Žánr
Starostův večírek:
No nevím co psát 
Prostě tady je pro vás 6. a dofám že se vám trochu bude líbit
6. díl Prosba o pomoc z Písečné
S touto myšlenkou opatrně vyšla z jezera, a oblékla se. Už se chtěla odebrat zpátky k ostatním, ale přímo před ní vyšel z houští listnatého křoví Sai.
„Sai! Co tu děláš??“ zeptala se ho Sakura. Bylo poznat, že je tak trochu nesvá.
Sai si toho všiml, a proto se jí podezíravě zeptal: „Stalo se snad něco??“
V doupěti Akatsuki jednoho dne panovala nálada pod psa. Všichni byli velice nervózní a vyvedení z míry.
Itachi si ráno dokonce zapomněl rozčesat a vyžehlit vlasy, tudíž chodil po jejich úžasné "jeskyňce" s prstýnkama na hlavě (věděli jste, že Uchihové mají původně kudrnaté vlasy?).
Zetsu málem omylem sežral zeleninový salát, který si připravil Pein. Takže skoro sežral svoje vlastní děti.
Zrádce!
Ticho...tma...monotónní zvuk pravidelně dopadajících kapek....Seděl připoután na tvrdé dřevěné židli, cáry oblečení mu jen stěží zakrývaly tělo a černé vlasy už dávno ztratily svůj lesk....
Nenávidím tě!
Prosím!
Nenávidím!
Odpusťte mi...
Zradil jsi nás! Takovým jako jsi ty se neodpouští!
Dveře se pomalu s vrznutím otevřely...dovnitř vklouzlo několik temných postav v pláštích a rozestavily se kolem něj do kruhu.
Já...já se...Omlouvám se..
Na to už je pozdě...
Ne....prosím...
Jsou tajemné... jsou sexy a každá z nich touží po trvalém pobytu v posteli nějakého člena Akatsuki... To je organizace A-Hunters!
„Snowfox-sama, proč ještě nevyrážíme?“
„No jo, pořád. Vždyť už se budu převlíkat. Musela jsem jen něco dořešit, hmph.“
„Můžu vědět co, Snowfox-sama?“
„Soro!“
„No jo, no jo…“ zažbrblala si dívka. Měla na mikádo ostříhané fialové vlasy a milé šedé oči. Její útlá postava a malá výška vytvářeli dojem křehkosti.
Ten někdo stihl uhnout a teď oněměný vystupoval ze stínů stromů a mířil přímo k nim ……..................... .
Byl to ten hnědovlasý chlapec s bílím psem. Kiba Inuzuka a Akamaru. Kiba přesně nevěděl o co šlo, ale poslední věta mu naprosto stačila.
/Tak proto mi připadala tak povědomá. Vypadá jinak a přesto mu je tak podobná…/ pomyslel si. Došel s Akamarem až k nim.
Mé jméno je Yuzuko Mizunata. Jsem ninja ze skryté vesnice v písku .... tedy byla jsem. Poté co mi zemřeli rodiče jsem se odstěhovala do skryté listové vesnice. Po celý ten čas jsem sílila a stále jsem se dobrým ninjou. Stále jsem se ANBU.
Díky mé kekkei genkai můžu používat písek, i když né tak dobře jako nynější Kazekage. Jsem velmi obávaná kunoichi a jsem na to velmi hrdá!
Mám vše co by si dívka jako já mohla v tomhle světe přát ale jedno mi přece jenom chybí. A tou věcí je Láska!
"Proč, jsi mě opustila? Proč?" zašeptal smutně a zadíval se na bílí náhrobek.
"Můj sen se vyplnil, ale bez tebe nemá smysl! Bez tebe nemá smysl žít! Mé srdce zeje prázdnotou a prahne po tvé lásce! Lásce, která mu byla odepřena, lásku, kterou už nikdy neucítí!" pomyslel si a přistoupil blíže k hrobu.
"Vždy jsi mě podpořila a byla mi oporou ale teď už se nemám o co opřít!Nechala jsi mě tady na tom světe samotného! Je to snad trest?! A za co?" ptal se sám sebe a dotkl se jména na náhrobku.
„Ino…nééé! Ty musíš žít! Nesmíš zemřít!“ křičel blonďák na svou milou, která měla v břiše zabodnutou katanu.
„Deidei,“ jak mu byla Ino zvyklá říkat, “já vím, že umírám, prosím zůstaň tu se mnou,“ její hlas začal pomalu slábnout.¨
Naruto do sebe hodil lehkou snídani, aby byl proti Sasukemu fit. "Teď ti to nandám, Sasuke!," řekl sebevědomě a vyrazil na domluvené místo.
Když dorazil, všimnul si, že tam stojí Sakura.
"Sakura-chan...co tady děláš?," zeptal se nechápavě Naruto.
"Chci váš souboj sledovat, případně vás zarazit," řekla.
"Tak to teda ne! ... tohle je mezi mnou a Sasukem, nechci aby ses do toho míchala!," řekl Naruto nakvašeně.
Uběhla hodina, dvě než Sasuke konečně přišel.
"Jdeš pozdě!," vyjel ihned Naruto.
„C...Co? Sasuke je otec?“ ptal se udiveně Naruto. Sakura mu na to jen přikývla. Nastalo ticho… Tohle ticho přerušil až Naruto, který si vzpomněl, že Sasuke má pohřeb.
