Přízrak je Stín? Boj o čas – díl 19.

Není pro slabší povahy!

Někdo ho volal, ale nechtěl se ještě probudit, jenže hlas byl neodbytný, snažil se ho nevnímat. Nešlo to. Musel se probudit, bolela ho hlava, motala se mu, měl vyprahlá ústa, a navíc zjistil, že se nachází v úplně tmě.
„Haló?“ zkusil to slabým hlasem.
„Soijiro, jsi v pořádku?“ ten hlas zprvu nepoznal.
„Ano, jen mě bolí hlava a mám žízeň. Kde to jsme?“
„Nevím, ale jsme ve starém vězení, víc toho nevím.“ Ozvala se Neko.
„Proč jsme tady?“ chtěl vědět mladík.
„No, jsem tady déle, takže jsem měla možnost o tom přemýšlet, a došla jsem k závěru, že jsme rukojmí, aby mohli dostat Naruta a Itachiho, jsme vlastně past, přijdou a budou je chtít zabít.“ Vysvětlila Neko.
„A só, ale proč zrovna nás?“
„Protože jsme těm dvěma nejblíže, já jsem Itachiho snoubenka a ty skoro Narutův syn. Byli jsme jasná volba. Jen se mi ještě nepodařilo vypátrat, kdo nás nechal unést, ale mám dva typy. Jeden je Madara a druhý jeho největší rival, vůdce Likvidátorů. Vždycky mezi sebou soupeří, ale Naruto, jako Přízrak, vždy díky štěstí vyhraje.“ Ujasnila Neko.
„A só, to by mě nenapadlo, že zase budu muset být zachraňovaný.“
„To si nevybereš, ale neboj, dala jsem svým vysílačem signál, že jsem v nebezpečí, jak mi vzali zbraně a doplňky, nevzali mi ho, protože vypadá neškodně. Jen vysílá nízkofrekvenční impulzy, které zachytí jen další přijímač na stejné úrovni, ty máme všichni, jsou jediného druhu. Základní naše výbava. Měli by vědět, že jsem v maléru. Nevím, kde jsme, ale odhaduji, ale velice hrubě, že do pár hodin by tady měli být.“ Klidnila ho Konan. Měli štěstí, že byli ve stejné cele.
„To mi stačí.“

Za půl hodiny

„Tak už jste oba vzhůru? To je dobře, půjdeme se někam projít.“ Pak udělal místo svým vojákům, ti jim svázali necitelně ruce. Pak je ne zrovna jemně postavili a rychlou chůzí je před sebou strkali.
Došli na takové zajímavé místo, kde stála obrovská klec, s asi pětadvaceti rapami. Konan si myslela, že všechny byly na svobodě, ale to se spletla, Madara jich měl ještě dostatek. Víc, než by si byla schopná představit.
Byla celkem vyděšená, bála se, že to nestihnou včas. Měla zlé, ale opravdu zlé tušení. Které nabývalo na intenzitě a pořád rostlo.
Soijiro sice byl také paralyzován strachem, ale ne tolik. Jeho zvířecí instinkt mu radil, aby zachoval chladnou hlavu. Bude jí potřebovat.
„Vítejte, v mém dalším království, já vím, že nejsem moc dobrý hostitel, ale omluvte, takové návštěvy tu nemám moc často.“
„Proč nás rovnou nezabiješ?“ Konan se odhodlala promluvit.
„Á správná otázka, ale na ní je ještě čas, mám pro vás totiž velmi jasnou odpověď. Ale k ní až později. Teď vám vysvětlím, proč zrovna vy. Ovšem nebude se vám to líbit, ale jak na vás koukám, vám se i tohle moc nelíbí, že?“ Madara se choval jako malé dítě, které se rozhoduje, zdali si hračky ponechat, nebo je nechat svému osudu. Opravdu se z něho stával šílenec.
„To my víme, že jsme rukojmí, že chceš nalákat Černého havrana a Přízrak. Má to jeden háček, i když přijdou, nikdy je nezabiješ, oni jsou…“
„Zavřete jí pusu!“ pak byla slyšet tupá a tvrdá rána, to jí jeden voják praštil do hlavy, ale tak silně a nešťastně, že jí zlomil dolní čelist. „Přivažte jí, nad výběh.“ Z toho Soijirovi přeběhl mráz po zádech, tušil, co se stane. Ať přemýšlel, jak chtěl, nemohl na nic přijít. Mysli, mysli, co by teď udělal Naruto-sama? No tak, něco musím vymyslet! Jinak je po nás! Řvala jeho mysl, jenže plán byl v nedohlednu, musel se dívat, jak je jeho kamarádka, pověšena hlavou dolů, a pomalu spouštěna nad krvelačné bestie, které nebyly jako v té Základně. Ne, oni byly jiná třída, když šlo o potravu, byly schopné zabít i vlastního člena, v nelítostném zápase, který obvykle končil smrtí obou aktérů.
„Tak to je klid, a ty, mladíku, mi pověz, co bys byl ochoten obětovat, aby tvoje kamarádka přežila?“ zajímal se Madara.
„Prosím?“ děsila ho představa, že…
„Dal jsem ti jednoduchou otázku, co bys byl ochoten obětovat, klidně i život, abys zachránil její život? Velice prosté. Volba je na tobě, ale čas máš, dejme tomu dvanáct minut? Ber nebo nech být, a abys viděl, že jsem velkorysý, dám ti třetí možnost, pokud se nerozhodneš, zemřete oba, co ty na to? Je to fér?“

