Zrůda část 2. - Příliš mnoho překvapení

Probudila jsem se buď pozdě večer, nebo brzo ráno… ani nevím. Po tak vyčerpávajícím zážitku mi to bylo i jedno. Otázka byla, kde se nacházím. Bylo jasné, že venku ne. Vzpomínám si matně na nějakého muže, co mě zachránil. Jenže to byl přece sen, ne? Zvedala jsem se pomalu z postele a ucítila příjemnou vůni. Po čichu jsem došla až ke stolu, kde ležel bochník chleba a teplý čaj. Neřešila jsem, kde se tu vzal a hladově jsem po něm skočila.
Z jídla mě ovšem vyrušilo otevírání dveří. Chtěla jsem se ukrýt, ale…
“Mě se nemusíš bát… já ti neublížím, kdybych chtěl, tak jsem tě tam nechal.“
Znělo to celkem logicky a tak jsem se uklidnila. Snažila jsem se z té osoby něco vycítit, alespoň náznak. Jenže to bylo neobyčejně těžké. Byl to muž… asi postarší, představila bych si ho s šedočernými rozcuchanými vlasy v lehké zbroji. Musíte uznat, že na slepou holku charakteristika dobrá. Přesto na něm bylo něco, co mě znervózňovalo.
“Kdo…. Kdo jste? ,“ zeptala jsem se slabým hlasem.
Když to vezmeme kolem a kolem já toho nikdy moc nenamluvila. Neměla jsem komu… žádní přátelé, hračky… nic… I mě samotné můj hlas připadal velice nepřirozený a neznámý.
“Já…. inu… já jsem já…sice se běžně nepředstavuji, nevyhledávám společnost a zůstávám v anonymitě, ale tobě se představit, hádám, můžu. Jsem Rikkudou a tvůj nový sensei.“
“Můj… můj sensei? A co se mnou budete dělat?“
Byla jsem zvyklá na špatné zacházení, nečekala jsem dobrotu, ochotu, laskavost či dokonce lásku. A pod názvem sensei jsem si představila silného průvodce, který mi dá sílu a smysl života.
“Budu tě učit…. Mám schopnost vycítit chakru. Abys věděla, to je v současném světě rarita a ty ji máš. Chtěl jsem použít slovo vládneš, ale pochybuji, že ji umíš ovládat. No….. a ty se mi nepředstavíš? To jsou ty novější generace opravdu tak nevychované? ,“ lehce mě popíchnul.
“Já…. Já jsem jenom Zrůda…“
“Ale no, nemyslím si, že se tak jmenuješ….“
“Lidé mě tak oslovovali, než….“
“Než co?“
“Než jsem je povraždila nemilosrdně jak psy…. ,“ a sklopila jsem hlavu.
Nastalo ticho. Věděla jsem přesně, co se mu honí hlavou. Jeho myšlenky byly přímé a čisté. Na jednu stranu tomu nevěřil, pak byl ohromen, zvědav a i trochu vyděšen. Asi věděl, co dokáže nekontrolovatelná moc….
“Nevěřím, že bys to udělala jen tak… stejně… řekni mi své pravé jméno…zrůda mi k tobě nepasuje…“
“Jsem Lianne…“
“Tak,… Lianne… od nynějška bude tohle tvůj pokoj… ,“ a podíval se na mě, ještě chtěl asi něco dodat, ale…. jen se otočil a odešel.
Tak jsem osaměla, ale ten muž…. Jako by mi vlil novou naději do žil, které v naději už nikdy nedoufaly. Abych pravdu řekla, cítila jsem, jak ze mě sálá nějaká neznámá energie, kterou jsem nikdy předtím necítila. To ale stejně neměnilo mou krapánek blbou situaci opuštěné siroty bez života.
Pak jsem uslyšela zvuky zvenčí. Klaply dveře a někdo vstoupil do budovy. Napjala jsem sluch a slyšela jsem každé slovo.
“Dobrý den Rikkudou - sensei.“
“Hm…mocný Uchiha Madara….Vítám tě, co tě sem přivádí?“
“To už ani nemůžu navštívit svého mistra, který mě naučil víc, než kdokoliv či cokoliv v mém životě? ,“ a uctivě se uklonil.
“Sice umíš dobře lhát, proto tě ještě nikdo nezabil, ale je mi jasné, že nejdeš jen na obyčejnou návštěvu.“
“Mistr má pravdu jako vždy.“
“Přestaň se mnou mluvit takhle…. A jdi rovnou k věci…“
“Pamatujete, co jsem vám říkal o mém bratrovi a jeho očích?“
“Ano… získal jsi je?“
Chvilka mlčení: “Jak vidíte mám je, jen to nebylo tak snadné. Velice mě to oslabilo. Také jsem musel nějak zamaskovat, že můj bratr zemřel mojí rukou…“
“Ale to nebyl problém… že ano? Váží si tě jako velitele…. Jen teď nevíš, jak s nově nabytou mocí zacházet ….“
Další chvilka mlčení: “Přesně tak… mohl byste….?“
“Hádám, že ano… přece jen, Mangekyou je jen vylepšená verze Sharinganu, který má počátek v Rin´neganu.“
Najednou jsem ucítila silnou koncentraci chakry v místě, kde oba stáli.
“Vypadá to, že Mangekyou má kromě vylepšeného genjutsu ještě dvě celkem neobvyklé schopnosti. Něco v něm způsobuje, že můžeš ovládat různé bytosti. A také vyvolat jeden z šesti věčných živlů.“
“Věčných živlů?“
“Neuhasitelný černý oheň, neodpařitelný mrazivý křišťálový vodní tok, nezastavitelný stříbrný vítr, karmínový kulový blesk, neproniknutelný kovový půdní štít a ten šestý…. Ten není důležitý…. Ten patří prozatím jen a jen Rin´neganu. Zbytek záleží čistě a jen na tvé podstatě chakry. Ty máš oheň a….?“
“Zatím nevím…. Oheň je moje podstata, asi jako všech mých bratrů z našeho klanu….“
“Fajn, jsem si jist, že jednou objevíš i druhý element……“
Ten Madara se nejspíš zamyslel, protože pak: “Cítím tady neznámou chakru…. Máte tu návštěvu, můj drahý příteli?“
“Možná, že ano, ale pro teď ti do toho nic není…. A jestli už nic nepotřebuješ…“
Chlad, který se okolo mě objevil, mi pronikal až do morku kostí. Cítila jsem, že Madara se na toho muže dívá v oparu mrazivé nenávisti. Určitě nebyl zvyklý na takové jednání…. Všichni k němu měli úctu…. Všichni, až na něj…
“Jistě…chápu…. Sbohem… ,“ a odešel.

