Obchodníci 05 - Rozkazy

„Sasori.“ Usmál se za stolem Pein.
„Chtěl jste nás vidět?“ Zeptal se Sasori a zavřel za Sakurou dveře.
„Posaďte se.“ Ukázal jim na dvě křesla naproti jeho stolu.
Sakura v kanceláři Peina ještě nikdy nebyla. Teprve teď si mohla prohlídnout knihovničku v které bylo několik knih na které padal prach. Kromě Peinova stolu a dvou křesel zde stála také velká lampa nad stolkem na kterém byl postavem podnos s lahví saké a několik skleniček. Než si stačila prohlédnout i zbytek pokoje Pein ji vyrušil.
„Tak tedy mám pro vás dva misi. Sakura jakožto zatím náš neodhalený člen infiltruje Pískovou. Pokud vím máš zde nějaké známosti z minulosti. Sasori tě bude doprovázet, ale nesmí být viděn. Na jeho hlavu je tam vypsaná velká odměna.“
„Pořád je s**e zabití několika jejich vůdců?“
„Velmi Sasori, velmi.“
„A to o několika ani neví, že jsem v tom měl prsty.“ Usmál se. Sakura se na Sasoriho podívala s obdivem a chytla ho za ruku.
„Kdyby tě tam nikdo zahlídnul šli by po vás jistě všichni včetně jejich speciálních jednotek tak si dejte pozor.“ Sasori se jenom trpce usmál a stiskl Sakuře ruku. Ta ho obdarovala úsměvem.
„Tohle bude důležitý úkol. Poslouchejte mě!“ Zvýšil Pein svůj hlas.
„Co je?“ Podívala se Sakura otráveně.
„Měl by tam být i Orochimarův člověk. Váš úkol bude zabít toho člověka a zjistit o nich co nejvíc. Dále přesvědčit Kankura a jeho rodinu, aby se podvolila naší věci. Pamatujte, že ač je hlavou rodiny Kankurou...“ Pein se na chvíli odmlčel. „ Všechny peníze jsou napsané na Gaaru. On je náš první z devíti.“
„Devět nejbohatších lidí.“ Prohodil Sasori.
„Ano a první je...“
„Můj bývalý milenec.“ Skočila Peinovi do řeči Sakura.
„Naruto.“ Zaťal Sasori druhou pěst.
„My to zvládneme.“ Ujistil Peina a měl se k odchodu.
„Počkejte.“ Zarazil je Pein. „Měl by se tam s vámi setkat někdo od Zabuzy. Měl by nám dát jedny z prních informací. Doufám, že nás nezradí tak buďte opatrní.“ S těmito slovy je propustil ze své pracovny.

Neji už odcházel z místa činu, když v tom kolem něj prošel velmi nápadný člověk. Saténová košila nezastrčená za černými kalhotami odhalovala vypracované břicho. Sluneční brýle a falešný úsměv. Nebyl to nikdo z jeho lidí. Všechny je moc dobře znal. Tak co sakra dělá na místě činu civilista?
„Co tady děláte?“ Chytil neznámého za rameno.
„Jdu sem dělat svojí práci.“ Usmál se na něj.
„Cože?“
„Poslala mě sem vláda. Nějak to tu nezvládáte.“ Ukázal mu průkaz.
„Sai?“ Zavrčel Neji.
„Chcete si to ověřit, že?“ Usmál se na něj.
„Proč by sem vláda někoho posílala? A když už tak proč jenom jednoho a takovýho mladýho cucáka?“
„Víte jak říkáme téhle zóně?“
„Neodpovídej mi na otázku otázkou!“ Vztekal se Neji.
„Teror a za chvíli se tady tomu bude moci říkat hřbitov.“
„Cože toh...“
„Chápu, že za všechno nemůžete, ale něco se s tím už musí dělat. Tak dost těch řečí dáme se do práce.“ Sai už dál na Nejiho poznámky a nadávky nereagoval a pomalu si prohlížel tělo.
„Je to poprvé co bylo tělo převezeno z místa činu?“
“Ne, je to už po několikáté.“
„Takže to museli udělat někde jinde. Oběť stále žila, když jí...“ Ukázal na zohavené tělo. „To dělali. Že by to nikdo neslyšel?. Takže hledáme nějakou odhlučněnou místnost. Prostě nějakou místnost, kde vás není slyšet, nebo také odlehlou. Nemůže to být, ale moc daleko od města. Píšete si poznámky?“ Podíval se na nejbližšího člověka.
„A-ano, jistě.“ Vyhrkl Kamizuki a začal hledat notýsek.
„Ty řezy na nohou. Byly i na ostatních mrtvolách?“
„Ano, ale nepřikládali jsme tomu velkou důležitost.“
„Hmm, jistě, kdo je u vás soudní patolog? Chci se s ním vidět jak jen to bude možné a také bych poprosil všechny zprávy z pitev.“ Sai už byl na odchodu, když v tom se zarazil.
„Nehlásil někdo v posledních hodinách zmizení osoby?“
„O ničem nevím.“ Zkoušel si Neji vzpomenout.
„Vlastně jsem vám to dnes ráno zapomněl říct pane.“ Ozval se Kamizuki. „Pohřešuje se Ayame z restaurace na ramenem. Nedošla včera večer z práce domů. Naposledy byla viděna, když šla domů přes park.“
„Přes park? Tam jste našli toho podříznutého, že?“ Zapaloval si Sai cigaretu.
„Ano.“ Přitakal Neji.
„Takže máme přesně 18 hodin na to, abychom ji našli jinak.“ Ukázal prstem na tělo.
„Jak to víte, že máme přesně 18 hodin? A co když...“
„Dost, to je moje věc jak to vím. Vy jen plňte rozkazy.“ Přerušil ho.
„s**č jeden.“ Neji si levil hned co byl Sai z doslechu.

