Tragédie

S posledním kamenem na mohyle mi vyschla i poslední slza a já jsem se s Kenshinovou pomocí zvedla na nohy. Trochu jsem se porozhlédla a neosobně jsem se vydala k vypálené vesnici, abych někde sehnala aspoň trochu zásob.

Nakonec jsem ještě jednou vlezla do našeho domu a vzala jsem si Kenshinův batoh. Možná to vypadá sobecky, ale neviděla jsem důvod, proč bych měla všechno nosit já. Navíc by mi to překáželo v tasení katany, zatímco Kenshin takové břemeno na zádech ani necítí.

NOVÝ DIEL JE PRIPRAVENÝ! ONESKORENIE VZNIKLO Z PRACOVNÝCH POVINNOSTÍ.

Niki kráčala po chladnej kamennej dlážke hiraykonskej knižnice. Prechádzala od jedného regálu s knihami ku druhému a od jednej chodby ku druhej.
*Ešte ako dlho tu chceš blúdiť?* ozval sa démon.
*Dokým nenájdem niečo sľubné.*

V jeskyni zavládlo ticho, Hinata seděla v koutě a chvíli rozdýchávala představu, že se Kibovi cestou něco stane. Ostatní nehnutě seděli. Shino vstal a lehce se protáhl.
„Půjdeme pro Jouniny, už je tma, není nač čekat.“ pronesl rozhodně.
Ino přikývla a vstala.
„Počkejte!“ vykřikla Hinata, pak rychla vyskočila.
„Půjdu s vámi, jinak bych se tu z toho čekání zbláznila.“ dodala.

Vykračoval som si lesom a na tvári som mal spokojný úsmev.
Tobi nedostane Sasukeho sharingany a ako bonus je tu ďalší mŕtvy Uchiha.
Mŕtvy Uchiha, dobrý Uchiha.
Uškrnul som sa. Malo by sa to bežne používať.
Udalosti začali naberať ten správny spád.
Kyuubi ma podceňuje.
Tobi je vydesený z nového hráča na scéne, ktorý, ako si myslí, má sharingany, po ktorých tak túži.
Ďalej tu máme nepredvídateľné faktory. Bytosti, u ktorých si nikto nie je istý čo spravia.

Zvuk rinčiacich zbraní pomaly utíchal, to vysvetľovalo počet mŕtvych nepriateľov pod mojimi nohami. Nehybné telá ležali jedno cez druhé, zmárnené životy na ceste, ktorej cieľ bol takmer na dosah. Jednému telu chýbala končatina, druhému hlava, podaktorých telo malo dve rovnomerné časti. Učitelia anatómie človeka by sa tu určite vyhrali do sýtosti. V ceste mi už nestál nikto, zľakli sa ako deti, keď sa im sníva zlý sen a utekajú k rodičom do postele, aby zaspali pokojnejším spánkom.

Sasuke se Sakurou běželi chodbou až se dostali do části, kde byly cely. Kupodivu jim vězni nevěnovali nejmenší pozornost. Nejspíš si jich ani nevšimli, jak se utápěli ve vlastních myšlenkách. Uvnitř cel nebylo ani ve dne vidět na krok, co teprve nyní.
„Jak je najdeme?“ zeptala se zmateně Sakura. Sasuke si povzdechl a otočil se k celám.
„Hej přišli jsme někoho osvobodit... Kde je Ino?!“ zařval z plných plic.
„Tady! Tady!“ začalo se ozývat ze všech cel a všichni se nahrnuli k mřížím.
„Ohromě si to vyřešil.“ řekla ironicky Sakura.

Nový diel je dokončený!

Ariko prudko otvorila oči a zhlboka sa nadýchla. Po tvári jej stekal pot a hruď sa jej prudko zdvíhala. Trasúcou rukou si z tváre odhrnula vlasy.
„Ja som ti to hovoril, Ariko,“ Ryo sedel ležérne rozvalený v kresle vedľa postele, v ruke mal vrhací nôž, ktorý neuveriteľne obratne preplietal medzi prstami. Zrazu prudko vystrel prsty na ruke, nôž zmizol v záblesku striebornej chakry a na okamih zažiarila pečať, ktorú mal na dlani. Plynulým pohybom vstal a sklonil sa nad krásnou mladou ženou ležiacou v posteli.

