pořád sežrat.
Obito má pěkné oči.
Naučil jsem Obita hrát poker.
Je ze mě Jounin a konečně můžu poslat svůj tým do záhuby!
Vyhrál jsem nad Obitem v pokeru jedno jeho oko. Prohrál celé kapesné i svačinu, tak neměl co jiného by vsadil. Moc dobře jsem věděl, že blafuje a nemá pořádné karty.
„Hele víte co staříku, já mu koupím jednu porci, zabalte mi jí sebou.“ Stařík tak učinil a pozoroval ještě do dálky Naruta, jak si ho Sakura odvádí na růžovém vodítku.
„Co tě to proboha napadlo jít na rámen v téhle podobě?“ Rozzuřila se Sakura na Naruta cestou. ( Přestávám Niki závidět, takový 2 agresivní monstra v domě, monstra jen v případě že se rodiče naštvou, to dá rozum 
)
„Napadlo? Nic! Spíš přepadlo!“ Bránil se 
.
„Jo a co?“ 
„Hlad.“ Usmál se Naru.
„Stačilo říct a něco bych ti dala.“
Nitashi Uchiha
Odhalená pravda a povinnosť...
O deň neskôr:
Tady je další díl, je trochu kratší, ale ten příští je zase o dost delší(no jo, já vim, spoiler)
...
Máte pocit, že už jste to někde slyšeli?! Jo, mám pocit, že už jsem to říkala předtím...
Kapitola 4: Joshiru
Stál tam přede mnou, vysoký, dlouhé světlé vlasy a široký úsměv…
“Joshiru-kun“ stačila jsem jenom říci…
Sníva sa mi nádherný sen. Ležím na pláži. Slnko praží na moje telo a morská voda mi obmýva nohy. Mám zatvorené oči ale aj tak viem že ku mne niekto prišiel.Dotkol sa ma a zatriasol so mnou.
,,No tak vstávaj"cítim ako so mnou niekto trasie,bohužiaľ , to nie je sen.
,,Ocííí,koľko krát ti mám vravieť že ma nemáš budiť????? Veď nemám 2 roky!!!" oborím sa hneď z rána na otca.,
,Koľko je vlastne hodín????" spýtam sa už kľudnejšie.
Seděla na lavičce v parku. Kdysi schopná konoichi, nyní pouze stín své minulé slávy… Podívala se na svoje rozpraskané ruce, vrásky na kůži prozrazovaly, že už toho zažila mnoho a podle mnohých ještě zažít měla, však ona sama věděla, že ten den, den přinášející klid a temnotu, je tady… Bylo 28. listopadu a ona věděla, že jak napadne sníh, její život skončí.
[color=black][size=18][font=Times New Roman]
První sluneční paprsek si prorazil cestu skrz tmavé mraky. Sebevědomě zamířil k zemi, aby ji vytrhl z náruče nočního chladu. Obzor se rozjasnil, až na horizontu vybuchla supernova oslňující záře. Černovlasý chlapec se posadil a protřel si oči. Ostré světlo ho donutilo několikrát prudce zamrkat.
"Mně se nechce vstávat," zamumlal, plácnul sebou zpátky do postele a přetáhl si deku přes hlavu. Ale nii-san mi slíbil, že spolu půjdeme trénovat!
„Sasori.“ Usmál se za stolem Pein.
„Chtěl jste nás vidět?“ Zeptal se Sasori a zavřel za Sakurou dveře.
„Posaďte se.“ Ukázal jim na dvě křesla naproti jeho stolu.
Sakura v kanceláři Peina ještě nikdy nebyla. Teprve teď si mohla prohlídnout knihovničku v které bylo několik knih na které padal prach. Kromě Peinova stolu a dvou křesel zde stála také velká lampa nad stolkem na kterém byl postavem podnos s lahví saké a několik skleniček. Než si stačila prohlédnout i zbytek pokoje Pein ji vyrušil.
Karin a Suigetsu od sebe odskočili. Sasuke stále klečel před znakem svého klanu namalovaným na zdi. Zdobil celý hlavní sál. Byl zde i nádherně opracovaný trůn. Zpracován do nejmenšího detailu a pouze ten, kdo byl uznán za nejsilnějšího Uchihu, zde mohl usednout. První se zde usadil Uchiha Madara. Sasuke věděl, že přijde den, kdy zde jednou usedne také, ale ten čas ještě nenadešel.
„Je čas!“ zavolal Juugo ode dveří do hlavního sálu.
„Kam jdeme?“ zeptala se Karin.
„Víme, kde se teď bude nacházet můj bratr. Juugo to pro mě zjistil.“
DNESKA TU MÁM PRO VÁS MENŠÍ ODDECHOVKU OD TĚCH BOJŮ, A ZÁROVEŇ TROŠKU SLAĎÁČEK. NO SNAD SE VÁM TO NĚKTEŘÍM NEZNELÍBÍ 
A ZEJTŘEJŠÍ DÍL, BUDE ZASE TROCHU ZAJÍMAVEJ. TAK SE NECHTE PŘEKVAPIT
26. díl
„Nech mě na pokoji! Hned mi řekni, kde je Itachi nebo tě zabiju!!“ Neváhala ani na vteřinu a svých slov nelitovala, ba naopak. Vzala je tak vážně, že na něj chtěla s nenápadně držícím kunaiem ve své ruce zaútočit.
Přikrčil se ke skoku, ale k Yoshinině hrůze neskočil na Ookamiotoka, ale do Konohy.
Hakův deníček
Jsem malý, roztomilý a všichni mě mají rádi. Hlavně chlapci ze sousedství. Já je ale nemám rád.
Umím vytvořit zrcadla z vody, aspoň vím, proč jsem tak oblíbený u chlapců... vypadám jako holka. Možná z toho budu mít později problémy, nebo určité výhody.
Moje nesnášenlivost k rodičům dostoupila vrcholu. Zásadně zamítli mít v domě padesát zrcadel. Možná jsem trochu marnivý, ale vzhled především!
Tento díl, je teda trochu kratší a ne zas tak komický jako vždy, tak se nezlobte , ale neměla sem žádnou fantazii, protože prostě musí myslet úplně na něco jinýho!
