Milovat Jinchuurikiho: 12- Kde je dobro?

Naruto něco vztekle zavrčel, spíš pro sebe, než pro ostatní v místnosti. Jeho mozek pracoval na plné obrátky, prokoukli nás?
Celé několika měsíční pracování bylo na houby. Postupně jeden po tuhém, všechny plány se obracely v prach. Bolestivě se chytil za hlavu. Ta palčivá bolest se objevovala znovu a stále častěji. Jak se v tomhle mám soustředit?!

Téměř nikdo toto zakolísání nezaznamenal, vypadalo to, že Vůdce silně přemýšlí nad dalším postupem.
Pomsti se.
Nebuď hlupák.
Srovnej Konohu se zemí dřív, než tak oni něco najdou.
Pod zemí, hluboko.
Jeho kosti.
S ním… budou silní.

Zmateně se ohlédl kolem sebe. Členové jej pozorovali, všichni do jednoho však mlčeli. Ten hlas, zněl v jeho hlavě. Znal ho, jen si nemohl vzpomenout odkud.
Jeho paměť sahala jen do okamžiku, kdy se probudil na mezi, s hlubokým čerstvým šrámem na hrudi. Kůže už trošku srůstala. Bylo to divné, vždyť ještě před chvílí tolik krvácel.

Déja vu zmizelo, tak rychle, jako přišlo. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Emi se na něj upřeně dívala a čekala pokyny. Rozhodl se uposlechnout radu hlasu a vydal pokyn k všeobecné mobilizaci. Současně dal sepsat několik totožných zpráv, které odeslal těmi nejrychlejšími poštovními orly, svým spojencům- Kágům vesnic.

Konečně to přišlo.

Konoha se otřásala od nápory útoků. Kdysi úrodná zem, byla udusána utíkajícími lidmi. Všude to páchlo po spálené trávě. Několik stromů hořelo, jiné se vyvracely, jak jejich kořenový systém nebyl schopen vydržet nápor větru, způsobeného sadami výbuchů. Nad troskami města se vznášel obrovský bílý pták z jehož mohutného hřbetu shlížel dolů pohledný blonďatý ninja, v černém plášti s rudými mráčky.
Jestli se už brzy neukážou, dojde mi jíl, pomyslel si vztekle.
Zavrávoral když se vyhýbal několika kunaiům, které ne něj vyslali bezradní konožští ninjové. Zahlédl i další záblesky, jak chystali další. Najednou se však pod několika ninji probořila zem a z ní vystoupila velká dřevěná loutka ve tvaru člověka. Z ruky jí vystřelilo několik šípek a ninjové se sesunuli k zemi mrtví. Jed působil perfektně, to nové složení zvýšilo jeho působení na několik sekund, usmál se v duchu Sasori a z očí si odfoukla pramen červených vlasů.
„Pořád stejné dítě,“odfrkl si Deidara a vypustil několik bomb na tým několik mladších ninjů, zřejmě chunninů.
„To že bývala Kohoha nejmocnější vesnicí?! Teď nám nabízí jen svůj odpad, tss, to je pod moji úroveň!“ křikl Sasori na svého parťáka a spolu s loutkou se opět ponořil pod zem. V rukou zformoval malého ptáčka. Do jeho zobáku zastrčil krátký svitek a vypustil jej. Účelem této malé věci nebylo sebezničení, jen doručení bez nehody. Pokud by jej otevřel někdo jiný, než pro koho je určen, zpráva by byla automaticky zničena.
Dei se s úsměvem rozhlédl kolem sebe, jeho část úkolu je téměř hotová.
---------------------
„Pospěšte si!!!“ zakřičel na všechny blonďák vpředu. Běžel hned jako první, několik metrů za ním se hnali jeho partneři. Chvílemi ani nestačili vyrovnávat tempo, které nasadil. Některým to vrtalo hlavou. Jeho chování bylo každou chvíli jiné, jindy si zase protiřečil. Nikdo se ani neodvažoval odhadnout, co skutečného se skrývá za touhle akcí na Konohu. V dálce se rýsovala hlavní brána vesnice, tedy alespoň to, co z ní zůstalo. Za chvilku už doběhli až k hradbám, kde na chvíli zastavili. Všichni se konečně pozvolna nadechli. Ozvalo se několik velkých ran a zvedl se oblak prachu, všichni si instinktivně zakryli obličeje.
----------------------
Na větvičce stromu, těsně pod korunou, přistál bílý ptáček. Nebyl větší než kos, ale přesně to mu vyhovovalo. Seskákal dolů až na rameno sedící postavy. Kolem ní na několika dalších stromech se rozvalovali její kumpáni, což bylo zřejmé pouze podle stejného červenočerného oblečení.
„Je čas!“ oznámila postava ženským hlasem. Na větev vedle ní lehce skočila dalšího štíhlá postava.
„Připravená?“
Postava jen mlčky přikývla, tohle bude zkouška. Pokývla rukou a všechny postavy se rozptýlily a směřovaly směrem k zadní bráně Listové vesnice. Už z dálky slyšeli několik otřesů.
„Doufám, že to ten Deidara nepřehnal,“zachechtal se muž s podivně bílou tváří s různými černými symboly na lícních kostech.
„Doufám, že jo,“zavrčel muž s naopak tváří tmavou, a podivně zelenýma očima.
„Však se o tom za moment přesvědčíme,“přerušila jejich rozhovor Ai. Lezli jí na nervy, předtím i teď. Na další hovory nebyl čas, protože se před nimi objevila polozbořená hradba Konohy.

Dunění několika párů nohou. Zvedání prachu. Pokašlávání. Zvířený prach se usazuje. Konečně je to tady!

Proti sobě stojí dvě znepřátelené organizace. Jeden jinchuuriki. Dva vůdci. Čtyři milující se lidé na opačných stranách. A tisíce nevinných obyvatelů Konohy.

Kde je dobro?