Žánr

Ráno 7:10 místního času před Kakashiho domem.
„Tak kde je?“přešlapovala netrpělivě Tsunade.
„Nepřijde.“ujistil ji Kakashi. Tu se ale Sasuke zjevil mezi stromy. Bez jediné známky strachu z toho co ho právě čeká. Jeho lhostejný výraz překvapil jak Tsunade, tak Kakashiho.
„Připravený?“zeptala se nejistě. „Ano“ odpověděl a snažil se aby to znělo přesvědčivě. Celkem se mu to povedlo. V tu chvíli se Tsunade v mysli přehrála Kakashiho slova ze včerejšího rozhovoru. „Každý syn chce být chloubou svého otce!!“

„Vodný štýl: Arktická voda!“ Skríkol Kejos. V okolí chrámu sa začalo vytvárať ohromné množstvo vody. Vzduch bol chladný. Na niektorých miestach voda primŕzala. Kisame odskočil pred prúdom chladnej vody, ktorá zasiahla kameň. Kameň sa zmrazil a roztrieštil. Celý chrám bol zatopený behom niekoľkých chvíľ. V tom Kisame sekol Samehadou do vody.

„Nieeeeeeeeee! Zlý Yashideho duch uniesol TenTen. Teraz ma naštval! Chceš ucítiť silu mojej päste? Len tak ďalej. Haaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa-ya!!!“ vtom Lee použil konoha senpu. Ale keby aspoň na spomínaného “Yashideho ducha“, ale – kedže v tej tme nič nevidel – na Saia.
„To už stihol zaútočiť aj na mňa? Lee, nebojuješ s ním náhodou teraz?“ opýtal sa Sai.
„Áno, práve teraz. Tak to je riadny macher, keď bojuje s obidvoma naraz.“ rýchlo nakreslil svoje hady.

Byla jsem tu už pět dní, a když má měsíc dní třicet, znamená to pro mě jen dvacet pět dní do zkoušky, která určí mou budoucnost a o které si Kiba nejspíš myslí, že ji neudělám.

Dnešní den začal jeho deprimujícími slovy: „Takže máme jen dvacet pět dní na to, abychom dokázali, že ty nejsi nanic a já splnil misi, chápeš?“
‚Nejsem blbá ty jeden *mb*c*l*!!‘ Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem neřekla nic a jen přikývla.

Zatímco byla Hin s Gaarou, Temari si poněkud zničeně sedla na židli. Shikamaru k ní přišel, sedl si naproti ní a zeptal se: „Proč ty se musíš pořád o někoho starat, řekni?“
Temi k němu zvedla hlavu a i přes to, že Shikamaru tu otázku očividně nemyslel vážně, místo usmání odpověděla: „To bude tím, že jsem se narodila první.“
„Tohle mi asi budeš muset vysvětlit.“ Odpověděl mladík.
„Víš, to se těžko vysvětluje, když nemáš sourozence.“
„Já jsem občas docela chápavý, věř mi.“

A mraky plynuly. Plynuly po žluté obloze. Zdály se být tolik svobodné a bezstarostné. Skoro, jakoby chtěly v lidech vzbudit touhu. Proč mraky mají takový život a lidé ne? A proč nad tím skoro nikdy nikdo nepřemýšlí. Proč se každý spokojí s osudem, který mu byl předepsán jako osnova a každý se jí tupě drží?
Dívka seděla. Nechávala se unášet na bledě modrých mracích, měkkých a jemných. Ani se nedalo přirovnat jak moc příjemné je nechávat se volně unášet.

10 – Trhy

[center]Zvednuté koutky
náhle klesají
poslední představení
derniéra
a opona se zatahuje
zahaluje mysl do mlhy
bere vzpomínky
a duši

Ten večer nebylo na obloze žádného mraku, který by zakrýval krásu hvězd jejichž záře dopadala na okolní budovy a tvořila tak temné stíny.
Všichni už spali. V žádném okně se již nesvítilo. Hluboko po půlnoci bylo stále cítit příjemné teplo. Byla to ta noc, kdy nebyla zima a mohli jste spát pod širým nebem bez obav z kdejakého nastydnutí.

Jakmile Bloom zjistila, že se nevědomky naučila něco užitečného, začala novou schopnost využívat. Akatsuki se od ní teď chvíli drželi zpátky, kromě Konan, která o Vůdcově povolení přeučit zelenovlásku na kunoichi nevěděla, a Tobiho, který ani v nejmenším nepředpokládal, že by na něj mohla zaútočit, což se mu vymstilo.
„Tobi viděl! Všude byly plameny. Všude!“ Mužíček se zmítal na posteli.
„Je v šoku,“ pohodil loutkář hlavou a suše dodal: „Podle všeho se k Bloom dostal moc blízko.“

2.část: Pravda nebo lež?

„Itachi, Uchiha Itachi.“ Řekl a otočil se k nim. Jeho oči již nebyli blankytně modré ale krvavě rudé a v nich měl čtyři sytě černé tečky…

Po těchto dvou slovech a pohledu do jeho očí spadla čelist dokonce i Tsunade, a teď na něj všichni tři zírali s nevěřícným pohledem neschopni jediného slova. První se z transu probral překvapivě Naruto a začal se ho vyptávat.
„Takže ty nám chceš říct, že jsi synem člověka který vyvraždil svůj klan?“ Ptal se nevěřícně Naruto.