Tentokrát chci tento příběh napsat z Narutova hlediska. Jen abyjste měli překled.

"Nejspíš ano." řekla rozvážně Nekomata
"Konečně někdo kdo mi rozumí.. Snad.." přemýšlela dívka.

Tsunade k nám přišla s né moc spokojeným výrazem.

Stojí tam a hledá vzpomínky, které stejně jako listí dávno odvál vítr. Nádherné zelené lesy v zemi Ohně stále rostou, aby připomínaly její dřívější krásu, stejně jako ten který jej právě obklopuje. Být to cizí člověk, měl by pocit, že stojí na nádherném poklidném místě a obdivoval jeho krásu, ale on ho znával jinak, v dobách, kdy ještě nebylo tak klidné, v dobách kdy tam stávala vesnice.

"Pusťte mě!" ozývalo se poloprázdnými ulicemi Konohy. Vesnice byla již zahalená do tmavého pláště noci, většina lidí už spala, nebo se ke spánku aspoň chystala. A ta hrstka opozdilců, co se ještě ve skupinkách procházela ulicemi po nějaké té večerní pijácké zábavě, se otáčela za skupinkou ANBU. Zastavovali se a prohlíželi si muže spoutaného v železných okovech.

Boli sme dvaja. Ona a ja. Ľúbili sme sa nesmierne. Náhle však odísť som musel. Z jej teplého náručia ma vyrval akýsi zločinec besný, ktorého zastaviť mám. No on ma takmer zamordoval. V bezvedomí zotrval som strašne dlhú dobu. Prišiel som o nohu, ruku mám meravú a tvár zjazvenú.

No láska k nej mi údy rozhýbala. Vstal som a šiel domov. Krutá bolesť a mrazivé počasie ma hlodajú zvonka i zvnútra. Ale moje srdce láskou horí a poraziť sa nedá. Veď k palácu vždy vedie neschodná cesta...

Hiraykon:
Klop. Klop.
Niki rozospato pootvorila jedno oko a započúvala sa do zvuku, ktorý sa ozýval z poza dverí. Myseľ mala ešte v stave úplného pokoja. Preto si pomyslela, že ten zvuk pochádzal z jej sna. Perinu mala prehodenú okolo krížov. Bolo pomerne teplo a tak spala len v spodnom prádle.
Klop. Klop.

Temno, všade tma a ukrutné ticho. Tma, ktorá pohlcuje každý kúsok jej tela, je všade. Ticho, ktoré vyvoláva obavy.
Zrazu sa ocitla v bielom priestore. Nebolo to také, ako sa hovorí. Keď človek zomrie, nejde do neba, ani do pekla. Inak by sa už dávno smažila medzi démonmi. Žiadni anjeli, žiadny Boh, žiadny súd. Iba prázdnota. Bol to hrozný pocit. Tak neopísateľný, že jej to až trhalo žily. Nevedela sa hýbať, necítila biť svoje splašené srdce, nevidela svoje končatiny. Ochromená myseľ úbohého ľudského tvora.

Procházet těmi ulicemi znovu bylo... zvláštní. Ne, žádný konkrétní pocit, prostě jenom zvláštní. Ono, nedá se popsat, co cítíte, když procházíte mezi mrtvými a pokud mají tváře, všechny je poznáváte. Není to anonymní bitevní pole, je to místo, kde zemřeli všichni z vaší rodiny.

Pokaždé, když zabočil za roh, pozdravila ho dlouhá řada žlutě svítících lamp. Ozařovaly celou tmavou ulici, zahalenou do nočního kabátu a kolem každé z nich poletovaly malé mušky a můry. Několik z nich přistálo i na blonďákově obličeji, ten je však rukou připlácl a pak odcvrnknul někam do tmy. Když první dešťové kapky začaly bubnovat na jeho světlou kůži, přehodil přes sebe bundu, ale dál pokračoval v cestě. Šel mlčky, však s kým by si také povídal, když šel sám? Jeho nejbližší už tu dávno není.

Hiraykon:
Kakashi zastal pred mohutnou železnou bránou Hiraykonu. Dvere do mesta boli otvorené, no pri bráne stáli ninjovia s poodhalenou hruďou, cez ktorú mali prevlečenú rozopnutú vestu, červené voľné nohavice a červené sandále. Na chrbte mali pripevnené katany s čiernou rukoväťou.