Nekonečná láska

„Ino…nééé! Ty musíš žít! Nesmíš zemřít!“ křičel blonďák na svou milou, která měla v břiše zabodnutou katanu.
„Deidei,“ jak mu byla Ino zvyklá říkat, “já vím, že umírám, prosím zůstaň tu se mnou,“ její hlas začal pomalu slábnout.¨
„To víš že jo, má lásko!“ Deidara věděl, že to byla jeho chyba. Kdyby Ino nepozoroval a neseznámil se s ní, mohla by teď normálně žít! Místo toho dostala tu osudnou misi. Misi zabít jeho a Tobiho.Její tým byl už dávno mrtvý, ale ne jeho rukou. On se chtěl polepšit, opustit Akatsuki a žít v Konoze. Žít s ní. Místo toho tam stál jako opařený a sledoval jak bojuje. Ale v tom jednom momentu se mu zbořil celý svět. Ino projela Tobiho katana. Spadla a vykašlala trochu krve. Deidara se k ní okamžitě rozeběhl a cestou minul Tobiho. Ten se nestačil divit, proč sempai běží k té dívce, když jí nepotřebují, ale v tom ucítil na své tváři Deidarovi slzy. Ten mezitím doběhl k Ino a vzal jí do náručí.

„Deidei, prosím, vzpomínej na mě v d..dob…dobré..m,“ její hlas utichl a s ním i její tlukot srdce. Zemřela. Jeho jediná láska, kterou v životě měl už tu nebyla. A sejně tak už tu nebyl pro Deidaru smysl žít. Ale měl ještě jednu, poslední nevyřízenou věc. Musel jí pomstít! Prudce se otočil na Tobiho, ale v jeho očích už nebyla ta ohromná bolest, vystřídal jí hněv. Vzal si od Ino jeden, jediný kunai a rozeběhl se na něj. Tobi to nečekal a příliš pozdě uhl. To se mu stalo osudným. Deidara ho zasáhl přímo do srdce. Teď již na tomto prostranství zbyl živý jen on. Ale usmíval se. Věděl, že tady zemře. Že půjde za ní.

Začal si v hlavě přemítat všechny myšlenky. Na svoji dávnou minulost, na Akatsuki a smrt Sasoriho. Ale na něco vzpomínal nejvíc. Byl to ten osudný den, kdy ji poprvé uviděl. Procházela se u mostu přes řeku. Její vlasy vlály ve větru a leskly se ve slunečních paprscích. Její úsměv byl sladší, než ta nejsladší jahoda a v ruce držela nádherné květiny, které se ale ani náznakem nemohly rovnat s její krásou. Tehdy tam tudy jen procházel, ale když ji zahlédl, rozhodl se jí pozorovat.
A pak se s ní setkal. Její oči však nenaznačovali nenávist, ale lásku. Onehdy poprvé poznal přátelství, ale i něco víc. Poznal lásku. Ale vše musí jednou skončit. A to vše kvůli té misi!

Věděl, že za chvilku bude znovu u ní, pohladí ji po vlasech, ucítí její vůni, políbí ji na její sametové rty. Konečně budou šťastní.
Přešel k Ino, naposledy se na ní podíval a řekl: „Počkej na mě má lásko, jdu za tebou.“ Vzal katanu, ležící vedle ní a zabodl si ji do břicha. Spadl na zem, vykašlal trochu krve, ale stále se usmíval. Byl klidný a čekal na smrt. Dlouho čekat nemusel . Zemřel. Po boku své milované. Teď už spolu budou na věky věků. Konec konců žijí nekonečnou láskou k tomu druhému.

Poznámky:

No tak je to natrošku nevšední pár, ale snad se líbil.