Zkáza Zelené lilie 24 - Krotitel šelem

„Ale Orochimaru už mrtvý je a to ty jistě víš!“
Bylo bláhové doufat, že mu tento nepatrný detail unikne. Zrovna jemu.
„Vím,“ připustila jsem klidně, „ale to, že Uchiha Sasuke zničil jeho schránku neznamená, že s ním zemřela i jeho, ehm… Ideologie.“ Naštěstí mě napadlo to správné slovo včas a pomlka nebyla nijak podezřelá.
Tohle byla jediná část příběhu, kdy jsem neměla v úmyslu říct mu pravdu, alespoň tedy ne celou.
„Chceš snad vyhladit všechny jeho následovatele? A v tomhle stavu?“
„Sám jsi před chvílí řekl, že nejsem hloupá. Tak co myslíš?“
„O co ti teda jde?“ sykl a z jeho hlasu byl znát náznak netrpělivosti.
„O pomstu? O spravedlnost? O zadostiučinění? Docela se to nabízí, že? Ale nejde mi ani o jednu z těch věcí.“
„Už zase si se mnou hraješ, Mirai,“ pronesl varovně.
Zadívala jsem se na svitek, který stále ještě držel v ruce. Můj pohled mu neunikl a o to více jej sevřel v dlani. Jeho gesto bylo výmluvné a docela mě popudilo.
„Mám právo, to vidět.“
„Právo?“ povytáhl obočí, „Vážně si myslíš, že…“
„Ukaž mi to,“ skočila jsem mu do řeči chladně, „a já ti řeknu, proč jsem napadla tvou vesnici.“
Přimhouřil oko a na vteřinku o tom zapřemýšlel, nakonec mi velice neochotně svitek podával. Už jsem věděla, co čekat od Ippondachiho kreseb a pokud onen králík v kleci skutečně představoval mé útlé dětství, bylo velmi pravděpodobné, že se na tomto druhém svitku pokusil zachytit mé nejtemnější chvíle. Chvějící se rukou jsem jej pomalu rozmotávala a plně si vědoma Kakashiho upřeného pohledu jsem na kresbě spočinula zrakem. Měla jsem pocit, jako by mě někdo udeřil do hrudi, jak jsem nemohla popadnout dech. Čelist mi poklesla a ruce se chvěly mnohem znatelněji. Nevěřícně jsem zírala na zkrvaveného tygra, který vypadal jako by chtěl vyskočit ze svitku a rozsápat na kousky toho, jenž si ho prohlíží. Jeho nepříčetný výraz byl tak věrohodný a ostré zuby tolik hrozivé, že jsem měla chuť ten příšerný výjev roztrhat a zahodit. Trefil se! On mě opravdu dokázal prohlédnout. Ale jak? Byl opravdu tak vnímavý? A proč tedy přede mnou neutíkal a naopak se mnou dobrovolně trávil svůj čas? Myslel si, že zraněná jsem méně nebezpečná? Nebo…
„Čí je to ruka?“ vytrhla mě otázka z myšlenek.
„Cože?“
„Ta ruka, komu patří? Máš tušení?“
Nechápala jsem. Ta obrovská tlapa, která jako by vystupovala ze svitku, byla samozřejmě děsivého tygra. S velkým sebezapřením jsem si obraz prohlédla bedlivěji a zarazila jsem se, když jsem si všimla něčeho podivného kolem krku šelmy. Když jsem přejížděla zrakem po zakrváceném řetězu, který z toho vycházel, nebylo pochyb o tom, že je to vodítko, které na konci pevně svírala ruka, na níž se ptal.
„Jiraiya…“ uklouzlo mi.
„Jiraiya-sama,“ opakoval se zaujetím, ale já mu nevěnovala pozornost.
Dál jsem zírala s do široka rozevřenýma očima na ruku, která vypadala jako by bránila tygrovi opravdu vyskočit. Po chvíli už jako by byla na svitku jen ona a po tváři se mi rozlil drobný, leč patrný úsměv.
„Copak vy jste se ještě někdy… Aha, vždyť jsi sama říkala, že Jiraiya ti později svěřil, jak na něj tvá matka působila. Jistě, mělo mi to dojít dřív,“ mumlal si pro sebe, ale já v hlavě měla pouze svého strýčka.
