Když má srdce svoji hlavu 27

Díl sedmadvacátý - Na domácí frontě klid

Využila jsem nepřítomnosti rodičů a naordinované rekonvalescenční odpoledne trávila rozvalená v obýváku na gauči. Stěží by se dalo říct, že jsem se dívala na televizi, sice jsem ji měla zapnutou, ale na obrazovce běžící pořad jsem vnímala asi jako Konohamaru, když mu něco vysvětluje Ebisu-sensei. Stejně to byl jeden z těch přiblblých seriálů pro náctileté, jehož hlavní hrdinka řešila problém s láskou vskutku obřích rozměrů – nemohla se rozhodnout, zda dá přednost pohlednému, drsnému boháčovi nebo milému a zábavnému mladíkovi z nižší vrstvy, se kterým se sblížila při práci na školním projektu.
Bláhově jsem doufala, že mě ta ukřičená bedna na chvíli rozptýlí a nebudu neustále myslet na Naruta, na tu úžasnou básničku, jenž byla příčinou zarudlých očí, a především na fakt, co to celé znamená.
Kdyby ještě před půl rokem někdo prorokoval, že mi tenhle hyperaktivní, hlučný a nepořádný ninja, věčně vyžadující pozornost okolí, napíše tak hezké verše, pravděpodobně bych se protrhla smíchy. Leč stalo se. A mě to neskutečně zasáhlo.
Jak může přesně vědět, co na mě platí? Měla jsem z toho hrůzu.
Rozhodně jsme bez sebe oba nešťastní, o tom žádná. Navíc nic nenasvědčovalo tomu, že by měl čas na naše trápení nějaký výrazně hojivý účinek.
Ze sebetrýznivého nimrání se ve vlastním milostném životě mě, jistě díky smilování samotných nebes, vyrušilo zvučné zabouchání na vchodové dveře.
Vděčně jsem na ovladači stiskla červené tlačítko a šupajdila otevřít, teď bych nejspíš nepohrdla ani svědky Jehovovými. Naštěstí jsem byla mozku vymývající přednášky ušetřena, neboť na prahu stála křenící se Ino.
„V nemocnici říkali, že už tě pustili,“ vybafla namísto pozdravu.
„Ráno,“ doplnila jsem detailní informaci a gestem ruky kamarádce naznačila, aby šla dál. Počkala jsem, až si sundá černé sandály, a provedla ji chodbou do kuchyně, kde se samozvaně usadila na židli.
„Dáš si čaj?“ zeptala jsem se od linky pohostinsky, na její chování jsem po těch letech, co sem chodila, byla zvyklá.
„Jo, zelenej. Prosím,“ dodala, když jsem se na ni plísnivě otočila. Ne, že by mi tohle specifikující objednávání praktikované v restauracích nějak vadilo, byla sranda si ji dobírat.
„Na čerstvýho Jounina teda moc nadšeně nevypadáš,“ poznamenala všímavě, jakmile jsem před ni postavila hrnek s kouřícím nápojem.
„Co? Ale jo, jsem ráda. Vždyť jsem o to usilovala od akademie,“ opravila jsem blondýnku věcně, zabíraje si místo naproti. Popravdě se ve mně po ustálení emoce docela praly, na jednu stranu jsem byla pyšná, že se mi podařilo dosáhnout svého vytyčeného cíle a posunout se dál, na druhou mě sžíral pocit zrady, neloajálnosti, sebe upřednostňování.
Bylo vtipné, jak se člověku během života mění priority, aniž by to v průběhu vůbec registroval.
„Mrzí mě, že jsem neviděla tvůj boj,“ zalitovala jsem upřímně. Přes pevné přátelství jsme v nitru stále uchovávaly onu zdravou dávku rivality, jež nás v takto zátěžových situacích poháněla kupředu.
„To by mělo, byla to fakt řež,“ ujistila mě s živelným zajiskřením v očích rádoby dramaticky.
„Kdo ti vlastně připadl? Kromě sdělení, že jsme všichni prošli, mi Tsunade-sama nic podrobnějšího neřekla.“
Při odchodu z nemocnice jsem z vyslechnutého útržku rozhovoru dvou sester oplendujících u recepce akorát pochytila, že nejúchvatnější duel předvedli Sasuke-kun s Anko-san, což bylo záhy zamluveno salvou chvalozpěvů na neodolatelného Uchihu.
