Dělám to pro tebe, bráško

Ten večer nebylo na obloze žádného mraku, který by zakrýval krásu hvězd jejichž záře dopadala na okolní budovy a tvořila tak temné stíny.
Všichni už spali. V žádném okně se již nesvítilo. Hluboko po půlnoci bylo stále cítit příjemné teplo. Byla to ta noc, kdy nebyla zima a mohli jste spát pod širým nebem bez obav z kdejakého nastydnutí.
Řeka líně zurčela. Většinou tenhle zvuk poslouchal, když chtěl usnout. Tentokrát přemýšlel o své nadcházející úloze. Snažil se tok myšlenek smýt příjemným zvukem, který vydávala řeka, když v tom ucítil pohyb za svými zády.
„Itachi,“ zvedl Shisui na pozdrav ruku. „proč jsi mě chtěl vidět v tuhle hodinu? Co se stalo?“
Byl pro něj jako starší bratr. Tolik mu pomohl, když to nejvíc potřeboval. Dalo by se říct, že ho miloval jako svého bratra. Věděl, že i on to cítí stejně. Jako svého bratra…
„Bratříčku,“ vyskočil Itachi na nohy. „je tu něco s čím mi můžeš pomoci jenom ty,“ pověděl skoro šeptem. Stále se vyhýbal očnímu kontaktu. Raději zíral do země.
„V čem je problém?“ zeptal se Shisui.
Itachi pomalu přistoupil ke svému příteli: „Bojím se,“ řekl roztřeseným hlasem.
Shisui chytl Itachiho za ramena a snažil se zachytit jeho pohled: „Co se děje?“
„Jsi pro mě jako bratr,“ zašeptal. „ale pouze jako!“
Konečně zachytil jeho pohled. Z očí přeměněných do Sharinganu stékaly slzy.
„Promiň bratříčku,“ zavyl Itachi a bodl. Už nebylo cesty zpět. Cítil jak mu krev jeho nejlepšího přítele stéká po rukách. Každá vteřina to dělala horší a horší. Neviditelná ruka mu právě trhala jeden orgán za druhým. Cítil v hlavě hrozný řev.
Shisui naposledy vydechl. Itachi dostal konečně odvahu podívat se mu do očí. Poslední jiskřičky života vyprchaly. V odrazu očí bez života zachytil svůj odraz: „Mangekyou Sharingan!“ pomyslel si. „Přece je to pravda,“ padl na kolena vedle ležícího těla a začal se dávit. Slzy mu dopadaly na krví zbrocené ruce.
Konečně se mu podařilo vstát. Rozběhl se proti stromu do kterého vší silou praštil. Klouby zahořely bolestí, kterou hned přebyla bolest duševní.
„Sasuke,“ zaťal Itachi pěsti a pomalu přešel k tělu a utřel si uslzený obličej. „musí to vypadat jako nehoda,“ pomyslel si.
Poslední úpravy byly dokončeny. Tělo pomalu klesalo pod hladinu bublající řeky. Nikdo nic neviděl, nemůže se nic stát. Teď spustil do pohybu něco tak velkého co už nemůže zastavit. Uběhla snad hodina, kdy bez jakékoliv myšlenky prázdně zíral na místo, kde zmizel Shisui.
Otřel si pláčem zarudlé oči a vyrazil pomalu domů. Svit měsíce mu ukazoval cestu. Všichni ve vesnici spali.
„Já ho zabil!“ zařval ve svém nitru a musel se opřít o nedalekou zeď se znaky klanu Uchiha. „Proč jsem to udělal?“ pozvedl ruce, které si důkladně umyl v řece. „Toho mě žádná voda nezbaví,“ udělal krok v před. „Srdce mi to rve na kusy. Nejraději bych se zabil,“ pokračoval v chmurných myšlenkách. „Proč taky ne? Nebyla by smrt osvobozením? Dosáhl bych konečně klidu,“ pomalu začal šahat po kunai, když v tom, ani by si to uvědomil, došel před dveře svého bratra. Zachmuřený výraz obličeje vystřídal úsměv. Ruka se svezla podél těla a úplně zapomněla na nějaký nůž.
„Sasuke,“ zašeptal s úsměvem na tváři, když pozoroval svého mladšího bratra jak nerušeně spí. „dělám to pro tebe, bráško,“ v dálce začalo pomalu svítat.