„Ještě není připravená!“
Ayame se probrala ze spánku, když uslyšela ten řev. Někdo se za dveřmi hádal a bylo jasné, že jeden z nich je její věznitel Hidan, ale s kým se hádá a proč?
„Já už to nevydržím.“
„Máme hlad!“
„Ne!“
„Nezadržíš nás.“
Už viděla jak se klika do místnosti pomalu otáčí směrem dolů, ale v tom se ozvalo několik ran.
„Nikam nepůjdeš.“ Řval za dveřmi Hidan. Bylo slyšet rozbíjení nábytku a řev. Nakonec vše utichlo a dveře se pomalu otevřeli. Objevil se v nich Hidan. Nebylo na něm nic znát, až na ruku z které mu odkapávala krev. Byla to ta samá ruka do které ho včera Ayame kousla.
„Jak se máme?“ Pohladil ji po vlasech krvácející rukou.
„Prosím, nechte mě být.“ Začala Ayame vzlykat.
„Promiň, ale nemohu. Musím tě očistit od všeho zla.“ Zdravou rukou ji projížděl po těle. Po všech záhybech a vnímal vše konečky prstů.
„Nemáš hlad, nebo žízeň?“ Podíval se jí s upřímným úsměvem do očí.
„Pusťte mě prosím domů. Nikomu nic neřeknu.“
„Určitě máš žízeň.“ Naklonil se pro skleničku s vodou. Pomalu, něžně jí zvedl hlavu, aby se mohla lépe napít. Ayame měla opravdu velký hlad a žízeň, ale v takové situaci na nic takového nemyslela. Ta voda chutnala jinak než normálně. Nevěděla jestli je to tím místem a situací, nebo do té vody dal nějaký prášek? Ještě chvíli takhle pila, když v tom začala vidět rozmazaně. Pak se to stalo. Dveře se rozrazily a do místnosti vběhnul neznámý muž. Hidan opatrně položil Ayaminu hlavu a otočil se. Dostal ránu kovovou trubkou do spánku. Spadl na znak na podlahu.
„Zetsu, ty debile!“ Držel se za hlavu.
„Máme hlad.“ Zavřískal Zetsu. Otevřel pusu a odhalil svoje dva špičáky, které byly viditelně větší a ostřejší než lidské. Zabořil se jimi do Ayaminy ruky a utrhl si kus masa. Ayame se díky bolesti ihned probrala a začala řvát bolestí. Tolik krve jí stříkalo z ruky. Nemohla tomu uvěřit. V tom spatřila jak se Zetsu připravuje na další kousnutí.
„Jídlo!“ Smál se šíleně Zetsu. Krev mu tekla z úst. Malé stroužky krve kapaly na zem. Teplá krev stříkla i Ayame do obličeje. Zatnula zuby a zavřela oči.