„Shikamarův taťka. Jednoznačně jsem ho neporazila, ale zřejmě jsem ve stanoveném dvouhodinovém limitu ukázala dost, abych uspěla,“ pokrčila Ino nezvykle skromně rameny. „Vylosovat si soupeře, kteří nás znají od dětství, často přihlíželi tréninkům a pozvolnému zlepšování schopností, mělo svou výhodu – podcenili nás,“ prohlásila polemizujícím tónem. Hm, taky mě to párkrát napadlo.
„Nebo jsme tak zatraceně našlápnutý,“ dala tomu po krátkém přemítání korunu.
„A na to se napijeme,“ navrhla jsem rozverně a pozvedla šálek k přiťuknutí, po němž malou místností zazněl nesladěný usrkávací duet. Ať už to bylo jakkoli, dle mého jsme se za své výkony stydět nemusely, tvrdě jsme dřely a do zápasů vložily maximum.
„Mimochodem, pozdravuje tě Kaemon. Mám dojem, že se mu líbíš,“ prozradila mi odbornice na románky s potutelným úsměvem.
„Myslíš?“ otázala jsem se se skepticky svraštělým čelem. V těchhle věcech jsem se zrovna valně nevyznala, donedávna jsem kvůli zaslepenosti k Sasukemu-kun pořádně nebrala v potaz dění kolem, Ino měla ke všemu tendenci podobné záležitosti značně zveličovat. Ano, na novoroční slavnosti byl pozorný a laskavý, pozval mě na dlabanec, avšak jen za účelem se omluvit za tu trapnou událost v baru, žádné skryté poselství.
„Jo, myslím. Vyptával se, jak to máte s Narutem, tak jsem mu poradila, ať se k nikterak velkým nadějím neupíná,“ řekla vědoucně. Zamyšleně jsem kývla a dál sledovala mezi prsty protáčející lžičku. Neuměla jsem si představit, že bych si začala s někým jiným, natolik se mi Jinchuuriki zažral pod kůži. Ten baka! Ač jsem se to snažila všemožně ignorovat, něco uvnitř mi až bolestivě chybělo.
„Když jsme u toho pitomce… kdybys viděla, jak se o tebe bál. Byl v aréně první, poté co jsi omdlela, a jakmile Shizune zkontrolovala důležité tělesné funkce, v náručí tě odnesl do špitálu,“ vyprávěla se zapáleným uculením zasněně.
„Takhle bezbrannou mě nezná,“ obhajovala jsem ho s pálícím ruměncem. Nechtěla jsem, aby se mu posmívala.
„Tak se hned nečerti, náhodou to bylo děsně roztomilý. Vsadím se, že se nehnul na krok, dokud ses nevzbudila,“ usmiřovala si mě s nyní vážným výrazem.
„Oba tam byli,“ uzemnila jsem ji lehce nabubřele.
„No, se nediv, že seš zdejším děvčatům trnem v patě, takoví dva chlapi nablízku, to nejde nezávidět,“ vyčetla mi hraně. Nelibě jsem se zamračila a semkla rty do uzounké čárky, tenhle postoj mě vytáčel, z největší části proto, že jsem kdysi uvažovala identicky. Chápala jsem ty holky, mimo vzhledu mých týmových kolegů byly uchvácené jejich nepřívětivou minulostí a složitými osobnostmi, které toužily napravovat.
„Promiň, t-tak jsem to n-nemyslela. Naopak, to vaše pouto je vážně obdivuhodný,“ blekotala rychle po uzření mé zasmušilosti.
Mlčky jsem se na Ino zadívala, najednou jsem měla chuť si nafackovat. Jak jsem po tom všem, co si v životě prožil, mohla Naruta takhle bezcitně mučit? Už si toho vytrpěl požehnaně, zasloužil si někoho, kdo by ho bezmezně miloval, podporoval a především mu vynahradil ta léta v osamění. Jsem bestie!
„Napsal mi básničku,“ hlesla jsem sotva slyšitelně. Ta potvora vina mě dostihla. „Čekala tu na mě, když jsem přišla domů.“ Sáhla jsem do kapsy a provinile jí podala přeložený papír. Bedlivě jsem při čtení pozorovala kamarádčinu tvář, nejdřív znatelně zjihla a pak se stáhla v dojetím poznamenanou grimasu.
„To je… Sakuro, to je nádherný,“ vydechla zastřeně.
„Já vím,“ zaskřehotala jsem a soudržně se přidala k jejímu tichému pláči, nebylo fér nechat ji v tom samotnou.
„Mně. Tohle. Někdo. Složit. Láskou bych ho umačkala,“ vydrala ze sebe pracně.
