Navždy spolu ...

"Proč, jsi mě opustila? Proč?" zašeptal smutně a zadíval se na bílí náhrobek.

"Můj sen se vyplnil, ale bez tebe nemá smysl! Bez tebe nemá smysl žít! Mé srdce zeje prázdnotou a prahne po tvé lásce! Lásce, která mu byla odepřena, lásku, kterou už nikdy neucítí!" pomyslel si a přistoupil blíže k hrobu.

"Vždy jsi mě podpořila a byla mi oporou ale teď už se nemám o co opřít!Nechala jsi mě tady na tom světe samotného! Je to snad trest?! A za co?" ptal se sám sebe a dotkl se jména na náhrobku.

"Chci jít za tebou! Chci být stále s tebou! Chci cítit tvé doteky! Chci se dotknout tvých vlasů! Chci slyšet tvůj jemný hlas jak říká miluji tě! Chci tohle všechno znovu prožít a nedopustit aby někdy skončili!" zašeptal a přitom se díval na jméno, jenž bylo vytesáno na náhrobku.

"Ale už jsem se rozhodl! Už nemám důvod existovat! Už nemám důvod setrvat na tomto světe, bez tebe! Lidé mě nepotřebují! Vždyť je mnoho schopnějších než jsem já! Aspoň jim uvolním cestu!" řekl a sáhl po kataně.

Vytáhl z pod pláště ještě bílou obálku a položil ji k náhrobku. Najednou začalo pršet. Podíval se na černé nebe.

"Už jdu lásko! Budeme zase spolu! Navždy spolu!" napřáhl se.

"Miluji tě, Hinato!" řekl naposledy Naruto a propíchl se katanou. Jeho tělo se bezvládně sesunulo k zemi.

Jeho krev se začala mísit z deštěm a odtékala pryč.

Když Naruta ráno našli se zděsili ale když uviděli že se usmívá, trochu se uklidnili. Bylo to poprvé co se Naruto od Hinatiny smrti usmál.

Poprvé a naposledy.

"Konečně jsou zase spolu! Navždy!" řekla Sakura a spolu s ostatními drželi smutek za smrt dvou lidí, kterým nebylo určeno být spolu. Ale i přesto se milovali a snažili se to změnit!