Hra na život I.

Ne, Kisame není můj favorit. Nikdy nebyl. Ale pár povídek na fanfiction.net mě donutilo se nad ním zamyslet. Že se o něm vlastně nic neví. Že je to pořád poměrně neznámá a tajemná postava. A tak Myra sedla, zamyslela se, pustila si depresivní písničky a začala psát
A napsala povídku o tom, jak Kisame rostl... A udělal během toho pár rozhodnutí, které ovlivnily jeho budoucí život.

***

Byl blízko. Tak blízko, že už jasně slyšel, jak se v křoví kus před ním někdo neslyšně prodírá. A taky věděl, že neznámý co nevidět zaútočí. Ale on přesto šel dál, jakoby nic, protože věděl, že tak útočníka nejlépe nachytá.
Pomalu se loudal lesní pěšinkou, sem tam se rozhlédl, to aby to útočník neměl tak snadné, ale pak zase šel dál, jakoby nic. Věděl, že za chvíli se pěšinka rozšíří v malý palouček. Pokud ho budou chtít přepadnout, bude to právě tady.
Za chvíli se na něm zastavil. Šramot v křoví zesílil.
Modrovlasý chlapec nenápadně vytáhl z kapsy malou fialovou kuličku. Pod jeho dotekem zapružila, jako by byla naplněná nějakou hustou kapalinou. Pomalu se připravil k hodu.
Malým balónkem nakonec hodil přesně v tu chvíli, kdy z křoví s řevem vyletěla malá postava, pomalovaná jako indián a v ruce držela stejný balónek jako chlapec. Jenže indián měl smůlu – prvnímu balónku sice uhnul, zato druhý ho strefil doprostředka hrudi s chirurgickou přesností. Rozprskl se mu na tričku a vytvořil tam zářivě fialový flek. Indián se chytil za hruď a s očima obrácenýma k nebi se skácel na zem.
Chlapec, který mezitím vytahovat třetí kuličku, vítězoslavně vyjekl a chtěl se k němu rozběhnout – jenže udělal chybu. Neotočil se.
„MÁM TĚ!“ zaječel za ním vítězoslavný hlas a vzápětí mu na záda skočil druhý indián, zezadu ho pevně chytil a na triko mu vepředu rozplácl červený balónek. „Jsi vyřízenej!“
Chlapec se i s indiánem na zádech složil na zem, jenže než se indián vzpamatoval, překulil se a teď to byl indián, kdo se jenom bezmocně mrskal a protestně pištěl.
„JÁ mám TEBE,“ oznámil to modrovlásek spokojeně indiánovi a stejně škodolibě mu rozplácl na břiše další z fialových balónků. Indián se přestal mrskat a se sešpulenou pusou zavrčel: „To neplatí, už jsi byl trefenej. Nii-chan mi to potvrdí!“
„Yuta už byl taky mrtvej!“
„Ale viděl to! Že jo, nii-chan?“
První padlý indián se zvednul na všechny čtyři a po psím způsobu došel až k rozhádanému indiánovi a přepadenému.
„Nic jsem neviděl,“ zamrkal a druhému indiánovi se protáhl obličej, „ale to neznamená, že jsem nic neslyšel!“
„Coooože?“ protáhl se teď obličej modrovlasému klukovi, „co tím jako chceš říct?“
„Že podvádíš, Kisa-chan!“ popichoval ho indián, stále uvězněný pod ním, ale už se vítězně šklebil. „Prostě jsem tě dostala dřív, a nii-chan slyšel to plácnutí bomby.“
„Jop,“ pokýval indián moudře hlavou. „Ale mimochodem, Yuu-chan jsi dostal pěkně,“ začal se hihňat, zatímco jeho sestra na něj vyplázla jazyk.
„Se nediv, když je taky o hlavu větší než já! A těžší aspoň o pět kilo!“
„No dovol!“ prskl uraženě kluk a Yuuka vyprskla: „Klidně. Slez ze mě, ty příšerko, jsi děsně těžkej. Až mi z toho začalo kručet v břiše.“
Indián se začal znova pohihňávat a kluk se uraženě zvedl. „Jsi mě urazila, abys věděla. Já nejsem těžkej!“
Yuuka se vyškrábala na nohy, plácla přitom bratra po hlavě a pak se začala šmajchlovat k uraženému klukovi. Věděla, že to hraje a tak hrála taky.
„Ale no ták, Kisame nii-chan, já to tak nemyslela… Za to určitě může ten výkrm naší mamky, ona prostě není spokojená, dokuď se od stolu neodvalíme, však víš,“ zamrkala nevinně očima. „A u tebe má pořád pocit, že seš moc vysokej a moc hubenej… Takže za to vlastně vůbec nemůžeš, protože teď už seš prostě vysokej a akorát tlustej.“
„Prej tlustej,“ chlámal se Yutaka a jeho setra po něm hodila rozhořčeným pohledem. „Hele, co zase?! Vy jste dneska hrozný, s váma se vůbec nedá hrát!“
„Tak si zahrajeme ještě jednou,“ usmiřoval ji tentokrát už usmířený Kisame a poplácal ji po hlavě. Yuuka mu svým temenem dosahovala akorát po bradu a tak jí teď nezbylo nic jiného, než to tiše strpět.
„Ale tentokrát bude běloch nii-chan a stopovat budu já a Kisa-chan,“ založila si ruce a nesmlouvavě se na bratra podívala. Ten si jenom povzdechl: „Tak jo, ale hlavně na mě neskákej jako na něj, já bych tě totiž tak nešetřil!“
Yuuka na něj vyplázla jazyk, chytla Kisameho za ruku a jako praví indiáni zmizeli v podobě stínů do roští.