„Jo, to mi povídej.“

Stála jsem před zrcadlem, kde jsem se minimálně po deváté, tentokrát pekelně nasupeně, pomocí mokré dlaně pokusila usměrnit tvrdohlavý, vyboulený pramen. Co mě to včera sakra napadlo, jít si lehnout s vlhkými vlasy! Normálně bych nad tou zpupnou vlnou otráveně mávla rukou, stejně bych si na hlavu v nemocnici napařila bílý čepec, dnes jsem však chtěla vypadat k světu, ne cíleně vyšperkovaně, prostě přirozeně dobře. Mistr Kakashi nás totiž u příležitosti získání hodností Jouninů pozval do Ichiraku, což znamenalo čas strávený v Narutově společnosti.
Silně jsem pochybovala, že by ho kvůli tomu hloupému zákazu účasti ve zkoušce, uvalenému senilními feudálními pány, bývalý učitel vynechal.
Od samého rána jsem se potýkala s notně rušivým pocitem sevřeného žaludku, byla jsem roztěkaná a všechno mi padalo z rukou; přes sžíravou nejistotu jsem se však těšila, až ho uvidím. Současně jsem se i malinko bála, protože jsme spolu od rozchodu kloudně nemluvili, jednou jsme na sebe narazili v obchodě a pak tu samozřejmě byl ten nezapomenutelný tanec, v němž za nás hovořily oním unikátním spojením sdílené emoce, ovšem to bylo před tím. Před smírem. Při pouhé vzpomínce na onu nevyřčenou, každičkým pórem prosakující touhu po kontaktu, se mi rozkmital i ten nejotupělejší nerv v těle.
Prudce jsem zamrkala, abych zaplašila z pomyslné promítačky fantazie stále ostřeji vystupující výjevy, bezostyšně přikrmované nadějí, že budeme sedět vedle sebe a třeba se otřeme koleny nebo se při jídle zcela náhodně dotkneme lokty.
S krajně nespokojeným výrazem jsem se kysele ušklíbla na svůj odraz a s radikálním vyhodnocením, že lepší už to nebude, vyšla z koupelny. Okem jsem hodila po budíku umístěném na nočním stolku, těmi marnými pokusy o zdokonalení zevnějšku jsem si zkrátila čas vyhrazený na alespoň vizuální úklid. Spěšně jsem z podlahy posbírala za několik dní nahromaděné oblečení, ano, mimo roztržitosti jsem byla i velmi lenivá, a s tím, že ho pak roztřídím na špinavé a vůbec nenošené, jsem celou náruč halabala narvala do skříně, jejímiž dveřmi jsem tam ten barevný šmodrchanec uvěznila do příští návštěvy. Cestou z pokoje jsem ještě ledabyle ustlala postel, dráždit mamku bylo to poslední, po čem jsem prahla.
„Jdu ven!“ houkla jsem z chodby při nazouvání vysokých bot.
„Kam?“ vyzvídala nejzatvrzelejší třetina naší rodiny objevivší se ve futrech s kropičkou na zalévání kytek.
„S týmem. Na večeři se mnou nepočítej. Ahoj.“ Vyklouzla jsem, než stačila zareagovat či se jen nesouhlasně zatvářit.
Jakmile jsem zaklapla dveře, opřel se do mě silný poryv studeného větru a nemilosrdně sfoukl vlasy z levé strany do čela, čímž naprosto rozhodil pečlivě vyměřenou pěšinku. Toť k mému účesu.
„Do háje!“ zaklela jsem, rozzuřeně vrátila rozlítané kadeře na své místo a nejkratší možnou trasou si to dlouhými kroky metošila do baru.
Pravačkou jsem si proti tím dotěrným fujavcem rozvířeným, drobným částečkám pichlavého prachu zastiňovala oči, dokud jsem s úlevou nezaplula pod ochrannou plentu podniku. Částečně oslněná prudkým světlem jsem neprodleně po svém ukvapeném vpádu do někoho vrazila. Byl to Sasuke, s ležérně na hrudi založenými horními končetinami postával nebezpečně blízko boční zástěny, kolem níž jsem to z ulice švihla rovnou dovnitř, a pročítal si denní nabídku.
„Uch, promiň. To ten debilní vítr,“ omluvila jsem se, zatímco jsem se nanovo upravovala.
„V pohodě, něco vydržím,“ odbyl mé ospravedlňování, aniž by odvrátil zrak od úhledně na tabuli napsaného menu.
„Ah, slečno Sakuro, vítám vás v Ichiraku. Dlouho jsme se neviděli,“ hlásil se ke mně od plotny okamžitě Teuchi se svou typickou dobrosrdečností.
