Romeo a Julie po Narutovsku 2

Starostův večírek:
Služebnictvo zmateně pobíhalo po domě a na poslední chvíli se snažilo dovést celý dům k dokonalosti. Jejich pánové byli na toto velmi přísní a drsnými způsoby trestali ty zaměstnance, kterým se oné pomyslné laťky nepodařilo dosáhnout. Nyní bylo cílem dodat slovu dokonalost nový rozměr. Chystala se totiž velice významná událost. Večer měl dorazit zatím možná dědic Uchihovského impéria. Druhý syn pána a paní domu - Fugaka a Mikoty Uchihových - měl konečně po letech studií dorazit jako čerstvě sedmnáctiletý mladý muž ze Států domů.

Tím myslí mě.

Očekávaná hodina nadešla. Před sídlem zastavila limuzína, z níž vystoupil vysoký, štíhlý, černovlasý mladík se stejně černýma očima. Byl oděn do na pohled velmi drahého saka tmavě modré barvy. Pomalu se narovnal a přejel pohledem sídlo svých předků a svůj domov. Pousmál se. Vchodové dveře se otevřely a podsaditá služka vyběhla mladého pána přivítat.

Ještě zapomněla dodat, že jsem nesmírně sexy, přitažlivý, inteligentní a prostě dokonalý.

"Vítejte doma, pane Sasuke." Uklonila se. "Vaši rodiče už na vás čekají."
Mladík stroze přikývl. Nikdy ke služebnictvu neměl žádný vztah a ani ho neuznával.
Jeho rodina se vždy chovala nadřazeně a stavěla také svou nadřazenost veřejně na odiv. Chovali se arogantně a nehodlali na tom nic měnit. Nebyli jako Uzumaki, kteří vždy jednali laskavě, na všechny se usmívali a jejich služebnictvo je upřímně milovalo.

Jak odporné!

Sasu se ušlíbnul, zatímco stoupal po schodech a procházel masivními vchodovými dveřmi.Sotva se vrátil domů a už se mu připomněla ta stará rivalita mezi nimi a Uzumaki. Ohlédnul se po sídle rodinných nepřátel. Co do velikosti si jejich domy nemohli konkurovat, ale přece jen každé vypadalo jinak. To Uzumakovic nebylo tak chladné a neosobní. Na pohled vyjadřovalo pohodu a přátelskou atmosféru. V Sasuovi se něco hnulo. Rodící se myšlenka však vzala za své v okamžiku, kdy Sasuke spatřil své rodiče scházející ze schodů.

Hnulo?! Tady se někdo díval na Vetřelce.

"Synu! Tak jsi konečně zavítal domů." Byl to pouhý otcův konstatovaný fakt, žádná radost. Matka ho chladně políbila na tvář. Žádné emoce. Uchihové jimi neplýtvají. Jsou chladní, vypočítaví a sebekontrola je disciplínou, jež musejí zvládat již v raném věku.

Konečně trocha pravdy!

Následovala večeře. Jako vždy dokonalá, bez jediné chybičky. Sterilní. Bez duše.

Zajímalo by mě, jak vypadá večeře s duší.

Během ní Sasu s rodiči pouze společensky konverzoval. Všichni tři věděli, že Sasukeho činnost na škole ve Státech je nezajímá, ale pravidla společenské konverzace si lehký hovor na toto téma vyžadovala. Žádný Uchiha si nikdy nedovolil tato pravidla, považována za něco jako Deset přikázání porušit. A ani oni to nehodlali udělat.
"Starosta Sarutobi pořádá večírek," poznamenal Fugaku Uchiha, když hovor na chvíli umlknul. Sasua to zaujalo. Měl rád takové večírky. Byla to příležitost poznat nové přátele, vytvořit si kontakty…nebo najít známost na jednu noc, když se cítíte hodně osamělý.

Ovšem je opravdu únavné pořád od sebe odhánět zájemce o mou osobu. Ach, jak jsem dokonalý!

