Obchodníci 06 - Poslední naděje

Kakashiho pracovna nebyla zrovna velká jak by si někdo u předního představitele Konohy myslel. Malá místnost se stolem, lampičkou a dvěma židlemi. Na stěně vyselo několik obrazů od neznámých autorů. Napravo od stolu byly skleněné dveře na balkon, kde Kakashi trávil v létě hodně času pozorováním města.
Na stole leželo několik hromad papírů mezi nimiž měl Hatake položenou knížku „Icha Icha Paradise“ v které si četl , když v tom mu do pracovny vstoupil někdo bez zaklepání. Jenom jeden člověk si toto mohl dovolit.
„Drahý, dnes je ta večeře tak se nezapomeň včas připravit.“ Byla to Anko.
Kakashi knížku pohotově zakryl několika papíry předstíraje, že něco hledá.
„Ach, málem bych zapomněl. Jen co to tady dokončím půjdu se připravit a můžeme vyrazit.„ Rychle ze sebe vypravil.
„Snad si zase nečteš tu blbou knížku.“ Přivřela oči.
„Kdepak, jak bych mohl, jenom tu něco hledám.“
Anko přikývla na porozumění a odešla. Kakashi mezitím z pod papírů vytáhl knížku.
„Jak bych mohl číst takovou kravinu pořád dokola. “ Usmál se na knížku. „No, ale teď už bych měl opravdu jít. Anko nerada čeká.“

„Takže jak probíhá vaše vyšetřování?“ Posadila se Tsunade do křesla.
„Vy víte, že vám to nemohu prozradit.“ Usmál se na ní Sai.
„Jsem zde ten nejvýše postavený člověk a já vám nařizuji.“
„Ale vy nade mnou nemáte žádnou pravomoc Tsunade.“ Skočil jí Sai do řeči. Tsunade zaťala pěsti. Nesnášela, když jí někdo odporoval.
„Co chceš za to, abys dělal pro mě?“ Zeptala se ho otevřeně. „Peníze? Kolik?“ Začala otevírat jeden z šuplíků.
„Můj plat mi bohatě vystačí na všechny potřeby, které chci. Další peníze nepotřebuji.“ Řekl s úsměvem. Tsunade se kousla do rtu. Chvíli seděla a měřila si Saie pohledem. Sai se nevzrušeně koukal z okna pozorujíc mraky.
„Takže tebe nic nepřesvědčí?“ Usmála se.
„Ne.“ Odpověděl aniž by se na ni podíval. Tsunade se zvedla a přešla pomalu k Saiovi.
„Opravdu nic?“ Dotkla se jeho ramene.
„Ne.“ Řekl už znuděně. Tsunade si na Saie sedla a přitiskla se na něj. Začala mu líbat krk až se pomalu dostala k uchu do kterého mu zašeptala.
„Ani moje tělo by tě nepřesvědčilo?“ Sai se hlavou naklonil k jejím ňadrům. Nosem pomalu přejel od výstřihu až ke krku a zašeptal jí odpověď.
„Nemám ani nejmenší zájem o vaše starý tělo.“
Po této větě následovala velká facka a přísun nadávek. Tsunade se podařilo Saie škrábnout nehtem až mu po tváři tekl stroužek krve.
„Tak takhle to máš ráda? Chceš být ta dominantní?“ Usmál se.
„Vypadni!“ Vřískla Tsunade.
Sai se smál jak dokázal vytočit takhle nebezpečnou ženskou a klidil se z její kanceláře.
Při odchodu z budovy potkal v chodbě Shizune, která zrovna nesla nějaké papíry k podepsání svojí nadřízené.
„Shizune.“ Vydechl Sai. Zastoupil jí cestu, aby nemohla dál. Chytil ji za ramena, přitiskl ke zdi a políbil. Shizune z toho byla v dosti velkém šoku, jelikož nevěděla co dělat pustila papíry a polibek mu opětovala.
„Tohle vzkazuji Tsunade.“ Rozloučil se Sai mrknutím.
Venku si nasadil sluneční brýle a zamířil si to pro zprávu z pitevny. Jenže to kolem něj prošel muž, kterého již někde viděl. Tento mladý muž elegantně oblečen ve značkovém obleku a červenou kravatou měl černé vlasy svázané do ohonu a brýle s červenými sklíčky takže barva jeho očí nebyla pro Saie zatím známá, ale už teď si mohl být jistý, že je na nich něco divného. Za neznámým šel ještě někdo. Blonďák s vlasy svázanými do copu s patkou přes levé oko. Sako si držel jedním prstem přehozené přes záda a šel v patách svému společníkovi.
Sai neměl čas je sledovat musel jít dál tak se je pro tentokrát rozhodl nechat být.

„Myslíš, že je dobré jít ji navštívit zrovna tady? Anbu zde má zrovna po ruce.“
„Bojíš se Deidaro?“ Řekl posměšně Itachi.
„Ne.“ Vyprskl.
„Nemáš se čeho bát ona nás nečeká.“ To už stály před její pracovnou. Itachi vstoupil jako první.
„Kdo jste?“ Zvedla Tsunade hlavu.
„Obchodníci.“ Zavřel za sebou Deidara dveře.
„Co chcete?“ Provrtávala je pohledem.
„Máme pro vás velmi výhodný obchod.“ Posadil se naproti ní Itachi.
„Jaký výhodný obchod pro mě může mít někdo kdo vyvraždil celý svůj klan?“
„Tak vy jste mě poznala? Jak milé. Tedy k naší nabídce.“ Vytáhl Uchiha velmi naditou obálku s penězi.
„Tohle je jenom pro začátek. Vy a vaše jednotky Anbu po nás přestanete jít a zaměříte se na Orochimara. Věřte, že toho nebudete litovat.“ Tsunade si prohlídla obsah obálky.
„To je málo. Chci víc.“ Řekla nekompromisně.
„Nenažraná mrcho.“ Hodil jí Deidara další obálku. Tsunade se jenom ušklíbla.
„Máte to mít, ale chci pravidelné příspěvky... na rozvoj města.“ Usmála se.
„My své závazky plníme.“ Ujistil jí na odchodu Itachi.
„Vyfotil jsi všechno?“ Zjišťoval se Itachi při odchodu z budovy.
„Samozřejmě.“ Ušklíbl se Deidara.