„Ano. Zdravím,“ odpověděla jsem trochu nejistě, neboť mi docvaklo, že jsem tu naposledy byla s Narutem. Přemítala jsem, jestli se sympatickému kuchaři svěřil s koncem našeho vztahu a co o tom soudí, zda mě také neodsuzuje; nezdálo se. I kdyby mu to jeho věrný zákazník zamlčel, bezpochyby se k němu taková novina donesla odjinud. Poněkud zplihle jsem se usadila na stoličku a začala si pohrávat s nedalekou slánkou.
„Jsem tady! Pardon, pokud jsem se zpozdil, musel jsem si něco ultra důležitýho zařídit,“ halekal stříbrnovlasý ninja na uvítanou. Afektovaně jsem protočila zorničky ke stropu, některé věci se evidentně nikdy nezmění. I Sasuke si po mistrově osvědčené výmluvě hojně odfrkl.
„Je mi ctí hostit legendární tým sedm. Co vám můžu nabídnout?“ přitočil se k nám od výparů růžolící muž, když se konečně uvelebili i ti dva.
„Naše nabuzené chuťové buňky musí počkat, ještě nejsme komplet,“ vysvětlil se špatně skrývaným nádechem tajemna Kakashi a poručil každému sklenici vody.
Zamyšleně jsem si skousla nehet na ukazováčku, bylo mi divné, že by se milovník rámenu na takovou událost nedostavil s předstihem a předběžně nezkonzumoval pár misek, čímž by dřívějšího velitele potrestal za jeho nedochvilnost.
„Ahoj.“
„Nazdárek vespolek.“
Ohlédla jsem se na dvojici příchozích a zaskočeně jim kývla na pozdrav.
„Jsem rád, že jste se připojili, vemte místa a dejte si, co je vašemu žaludku nejmilejší, platím já,“ oznámil zbývajícím členům týmu osm můj protivník z testu a sám se coby předvoj pustil do objednávání.
Čekajíc na svůj převážně zeleninový pokrm jsem zamlkle seděla mezi TenTen a Sasukem a pomocí telepatie se snažila někoho z přítomných přimět k vyřčení té otázky. Tolik jsem se soustředila na nabourání do mysli kohokoli z přátel, že jsem stěží vnímala probíhající konverzaci.
„Připíjím na novou generaci, která s přehledem předčí tu stávající. Věřím, že navzdory okušeným hrůzám a utrženým ztrátám prožijete dlouhý a spokojený život po boku milované osoby,“ pronesl mistr Kakashi přípitek, jež mě stylem extrémně nabroušeného kunaie bodl u srdce. Těžce jsem polkla a po vzoru ostatních pozvedla číši.
„Gai by na vás byl velmi hrdý, radostí by dobře milionkrát oběhl celou Konohu a pak by tady stejně nadšeně skákal tři metry vysoko,“ pronesl záhy k našim společníkům s úsměvem, jež byl znatelný na jeho vlídně přivřeném oku.
Podívala jsem se na Leeho, jemuž se nyní po tvářích valily hotové Niagary, povzbudivě jsem se na něho usmála a brunetce, srovnatelně naměkko, stiskla rameno.
„Děkujeme, tohle… hodně to pro nás znamená,“ špitla prvotřídní manipulantka se zbraněmi a spěšně si rukávem otřela slzy.
Najednou jsem si z nevysvětlitelných důvodů připadla jako pokrytec, vždyť se mi všechno splnilo, opět jsme byli pohromadě, Sasuke se vrátil a pozvolna se začleňoval do obyčejného, poklidného života, měla jsem zdárně našlápnuto k funkci hlavní medičky a navíc jsem se bezhlavě zamilovala a mohla poznat skutečnou, nefalšovanou lásku, o které jsem se dočítala v knížkách.
„Kakashi-sensei, Naruto nepřijde?“ sebrala jsem odvahu k uskutečnění toho vtíravého dotazu, když jsem se jaksi mdle nimrala v přistaveném pokrmu.
„Ne, nepřijde,“ odpověděl s plnou pusou.
„Vy jste mu neřekl?“ prudila jsem během prohrabávání nudlí dál.
„Jistěže jsem mu řekl. Bohužel se omluvil, poněvadž žabí stařešina Fukasaku slaví narozeniny a je očekáván coby čestný host na slavnostní večeři na hoře Myoboku,“ odvětil s nepatrným uchechtnutí, zřejmě jsem byla jediná, kdo to nevěděl, což ho náramně těšilo.