"Opravdu? Jen pro smetánku nebo pro celé město?" zeptal se.
"Jen pro nejvyšší třídy. Nám přišla pozvánka jako prvním. Půjdeš doufám s námi?" řekl Fugaku tónem, který nepřipouštěl odpor.
"Jistě. Půjdu velmi rád," odpověděl Sasuke. Koneckonců - byla to pravda.
Na chvíli zavládlo ticho rušené jen cinkáním příborů. Po nějaké době ho opět přerušil nejstarší Uchiha.
"Budou tam i Uzumaki."
Sasu zvedl obočí.
"Zrovna včera jsem měl menší konflikt s tím mladým Uzumaki. Procházel jsem kolem okna a uviděl, jak ten jeho pes běhá po našem trávníku. Kdyby to nebylo tak odporné, nejspíš bych se dobře bavil Uzumakově snaze toho čokla zahnat zpátky k nim na zahradu. Naháněl ho jako nějakou slepici a ty příšerné brýle mu padaly z čela." Tady se Lucius odmlčel - čekal na Dracovu odezvu. Ten se nuceně zasmál.

Nuceně? Vážně byste někdy měli pozorovat Naruta když běží a brýle mu padají. Vypadá u toho vážně roztomile.

Fugaku, zjevně potěšený jeho reakcí, pokračoval:
"Vyšel jsem ven a došel až k Uzumakimu, který mezitím to psisko chytil. Měl pěkně vyděšený pohled a už zdálky se mi ukňouraně omlouval. Víte, co jsem udělal? Praštil jsem toho čokla holí do hlavy. Uzumaki se k němu s výkřikem vrhnul a brečel. Řekl jsem mu, že jestli se jeho pes ještě jednou objeví na naší zahradě, tak ho zabiju."
"A jak na to zareagoval Uzumaki?" zeptala se Mikoto Uchiha dychtivě.
Fugaku se rozesmál.
"Díval se na mě s hrůzou v očích a přikyvoval. Vsadím se, že teď si svého mazlíčka bude hlídat. Ale jsem Uchiha a ti se nikdy nesázejí."

My Uchihové opravdu nikdy nesázíme… a už vůbec ne naše životy. A jestli sázíme ty cizí? Jistě. Hm… nedívej se na mě takhle, Naru. Tvůj bych nikdy nevsadil. No pojď sem, ty můj mazlíčku, pojď.

Když večeře skončila, Sasu se konečně dostal do svého pokoje a uvolnil se. Položil se na postel a zavřel oči. Přemýšlel. Myslel na svého přítele Juuga (fuj xD).
Pak ale skrze otevřené okno uslyšel smích. Takový zvuk se v Uchiha Manor nikdy neozval. Byl to lehký, uvolněný, bezstarostný smích. Chlapecký smích. Sasu vstal a vykoukl zpoza okna. Na zahradě Uzumakovic sídla se vesele škádlili tři mladí lidé. Jeden vysoký černovlasý chlapec s podivným úsměvem, pak růžovovlasá dívka a nakonec drobný, blonďatý chlapec s brýlemi na čele. To on se tak smál. Sasukemu zvuk jeho smíchu připadal líbivý, smyslný a plný příslibů, po kterých Sasu strašně toužil. Jeho zraku neušla ani líbeznost chlapcovi tváře. Ještě chvíli pozoroval tři přátele, jak na sebe cosi pokřikují a pak si šel s vidinou té jemné tváře a rozcuchaných vlasů vybalit věci.

Tak to je nechutné…Taková patlanina! Mělo by se to jmenovat Uzumakoralda a José Sasuke, podle té telenovely Esmeralda. Víte, co myslím…to, jak tam pobíhala ta slepá zelenooká holka a vrážela do zdí…Chichi, to je přesně jako Kabuto. Stačí mu jen sundat brýle.

Na Juuga si už nevzpomněl.

