Syn svého otce 02

2.část: Pravda nebo lež?

„Itachi, Uchiha Itachi.“ Řekl a otočil se k nim. Jeho oči již nebyli blankytně modré ale krvavě rudé a v nich měl čtyři sytě černé tečky…

Po těchto dvou slovech a pohledu do jeho očí spadla čelist dokonce i Tsunade, a teď na něj všichni tři zírali s nevěřícným pohledem neschopni jediného slova. První se z transu probral překvapivě Naruto a začal se ho vyptávat.
„Takže ty nám chceš říct, že jsi synem člověka který vyvraždil svůj klan?“ Ptal se nevěřícně Naruto.
Mladík s klidným pohledem a mírným úsměvem ve tváři přikývl na souhlas.
„Opravdu se nám tu snažíš říct, že jsi syn nukuna, který bezcitně pozabíjel své vlastní příbuzné, mučil svého mladšího bratra a přidal se k Akatsuki!?“ Začal na něj rozzuřeně řvát Naruto. Mladík na něj upíral své rudé oči, v nichž se zračil čím dál tím větší vztek a z jeho tváře pomalu mizel klid a vyrovnanost. Každým dalším Narutovým slovem byl jeho pohled víc a víc zuřivější. Sakura si všimla jeho výrazu a snažila se Naruta trochu uklidnit Ten ji však nevnímal, protože konečně našel někoho na kom by si mohl vylít svou zlost, kterou v sobě celá ta léta dusil, a také tak učinil… „Toho parchanta, díky kterému můj nejlepší přítel Sasuke odešel z vesnice, přidal se k Orochimarovi a jeho srdce je nyní zaslepeno nenávistí?? Tohle….“ Nestihl doříct větu, neboť příval jeho urážek již mladík nevydržel a vyrazil k němu. Během mrknutí oka stál před ním a držel ho pevně za triko… Byli oba přibližně stejně vysocí, takže si hleděli zpříma do očí. Vrhali jeden na druhého nenávistné pohledy a v tom spustil mladík svou snůšku urážek na Naruta.
„A co ty o něm vůbec víš? Nevíš nic! Nevíš jaký skutečně byl! Nevíš jak se to skutečně všechno odehrálo! Jsi jen zaslepen tím co ti ostatní navykládali! Narozdíl ode mne nevíš, jak to ve skutečnosti bylo! Ani nevíš jaké skutečnosti ti unikají!“ řval na něj mladík a postupně se uklidňoval tím, jak si na něm vylíval svůj vztek. Když se dostatečně uklidnil a uvědomil si co udělal, rozhlédl se okolo. Sakura stála připravená v bojovém postavení a Tsunade se začala zvedat ze židle, aby je od sebe odtrhla. Pustil proto Naruta, otočil se k němu zády a pomalu šel k otevřenému oknu, aby se opět opřel o jeho rám. Cestou k oknu sám sebe napomínal za to, jak byl vznětlivý a vyčítal si, že se nechal tak lehce ovládnout svým hněvem. Věděl, že podobný scénář zažije v této vesnici ještě mnohokrát, a také věděl, že potká mnoho lidí, kteří budou o jeho otci mluvit špatně, a zneuctívat svou nevědomostí jeho památku. Už se nesmí nechat vytočit. „Příště už se to nesmí stát!“ Říkal si sám pro sebe.
Když došel k oknu a opřel se o rám, díval se na osoby stojící v místnost znovu svými blankytně modrými očky.
Naruto stál stále na stejném místě, kde ho mladík zanechal a byl ohromen jeho rychlostí, neboť až teď mu došlo, že vzdálenost mezi ním a oknem byla více než půl místnosti.
Jakmile se vzpamatoval, znovu se trochu naštval a řekl: „A jaké skutečnosti mi podle tebe uchází? Když toho tolik víš, tak proč nám to neřekneš?“ Pronesl s výsměchem a čekal na jeho reakci.