„Snad sis nemyslel, že se mě nikdy nikdo nepokoušel zadržet. Že za mnou nikdy neposlali nějaké shinobi, aby mě polapili nebo zlikvidovali. Jejich problém byl ovšem v tom, že nikdo nevěděl, kdo vlastně jsem a co přesně dokážu, protože…“
„Nebylo mnoho svědků, že? A jedním z těch pronásledovatelů byl i Jiraiya-sama?“
„Dá se to tak říct. Zřejmě ho ale nikdo přímo nenajal na polapení Zelené Lilie, ale, podle toho co jsem pochopila, měl ukončit řádění netvora v kraji. Až později si uvědomil, která stvůra je onen netvor, netušil však, že jsem to já.“
„To muselo být milé setkání.“
Pousmála jsem se nad jeho sarkasmem a pokračovala: „Vystopoval mě a nečekaně napadl, ale těsně před tím než mi mohl dát osudnou ránu svým Rasenganem se zarazil. To když mi pohlédl do očí. Využila jsem toho a ustoupila od něj na uctivou vzdálenost. Nebyla jsem si jistá, zda mě nezabil proto, že si uvědomil, že jsem ještě dítě nebo proto, že mě poznal. Nechtěla jsem riskovat a oslovila ho.“
„Jako strýčka Jiraiyu?“
„Ano. Jeho šokovanou tvář vidím do teď a jeho obličej pokroucen znechucením, odporem a vztekem, který následně vystřídal šok, mě občas strašívá ve snech. Tenhle výraz ovšem patřil Orochimarovi ne mě. Dalo mu docela práci přesvědčit mě, abych s ním šla. Přece jen i on mě opustil a nechal na pospas otci a já už prostě nevěřila nikomu. Ale nakonec se mu to podařilo. Ukryl mě v lese a nosil mi jídlo, neustále ke mně promlouval milým a vlídným hlasem a opatrně se vyptával na mou minulost. Dělal to chytře, nenápadně tak, abych se nerozčílila. Drobné náznaky mu stačily, aby si vše poskládal, jelikož spousta věcí mu už byla přece jasná. A taky on mi vyprávěl detaily, které jsem neznala nebo jako malé dítě si prostě nepamatovala. To díky němu jsem ti teď mohla říct svůj příběh tak detailně.“
Kakashi pokýval hlavou a bylo znát, že další nejasnost, která ho trápila, je vyřešena.
„Občas jsem na strýčkovi pozorovala jeho bezradnost. Nemohl se rozhodnout, co se mnou udělá. Zabít mě očividně nedokázal a kdyby mě odevzdal spravedlnosti, bylo by to stejné, jako by mě zabil on. Rozhodl se pokračovat v mém výcviku.“
„Cože?“
„Orochimaru už mi před tím vysvětlil, co je to chakra a učil mě základní manipulaci s ní. Jiraiya se rozhodl, že když mě naučí efektivněji a lépe ovládat svou chakru, třeba už nebudu nebezpečná.“
„Jistou logiku to má…“
„Učil mě koncentraci a já se opravdu cítila klidněji. Později mě učil i pár obraných technik, abych v případě ohrožení nemusela sáhnout po své pravé síle. Dokonce mi koupil první oblečení, jímž mohla proudit má větrná chakra. Byla na něm taky zelená lilie,“ sklouzla jsem pohledem na květ, který zdobil dolní okraj mého světlého topu, „Když jsem ji tenkrát uviděla, málem jsem se neovládla, ale Jiraiya mě uměl svými řečmi zkrotit a vysvětlil mi, že to není znak monstra, ale ženy, která mě nadevše milovala a ať ji s hrdostí nosím.“
„Zkrotit, to docela sedí,“ poznamenal a upřel pohled na svitek v mé ruce.
„Ano, uměl to se mnou.“
„Ale evidentně s tebou nezůstal na vždy.“
„Evidentně… Jednoho dne udělal velkou chybu. Mluvili jsme spolu o Tsunade a já mu svěřila, co jsem slyšela tenkrát, když jsem se vrátila z toho lesa, jak tolik křičela na otce. A on mi to vysvětlil…“ rázem jsem zmlkla.
Kakashi mi dal chvíli na uklidněnou, zřejmě už poznal, kdy je vhodné mě nepopohánět a já mu za to byla i vděčná.