„Ty pošahanej magore!“ Uslyšela Hidana. Další kousnutí nepřišlo. Hidan ji prozatím zachránil. Chytil Zetsua pod krkem a vyhodil ho za dveře, které posléze zamkl.
„Moc se omlouvám.“ Začal ji hned ošetřovat ránu. Takový kus masa jí chyběl.
„Tak takhle skončím? Budu sežraná?“ Zoufala si.
„Zatím ne.“ Odpověděl jí s jehlou v ruce.
„Zatím?“ Zařvala.
„Ano.“
„To mě raději zabijte hned.“
„Nemohu.“
„Proč ne?“ Řvala Ayame dál.
„Je to proti mému vyznání. Musíte si projít očistcem. Proto jsem vám taky do vody dal jednu mojí speciální směs po které jen tak neomdlíte a věřte, že si to mnohdy budete přát.“
„Ty psychopatickej magore!“
„Myslíte si? Ano máte pravdu.“ Smál se Hidan. „Ale proč takovou zášť. Budu poslední člověk s kterým strávíte poslední chvilky svého života. Proč se víc nesblížit. Nepoznat.“ Skláněl se nad její hlavou. Nosem pomalu přejížděl po krku.
„Krásně voníte.“ Pak ho také olízl. „A chutnáte.“ Ayame se ho pokusila kousnout, ale Hidan jí jednoduše uhnul.
„Určitě jsi již slyšela co se stává mým obětem tak víš co tě čeká.“ Znovu ji pohladil po vlasech.

„Vzpomínáš si na Namikazeho?“ Zeptal se Gaara.
„Kdo by si na něj nevzpomněl. Byl nejlepší.“ Odpověděl mu Kankurou.
„Podle všeho zemřel při obraně Listové, která mu v tu dobu celá patřila.“
„Ano, obětoval se pro ni, ale proč mi to říkáš?“
„Je docela možné, že pořád žije.“
„To je blbost. Tolik let a nic by jsme o něm neslyšeli?“
„Sám jsi říkal, že byl nejlepší.“ Mrkl na něj Gaara. „U toho špeha jsem našel jistý papírek se jménem Namikaze Minato. Nepředpokládám, že by šlo o jakousi náhodu.“
„Soudíš tedy, že o něm Akatsuki ví?“
„Nejspíš ano.“
„Zdá se mi to dost nepravděpodobné Gaaro.“
„Je taky dost stop na další skupinu, která hodně zamíchá kartami. Nenapadá mě nikdo jiný než on, kdo by ji mohl vést.“
„Jestli je pravda všechno co mi tu teď říkáš bude důležité na jakou stranu se přidá.“
„Nejspíš na tu stranu, která pro něj bude nejvýhodnější.“ Zasmál se Gaara.
„Jak jinak.“ Usmál se Kankurou.
„Málem bych zapomněl, že Orochimaru poslal někoho do města a měl by se zde stavit i některý člen Akatsuki.“
„A to mi říkáš jen tak mimochodem? Všichni začínají jednat a jenom my tady čekáme se založenýma rukama.“
„Čekáme na Kakashiho.“
„Já vím, že ano. Vždycky mu to tak dlouho trvá.“

„Nechal jste pro mne poslat?“ Zeptal se Haku, když vešel do Zabuzova pokoje.
„Mám pro tebe nový úkol Haku.“
„Rád ho pro vás splním.“ Usmál se.
„Pojedeš do Písečné, kde již pracuje jeden Orochimarovo člověk. Zabiješ ho. Nikdo tě nesmí vidět. Potom se setkáš s členy Akatsuki. Pokud budeš vědět, že na ně máš zabiješ je, když ne řekneš jim vše co budou chtít vědět.“
„Ano pane.“ Uklonil se Haku.
„Dále se pak musíš dostat do přízně jistému muži. Udělej pro to cokoliv.“
„Kdo je ten muž?“
„Naruto Uzumaki.“ Procedil Zabuza skrz ústa.
„Nebylo by jednodušší ho odstranit?“
„To bylo, ale nikdy to nejde tou snadnější cestou.“ Zasmál se Zabuza.
„Rozumím. Je to úkol od Orochimara, nebo od Akatsuki?“
„To je úkol ode mě.“ Pronesl chladně.
"Vtom případě si dám záležet."

Haku odcházel ze základny Orochimara dlouhou chodbou, když v tom mu zkřížil cestu Kimmimaro.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ Zastoupil mu cestu.
„Dostal jsem úkol a jdu jej splnit.“ Odpověděl mu klidně Haku.
„Nikdo mi nic o novém úkolu pro tebe neřekl.“ Zamračil se Kimmimaro.
„Prosím, ustupte.“
„Ne!“
Haku už si stoupal do svého bojového postoje, když v tom se za ním ozvalo.
„Nech ho projít.“ Zamával Kabuto rukou. Kimmimaro, ač neochotně, poslechl.
„Sleduji tě. Jakýkoli špatný pohyb a je po tobě.“ Procedil Kimmimaro skrz zuby.