„Ahm,“ pípla jsem zranitelně s hlavou téměř zabořenou v keramické nádobě.
„To můžu potvrdit, minuli jste se tu asi o čtvrt hodiny. Povídal, že se musí najíst něčeho pořádného, než na něho budou valit ty blafy,“ vložil se do diskuse Teuchi, servíruje Sasukemu další porci.
Zahanbeně jsem přikývla, chovala jsem se jako nějaká poblázněná stíhačka, aniž bych na to měla právo.
„Jo, a Sai je na misi, kdyby tě to náhodou zajímalo,“ uškrnul se nelítostně černovlasý mstitel.
„O to víc se můžeš nacpat, co?“ setřela jsem ho ublíženě, poukazuje na jeho přídavek. Nevrle po mně šlehl pohledem a užuž se chystal něco šeredného opáčit, leč starší Jounin mě toho ušetřil: „Sakura má pravdu, to, že tady není Naruto, neznamená, že ho musíš zastoupit.“
„Copak jsi pro tyhle účely nerozbil prasátko, Kakashi?“ nenechal se zahanbit Sasuke.
„Tohle jsem vám vždycky tajně záviděla, tu hašteřivou dynamiku,“ prohlásila zničehonic dojatě TenTen.
Nakonec to bylo docela fajn, povídali jsme si o trénincích, předvedených výkonech u zkoušky, dohledných cílech i vzpomínali na chabé začátky, takže jsem před půlnocí odcházela plná vesměs pozitivních dojmů.

Se zoufalým zavrčením jsem zabouchla knihu o raritních vrozených nemocech, po půlhodinovém čtení jsem z toho stejně věděla kulové, a v dobré víře sáhla po časopisu, který tu posledně zapomněla Ino, jenže to bylo nemlich to samé, akorát jsem tupě zírala na nadpis článku.
Nechala jsem ho otevřený ležet na stole, pustila starý, občas děsivě chrčící přehrávač a hodila své neklidné tělo na postel. Vyšívání jsem zavrhla rovnou, vždyť jsem se nedokázala soustředit ani na jednodušší činnosti, jistě by to dopadlo katastrofálně a napáchala bych víc škody než užitku.
Civěla jsem do stropu a nohou si podupávala do rytmu písničky pro naštvaný holky.
Kousla jsem se zevnitř do skráně a sklíčeně si rukama promnula obličej, abych si na něj v zápětí beznadějně připlácla polštář, do něhož jsem animálně zavyla. Tenhle den volna se na mně tedy podepisoval.
Vyskočila jsem na nohy a jala se nepokojně rázovat po pokoji. Můj nynější stav byl srovnatelný s tím o Vánocích, vlastně horší, neboť tentokrát mozek neargumentoval, nepřel se, naopak… shodl se s voláním dominantnějšího srdce.
Přešla jsem k nočnímu stolku a uchopila fotografii, na které jsme s Narutem vypadali tak šťastní a zamilovaní, až to bylo téměř k neuvěření. Chtěla jsem to zpátky. Mrskla jsem obrázek do rozryté peřiny a bez ohlédnutí opustila tu tísnivě působící místnost.
Odhodlanou chůzí jsem kráčela vesnicí odrážející neuspěchanou, víkendovou náladu obyvatel, dokud jsem nestanula před určitým domem. Pozvedla jsem hlavu a zadívala se na vrchní patro s povědomým balkonem.
Pro dodání odvahy jsem přejela prsty po vyřezávaném přívěsku, pak upřela zrak opět před sebe a vydala se po betonových schodech.
Vystoupala jsem na způli zastřešený ochoz a zastavila se u omlácených dveří. Bázlivě jsem přešlápla, po hmatu zkontrolovala vlasy, zda z nějakého důvodu zase nezdivočely, a nato decentně zaklepala. Jakmile jsem to učinila, zaznamenala jsem na hrudi takřka neunesitelnou tíhu, jako by mi na ni někdo sesypal velkou fůru kamení, čímž znemožnil průchod v dýchací trubici. Skousla jsem si spodní ret a nervózně si o sukni osušila potící se dlaně. Teď nesmím couvnout. Po zaslechnutí hluku z útrob bytu k mým obtížím přibyl problém s nedostatkem slin v ústech.
Hergot!
Uvědomila jsem si, že takhle budu moct stěží zasýpat a zmocnila se mě panika, nýbrž vtom se ty proklaté dveře s vrznutím otevřely.
„Sakuro-chan?“ oslovil mě překvapeně Naruto stojící na prahu ve svých oranžových kalhotách a tmavém tričku se spirálou vpředu.
