Krev draka 6. kapitola: Jen jméno

Sakura přiběhla k tělu. Byla to dívka zhruba v jejich věku, možná mladší. Přetočila ji na záda a uviděla, jak jsou bílé šaty potřísněné krví. Rychle zkusila tep. Srdce bilo, ale dívka nedýchala. Sakura jí podložila hlavu. Než stačila začít s umělým dýcháním, dívka se rozkašlala a rozdýchala se. Naklonila se dopředu a začala plivat krev. Rozhlédla se kolem sebe a všimla si dvou lidí, dívky sedící u ní a chlapce pomalu se ploužícího po cestě jejich směrem. Vyjeveně zírala kolem sebe.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se růžovovlasá dívka.
„Ano,“ odpověděla plaše.
„A tvoje jméno?“
„Jsem Tamika, Hideharu Tamika,“ představila se a pohlédla na dívku, teprve teď si všimla pásky v jejích vlasech. Jsou to ninjové, uvědomila si, možná mi pomůžou.
„Jsem Harono Sakura a támhleten šnek je Naruto. Ještě co se stalo?“
„Já nevím, na nic si nepamatuju,“ řekla a pak jí to došlo, já ztratila paměť, ale pamatuju si jméno a…

…„Podívej, našel jsem to asi tak před týdnem,“ ukazoval mi jakýsi chlapec, stránku v jedné dost zašlé knize.
„Co to je?“
„Tak čti a neptej se,“ řekl a já se začetla do řádků textu…. Ti, kteří mají chránit ženu krve draka, nikdy nesmí polevit ve svém konání…bla, bla bla……A já myslela, že to bude zajímaví. Hele nějaký jména, třeba tam bude i moje….Ne to je blbost……I. Ashikaga Yoshiaki, mistr technik ledu s chladnou myslí….
„A co tam má být jako tak zajímavího?“
„Kams dočetla?“ zeptal se.
„Sem,“ řekla jsem a ukázala na řádek textu.
„Tak ještě pár řádků,“ informoval mě a moje oči opět zamířili k písmenům, slovům a větám na stránce….II. Hatano Hideharu, vládce světla rozkazující temnotě…. Vykulila jsem oči….Já jsem si dělala jenom legraci…
„Hustý…… Proč si mi to sakra neukázal dřív,“ zeptala jsem se, ale jeho odpověď se ztratila ve víru amnézie…

„Vážně si nic nepamatuješ?“ zeptala se Sakura.
„Jenom věci, jako slova, mám pocit, že umim psát, a pak taky jutsu.“
„Jutsu? Ty si ninja?“ zeptal se blonďák, který se už došoural k nim.
„Asi,“ řekla nejistě.
„Nevadí, půjdeš s námi do Konohy…Chtěla bych, aby tě prohlídli v nemocnici.“ Konoha…něco mi to říká…

…„Ne do té vesnice nepůjdeš!“ ječel na mě postarší muž.
„Ale no tak tati, já tam musím, jenom tam se dozvím o té pověsti něco víc. Navíc ty si říkal, že naše rodina vždycky plní svoje závazky a já jsem nejpostradatelnější člen rodiny. Vždyť se mi nic nestane. Už mi bylo 17, dokážu se o sebe postarat,“ protestovala jsem.
„Nepojedeš tam a hotovo,“ nařídil.
„Ale pojedu! Do Konohy se dostanu, ať se ti to líbí nebo ne.“…

„Já...půjdu s vámi.“

Ninjovi kroky kryl závoj noci. Při proplížení do vesnice měl štěstí, nemohl si vybrat vhodnější okamžik. Byla půl hodina do výměny stráží a pár z hlídačů už padl do říše snů. Prosmeknul se posledníma dvěma z temných uliček. Zabočil za roh a jeho černé boty stály na hranici stínu. Náhle udělal krok a jeho tělo se ocitlo na světle z poblikávající pouliční lampy. Ozval se zvuk roztříštěného skla a náměstí před velkou budovou se zahalilo do temnoty. Muž přešel k roztříštěnému krytu lampy a zvedl shuriken nápadně se odlišující od střepů. Muž byl oděn celí v černém, nosil tu barvu i normálně, ale na noční mise mohl být oděný pouze v ní. Tohle vlastně nebyla mise, spíš takoví úkol, kterým se obdařil sám. Zjistit, co je to za holku a proč jí nemůže zranit. Vyšplhal se na okno, s jeho schopnostmi to byla otázka 5 vteřin, ale on si dával na čas. Nestál o to, aby ho ještě naháněli ninjové s Konohy, stačily mu jeho problémy s pomstou. Vyskočil o patro výš a opatrně dopadl na okenní parapet. Podíval se přes zavřené, ušmudlané okno. Knihovna…konečně, pomyslel si a přešel k dalšímu oknu do téže místnosti. Tohle bylo taky zavřené, ale jemu se podařilo s ním hnout a otevřít ho. Tiše vklouznul dovnitř a ucítil zvláštní vůni starých knih, knih, které uchovávají svá tajemství už dlouhou řádku let. Proplížil se do oddělení s nejstaršími knihami a začal hledat něco o neviditelných štítech….
Hledal dlouho, skoro až do svítání, ale nenašel jedinou zmínku o silovém poli, či co to bylo? Pak ho, ale upoutala kniha ležící na stole, musela být už pár dní vyndaná, protože ji nějaký zodpovědný člověk neuklidil zpět na její místo. Nahlédl do textu…
… I. Ashikaga Yoshiaki, mistr technik ledu s chladnou myslí
II. Hatano Hideharu, vládce světla rozkazující temnotě
III. Imagawa Kenroku, poručník vody s možností uhasit každý oheň…. Kenroko…tak proto. Já jsem přeci Kenroko Saizu….