Starostovo okázalé sídlo na kraji města bylo dokonale připravené na své hosty z řad těch nejvýznamnějších obyvatel města. Vše bez jediné chybičky, jak zaručoval naprosto profesionální personál. Jak jinak také, vždyť Sarutobi si mohl dovolit ho platit.
Večírek už nějakou dobu probíhal a hosté se dobře bavili. Jídlo bylo skvělé a rychle mizelo, pití teklo proudem. Dveře do hlavního sálu se otevřely a společnost na chvíli zmlkla. Vstoupili Uchihové. Nejprve dokonale vypadající Fugaku a Mikoto, za nimi elegantní a šarmem oplývající Itachi, který před chvílí dorazil domů a nakonec stejně elegantní a pohledný Itachiho bratr Sasuke, vedle něhož kráčel pohledný mladý muž s hnědo-blonďatými (fakt nwm, jaký je Juugo má xD) vlasy a sebevědomým úsměvem. Ten se teď k Sasukemu naklonil a zašeptal mu:
"Nechápu, proč sis pořád stěžoval, že na těch starostových večírcích nejsou žádní krasavci. Já jich vidím dobře tucet. A koukni tam na toho sladkého blonďáčka v rohu…kdybych tě neměl, tak si dám říct."
Sasu se podíval naznačeným směrem a musel dát Juugovi za pravdu. Ten sladký blonďáček byl totiž chlapec, na jehož smích Sasuke nemohl už týden zapomenout a jehož občas zahlédl oknem.
Okamžitě si všiml, že mladý Uzumaki kouká na jeho otce s nervozitou a intuitivně se přisouvá blíže ke svému otci, kterého má po pravici.
Starosta uvedl Uchihy na čestná místa k dlouhému stolu. Náhoda tomu přála, že na Sasukeho vyšlo místo přímo vedle malého Uzumakiho. Důstojně se posadil a otočil k němu hlavu. Zblízka byl ještě krásnější. Nemohl si nevšimnout jeho azurových očí a krásně tvarovaných rtů. Chlapec se na něj otočil. Sasuke se usmál.
"Ahoj," řekl.
"Ahoj," odpověděl Uzumaki nejistě a slabě se pousmál. Sasu věděl, že ten úsměv bude zbožňovat.
"Ty jsi Uzumaki, že?"
"A ty Uchiha."
"Přesně tak. Ale byl bych raději, kdybys mi říkal Sasuke."
"Já zase dávám přednost oslovení Naruto."
"Tak platí, Naruto," řekl Sasu a usmál se na chlapce vedle sebe. Vteřinu za vteřinou mu připadal krásnější.

Madaro! Který idiot tohle psal?

"Ehm.." ozvalo se po Sasukeho levici od Juuga. "Byl bys tak laskav a přestal toho kluka hltat pohledem? Ještě začnu žárlit!"

I ty jeden!

Sasu nepřítomně kývl hlavou. Ale stále k tomu překrásnému chlapci nepřestal stáčet pohled.

To nebylo kvůli jeho "kráse"! Prostě trochu šilhám! No a? I Uchiha může mít drobnou a zcela nepodstatnou vadu!

Hostina pokračovala. Po celou dobu se Sasuke nenápadně otáčel k Narutovi a ten zase chvílemi koukal na něj. Když se jejich pohledy setkaly, mile se na sebe usmáli. Dokonce v jednu chvíli, když měl Sasu pocit, že na něj Naru kouká a otočil se na něj, druhý chlapec prudce zčervenal a rychle odvrátil pohled.
"To víno je výtečné, nezdá se ti?" obrátil se mladý Uchiha na mladého Uzumakiho s čistě konverzační otázkou.

Jistě, čistě konverzační…co na tom, že jsem ho chtěl sbalit a tohle byl způsob, jak začít hovor. Kdybych se na něj prostě vrhl, tak by asi moc nadšený nebyl. A možná by některé upjatější povahy stihl mírný žaludeční bol.

"Popravdě ani nevím," přiznal drobný chlapec. "Nevyzkoušel jsem ho."
"Tak to bys měl rychle napravit," usmál se Sasuke a pomyslel si, že spíš než upít, by si měl pořádně přihnout.
"Raději ani ne. Stačí mi malá sklenička a už jsem mimo. Na své patnácté narozeniny jsem se opil a bylo to strašné. Tedy, já jsem se opil, zatímco ostatní mí přátelé zůstali naprosto střízliví a to pili stejné množství alkoholu jako já. Prý jsem předvedl striptýz, vyskočil na stůl, oblečený jen do britské vlajky a zpíval ruskou hymnu," rozpovídal se Naru.