„A-Ahoj, já...“ Žmoulaje si lem červeného svršku, pročistila jsem si hrdlo a o něco rozhodněji se zeptala: „Můžeme si promluvit?“
Přikývl a mlčky ustoupil, abych mohla projít. Spěšně jsem se vyzula, nepořádně boty odkopla stranou a protáhla se kolem něho dovnitř. Do rozrušením rychleji se roztahujícího chřípí mi okamžitě vnikla ona charakteristická vůně, která nyní prýštila i ze skromně zařízeného příbytku.
Přilepila jsem se ke stěně úzké chodbičky, kde jsem čekala, až za námi zavře, prosmýkne se na vedoucí pozici a zavede mě dál.
K rozhovoru zvolil miniatruní kuchyňku sestávající z krátké linky, nízké ledničky a malého stolu se dvěma židlemi přiraženého ke zdi.
Opřel se zády o jednu z chatrně se jevících skříněk a přeměřil si mou nepatrně se pohupující maličkost zvídavým, možná maličko nadějeplným pohledem.
„Sedni si. Dáš si něco?“ nabídl mi občerstvení.
„Vodu, prosím,“ odpověděla jsem vyprahle, zatímco jsem s nervy v poklusu skládala své pozadí na bližší z židlí.
Jen co mi po pravici postavil sklenici s čirou tekutinou, sáhla jsem pro ni a pořádně se napila, přičemž jsem sledovala, jak se znovu uchyluje do stejného postavení u linky.
Tolik jsem mu toho měla v plánu říct, ale najednou jsem nějak tápala po vhodných slovech, navíc mě sužoval ten zatracený knedlík zabydlený v krku. V dusivém tichu jsem očima rozhozeně přelétla místnost, kupodivu tu bylo docela čisto.
Přece jsem sem nepřišla hodnotit úklid, kruci!
S rukama úslužně položenýma v klíně jsem po Narutovi zašilhala, s mírně nakloněnou hlavou si mě zaujatě prohlížel, což situaci moc neusnadňovalo.
Odkašlala jsem si a vyburcovala se k akci.
„Dě-děkuju za ty pozornosti, co jsi mi dal, hlavně za básničku, byla vážně překrásná, strašně mě dojala,“ přiznala jsem přiškrceně. Znělo to, jako bych měla ucpaný nos. Následoval další mocný lok.
„Není zač, ty si zasloužíš jen hezké věci,“ odvětil vlídně. Snad ani ne jak ale to co řekl, mi vehnalo slzy na krajíček. „Jakživ jsem nenapsal nic, co by se rýmovalo, když jsem však myslel na tebe, šlo to jaksi samo.“ On prostě pokrčil rameny, kdežto já jsem zápasila s pláčem, přes veškeré snahy o zvlhčování se mi lepil jazyk na patro a stěží jsem popadala dech. Rozhostilo se ticho.
„Víš, z doby, kdy byli mamka s taťkou naživu, si nic nepamatuju, po jejich smrti jsem vyrůstal v sirotčinci a tam… dejme tomu, že do mateřské péče to mělo daleko. Nikdo mě nenaučil lásce, postupně jsem sám přicházel na chuť jejím rozmanitým druhům - spřátelil jsem se s mistrem Irukou, i když netradiční, vytvořil jsem si pouto se Sasukem. Stařík Sandaime a později Zvrhlý poustevník s babčou Tsunade svým způsobem zastávali roli rodičů, což šlo všem vcelku dobře,“ odmlčel se a nejistě se poškrábal na temeni, to už mi po lících proudila dvě široká řečiště.
„Pro-miň, N-Naruto, já…já…“ zalkala jsem zbědovaně, neschopná jakkoli pokračovat. Byla jsem v koncích.
Skrz slzavý závoj jsem viděla, jak se pomalu oddělil od okupovaného kusu nábytku, volným tempem došel k místu, kde jsem se choulila, a na bobek si přede mne přiklekl. Rozvážně umístil ruce na okraje sedátka, každou podél vnější strany stehna, a láskyplně se na mě zahleděl. Ubulená, opuchlá a s nudlí vykukující z levé dírky jsem musela vypadat náramně.
„U tebe jsem věděl od začátku, že jde o něco víc. O něco, co postupně sílilo. K nikomu jinému jsem nic podobnýho necítil a věř, že do smrti už ani nebudu,“ pronesl naprosto vážně.