Ani jeden z nich nevěděl, že ta chakra nebyla vlastně moje, ale toho, čemu moje tělo a duše poskytly přístřeší.
“Vida vida… nevěděl jsem, že ta legenda je skutečná…. ,“ pomyslel si Madara a nepatrně se pro sebe ušklíbl.

Pak jsem slyšela Rikkudouovy kroky, mířící někam hlouběji do budovy. Už brzo jsem byla ovinuta pažemi spánku. Jenže, co se mi zdálo byla spíš noční můra, než sen. Celkem zvláštní bylo, že v mém snu jsem viděla. Ocitla jsem se v krajině, kde všechno okolo mě hořelo. Žár sálal v nemilosrdných vlnách a já tomu ani nemohla utéct. Byla jsem v pasti. Za sebou jsem uslyšela rachot. Něco si klestilo cestu mezi hořícímu stromy, úplně ignorujíc jejich pálení. Otočila jsem se. Bylo to obrovské. Nejdřív jsem si myslela, že to samo je tvořeno z ohně… ale byla to ta samá chakra, kterou jsem cítila vycházet z našeho chrámu.
Když to na mě promluvilo, lekla jsem se. Tajemný, děsivý a divoký, byla slova, která mě napadla na popis té…. věci.
“Nevím jak, chtěl jsem se z tvého těla dostat ven, ale něco mě nenechá…. Něco mi brání… jenže co… co v sobě máš děvenko? ,“ zavrčel.
Neuměla jsem odpovědět. Nevěděla jsem o sobě víc, než to vědělo o mě.
“Nevadí… pro teď tady zůstanu…. Ale až se z tebe dostanu… Roztrhám tě na kousíčky, pro tvou opovážlivost se mi postavit proti mé vůli!“
Celá vyděšená jsem se na něj dívala. Nevěděla jsem, že existují démoni a už vůbec ne, že toho nejsilnějšího mám zrovna já v sobě….