To co jsem hledala ....

Mé jméno je Yuzuko Mizunata. Jsem ninja ze skryté vesnice v písku .... tedy byla jsem. Poté co mi zemřeli rodiče jsem se odstěhovala do skryté listové vesnice. Po celý ten čas jsem sílila a stále jsem se dobrým ninjou. Stále jsem se ANBU.
Díky mé kekkei genkai můžu používat písek, i když né tak dobře jako nynější Kazekage. Jsem velmi obávaná kunoichi a jsem na to velmi hrdá!
Mám vše co by si dívka jako já mohla v tomhle světe přát ale jedno mi přece jenom chybí. A tou věcí je Láska!
Když jsem ještě byla malá a bydlela jsem v Suně poznala jsem tam kluka jménem Sasori. Byl zvláštní ale toužila jsem se o něm dozvědět víc. Stejně jako já ztratil rodiče a zůstal sirotek ale stále měl svou babičku Chyio-sama.
Pak jsem odešla a možnost ho více poznat se už nenaskytla. Ale slyšela jsem, že i on odešel a tak jsem se rozhodla ho jít vyhledat.
Právě teď jsem na cestě k ukrytu Akatsuki, zločinecké organizace, která touží ovládnout svět.
„Hmm. Zajímalo by mě jak asi vypadá.“ pomyslela jsem si a ani si nevšimla pěti nepřátel co na mě zaútočili. Jen tak tak jsem se vyhnula jednomu útoku, který byl mířený na mou hlavu. Rychle jsem uskočila o pár metrů od nich a pozorně si je prohlédla. Pod maskou ANBU se mi zračil udiv.
„Vždyť to jsou členové Akatsuki?!“ pomyslela jsem si. Všech pět členu se na mě dívali a prohlíželi si mě.
„Kdo jsi a co tady chceš?!“ křikl na mě jeden. Podíval jsem se na něj a poznala jsem v něm Itachiho. Uprchlého ninju z listové, který vyvraždil vlastnoručně svůj vlastní klan.
„Kdo jsem a co tu dělám, vás nemusí zajímat!“ křikla jsem na oplátku a Itachimu na čele vyskočila žíla. Jen málo kdo se mu opovážil odmlouvat a pak ještě žil. Ale já jsem se nebála! Moc dobře jsem věděla, že proti němu mám šanci vyhrát.
„Smekám! Ona si opravdu věří!“ řekl posměšně Kakuzu. Zašklebila jsem se i když pod maskou to nebylo vidět.
„Díky za poklonu ale už budu muset jít.“ řekla jsem a vyskočila na nejbližší strom. Hned jsem však seskočila, protože jsem se musela vyhnout letícím kunaium. Zadíval jsem se na ně.
„Aha takže bez boje to nepůjde. Myslela jsem si to.“ pokrčila jsem rameny a vytáhla jsem katanu. Použila jsem svou chakru na prodloužení a z ostření ostří a vrhla se na ně bez varování.
Všichni byli docela překvapení, že se na ně vrhám jen tak bez rozmyslu. Většina normálních lidí radši uteče než aby se s nimi musela být. A ještě k tomu, když je to 5 na 1!
Itachi se naštval a zkusil na mě Genjutsu. Já jsem ho však odrazila a sekla jsem ho katanou. Itachi rychle uhnul ale ne dost rychle, protože jsem mu rozřízla rameno. Neváhala jsem ani na chvíli. Nahrnula jsem trochu chakry do ruky a vrazila mu do břicha. Itachi odletěl daleko od ní a zastavil se až o strom. Všichni na mě obdivně hleděli. Ale hned se vzpamatovali, když si uvědomili, že jsem jejich nepřítel.
„Jsi dobrá ale na mě nemáš!“ vykřikl Hidan a s kosou v ruce se na mě rozběhl. Sekl ale já jsem se mu ladně vyhnula a sama jsem mu zapíchla katanu do břicha. Hidan vykašlal krev.
„Ty jedna.......“ zašeptal ale když jsem ho ještě jednou probodla zemřel a sesunul se bezvládně na zem. Pod maskou jsem se zašklebila a podívala se na zbylé tři členy.
„Tak kdo je další?“ zeptala jsem se jen tak. Kakuzu se na mě nenávistně podíval.
„Za to zaplatíš!“ vykřikl a rozběhl se na mě stejně jako Hidan. Myslela jsem si že to bude stejně lehké ale spletla jsem se. Ten to boj trval trochu déle. Ale přesto jsem vyhrála. Postupně jsem mu odsekala ruce a nohy a nakonec i hlavu. Bylo to sice dost nechutný ale jeho jsem jinak porazit nemohla. Otřásla jsem si katanu do jeho pláště a podívala se na poslední dva.
„Taky chcete umřít? Nebo mě necháte projít?“ zeptala jsem se jich na rovinu. Zetsu a Deidara se po sobě podívali. Kývli a pak se znovu podívali na mě.
