Žánr

Všude byla spousta lidí, vysokých lidí. Bavili se mezi sebou, tam nahoře, a kývali se ze strany na stranu, jako divný, obživlý les. Málo kdo se podíval dolů, na pětiletou Chouchou Akimichi, tisknoucí se u nohou své mámy a žadonící o její pozornost tím, že ji tahá za ruce a lem šatů a plácá ji do stehen:
„Mami! Mami! Kdy už půjdeme domů?"
Karui neposlouchá, příliš zahloubaná do rozhovoru s mužem před sebou. Mluví o věcech, které Chouchou nezná a směje se narážkám, co Chouchou nechápe.

[center][i]Najednou signál budíku,
odplavil všechnu paniku.
Krásné ráno střídá temnou noc,

Kráčala som von smerom do lesa, kde som sa mala stretnúť so svojimi priateľmi. Určite tam na mňa už čakajú. No nemuseli by, keby ma otec ráno nezdržal. Stále som myslela na ten sen, čo sa mi sníval. Bol taký živý, taký skutočný no predsa som vedela že neexistuje. Precitla som z myšlienok a poobzerala som sa dookola. Stromy tu boli priveľmi nahusto a mne neušlo, že jeden bol sotva viditeľne označený neurčitým znakom. Bola som skoro na mieste. Ešte chvíľu som kráčala, kým som sa neocitla na malej čistinke zakrytej stromami.

„Chchchhcrrrrrrrrrr – mňňňňňňňňňňáááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁuuuuúúúúúúúúúúúúúúúú!“
Cink. Třísk!
„Vrrrrrrrr.... mmmmmmňňňňňňňňňňňňňňňňáááÁÁÁÁÁÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ!!!“
„Do haj- Já už tě fakt -!“
PRÁSK!
„Sakra, ne, Akamaru!“
PRÁSK, PRÁSK!
„ZAVOLEJTE SI TOHO PSA!“
„DRŽTE SI TOHO PSA DOMA, NEBO HO UŽ FAKT STŘELIM!“
„JÁ ZA TO ASI TAK MŮŽU! KOČKY PITOMÝ!“ zařval Kiba v pyžamu z okna. „Akamaru, domů!“

Užíval jsem si klidného večera s krabicí lízátek ze speciální limitované edice, když přišel rozkaz, dostavit se k Raikage-sama. Vychutnal jsem si posledních několik blíznutí. Člověk potřebuje dostatek cukru, pokud má čelit jeho špatné náladě a vydal se vstříc svému osudu.

Jako každé ráno se Slunce probouzí a když vyleze zpoza hor, probudí se celá Konoha.
Do pokoje černovlasé dívenky vnikla malá černá fena. Přešla k posteli, vyskočila na ni a olízla jí tvář.
Dívka se probudila s hlasitým zívnutím: „Áhh..!" všimla si fenky.
„Dobré ráno, Sinsi," usmála se na ni a Sinsi jen vesele zavrtěla ocáskem. Podívala se na budík ve tvaru psa.
„Hmm... Je půl osmé a my musíme být na cvičišti přesně v osm. No, tak pojď, jdeme se chystat," rozhodla a vstala z postele. Namířila si to ke skříni a začala se oblékat.

Touazuki zůstávala již měsíc v archivu sama. Sama sice není zcela přesná formulace, ale Manabu ji naučil dost na to, aby si dokázala poradit, a odešel do zaslouženého důchodu. Z počátku dokázala s veškerým úsilím vytvořit jen dva stínové klony. Jeden nechávala venku, mohl se volně toulat a když jej zrušila, připadalo jí jako by celý den prožila venku u vody. Pokoušela se jeho pomocí sbírat byliny a prodávat je, ale nebyla příliš úspěšná. Často se stávalo, že se klon s celou várkou rozplynul.

Nemocnice byla v poválečné Konoze rušné, sklíčené místo s příliš malým počtem kvalifikovaných pracovníků. Sakuře bylo šestnáct a polovina nejtěžších případů padla na ni, protože ona už dlouhou dobu věděla, co jako medik dělá.

Bolo už skoro po polnoci, keď som započula ten zvuk. Sedela som na kraji postele, snažila som sa upokojiť, nech môžem zaspať, ale nešlo to. Bola som priveľmi zamestnaná vlastnými myšlienkami, ktoré mi nedovolili niekoľko dní zaspať. Vonku niečo zaprašťalo a o chvíľu sa po dvore feudálnej záhrady rozlial výkrik. Do tmy prenikol ďalší rámus tentokrát prerytý aj hlasitým volaním o pomoc. Potom ostalo ticho. Ten, čo vykríkol, mohol byt nanajvýš niekoľko metrov od hlavného vchodu.

Tma se kolem rozprostírá,
je zima, nebe se drolí,
vítr se po planinách honí,
strach mě svírá.

Ticho co proniklo mi
do morku kostí,
samotu hostí,
ze slov jsou němé rýmy.