Seděla na parapetu okna. Zase. Za dva dny už to bylo po třetí. Vždycky, když tam seděla, přemýšlela nad ním. Většinou jí představa jeho obličeje vykouzlila na obličeji úsměv, ale dneska to bylo jinak, nesmála se. Vztekle seskočila z parapetu. Proč na něj pořád myslim? Sakra! Potřebuju ho dostat z hlavy. Nervózně přecházela po pokoji. Měla sama na sebe vztek a nutně ho potřebovala nějak vybít. Praštila pěstí do zdi. Do ruky vložila jen velmi málo chakri, za to však veškerou sílu svých svalů. Ve zdi se vytvořil malí kráter ve tvaru její pěsti. Spustila ruku podél těla. Z jejích namáhaných kloubů opadávala rozmlácená omítka, z části bílá, jako stěny pokoje, z části rudá, jako krev proudící v jejích žilách. I když byla zraněná, usmívala se, jakoby snad ani necítila bolest. Spadlo z ní velké břemeno hněvu. Byla naštvaná hlavně na sebe, na to, že není schopná donutit se myslet na něco jiného. Neměla dost velkou sílu vůle. Podívala se na zeď a zatvářila se maličko provinile.
„Sakra,“ zanadávala a sedla si na židli u psacího stolu. Otevřela jeden z šuplíků a vztáhla z něj malí, zarámovaný obrázek, který schovávala pro všechny případy. Šlo o chatku u potoka v západu slunce. Ten obrázek byl celkem hezký. Z šuplíku vytáhla taky malé kladívko a krabičku hřebíků. Vzala obrázek a vstala. Přeměřila ho k díře. Ano, byl dost velký. Vytáhla jeden z hřebíků z krabičky a začala ho kladívkem zatloukat do zdi. Praštila se do ruky. Nevrle odhodila kladívko a v pokoji byl slyšet jediný zvuk, cinknutí, když dopadl hřebík na podlaku.
„Do p*dele, já se na to vys*eru,“ zanadával. Zatloukám hřebík, myslím na něj, čistím si ráno zuby, myslím na něj, sem na misi, myslím na něj, když vedu boj na život a na smrt…
„Pořád na něj myslím!“ zaječela. Sakra, Tenten, vzchop se, řekla sama sobě. Nebudu od něj mít pokoj, dokud ho budu vídat. A stoprocentně má něco s tou svojí nafrněnou holčičkou, co mu furt stojí u zadku. Pedofil, zkoušela ho sama sobě zošklivit. Jenomže on je tak, tak úžasný, jiný a vůbec všechno… Ale co zase plácám vždyť je to debil……jenže geniální…geniální ledová palice…určitě mě má aspoň trochu rád……spíš má rád tu svojí blbou černovlasou příšerku…To určitě ne…Tak se běž přesvědčit…no, tak dobře.

Elizabeth vstala z postele, bylo teprve sedm, ale energie v jejím těle toužila po pohybu. Vyšla s pokoje a zamířila do jedné z mnoha koupelen v ohromném sídle. Pro ní vlastně nebylo moc velké, její bývalí domov v hlavním městě byl ještě o tři patra vyšší a i jeho zahrady byly rozsáhlejší. Život bohatého dítěte ale nebyl tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Byly tu určité povinnosti, už jako malou Elizabeth tahali po kdoví jakých slavnostech a ceremoniích, jako třeba jarní slavnost. Nejen že jí to vůbec nebavilo, ale musela tam zůstat vždy až do úplného konce. Úplný konec…Když viděla zapálený dům a křičící služebnictvo myslela, že už přišel. Ale ne, nebyl to úplný konec, konec jedné éry, to ano. Přechod na další kapitolu jejího života…dá-li se to tak říct. Oblékla si černou minisukni, kterou si za těch pár dní velice oblíbila a červené tričko s krátkými rukávy. Tahle barva jí slušela, poukazovala na oheň v její duši. Proklouzla dveřmi do pokoje a jako střela se hnala do obývacího pokoje. Rychle seběhla ze schodů. Chytila se za rám dveří, aby lépe vytočila zatáčku z chodby do pokoje a srazila se s Nejim. Neudržela rovnováhu a řítila se k podlaze. Než však mohla dopadnout na zem, Neji ji chytil. Rychle se z jeho sevření zvedla, ale ani Elizabeth ani Neji netušili, že je skrz okno pozorovali hnědé oči, které právě teď plnily slzy. Tenten viděla přesně to, co vidět neměla. Já to věděla…