Mladík otočil hlavou, podíval se na vesnici a pronesl klidným hlasem: „Dobrá tedy, řeknu vám jak to tehdy všechno bylo. Řeknu vám to samé, co mi pověděl můj otec před tím, než ode mne odešel. Ale mám jednu podmínku. To co vám nyní řeknu nesmí opustit zdi této místnosti.“
Všichni tři přikývli. Tsunade se posadila zpět do svého křesla, Naruto se Sakurou si sedli na volné židle před stolem Hokage a upřeli na mladíka zvědavé pohledy. Avšak ten na ně ani nepohlédl a stále upíral svůj pohled na vesnici a přemýšlel. Po chvíli váháni jim začal vyprávět skutečný příběh svého otce.
„Můj otec již ve čtyřech letech zažil válku. Viděl umírat spoustu lidí na bojištích, nejenom ninji. ale také nevinné lidi, kteří neměli se světem ninjů nic společného. Všechna ta smrt a zlo byla na čtyřletého chlapce moc. Stal se z něj pacifista, který odmítal válku. Poté co na Listovou zaútočil Kyuubi začala rada vesnice z tohoto útoku podezřívat Uchihi a izolovala je v samostatné časti vesnice, která byla pod dohledem AMBU. Uchihům se to samozřejmě nelíbilo, chtěli se vzbouřit a převzít vedení nad vesnicí. Můj otec si uvědomoval, že když vypukne vzpoura a Listová bude oslabena, využijí toho ostatní země a mohla by vypuknout další válka ninjů. A to nemohl dopustit. Nemohl dopustit, aby znovu trpěli nevinní lidé.
Toho si byla vědoma i rada Listové a využila mého otce proti jeho klanu. Přikázala mu povraždit celý svůj klan a pak odejít z vesnice. On tento úkol přijal, pohřbil své city a povraždil své příbuzné. Nedokázal však zabít svého milovaného bratříčka a tak požádal třetího Hokage, aby nad ním držel ochranou ruku, a aby se o tomto incidentu nikdy nedozvěděl pravdu. Poté z vesnice odešel.
Po nějakém čase se objevila na scéně nová zločinecká organizace Akatsuky. Otec věděl, že představují hrozbu pro vesnici a tak se k nim přidal aby ji ochránil. Můj otec chránil vesnici od samého začátku, protože ji miloval. Miloval ji tak, že ji chránil i po svém odchodu…“ Mladík dokončil své vyprávění.
V místnosti se rozhostilo hrobové ticho a tři posluchači seděli se svěšenými rameny. Nikdo nepromluvil. Každý se zaobíral svými vlastními myšlenkami.
Ticho prolomila Tsunade: „Je to, co jsi nám tu nyní řekl vážně pravda? Máš pro toto tvrzení nějaký důkaz?“ Ptala se ho s nedůvěrou v hlase.
„Nemůžu vám poskytnout žádný důkaz mého tvrzení. Třetí Hokage je již dávno mrtev, stejně jako starší rada Listové a žádné dokumenty o tomto incidentu, pokud vím, neexistují.“ Otočil k ní mladík svou hlavu a smutně se pousmál.
„Je jen na vás zda budete věřit mému tvrzení. Já však s jistotou vím, že je pravdivé. Když mi ho otec vyprávěl, bylo na něm vidět, že ve svá slova věří a že říká pravdu. Tím jsem si naprosto jistý.“ Dodal a opět se zadíval na vesnici utápějící se v západu slunce.
„A jsi si jist také tím, že by jsi chtěl používat jméno svého otce?“ Začala Sakura. „Když ho budeš používat, lidé ve vesnici se na tebe nebudou dívat zrovna nejlépe.“
„Toho jsem si vědom. Já jsem však svého otce znal, vím jaký byl a jsem velmi rád, že jsem jeho syn. Proto mi bude ctí používat jeho jméno, i když se na mne kvůli němu budou vesničané dívat skrz prsty.“ Řekl mladík a široce se na ni usmál.