Vzrušený šepot žene se vzduchem,
ze slov se zhmotním já,
na dlouhé cestě kde něco hledám,
na dlouhé cestě za osudem.

Ze slov se zhmotní Květina,
já země nedotknu se,
cestuji pouze vzduchem,
z mé krve vstane mrtvý Hrdina.

Konečně do třídy vešel Iruka. Nastalo ticho a noví geninové jej pozorně sledovali a očekávali svůj další osud. Ať jsem s Narutem, ať jsem s Narutem, šeptala si pořád dokola Touazuki.
„Mohli by nás dát do týmu se Sakurou,“ zašeptal Naruto.
„V žádném případě,“ nehodlala být s tou blbkou pohromadě.
„Notaaak,“ naléhal dál.
„Chceš si vybírat mezi Sakurou a mnou?“

Jednoho krásného rána se v pokoji blonďatého Jounina přes žaluzie prodíraly sluneční paprsky. Svítily mu přímo do očí, což ho probudilo.
„Áhh... No, to je probuzení...“ mumlal si pod nosem. Pomalu se podíval na budík ve tvaru žabího šéfa Gamabunty.
„Do háje! Je půl osmé!“ zaklel. Vyskočil z postele a běžel ke skříni. Když měl oblečené černé kalhoty, zkontroloval svůj čas. Měl ještě chvilku. U jouninovské zelené vesty se mu zasekl zip.

Díl sedmadvacátý - Na domácí frontě klid

Využila jsem nepřítomnosti rodičů a naordinované rekonvalescenční odpoledne trávila rozvalená v obýváku na gauči. Stěží by se dalo říct, že jsem se dívala na televizi, sice jsem ji měla zapnutou, ale na obrazovce běžící pořad jsem vnímala asi jako Konohamaru, když mu něco vysvětluje Ebisu-sensei. Stejně to byl jeden z těch přiblblých seriálů pro náctileté, jehož hlavní hrdinka řešila problém s láskou vskutku obřích rozměrů – nemohla se rozhodnout, zda dá přednost pohlednému, drsnému boháčovi nebo milému a zábavnému mladíkovi z nižší vrstvy, se kterým se sblížila při práci na školním projektu.

„Je čas vrátit se domů,“ řekl si Sasuke a vydal se po pláži směrem k Listové. Domů, co to vlastně znamená? Celý klan... ehh, nad tím teď přece nebude přemýšlet. Naruto se o něj vždycky zajímal a Sakura, ta její věčně otravná zamilovanost... Jestlipak ho ještě miluje? I když nemusel, podvědomě šel po cestě tak, aby ho nikdo neviděl. Už si zvykl na to, že se na něj dívají všichni skrz prsty, ale byl odhodlaný znovu získat důvěru, místo, kam patří. Povzdechl si. Sice byl vlk samotář, ale i on toužil po společnosti a čím víc dospíval, tím víc toužil po té dámské. Jenže jak si vybrat dámu svého srdce, když se na něj vždycky přilepily všechny dívky z okolí?

Tsunade spolu se svojí věrnou nohsledkou Shizune marně dumala nad řešením současné krize. V okolí vesnice se pohybovala skupina nebezpečných banditů, kteří sice doposud fyzicky nikomu neublížili, ale měli na vrubu mnohem vážnější prohřešek. Přepadali obchodníky se saké a vesnice byla již zcela na suchu. Věc zašla tak daleko, že se stalo to, čeho se všichni obávali. Tsunade po dvaceti letech vystřízlivěla a všichni se vehementně snažili uvést ji do stavu blažené opilosti. I když Konoha disponovala značným množstvím zkušených shinobi, lupiče doposud nikdo nepolapil.
„Situace si žádá někoho jedinečného, inteligentního, odvážného, silného a pohledného!“ vykřikla Shizune.

Všichni čekali na začátek vyučování. Naruto seděl na lavici čelem k Touazuki, která měla nohy položené na stole, pročítala si svůj nový objev Jedovaté houby našich končin. Shikamaru měl hlavu položenou na lavici a nikdo nevěděl, jestli spí nebo to jenom předstírá. Chouji se cpal svačinou, kterou jeho matka připravila pro Touazuki.
„Proč furt čteš?“ zeptal se Naruto.
„Shikamaru, zařiď, ať mi půjčí vaší knihu,“ praštila Tou knihou o stůl a nahnula se k Shikamarovi.

„Takže, teraz to pekne zhrniem. Stratila sa kniha v tomto mega-obrovskom meste, v ktorom bývajú mačky, a musíme ju nájsť, pretože obsahuje akty mačiek?“
„Zopakuj to!“ spozornela Sarada. Boruto sa vydesene bleskovo-rýchlo postavil do obrannej pozície. „Povedal si slovo AKTY?“.
„Len ma prosím nebi!“ modlikal.
„Boruto, ty malý perverzák! Toto je vážna vec, ktorá sa týka môjho klanu, tak to začni brať vážne!“