***
„Páni, jak je to vůbec dlouho, co jsme si hrávali na indiány?“ otevřela oči Yuuka. „Nevíš, nii-san? To jsme snad ještě ani nebyli v Akademii, ne?“
Její bratr mlčky přežvykoval konec stébla trávy a neodpověděl – dívce místo něho odpověděl kluk s modrou kůží a modrými vlasy: „To byly ty prázdniny před prvním rokem.“
„Tak to už je hodně dlouho.“
„To jo.“
Oba dva se znovu zadívali na oblohu. Na travnatém svahu už leželi hodně dlouho.
Yuuka si povzdechla.
Leželi tam od té doby, co sem dvojčata bez dechu dorazila po tom, co proběhli pomalu celou vesnici, aby svého žraločího přítele našli.
„Yuuka-chan,“ ozval se po chvíli Kisame. „Mezí mě, že kvůli mně máte starosti. Neměli jste za mnou chodit.“
„Kraviny,“ odsekli oba dva sourozenci najednou a Yutaka zavrčel: „Ještě jednou něco takovýho řekni a rozbiju ti hubu.“
Yuuka vydala tichý souhlasný zvuk a dodala: „Máme starosti, ale ne kvůli tobě, ale o tebe, ty troubo. Tak sklapni a radši řekni, proč se nám vyhýbáš. Už ani k nám domů nechodíš, mamka by tě ráda viděla.“
Kisame si sedl a chvíli se koukal do blba, než odpověděl. „Kdybych se s vámi víc stýkal, tak by pak nenáviděli i vás. A to nechci, je nejlepší, když nenávidí jenom mě, nemusí nenávidět i moje přátele. Jenom kvůli tomu, že se baví s takovou příšerou.“
Yuuka se vymrštila a zasyčela: „Zopakuj to.“
„Co?“ ušklíbl se trpce Kisame, „to, že jsem obluda? Nevztekej se, je to pravda. Proč myslíš, že mě celá vesnice nenávidí? Jsem poslední z mého klanu, a ještě se tak moc liším… Lidi prostě nenávidí cokoliv, co je jiné. Tím víc obludy.“
Plesk.
Yutaka se z nadzdviženým obočím zvedl a Kisamemu jenom poklesla překvapením čelist. Na tváři se mu začal tvořit růžový otisk malé dlaně.
„Ty idiote,“ zasyčela na něj jako rozzuřený had. „Já tě nesnáším! Přesně za tohle! Že dáš na ty kecy! Ty jsi prostě idiot, Kisame!“
Vztekle vyskočila a celá rudá vzteky se vydrápala na vrcholek svahu a zmizela jim z dohledu.
Ticho, které po jejím odchodu nastalo, přerušil až Yutaka.
„Ona to tak nemyslela…“
„Hm,“ zareagoval zasmušile žraločí kluk a lehl si zpátky. Ruce si založil za hlavou a přivřenýma očima pozoroval měnící se mraky. Yutaka ho chvíli sledoval a pak potichu dodal: „To ovšem neznamená, že nemá pravdu.“
Kisame mlčel a tak Yutaka pokračoval: „Podívej se, naše rodina nikdy neuvažovala tak, jako vesničani. To víš, ne? Mamka tě má ráda, a mrzí ji, že k nám už nechodíš. Myslí si, že nás máš jenom za další hlupáky, co by nejradši vymazali z mapy všechno jiný. My jsme se s tebou odmala kamarádili, tak se k nám snad nemusíš otáčet zády, ne?“
„Ale já nechci, abyste kvůli mně měli problémy,“ zamumlal Kisame a Yutaka ho napůl v žertu a napůl vážně praštil pěstí do ramene: „Ty jsi fakt idiot, posloucháš ty vůbec? Kdybychom nechtěli, tak tě pořád nezveme a nekámošíme se s tebou. Tak sklapni a pojď si usmířit Yuu-chan, nebo to zase večer schytám já…. A pak ti osobně přijdu udělat to, co ona udělá mě.“
Vstal, pak na nohy vytáhl i pořád váhavého Kisameho a nakonec se oba loudavě vydali zpátky do vesnice.