„Při ošetřování ruky mi trochu povolil pouta. Snad teď tudy ruku protáhnu.“ Pomyslela si Ayame. Pokusila se poraněnou ruku protáhnout pouty, ale za velkou cenu bolesti. Strašná bolest, pálení a řezání cítila, když ruku protahovala pouty. Rána se jí znovu otevřela. Podařilo se. Zalitá potem a krví si s velkým přemáháním uvolnila druhou ruku. Pokusila se obvazem zastavit krvácení a měla i částečný úspěch, ale co teď? Jediná cesta vedla přes dveře. Musela rychle jednat zpoza dveří byly slyšet kroky. Ozbrojila se jedním ze skalpelů a stoupla si za dveře.
„Dobré jitro.“ Vstoupil do místnosti Hidan s tácem na kterém byla snídaně.
Místo odpovědi ho Ayame ze zadu bodla skalpelem pod pravou lopatku. Rychle vyběhla ven z místnosti a zavřela za sebou dveře. Měla štěstí v zámku byly klíče tak ihned zamkla.
„k***a!“ Zaklel Hidan snažíc se dostat ven.
„Kudy teď?“ Zeptala se Ayame sama sebe.
Ocitla se v dlouhé chodbě, která se každou chvíli rozvětvovala. Zkusila štěstí a rozeběhla se jak jen mohla. Bloudila už asi půl hodiny, zaslechla hlasy.
„Dobrá práce Itachi, Deidaro. Ty fotky budou velmi důležité.“ Slyšela Ayame neznámý hlas. Vydala se pro jistotu směrem od hlasu. Ztratila už hodně krve a sotva se držela na nohou, když v tom...
„Co tady děláte?“ Ozval někdo z chodby.
„Pomozte mi.“ Zanaříkala Ayame.
„Co se vám stalo?“ Přistoupila k ní mladá žena s modrými vlasy.
„Chce mě zabít.“ Vyhrkla ze sebe a spadla na kolena. Neznámá žena k ní přistoupila a klekla si vedle ní. Odrhnula jí vlasy z obličeje, aby si ji mohla lépe prohlédnout.
„Už jste v bezpečí se mnou se vám nic nestane.“ Přátelsky se usmála. Ayame se jenom rozbrečela. Byla zachráněna?
Modrovlasá žena jí pomohla se zvednout.
„To vaše zranění vypadá ošklivě. Musím se na něj co nejdřív podívat, ale teď pojďme.“ Ayame nevěděla kam jí vede, velká ztráta krve jí otupovala smysly, ale stalo se něco v co už ani nedoufala.
„Jsem zachráněná.“ Pomyslela si. Celý svůj život svěřila neznámé ženě.
Po chvíli chůze jí, ale začínalo být něco divné. Ta chodba, kterou šli už někde viděla. Je to snad východ a vzpomínky na to jak se do tohoto labyrintu dostávala? Nebo je to snad...
„Ty dveře.“
„Hmm?“
„Tam ne. Prosím jdeme špatně on je tam.“ Už bylo pozdě. Neznámá žena otevřela dveře.
„Konečně.“ Vydechl Hidan a seskočil ze stolu.
„Dík žes jí chytla Blue.“
„Kreténe!“ Uhodila ho Blue do tváře.
„Jak si to představuješ?“ Začala vřískat a sázet mu další rány. Ayame mezitím upadla na zem a snažila se dostat ven z místnosti.
Hidan už si nenechal líbit další pohlavky. Chytil Blue za zápěstí a přirazil jí ke zdi.
„Koukej se uklidnit.“
„Kdyby tohle viděl, tak by tě zabil.“
„Ale nevidí.“
Jejich tváře dělil od doteku jen malinký kousíček.
„Co když mu to povím?“ Vycenila Blue zuby.
„Co je to tady za bordel?“ Zeptal se nově příchozí.
„Kakuzo.“ Otočil svojí hlavu Hidan. To však neměl dělat Blue využila jeho nepozornosti a uštědřila mu kopanec mezi nohy.
„Ty modrovlasá děvko.“ Zasípal zkroucený na zemi. Kakuzo mezitím zvedl Ayame ze země. Držel jí jednou rukou pod krkem ve vzduchu a prohlížel si jí.
„Zabij jí.“ Poručila Blue.
„Jediný pohyb rukou. Zlomený vaz. Bezvládné tělo na zemi.“ Pomyslel si Kakuzo. Jeden pohyb rukou a bezvládné tělo Ayame na zemi. Klející Hidan a usmívající se Blue.
„Ne.“ Rozhodl se nakonec. Pustil Ayame, která spadla na zem držíc se za krk.
„Jak chceš, ale bylo by to pro ní mnohem lepší a rychlejší.“ Řekla nasupeně Blue a odešla. Kakuzo jí následoval.
„Nasrala jsi mě a to hodně. Teď teprve uvidíš je to pořádná bolest.“ Hidan si stoupl před Ayame v ruce skalpel.