Naruto a Itachi byli ochromeni strachem, protože přijímač zachytil Nekoino vysílání.
„To je špatné, musíme jednat, a to okamžitě.“
„Máš pravdu, kdo ještě půjde?“ zajímal se Itachi.
„Tak volní jsou Expert a Sagi, Loutkáře a Doktora necháme pracovat a Tsuki je na misi. Ostatní do toho nehodlám zatahovat.“ Rozhodl se Naruto.
„Dobře, svolám je, za hodinu vyrážíme?“
„Ne, za čtvrt!“ Naruto měl podivné tušení, nedokázal se ho zbavit. Prostě to nešlo. Ale věděl, co už udělá s Madarou… velmi pomalu ho zabije.
Jak také řekl, za patnáct minut vyrážela čtveřice mužů, po zuby ozbrojení. Právě v ten moment, muži na rozkaz Madary, přivazovali Konan nad výběh… Jen museli spěchat. Sanado jim dal malý přenosný přijímač, aby byli neustále v kontaktu s Konaniním vysílačem. A mohli se podle toho pohybovat. Její polohu znali. O tuto starost měli méně.
Pomoc byla na cestě…

„Tak jak se rozhodneš? Zbývá ti asi ještě sedm minut. Jistě si říkáš, že: ,Kdy se, už konečně objeví? Kde je? Už tu měl být, a jako správný bojovník, měl zde rozsévat zkázu!‘ Je to tak? Nemám pravdu?“
Madara zcela jasně odhadl jeho myšlenky, které se pořád motaly kolem záchrany Neko.
„V něčem máte pravdu, ano. Ale až přijde, to zase vy, nebudete rád, budete zase prchat, nemám pravdu?“ to Soijiro uhodil hřebík na hlavičku.
„Nebuď drzý!“ řekl jeden z posledních, kteří přežili výbuch a masakr Dvojky. Tohle byla Shiova Jednička, kterou Madara za velkých ztrát dobil. Teď měl k dispozici už jen tři Hebi vojáky, další dva padli při dobití. Jenže byli to ti opravdu nejlepší. Jak to řekl, dal také velkou ránu Soijirovi, ale jemu to skoro nic neudělalo, měl díky svému původu, kosti a kůži daleko tvrdší a odolnější.
„No, nebylo to nutné, ale děkuji.“ Voják se uklonil. „Abychom, přikročili k tomu, co se má stát. Jak ses rozhodl? Sice máš ještě čas, ale čtyři minuty jsou krátká doba.“
Soijiro zarytě mlčel, už se mu v hlavě rýsoval plán. Jenže riskantní a hodně děravý.
„Jen povídej, vybral sis? Nebo tě mám donutit?“ pokynul rukou, aby elektrickým šokem, který probral Neko, sledoval její další sestupný pád mezi ty bestie, které ucítily zápach krve. Protože Neko měla natržený ret. Neko bolest skoro necítila, bylo to jen lehké mravenčení. I to stačilo, aby se probrala.
Konan netušila kde je, ale bolela ji hlava, z toho přítoku krve. Pak s hrůzou poznala, kde se nachází. Byla to pro ni noční můra.
„Ty hajzle, za to tě Itachi dostane!“ Konan z té hrůzy přicházela o rozum. Byla paralyzována, náhle se jí do krve nahrnul adrenalin. Strachu se bránila, ale nemohla mu vzdorovat dlouho. Každý podlehne.
„Konan! Je mi to líto!“ Soijiro měl slzy na krajíčku.
„Chlapi, přece nebrečí.“ Usmála se na něj Konan, ještě poměrně zdravou myslí, kterou se snažila zachovat.
„Já vím,“ podařilo se mu ty slzy jedním pokusem setřít, a stala se podivná věc, provaz povoloval… zjistil to, až když mohl s rukama volněji pohybovat.
„Čas vypršel, jak se rozhodneš?“
„Moje odpověď je…“

Naruto, Itachi, Expert a Sagi spěchali, jak jen to šlo, už byli skoro tam, jen ještě půl kilometru, což zdolali za neuvěřitelně krátkou dobu. Neobtěžovali se zatajováním své přítomnosti, rovnou vběhli hlavním vchodem, rozsévali smrt, ze svých zbraní, aby nebyli hluční, používali shurikeny a kunaie, které si následně brali ze zabodnutých krků… po uvolnění pak krev volně vytékala, ale jim to bylo jedno, byli mrtví.
Záchrana se blíží…
Stihneme to včas? To byla jediná jejich myšlenka, která jim běhala hlavou.
„Musíme!“ ujišťoval se Naruto, byli jen pět podlaží od místa, kde byl výběh.