***
Poprchávalo.
Yuuka měla pocit, jako by nebe ze solidarity plakalo s ní, i když jí samotné slzy netekly. Yutaka to věděl, viděl to na ní, že pláče uvnitř a bylo mu z toho samotnému těžko. Možná to bylo i tím, jako to nakonec všechno dopadlo…
„Tak se měj, brácho,“ objal se krátce se svým dlouholetým přítelem. „A někdy o sobě dej vědět, ať si Yuu-chan neokouše nehty až k loktům.“
„Blbečku,“ zasmála se Yuuka přidušeně. „Tohle není můj styl.“
„Vždyť já vím,“ ujistil ji bratr a žraločí muž se pousmál. Yuuka mu úsměv trochu strnule opětovala a pak lehce odstrčila Yutaka: „Uhni, teď se loučím já.“
Její bratr poslušně ustoupil.
„Tak, milá rybo,“ zvedla ke Kisamemu pohled, „chci ti jenom říct, že i když nakonec doopravdy odcházíš, tak to neznamená, že na tebe někdy zapomeneme, jasný? Když se budeš chtít někdy vrátit, tak u nás tě vždycky uvítáme. Mamka ti to doufám řekla dost jasně, rybo.“
Kisamemu u toho oslovení jenom zacukal koutek, zato Yuuka cítila, jak se jí protahuje obličej snahou nebrečet.
„Tak se měj…“ zlomil se jí nakonec hlas. Stoupla si na špičky a lehce dojatého Kisameho objala. „Budeš nám tady moc chybět.“ Povytáhla se ještě o kousek a na tvář mu dala pusu. „Pro štěstí… Rybo.“
„Děkuju,“ zamumlal Kisame a pak ji od sebe jemně odstrčil. „Radši půjdu, než se tu objeví někdo z vesnice… Jsem vám dlužný za všechno, ani nevím, jak vám poděkovat.“
Dvojčata mlčela, jenom Yutaka objal sestru kolem ramen a trochu ji k sobě přitiskl. „Někdy si to vybereme.“
Kisame se jenom pousmál, zvedl ruku k pozdravu a pomalu se ztrácel v jemném deštíku.
Dvojčata z něj nakonec viděla jenom obrovský, bíle zářící meč, co nesl na zádech, a nakonec se jim z dohledu ztratila i tahle bílá skvrnka.
„Kisame nii-chan…“
Stáli tam ještě dlouho potom, dívali se na deštěm zkrápěnou cestu a stříbrné kapky jim pomalu stékaly po hnědých vlasech.

***

......konec?
Ale kdepak, snad jste tomu nevěřili První část ze tří, přičemž ta třetí pořád není dopsaná... Myra is a lazy girl XD