Z již tak zmáčených očí vystříkl úplný vodotrysk, hřbetem pravačky jsem si roztřeseně setřela vlhké mapy pod nosem a kloubky i největší slanou spoušť, načež jsem zavrtěla hlavou.
To jsem se teda předvedla, přišla jsem se mu omluvit a zatím jsem ze sebe nevysoukala smysluplnou větu.
Rozmazaným zrakem jsem zaregistrovala drobný pohyb, to si z kapsy vyndával kapesník a podával mi ho. Vděčně jsem přijala ten pomačkaný kousek látky a hlučně se do něj vysmrkala.
Prostřednictvím víček jsem se pokusila zavřít uvolněná stavidla a zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila.
„Chtě-la j-jsem…“ zajíkala jsem se potlačovanými vzlyky, plus ta hrouda zašprajcovaná v jícnu mařila všechny pokusy. Bezradně jsem si ukázala kamsi na krk a posléze na Jinchuurikiho, naznačuje, že ze mě přijatelná reakce asi nevypadne, přičemž jsem si zuby drtila měkkou tkáň dutiny ústní.
„Nevadí, budu mluvit já,“ šokoval mě svou vyrovnaností. Palci jemně přejížděl po holé kůži zhruba deset centimetrů od švu sukně, čímž si ihned získal mou pozornost, poslušně jsem navázala oční kontakt a snad ze zlozvyku se vpila do těch jiskřivých kukadel.
„Měl jsem ti to povědět dřív, bál jsem se, že bych moc tlačil na pilu… Jsi pro mě ten nejdůležitější člověk na světě, Sakuro-chan, chci tě víc než titul Hokage. Nehodlám se ho jen tak vzdát, budu bojovat, ale kdyby to neklaplo, nebudu svého rozhodnutí litovat, přísahám, nemusíš mít strach. Prosím, dovol mi tě milovat, hýčkat a uctívat svou láskou,“ snížil hlas do podmanivého šepotu. Ohromeně jsem na Naruta čuměla, hrozilo, že mi praskne pumpa a dostanu infarkt. Kdyby aspoň ty otravné slzy daly pokoj!
Skoro bolestivě jsem vnímala, jak blonďákova teplá pravačka opustila území, kde mi oním krouživým hnětením prováděla úžasné věci.
Z dřepu se nenásilně přesunul na kolena, takže byl o chlup výš a taky blíž, protože kopíroval linii mých holení. Nepatrně jsem sebou škubla, když se bříška prstů emigrující ruky váhavě objevila na ulepené tváři.
„Miluju tě, Sakuro-chan,“ utvrdil mě polohlasně, nicméně tónem nepřipouštějícím pochyby, zatímco neskutečně něžně odklízel stopy po pláči. Nebylo to poprvé, co mi vyznal nejhlubší city, udělal to už několikrát, tentokrát však evidentně čekal odpověď. Potřeboval to slyšet a já jsem byla připravena jeho potřebu ukojit.
„Taky tě miluju,“ vyslovila jsem se bez zadrhnutí konečně. „Moc,“ dodala jsem s pálivým ruměncem o poznání tišeji. Přes pohledný obličej s mužnými rysy se mu přehnal lehký údiv a především úleva. I mně se nesmírně ulevilo, jako bych z beder sklepala obrovské břímě, které mě dusilo, zase jsem mohla volně nasávat vzduch, což jsem mimochodem uvítala, jelikož byl nasycený Narutem a aromem k němu patřícím. Bylo to opojné. Zavřela jsem oči a zakrátko na citlivé pleti ucítila mladíkův horký dech. Rázem se mnou prohnal silný elektrizující výboj mající za následek postavení miniatruního chmýří na zátylku.
Nespěchal, aby mě nepolekal, naopak, zdlouhavě prsty putoval po kontuře čelisti, tudíž jsem se stihla adaptovat na žár, jež z něho sálal.
Lehoulince, stylem vločky dopadající na náchylnou rostlinu, přiložil ty sametově hebké rty na mé rozechvělé a na kratičký moment tak nehybně setrval. Při vědomí, že nevyšiluji, své slaboučce pootevřel, zahálčivě se dotkl horního, jako by ho pobízel ke spolupráci, a poté i spodního, načež se k nim přitiskl kapičku těsněji. S přicházejícím uvolněním jsem táhle vydechla uzamčený kyslík, jež jsem nevědomky zadržovala, bezprostřední spontánností jsem se k němu přisála a nevyužité paže obemkla kolem toho mého sladkořečníka. Brzy jsme se sladili do nacvičeného rytmu, tahy žádostivých rtů nabyly na intenzitě a polibek se stal velmi vášnivým.
