Kam s tím malým...: kapitola 4: Setkání: Joshiru

Tady je další díl, je trochu kratší, ale ten příští je zase o dost delší(no jo, já vim, spoiler)...
Máte pocit, že už jste to někde slyšeli?! Jo, mám pocit, že už jsem to říkala předtím...

Kapitola 4: Joshiru

Stál tam přede mnou, vysoký, dlouhé světlé vlasy a široký úsměv…
“Joshiru-kun“ stačila jsem jenom říci…
Většinou, když jsem ho potkala, nebyla jsem schopná nic říct, vždycky si ze mě kvůli tomu přátelé i ostatní z týmů utahovali. Normálně jsem byla schopná vyjádřit svůj názor a to rázněji, než mnozí, ale když jsem se zahleděla do těch jeho světle modrých očí, s jemným odstínem zelené… Navíc jsme se znali už od dětství… byl na mě vždy milý a já…
Asi si myslíte, že jsem do něj byla zamilovaná, ale…
No dobře, tehdy možná trochu…
Vesele se na mě usmál: „V pořádku. No jo, Nami, jako vždy zahloubaná!“ myslela jsem, že víc už zrudnout neumím, ale mé líce mě znovu překvapily…
„Co ty tu…“ vypravila jsem ze sebe a byla šťastná. Minulý měsíc bych na něj jen tupě a omámeně zírala.
„Ale, mám nejspíš novou misi, zavolal si mě hokáge a…“ Potom se ale zarazil, jelikož si všiml, že do mě něco strčilo, až jsem téměř ztratila rovnováhu. „Naruto“ s rajčatovou barvou na mích tvářích jsem okřikla to malé dítě, jenž okolo mě s huhňáním proběhlo. Chlapec se zase zaculil a utíkal o kus dál…
„Tak na tebe to taky padlo…“ podíval se na mě starostlivě mladý ninja. Já se na něj ale usmála.
„Je to milý kluk“ řekla jsem rozpačitě. Při svých slovech jsem se musela přemáhat… jo, milý byl, ale nezastavitelný taky… Kdybych se znovu ocitla v situaci jako včera, jistě by mě napadalo mnoho dalších přídavných jmen a rozhodně by to nebylo něco na způsob „milý“…
„No, já se tomu asi vyhnu, když se teď dějí tak nečekané události okolo Písečné a…“ vydal ze sebe mladík, ale potom ho zase kdosi přerušil…
„No né, nazdar Joshiru a…..Namido? Myslel jsem, že jsi na misi!“
„Ahoj Kohai…“ řekla jsem trochu otráveně. Byl to shinobi z Joshirova týmu, jeden z těch, co si ze mě utahují… a to neustále…
„No, ona vlastně je na misi, hlídá tohohle…“ řekl Joshiru a ukázal na blonďatého chlapečka, jenž v nestřežených okamžicích orvával kuličky hroznů v obchodě…
„No ne!“ vykřikl udiveně Kohai a opíral se o rameno Joshira. Byl zřejmě trochu nasátý… cítila jsem z něho pach, který ovšem odpovídal něčemu tvrdšímu nežli je saké…
„Tak to je ten s těmi…“ začal Kohai opileckým hlasem, ale Joshiru mu pohotově zakryl ústa…
„Víš, co říkal Třetí!?…Opovaž se o tom mluvit na veřejnosti…!.“ pokáral ho a já mu byla opravdu vděčná.
„Díky… tak zatím…“ řekla jsem trochu přiškrceným hlasem Joshirovi a už jsem se otáčela k odchodu, jelikož jsem měla pocit, že prodavačka Naruta konečně přistihla při činu a zanedlouho mně i jemu půjde vynadat… Rychle jsem mizela ulicí, držíce za ruku malého hiperaktíva (nová přezdívka)…
Za chvíli však Kohai, již neudržen Joshirem, na mě z dálky zavolal, nejspíš aby mě opravdu dopálil: „Tak ať se ho brzy zbavíš…“
Otočila jsem s na něj a propíchla jsem ho svým pohledem. Potom jsem ale pokračovala dál v chůzi, nemělo cenu se sním hádat…
A v tu dobu jsem si usmyslela, při vzpomínkách na tu událost u soch hokáge, že…
…nebudu jako ti ostatní…Já toho chlapce neopustím…
Znělo to sice jen jako předsudek…prvotní verze byla taková, že ho jen za pár dní rozhodně nevyšoupnu z domu jako někteří…
Ale nechalo to ve mě stopy umíněnosti…a já když si něco umanu…

Tak tohle je konec 4. dílu! Děkuji, že jste si to přečetli