Vážně? O tom mi neřekl!!!

"Malé ochutnání ti přece nic neudělá."
Naruto zaváhal. "Ale co, máš pravdu. To mi nic neudělá," řekl a trochu upil ze své sklenice plné červeného vína. Na chvíli zavřel oči a Sasuke si všiml, jak dlouhé má řasy.

Páni, ještě ze mě bude romantik. Za chvíli mu začnu recitovat básně, ne? Třeba tuhle, co mě naučil Juugo: Tma jak v ř**i, měsíc svítí… Ale ne, to není moc romantické.

Naru spokojeně zamlaskl. "Je opravdu dobré," řekl vesele a vypil sklenku do dna.
"Brzdi, neříkal jsi náhodou, že ty a alkohol nejste moc dobří kamarádi?" smál se Sasu, který z toho byl ve skutečnosti nadšený.
Nejspíš nebyli, nicméně Naruto se to snažil napravit tím, že si sklenku neustále dolíval a rychle do sebe její obsah kopnul. Možná se tak snažil skamarádit.
Sasuke mu v tom zdatně sekundoval. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se opijou do němoty.

No dovolte! Uchihové nejsou nikdy opilí!!! To jen ostatní jsou příliš střízliví!!!

"Hej Naruto! Už ti někdo někdy řekl, že vypadáš, jako by ti někdo pochcal hlavu?" zahalekal Draco na celou síň a vypukl v řehot.
„A víš o tom, že vypadáš, jako kdyby sis dal na hlavu prezervativ?“ propukl Naruto v hihňání.
Ozvalo se dvojhlasé: "Hahahahaha!"
Ti dva absolutně nevnímali pobouřené hlasy dalších hostů, ani zděšené pohledy svých rodičů.
Starosta Sarutobi se nenápadně přitočil k Fugakovi Uchihovi.
"Prozraď mi, Fugaku, copak Uchihové a Uzumaki zakopali válečnou sekeru?"
"Moc dobře víte, pane starosto, že toto se nikdy nestane. Za to může ten malý Uzumaki!" zasyčel nenávistně.

Tohle můj otec opravdu umí. V mžiku by mohl dabovat hady v přírodopisných dokumentech.

"Jak to tak vypadá, ti dva si padli do oka," řekl Sarutobi poťouchle. "Dokonce víc, než by jako chlapci měli, nemyslíš, Fugaku?"
"Co tím naznačujete?" zapištěl zděšeně Uchiha senior.
"Jen se podívejte na ty pohledy…a ty letmé dotyky…A teď dokonce vstávají…kampak to jdou? Na parket! Oni jdou tančit!" zaradoval se starosta evidentně nadšený z vývoje situace.
"Madaro!"
A skutečně - Naru a Sasu už se vlnili na parketě do rytmu popové písničky. Tedy… spíše se motali, točili a zakopávali, ale vypadali u toho velmi roztomile.

Roztomile?!? Roztomile vypadají malé děti v útulcích a štěňata v parcích na houpačkách! Vlastně naopak! Útulky v parcích a děti ve štěňatech! Ne! Zase blbě! Malé houpačky v útulcích a… ne ne ne!

Hudba se změnila na pomalý ploužák. Sasuke si Naruta přitáhnul těsně k sobě, pevně ho chytil kolem pasu, Naru se mu pověsil rukama kolem krku (musel stát pomalu na špičkách) a takto zapření si začali šlapat na nohy.
Fugaku Uchiha změnil svůj pohled ze zděšeného na hrůzyplný. Juugo z naštvaného na nas…upený.
Při obzvlášť procítěné pasáži sklouzly Sasuovy dlaně na Narutovo zadeček.
Juugo vyběhl ze sálu. Fugaku Uchiha omdlel.