„Sa…Sakuro-chan musíme už jít na pohřeb jinak to nestihneme.“
„Kolik je Naruto?“
„Za 2 minuty začne pohřeb…“
„Naruto to nemáme šanci stihnout.“ Sakura začala panikařit (běhala po místnosti a kopala do všeho co je jí dostalo do cesty.
Na kopečku v Konoze,
sedí Chouji na voze,
tváří se dosti stroze,
skočili mu po noze.
Vedle něj leží líně,
Ino oblečená v plíně,
u nich jejich tchýně,
Anakonda v Číně.
Je tam taky Shikamaru,
ale tomu nestojí za námahu,
ukazovat hlavu.
Jejich sensei je tam taky,
pozorují spolu mraky,
kluci vytáhnou praky,
a před všemi zraky,
srazí k zemi draky.
A co ti tam dělali?
Nejspíš tam snídali.
Když se vrátil z mise, den pomalu umíral v posledních paprscích světla. Temné mraky byly nad Konohou zavěšeny jako šedý baldachýn a vlaštovky, létající blízko u země, zvěstovaly blízký déšť.
A pak spatřil ji - jeho životní sen - jak na něj čeká nedaleko u brány. Bledou tvář jí zdobil nesmělý úsměv a její fialové oči roztržitě těkaly sem a tam.
Bylo ticho. Pomalinku se začínalo stmívat. Saina právě dopověděla legendu, která se váže ke všem střepům a pověděla jim, kde se nachází první střep. Tedy střep Vody.
„Tak já půjdu domů. Dobrou noc. Uvidíme se zítra.“ Pověděla Saina klukům a odešla.
Ve zlatavé záři zapadajícího slunce vypadala jako víla. Inari se podíval na Naruta a Sasukeho.
„Kde chcete přespat?“
„No.. To my nevíme.“ pověděl Naruto.
Stíhačky letěly bok po boku. Brzy to přijde, velký ůtok. Náhle byly u cíle. Kobliha Obezity.
"Tady Naruto - Blbne stojan na kafe , opakuji, blbne mi stojan na kafe..." Řekl Naruto do mikráku.
"Tady centrála, opakuji tady centrálna..." Ozvalo se naopak.
"Poradíte mi tedy?" Zeptal se jich.
"Tůtů tůtů!" Ozvalo se, Naruto otevřel okýnko a kafe vyhodil. Bohužel narazilo do předního okna další stíhačky, pilot ztratil přehled a narazil do dalšího.
„Konečně si vylezl z té své hnojírny lidských těl, co?“
„Ty sám máš co mluvit. Kdo se schovával v jeskyni na úkor přátel?“ Naruto zbělal vzteky a zatnul ruce.
„Tak tedy, přejděme hned k věci… Dám ti na výběr: buď se přidáš ke mně, máš v sobě obrovskou sílu, kterou ti poskytuje Kyuubi, s kterou bychom mohli…-“
„…co, jezdit na dovolenou?“ vyštěkl a prohlédl si jeho bílou kůži. „Opalovací krém faktor pětaosmdesát nevyrábějí!“
„Tak tě vítám v pořadí u 12 dílu 
, do starých kolejí se nevrátím úplně hold mě zase něco napadlo. Co napadlo, prostě jsem línej popisovat 1. chudinskou zkoušku 
. Hostem mi je dnes …. Anko!“
„Nazdar šmejdi! Tak to tady rozjedeme ne? Na co čekáte!“
„Na tebe.“
„To není možný, já jsem tu včas! Jdou ti blbě hodinky.“
„Já nemam hodinky, tady se začíná kdy já řeknu.“
„Tos měl říct dřív, tak řekni.“
„Už sem řek takže k příběhu.“
Probudila jsem se buď pozdě večer, nebo brzo ráno… ani nevím. Po tak vyčerpávajícím zážitku mi to bylo i jedno. Otázka byla, kde se nacházím. Bylo jasné, že venku ne. Vzpomínám si matně na nějakého muže, co mě zachránil. Jenže to byl přece sen, ne? Zvedala jsem se pomalu z postele a ucítila příjemnou vůni. Po čichu jsem došla až ke stolu, kde ležel bochník chleba a teplý čaj. Neřešila jsem, kde se tu vzal a hladově jsem po něm skočila.
Z jídla mě ovšem vyrušilo otevírání dveří. Chtěla jsem se ukrýt, ale…
Ne, Kisame není můj favorit. Nikdy nebyl. Ale pár povídek na fanfiction.net mě donutilo se nad ním zamyslet. Že se o něm vlastně nic neví. Že je to pořád poměrně neznámá a tajemná postava. A tak Myra sedla, zamyslela se, pustila si depresivní písničky a začala psát
A napsala povídku o tom, jak Kisame rostl... A udělal během toho pár rozhodnutí, které ovlivnily jeho budoucí život.
***
„Karin, počkej na mě“, volal Sasuke.
Karin se otočila a poznala svého přítele Sasukeho.
„Ahoj, Sasuke“ řekla Karin
„Ahoj, Karin, nezajdeme si spolu někam?“ řekl a gestem Karin naznačil, že si chce promluvit.
„Mohly bychom, ale jen na hodinku, protože se mám potom sejít s Kakashim.“
„Proč s Kakashim? No, to je jedno. Jdeme?“ a vykročil.
Za chvíli už seděli v cukrárně a Sasuke vytahoval malou papírovou krabičku.
„Něco pro tebe mám. Tady máš.“ podal Karin krabičku.
„Co je to?“ zeptala se.