„Ahoj,“ řekla bezmyšlenkovitě Elizabeth a cpala se další miskou müsli.
„Koukám, že máš hlad,“ prohodil pobaveně Neji a sledoval ji z druhé strany pokoje.
„Je-ťo-jenom-zdavá-chuť-k-jídlu,“ zahuhla v odpověď a polkla poslední sousto.
„Musíme se stavit u Hokage,“ jen tak prohodil a tím přerušil Elizabeth sypající si další misku.
„Tak dem.“
„V klidu dojez. Je teprve půl osmí, stejně bude ještě spát.“

Čekala za zavřenými dveřmi. Než jí ctěná Hokage-sama povolá dovnitř. Jaká asi bude poslední dědička krve draka?Určitě fajn…Zase…myslela pozitivně, snad ani neuměla být pesimistická. Měla velkou sílu, vnášela lidem okolo sebe do srdcí radost. Ty její hřejivé úsměvy by dokázaly roztopit i ten nejchladnější led…Takový jaký byl okolo Haoriho srdce. Jenže ona si na nic nevzpomínala. Nevěděla, co dokáže, odkud je, koho miluje…Neznala takové základní fakty, jako byl vlastní věk…Nač se taky odtěžovat stářím nebo jmény. Ona si nyní pamatovala pouze dvě události před tím než ji na cestě našla dívka s růžovími vlasy a své jméno.
„Tak pojď,“ zaslechla za dveřmi a zatáhla za kliku.
„Ahoj, jsem Hideharu Tamika.“
„Tohle je Tomojoto…“ nestihla Tsunade do říct, protože mladší, černovlasá dívka naproti ní se začala smát.
„Co furt všichni máte s těma falešnejma jménama,“ řekla a muž stojící vedle ní se za svou maskou ANBU pousmál, Ano nic nechápala. Hokage na ni vytřeštila oči a pak se káravě podívala na ANBU.
„Tis jí to řekl?“ zeptala se zdánlivě klidně, ale bylo vidět, že se chystá vybuchnout.
„Já myslím, že mi už půjdeme,“ řekla dívka a Vycouvala společně s ANBU na chodbu, Tamika je následovala. Jakmile se zavřely dveře, dívky se rozesmála…
„Jsem Hyuuga Neji,“ představil se ANBU, „A tohle..,“ poukázal na smějící se dívku, „…je jediná věc, která mě dokáže přinutit říkat lidem mé pravé jméno, jmenuje se Elizabeth Minamoto, není to celí jméno, protože ten prostředek si nepamatuju.“
„Aha, jak už jsem řekla, Hideharu Tamika,“ řekla a podala mu ruku. Hideharu, projelo Nejimu hlavou, kde už jsem to slyšel?

„Pojď za mnou,“ štěkla na mě Tsunade, když vycházela z místnosti. Zamířila do knihovny a já se držel hned za ní. Přešla do oddělení chráněného fondu a vytáhla jednu z knih v dost ubohém stavu.
„Tady jistě…Pověst Krve draka,“ řekla a ukázala mi jednu z pověstí.
„Vždyť jsou to pohádky pro děti,“ konstatoval otráveně.
„Některé věci jsou důležitější, než se zdají.“

No jistě, její jméno se vyskytovalo v té pověsti, mezi lidmi, kteří mají Elizabeth chránit, uvědomil si a přejel dívku pohledem. Měla bílé šaty, s kterými si ladně pohrával průvan na chodbě. Její špinavě blonďaté vlasy sahající k ramenům působily trochu ledabyle a možná trochu neupraveně. Na rukou navlečené rukavice, takže asi bojuje pěstmi. Možná je v boji lepší než se zdá, proto bude lepší si ji ověřit. Měla zvláštní neustále se usmívající obličej. Určitě je optimistická…

Haori se hnal po stopě dvou mužů v černých pláštích. Pomalu ztrácel jejich stopu, byli rychlejší. Když ji tam viděl…Na cestě, jak nedýchá…mrtvou, slíbil jí i sám sobě, že se pomstí za ztrátu blízké duše. Když byla naživu, nikdy by nikomu neřekl, že ji miluje, ale nyní už by mohl, protože láska k mrtvé není ve světě shinobi považována za slabost…Obyčejná láska ano, byla totiž projevem neschopnosti udržet své city na uzdě. Zato milovat ty, jenž už přešli do světa mrtvých, posiluje, dodává odvahu a oslabuje strach za smrti…Už se nebojíte, protože až zemřete setkáte se s těmi, kteří jsou pro Vás tak důležití. Překonat strach ze smrti je pro shinobiho velmi důležité, protože, když se bojíte, utíkáte, ale když žijete beze strachu, neutečete ani z předem prohrané bitvy. Mít cíl je důležité…A Haori cíl měl. Pomsta může být velmi silnou motivací. Jen máloco je mocnější než–li myšlenka na ni. Byl vyčerpaný a zpomaloval, postupně se mu stopa jejich chakri ztratila nadobro…Musí tedy začít jinak, ale on neustane, dokud je nenajde. Jeho život měl nyní nový smysl.