Dole nic nebylo slyšet.
„Já čekám!“
„Moje odpověď je nic!“
„Fajn, jak myslíš!“ pokynul rukou Madara. Druhý voják stiskl tlačítko na rychlejší odvíjení. Neko teď vzduchem klouzala rychleji a rychleji. Až byla jen metr od tlam rap. Konan už cítila jejich smrdutý dech. Byla v šoku, hrůza se dostala na hranici. Už jí všechno bylo jedno, největší strach jí dělal, kdo se postará o Itachiho? Už ho neuvidím, a taková lehká mise to byla. Už ho slyším, jak si stěžuje, že jsem zase nesplnila, tak lehkou misi, ale hlavní bude, že se Soijiro zachrání. Miluji tě, Itachi. Běželo jí v hlavě.
„Mladíku, vyřiď Itachimu, že jsem ho milovala.“ To byly poslední slova, co vyřkla. Protože voják spustil další navíjení a to rozhodlo, rapy už mohli na svoji kořist. Soijiro byl jako v transu, sledoval to krvavou podívanou, kde jí rapy trhaly kusy masa.
První kousnutí jí okamžitě roztříštilo lebku, jako když rozbijete kokosový ořech. Zemřela, aniž by pocítila jakoukoli bolest, i když její poslední myšlenka patřila Itachimu.
Pak se rapy mohly zbláznit, když pocítily přítomnost krve. Dvě rapy se do sebe pustily, tím daly možnost dalším, aby se najedly. Byla to krutá podívaná, zvlášť pro mladíka, který Neko miloval, jako svoji matku. Byla tak hodná, milá, chtěla jen žít, ale nebylo jí to déle dopřáno. Jak já tě nenávidím!
„Ty hajzle! Jak si mohl? Vždyť jsi zabil rukojmí!“
„A co na tom? Nikdy jsem neřekl, že vás vrátím. Navíc jsem zjistil, že živé rukojmí není k užitku. Sice přiláká, ale může být zachráněno! A proto, abych je ještě víc přilákal, tak tě nechám se dívat, jak ti pojídají části tvého těla.“ Voják jen kývl, surově postavil Soijira na nohy, vzal ho k menší gilotině, ruku mu dal na špalek. Soijiro se nebál bolesti, věděl, že je to maličkost, proti tomu, co bylo způsobeno Konan.
Ostří jen švihlo… a Soijiro nelidsky zařval. Bylo to něco jako vytí.

Přijímač náhle přestal dostávat signál. Tady Naruto a ostatní poznali, že je zle, musí si pospíšit, ještě půl poschodí.
Za pět minut se probojovali, až k výběhu, nejdříve si obhlídli situaci. Pak uviděli něco, co nechtěli. Spatřili pravé peklo…

Voják právě házel Soijirovu ruku do výběhu, kde ještě rapy hodovaly na Neko. Z ní pomalu nic nezbylo…
„Parchante, ale za to, že jsi jí zabil a mě, tě Naruto a Itachi uštvou k smrti!“
„Poopravil bych tě, tebe jsem ještě nezabil. A neuštvou, protože jsem chytřejší a mocnější! Navíc jse…“ přerušila ho série velkých, či malých explozí, jak vybuchovaly různé části základny. Základna se řítila do zkázy… a v té zkáze se objevili Přízrak, Černý havran, Expert a Sagi, jako bohové pomsty.
„Madaro, já tě tentokrát zabiju!“ řval Itachi, když poznal, jak Neko zemřela. Teď ho poháněla touha po pomstě a hluboká nenávist! Slzy nevnímal.
Naruto se vydal na pomoc Soijirovi a dva další se rozhodli, že ostatním vojákům pěkně zatopí!
Bude to krvavá bitva, která skončí jedině smrtí, a Itachi se postará o to, aby to byla Madarova smrt! Lásko, pomstím tě! O to se neboj, vím, že si mě milovala! Já tebe také, budeš mi chybět. Myslel si Itachi, přišli pozdě, jen o pár chvil dorazit dříve a mohla být zachráněna! Toho nejvíc štvalo, že nemusela zemřít! Postará se, aby její smrt nebyla zbytečná! To si sám přísahal. Konec konců byl Madara jeho vzdáleným příbuzným. O to to bylo horší!