„Jsme Akatsuki! My neutíkáme!“ vykřikl Deidara a poslal na mě několik výbušnin. Těsně přede mnou vybuchli. Jen tak tak jsem uskočila ale přesto mě výbuch odhodil na nejbližší strom. Narazila jsem do něj a tím si vyrazila dech. Sesunula jsem se k zemi.
„Hmm.. tohle bude těžší!“ řekla jsem a vykašlala jsem krev. Namáhavě jsem se postavila a pozvedla svou katanu.
„Tady jsem!“ ozvalo se za mnou a já se překvapeně otočila. Hned na to jsem jednu schytala ale díky masce jsem skoro nic necítila. Problém byl, že tím nárazem se maska rozlomila na dvě půlky a spadla mi.
„Do háje! Moje oblíbená!“ zanadávala jsem a nenávistně jsem se na Zetsua podívala.
„Co si myslíš že děláš ty přerostlá kytko!“ křikla jsem na něj naštvaně. Oba se na mě zaraženě dívali.
„Páni! Je docela pěkná!“ pomysleli si oba zároveň. Zašklebila jsem se. Moc dobře jsem věděla co si myslí. Vždyť po mě jede každý v konoze. Ale na nic jsem nečekala a rozběhla se proti nim. Oba dva se vzpamatovali a připravili se bránit. Já jsem však těsně před nimi zmizela a objevila se až za Deidarou. Ten nestihl zareagovat a jeho hlava se kutálela a nějaký ten metr dál, než by měla. Obrátila jsem se na kytku.
„A teď ty!“ řekla jsem a kráčela jsem k němu. V zoufalém pokusu se pokusil uniknout ale já jsem spustila své kekkei genkai a vyslala jsem na něj písek.. Ten ho chytil a omotal se kolem něj. Natáhla jsem ruku a pak ji spustila. V ten okamžik písek rozdrtil Zetsua jak hadrovou panenku a písek spadl nehybně na zem. Dala jsem si ruce v bok a usmála jsem se.
„Tak hotovo! Můžu jít dál!“ řekla jsem a vyskočila jsem zase na strom. Najednou se ale za mnou někdo objevil a přiložil mi kunai ke krku. Znehybněla jsem.
„Kdo jsi?!“ ozvalo se za mnou.
„Ten hlas....“ pomyslela jsem si a i přesto, že jsem byla v ohrožení života otočila jsem se a pohlédla do oříškově hnědých očí.
„Konečně ....“ zašeptala jsem a usmála se. Dotyčný se trochu zarazil.
„Jak to myslíš? Kdo jsi?!“ zeptal se mě znovu.
„Copak si na mě nevzpomínáš? Sasori no danna?“ zeptala jsem se ho zvesela. Sasori se zamyslel a prohlédl si mě. Nakonec se zahleděl do mích fialových očí a strnul.
„T-ty … to nemůže být pravda!“ zašeptal nevěřícně. Já jsem však kývla hlavou.
„Takže jsi to ty! Mizu-chan!“ vykřikl Sasori a usmál se. Úsměv sem mu oplatila.
„Ano! Jsem to já! Už roky jsem tě hledala a konečně jsem tě našla. A ještě. No za tam ty se omlouvám ale bránili mě v cestě!“ řekla jsem omluvně. Sasori jen mávl rukou.
„To je fuk! Stejně jsem je neměl rád!“ řekl s úsměvem Sasori. Usmála jsem se. Trochu jsem zčervenala.
„Ted a nebo nikdy!“ pomyslela jsem si a podívala jsem se Sasorimu do očí.
„S-sasori no d-danna! J-já ..... miluji tě!“ křikla jsem a všechno rázem ztichlo. Podívala jsem se na svoje boty a se zájmem jsem je sledovala. Tím pádem jsem si nevšimla jak se Sasori usmál a dokonce se i mírně začervenal.
„Mizu-chan …“ zašeptal se nadzvedl mi hlavu. Podívala jsem do jeho očí a spatřila v nich cit po kterém jsem tak dlouho toužila. Lásku. Nahnul se ke mně a políbil mě. Já jsem mu polibek s radostí opětovala.
„Miluji tě! Mizu-chan!“ zašeptal Sasori. Já jsem se na něj šťastně usmála a objala jsem ho. Trochu se ode mě odtáhl a sundal si plášť Akatsuki.
„Co kdybychom se vrátili do Suny?“ zeptal se mě po chvíli. Zamyslela jsem.
„Dobře!“ přikývla jsem a usmála. V ruku v ruce jsme se pak vrátili do svého domova. Kazekage sice chvíli namítal ale nakonec ustoupil pod podmínkou, že budou Sasoriho chvíli sledovat a pak se rozhodnou co dál.
Asi o rok mě Sasori požádal o ruku! S radostí jsem to přijala! Konečně jsem našla po čem jsem toužila! Lásku!