„Tsunade totiž jako vynikající lékařský ninja dokázala na lidském těle najít změny, kterých by si jinak nikdo nevšiml. Přišla na to, jak manipuluje Orochimaru s mou matkou a možná i se mnou a svěřila to Jiraiyovi. První se dohodli, že mu domluví a Tsunade se za ním rozjela. Když ale přijela, byl se mnou na našem výletě a když se vrátil nesl mě v bezvědomí v náručí. Tetička mu sdělila, co si o tom všem myslí a řekla mu, aby nás nechal na pokoji nebo že ho zabije. Bylo to od ní hrozně bláhové, ale ještě pořád ho považovala za svého přítele a opravdu věřila, že výhrůžky budou stačit. On ale nechtěl riskovat přímý konflikt se sanniny a rozhodl se uspíšit svůj plán a hned druhého dne…“
„Chápu,“ přerušil mě, abych to nemusela vyslovit znovu.
„V tu chvíli mi došlo, že kdyby ho Tsunade nevyprovokovala, možná by celá situace mohla dopadnout jinak. To ona mohla za smrt mé matky.“
„Ale, Mirai, to přece…“
„Když mi to Jiraiya řekl, byla jsem přesvědčena o tom, že za to opravdu může ona a neudržela jsem se. Strýček naštěstí věděl, že má koncentrovat chakru na svém těle a měl jí dostatek na to, aby přežil a já jsem utekla. Ale ještě předtím jsem mu stačila říct, že Tsunade mi za to zaplatí.“
„To proto jsi přišla? Zničit vesnici když je teď Hokage?“
„Ne, tak to mělo jenom vypadat. Je pravda, že tu velkou chybu, kterou udělala, jí nemůžu zapomenout a pořád věřím tomu, že to vše mohlo dopadnout jinak. Ale měla jsem spoustu času o tom přemýšlet, a teď vím, že to neudělala schválně, opravdu ji na nás záleželo a když jsem ji teď po letech opět viděla, její pohled mi to jen dokázal.“
„Tak proč jsi teda…?“
„Když jsem opustila Jiraiyu, stáhla jsem se. Změnil mě a ukázal mi, jak se alespoň trochu ovládnout. Nikde jsem se nezdržela příliš dlouho ve strachu z toho, že by mě otec vystopoval a také tak trochu ze strachu, abych přece jen někomu neublížila. Žila jsem osamělý, ale docela vyrovnaný život. Až do nedávna, kdy mě konečně našel.“
„Orochimaru? Vždyť to už musel být…“
„Řekněme, že to byl někdo hodně blízce obeznámen z celou mou podstatou, někdo kdo je otci až neuvěřitelně blízký. Jenom mi chladně oznámil, že je má sestra naživu a že jestli chci někdy spatřit jediné, co mi po matce zbylo, tak se opět stanu tou zbraní a první, na co zaútočím, bude Konoha. Nemohla jsem odmítnou, ale nechtěla jsem to ani udělat. Rozhodla jsem se tedy přijít do Konohy a společně s Tsunade, bude-li ochotná, na něco přijít. A ona byla ochotná, protože stejně jako Jiraiya…“
„Tě nedokázala zabít. Dala tě dokonce ke mně do týmu, abys byla pod dohledem Sharinganu. Začíná to dávat smysl. Ale proč jsi nakonec opravdu zaútočila? To tě někdo dohnal do kouta tím dopisem, který jsi dostala do nemocnice? Ano, vím o něm,“ předběhl mě chladně a rovnou odpověděl na otázku, jenž se mi kradla z úst.
„Ne, tím dopisem mě dohnal jedině k tomu, abych se mu vzepřela. Rozhodla jsem se, že raději půjdu svou sestru zachránit než ničit další lidské životy, když ani nemám důkaz, že ji potom dostanu zpět. Šla jsem to zrovna sdělit Tsunade, ale na odpor už bylo prostě pozdě.“
„Jak to myslíš?“
„Cítila jsem, jak se stávám citově labilní a věděla jsem, že není příliš bezpečné v Konoze déle setrvávat. Pocity, kterým jsem se dlouho bránila mě začínaly ovládat a já nechtěla nic riskovat. Jenomže si to nejspíš nějak uvědomil i on a poslal Tsunade tajně pár fotografií. Byla na nich moje sestra a byla mrtvá!“
Neměla jsem v úmyslu říkat mu nic o tom, kým doopravdy má sestřička je, ani to, jak mě otec oklamal. Stačilo, aby pochopil, co bylo mým spouštěcím mechanismem.
„Byla to past. Věděl, že se neudržím, já jsem nechtěla… Opravdu jsem…“
Přistoupil ke mně blíž a jemně se zeptal: „Jaké pocity tě ovládly? Zášť k Tsunade-sama nebo…?“ zarazil se.
Ucítili jsme to oba téměř ve stejnou chvíli. Dva muži se řítili přímo k nám.