„Budiž, když si to přeješ budeš se tedy od nynějška jmenovat Uchiha Itachi. Do naší vesnice tě přijmu, a jelikož jsi Itachiho syn, budeš bydlet v domě jeho rodiny. Sice tam již pár let nikdo nebydlel ale věřím, že ho uvedeš do původního stavu.“ Pronesla Tsunade.
„ Dobře, a jak to bude se vstupem mezi ninji?“ Ptal se novopečený Itachi.
„Budeš prozkoušen některým z výše postavených ninjů. Když projdeš, dostaneš čelenku a budeš přidělen k jednomu z týmu které zde máme.“ Řekla a Itachi přikývl na souhlas.
„Takže, předpokládám že se ve vesnici ještě nevyznáš, proto tě Sakura doprovodí k tvému novému domu“ Pohlédla Tsunade na Sakuru.
„Samozřejmě Sensei.“ Řekl Sakura, zvedla se ze židle a pokynula Itachimu aby šel s ní. Naruto se také zvedl a chystal se k odchodu s nimi, ale Tsunade ho zastavila.
„ Naruto, ještě jsem od tebe nedostala hlášení o tvé dokončené misi, pokud si dobře vzpomínám, takže tu zůstaneš.“ Vyjela trochu rozčileně na Naruta Tsunade. Itachi se Sakurou za sebou zavírali dveře a ještě zaslechli jak Naruto mrmlá něco na svou obranu, ale byl tvrdě usazen Tsunade, a tak s tím raději přestal a začal podávat hlášení.
Sakura vedla Itachiho Konohou k jeho novému domu. Moc se jí tam nechtělo, neboť tam nebyla od doby kdy odešel Sasuke. To místo jí ho připomínalo, ale nedalo se nic dělat. Byl to rozkaz a tak poslušně šla. Než došli k tomu správnému domu setmělo se a cestu jim začal ozařovat měsíc a lampy na ulici. Itachi se cestou kolem sebe pořád rozhlížel a zkoumal okolí. Sakura si jeho zaujatého výrazu ve tváři všimla a rozesmála se. Itachi na ni pohlédl.
„Copak je vám k smíchu, Haruno-san?“ Otázal se jí s úsměvem.
„Ale. Když jsem uviděla, jak se kole sebe rozhlížíš s tím užaslým výrazem ve tváři, rozesmálo mě to. Nemohla jsem si pomoct, promiň.“ Odpověděla mu Sakura aniž by se přestala smát.
Když se díval na její smějící se tvář kterou ozařovalo měsíční světlo, napadlo ho, že je překrásná. Náhle ucítil na svých lících teplo. Bylo mu jasné co se stalo a doufal, že to plášť noci dokáže skrýt. Šli dál, ale ani jeden už nepromluvil. Do doby, než došli ke správnému domu.
Dům byl nádherný, vysoký a měl tmavou střechu. Nejkrásnější na něm však byly bílé dveře, do kterých byl vyřezán znak klanu Uchiha. Ta chatka ve které do teď žil mu připadala oproti tomuto domu jako kůlnička na dříví. Nemohl uvěřit, že od teď tu bude moci bydlet.
„Tak tady je tvůj dům, dál to snad už zvládneš sám.“ Řekla Sakura s mírnou nervozitou v hlase a dala mu do rukou klíče od domu.
„Děkuji vám Haruno-san za doprovod.“ Řekl Itachi a usmál se na ni.
„Byl to rozkaz.“ Řekla trochu odměřeně.
„A začni mi tykat a říkat mi jménem, protože když mi vykáš připadám si jako stará babka.“ Dodala a vlídně se na něj usmála.
„Tak tedy přeji ti dobrou noc Sakuro.“ Řekl Itachi, chytil ji za ruku a tu jí něžně políbit. Pak se rychle otočil a zmizel ve dveřích domu.
„Dobrou noc.“ Odpověděla nepřítomným hlasem Sakura k zavírajícím se dveřím, ohromená tím, co právě udělal. Po chvíli se vzpamatovala a vydala se na cestu domů s hlavou plnou myšlenek…