Ve snaze mu být co nejblíže jsem se na židli posunula dopředu a odvážně roztáhla nohy, doposud nám v přilnutí bránila má kolena tlačící Naruta do žaludku, neprodleně odstranil vzniklou propast a s labužnickým zamručením mě sevřel v těsném objetí. Na oplátku jsem mu rozevřenou dlaní přejela po lopatce, obkroužila vrchní lem trička, nehty ho smyslně poškrábala na snědé pokožce přecházející v týl a nakonec jimi natěšeně vklouzla do hustých, tajně obdivovaných vlasů. V žádosti o vstup mě špičkou jazyka polaskal na spodním rtu, s potěšením jsem mu vyhověla a plenila ústy ta jeho.
Kéž bych měla žábry fungující i na souši, to bych se kvůli nedostatku životadárného plynu nemusela odtáhnout. Navzdory slušné kondici jsem funěla hůř než pacienti trpící těžkým astma.
Nenechal svůj úlovek moc vzdálit, v oblasti kříže mě jednou rukou tiskl k sobě, kdežto druhou jemně zastrčil vlasy za ucho a nakonec jí spočinul na rozhycovaném líčku, na jehož dvojčeti mne mezitím lísavě šimral nosem. Nebylo mi dopřáno se vzpamatovat ani z poloviny, když jeho rty nanovo lačně vyhledaly neochotně opuštěné protějšky.
„Hmmm,“ zapředl ochraptěle.
Zabořila jsem mu do té zbožňované blond kštice i pravačku a koketně zatahala za prameny uvíznuté mezi prsty, za odměnu jsem byla opravdu dráždivě kousnuta do nateklého spodního rtu.
Domnívala jsem se, že žhavější už to být nemůže, leč vtom mě oběma pažemi pevně sevřel těsně nad zadečkem a při usedání na vlastní paty stáhl ze židle, takže jsem se ocitla obkročmo usazená na Narutově klíně, přimáčknutá na svalnaté hrudi a se sukní vyrolovanou nemravně vysoko. V tu chvíli mi to bylo fuk, byla jsem příliš zaměstnaná vášnivým líbáním.
Bohužel se za nějaký čas opět ozvaly protestující plíce. Celkem snadno jsem se vymanila, ale nechtěla jsem se připravit o komfort jeho náruče, tak jsem mladíkovi ve vřelém objetí položila bradu na rameno. Podnikl to samé a přitom mě vousky zalechtal na šíji, čímž rozvibroval každou buňku v již tolik senzitivním těle.
Zaposlouchala jsem se do zběsilého tlukotu jeho srdce, přísahala bych, že jsem ty údery dokonce cítila narážet na hrudní koš. Rozhodně jsme si neměli co vyčítat.
„Miluju tě. Miluju tě, miluju tě,“ zašeptala jsem Narutovi do ucha a líbla ho hned vedle oroseného sluchového orgánu. Neočekával to a znatelně se zachvěl, načež mě tlakem horních končetin málem rozpůlil vedví.
„Děkuju,“ řekl přiškrceně a zabořil mi obličej do ohbí krku. Dle zvláštního pocitu mokra jsem nabyla podezření, že ho má doznávající slova rozbrečela. Navíc jsem nechápala, proč by měl děkovat, za to tvrdohlavé popírání jsem zasloužila spíš nasekat.
Odsunula jsem se a chystala se tomu pitomci vynadat, nýbrž když jsem se na něho podívala, nedokázala jsem to. Ty psí oči, které se při zvlhčení zdály ještě modřejší a čarokrásně se v pološeru kuchyně třpytily, mě zarazily. Druhým obměkčujícím faktorem byla od té příjemné činnosti zčervenalá ústa, nyní krapet našpulená, a v uličnickém duchu mou maličkostí rozcuchané vlasy.
Oh, už jsem se zmínila, jak miluju jeho vlasy?
Odhrnula jsem střapatou ofinu z čela a něžně ho kloubky pohladila od spánku k čelisti, slastně pod mým dotekem přivřel víčka a mírným pohybem hlavy ho následoval. Byla jsem na řadě s utěšováním, sklonila jsem se níž a zvolna, lenivě mu slíbala zasychající slzy, tohle byl fakticky emotivní den.
Samozřejmě to vyústilo v další nekonečné spojení.
Měla jsem dojem, že se pode mnou nepohodlně zavrtěl a pak se to stalo znovu, chudáček musel mít nohy celé zdřevěnělé. Ač se mi to líbilo či ne, byl nejvyšší čas se zvednout.