„Ale Orochimaru už mrtvý je a to ty jistě víš!“
Bylo bláhové doufat, že mu tento nepatrný detail unikne. Zrovna jemu.
„Vím,“ připustila jsem klidně, „ale to, že Uchiha Sasuke zničil jeho schránku neznamená, že s ním zemřela i jeho, ehm… Ideologie.“ Naštěstí mě napadlo to správné slovo včas a pomlka nebyla nijak podezřelá.
Tohle byla jediná část příběhu, kdy jsem neměla v úmyslu říct mu pravdu, alespoň tedy ne celou.
„Chceš snad vyhladit všechny jeho následovatele? A v tomhle stavu?“

Ibiki Morino četl úvodní prolog a opona pomalu stoupala nahoru, všichni netrpělivě očekávali, až hra začne a na scéně se objeví naši mladí talentovaní herci. Na scénu vstoupili Izumo a Koketsu jako Samson a Řehoř, sluhové rodiny Kapuletů a vedli družný rozhovor, načež potkávají spřízněnce rodů Monteků a má dojit k souboji. Tsunade velmi prožívala každé slovo, které vyšlo z jejich úst napatě očekávala souboj. Když tu najednou se ozvala hlasité zarachocení a papírová kulisa Veronského kostela se najednou převrátila.

Kabuto opatrně zavřel dveře Orova pokoje, knížky O Haďáčkovi Syčáčkovi (všech sedm svazků – jmenovitě Haďáček Syčáček a kámen Hokagů, Haďáček Syčáček v komnatě svých příbuzných...) v podpaží, na tváři unavený výraz. Vrávoravě vyrazil chodbou zpět do společenské místnosti za Sasukem. Ten mírně pochrupoval na místě, kde kdysi sídlil jejich počítač.
„Vstávej!“ křikl podrážděně Kabuto. Sharinganoočko nereagoval. Když ho nevzbudil ani na třetí pokus, přetáhnul ho Haďáčkem a to už Uchihu dokonale probralo.

Není pro slabší povahy!

Někdo ho volal, ale nechtěl se ještě probudit, jenže hlas byl neodbytný, snažil se ho nevnímat. Nešlo to. Musel se probudit, bolela ho hlava, motala se mu, měl vyprahlá ústa, a navíc zjistil, že se nachází v úplně tmě.
„Haló?“ zkusil to slabým hlasem.
„Soijiro, jsi v pořádku?“ ten hlas zprvu nepoznal.
„Ano, jen mě bolí hlava a mám žízeň. Kde to jsme?“
„Nevím, ale jsme ve starém vězení, víc toho nevím.“ Ozvala se Neko.
„Proč jsme tady?“ chtěl vědět mladík.

Naruto něco vztekle zavrčel, spíš pro sebe, než pro ostatní v místnosti. Jeho mozek pracoval na plné obrátky, prokoukli nás?
Celé několika měsíční pracování bylo na houby. Postupně jeden po tuhém, všechny plány se obracely v prach. Bolestivě se chytil za hlavu. Ta palčivá bolest se objevovala znovu a stále častěji. Jak se v tomhle mám soustředit?!

Téměř nikdo toto zakolísání nezaznamenal, vypadalo to, že Vůdce silně přemýšlí nad dalším postupem.
Pomsti se.
Nebuď hlupák.

[i]Místností zazněl halas a nejvíce od Jiraiyi, jehož pod přívalem veselých emocí rozbolelo i břicho.
„Teď je řada asi na mě,“ započala s mírně skloněnou hlavou Ayame, když se ostatní utišili od veselého smíchu, jelikož seděla vedle Tsunade „ale musím se omluvit, nemůžu povídat nic veselého, jelikož moje bolest…Nedovoluje mi to.“
Ani nedomluvila a zazněl hluboký hlas pln soucitu: „Ayame, to po tobě nikdo nemůže ani chtít.“

Bol krásny podvečer. Po lesnej cestičke išli dve postavy. Jedna menšia a druhá väčšia. Tá menšia mohla byť tej väčšej tak po kolená. Obidvaja mali na sebe modrý plášť a na konci mali štyri červené pruhy. Hlavu mali celú zahalenú, vidieť bolo iba oči. Títo dvaja mali namierené do Konohy. Každým krokom boli bližšie a bližšie.
„Si nervózny?" pýtal sa menší.
„Ani nie."
„Myslel som, že sa budeš radovať."
„Radosť mám, ale neverím, že sem nakoniec prídem tak skoro."
„Tú radosť na tebe nevidieť."
„Keď mi je vidieť iba oči."

Bylo slunečné, pozdní odpoledne. Tsunade seděla ve své kanceláři, a četla nějakou knihu.
Najednou ji položila, a začala škrábat na papír nějakou rovnici. Pak zase mrkla do knížky, a vzápětí se prudce postavila, a praštila s knihou o stůl.
„Shizune!“ zařvala. Dveře se otevřely, a dovnitř vstoupila žena v černém oblečení, a roztomilým prasátkem v náručí. „Co potřebujete Tsunade-sama?“ zeptala se přívětivě.
„Ať se sem dostaví Uchiha Sasuke a Hatake Kakashi!“