První člověk, kterýho fakt nesnáším 10 - Trhy

10 – Trhy

Trhy byly velkolepé. Že budou v takovém rozsahu jsem opravdu netušila. Nebyla ulice, v které by se obyvatelé hlasitě neveselili, nezpívali a netancovali. Davy byly rozjásané a rozdivočené, malé děti si hráli na hoňku a i dospělí chtěli uniknout každodenním povinnostem. Jelikož Sasuke prohlásil, že na trhy nejde ani za nic, zvlášť se mnou, šli jsme jen mi tři. Kakashi-sensei byl kdesi v trapu a ani nám moc nechyběl. Stejně by tu působil poněkud nepatřičně, kdyby tu stál uprostřed ulice s knihou v ruce a ostatní kolem něj skotačili. Ráda jsem chodila po trhách, jen se koukat a čerpat dovádivou atmosféru.

„Co si udělat nakupovací den?“

Řekla znenadání Sakura a mile se usmála.

„Jasně, celé si to tu projdem a nakoupíme tunu zbytečností.“ Obě jsme se rozesmály a potom koukly na Naruta.

„No já rozhodně nejsem holka. Jdu na rámen.“ A vycouval do vedlejší uličky. My dvě jsme se vesele zapojili do místních radovánek a prolézali jsme stánky.

Přestalo nás to bavit až večer. Já jsem si nakonec po pečlivém uvážení koupila kabátek. Byl kraťoučký, sotva pod …..ehm… hrudník a byl bílý s černým lemem na rukávech. Díky výstřihu do V mi krásně vyniknul přívěsek na řetízku a i Sakura musela uznat, že mi sluší. Ona si nekoupila nic moc. Jenom hromadu lahviček, které obsahovaly nějaké smrady. Když jsem se jí u stánku ptala, co to je, odpověděla, že nějaké bylinky s léčebnými účinky, takže nic pro mě. Jediné, co jsem z medicíny zvládla bylo obvázat pruhem látku ruku nebo nohu, nebo nějaké to zranění způsobit.

Spali jsme v hotelu. U večeře byl klid a kromě zvuků, jako žvejkání, mlaskání a cinkání talířů panovalo ticho a když jsme se rozešli do pokojů (Byly rozdělené na mužský a dámský), unaveně jsem padla do postele a hned usnula.
Ráno, když jsem se probrala (A to nejsem žádný lenoch, jako třeba Naruto, kterého musela jít Sakura o dvě hodiny později probudit pěstně) , byl sensei zase v trapu a protože bylo ještě brzo na snídani, vyšla jsem ven na terasu. Docela mě překvapilo, že na ní seděl Sasuke. Nechtěla jsem ho rušit ( dobrá, nechtěla jsem, aby svýma řečma rušil on mě), a tak jsem se odloudala pryč z hotelu. Ráno byl ve městě celkem klid. Malé děti ještě spaly a proto jediní lidé, kteří se na ulici nacházeli byli stánkaři. Museli vstát dřív, aby stihli vyrovnat zboží na pulty, než se lenoši vzbudí.

Jeden z mužů vykřikl. Bylo to slyšet až moc, když teď byly ulice jako vymetené.

„Au. Né, zloděj. Zloděj.“

Křičel starý muž.

„Pane, nestalo se vám nic?“ Doběhla jsem k němu, ale on mi jen záporně zakýval hlavou na odpověď.

„Sebral mi celou tržbu. Támhle utíká a já už jsem starý. Nedohoním ho.“
Naříkal děda a ukazoval prstem do ulic.

„Bez obav.“

Křikla jsem k němu, jelikož už jsem běžela za tím klukem, co sebral dědovi tržbu. Byl docela rychlý. Musela jsem pořádně máknout.

„Kage Bunsin ni Jutsu.“

Pět mích klonů kluka obklíčilo a on si pěvně přitiskl k tělu starou koženou brašnu.

„Tak vydáš to po dobrém, nebo po zlém.“
„Ani tak, ani tak.“

Kluk se zase dal do běhu, ale můj klon ho chytil za límec a druhý mu dal pěstí. Stejně brašnu nepustil. Hm, je docela vytrvalý, i když už ho mám v hrsti. Nakonec ho jen stačilo trochu poučit (násilně) a ještě odkýval, že už to nikdy neudělá. Pustila jsem ho, taky co s ním. Nemohl být o moc starší než já.

Pomalým krokem jsem se vracela k dědovi. Ten seděl ve svém stánku jako hromádka neštěstí a koukal do země. Když mě však spatřil i s jeho brašnou v ruce, rozzářil se mu obličej zašlý věkem.

„Mnohokrát vám děkuji, ani nevím, jak se vám odvděčit….“

Blekotal i přes to, že jsem ho několikrát ujistila, že je to v pořádku, hrabal cosi pod pultem. „A, tady to je.“ Vtiskl mi něco do dlaně. Když jsem ji otevřela, spatřila jsem dvě mince pro štěstí na kožené šňůrce.

„Jé, děkuju. Tak.... nashledanou.“

Jejda, už je docela pozdě. Měla bych se vrátit na snídani.
U snídaně už byli všichni až na mě, včetně senseie a Naruta. Pozorovala jsem, jak si hladí velkou bouli na hlavě a Sakuru, jak spokojeně srká čaj. Všechno bylo v nejlepším pořádku.
Po snídani byl nejvyšší čas, abychom vyzvedli manželku f.p. a vyrazili na cestu. Sensei nám totiž u snídaně pověděl, že chce žena f.p. vyrazit dřív. Cestou k domu feudálního pána jsem podala Narutovi jednu z mincí, kterou jsem dostala od dědy za své hrdinské služby . Tázavě se na mě podíval, ale potom se usmál a strčil si ji do kapsy. No, a teď už byl opravdu nejvyšší čas vyrazit. …