Naruto a nová dobrodružství(Shippuuden) - Zamilovanost - nepřítel ninji! - 003

Tentokrát chci tento příběh napsat z Narutova hlediska. Jen abyjste měli překled.

"Nejspíš ano." řekla rozvážně Nekomata
"Konečně někdo kdo mi rozumí.. Snad.." přemýšlela dívka.

Tsunade k nám přišla s né moc spokojeným výrazem.
"Moc jste toho nedokázali, tedy kromě Sasukeho hereckého nadání. Dobrá, rozhodla jsem se, že vaše schopnosti budeme testovat na misích. Okamžitě hned jednu dostane, tak prosím, pojďte se mnou do kanceláře." pronesla snažíc se mile a my jsme jen mlčky byli kousek za ní. Ostatní Sanninové byli už daleko za námi a něco probírali. Otočil jsem se opět dopředu. Sakura si povídala se Sasukem a Tsunade se Shizune. Já jsem byl trochu zabrán do myšlenek, tak mi ani nevadilo, že jsem šel sám. Přemýšlel jsem o tom, že jsem nedaleko od cvičiště cítil neznámou chakru. Nedokázal jsem jí rozpoznat, ale byla velmi silná.

Zanedlouho jsem už stál před kanceláří Hokageho.
"Shizune," pronesla Tsunade,"mohla bys jsi, prosím, jít ještě do nemocnice? Mám na stole ještě nějaké papíry, dones mi je." Shizune jen přikývla a už měla namířeno do nemocnice.
Za pár okamžiků jsme byli u Tsunadinýho stolu. Ta si spojila ruce před pusou a začala vysvětlovat misi.
"Je to mise typu A. Máte jít do nedaleké vesnice. Podle hlášení se jedná o problém se silnými bandity. Jsou to rovněž shinobi, kteří používají zakázané techniky. Vyrazíte zítra ráno v 9:30. Rozchod!" Tsunade se otočila k oknu a dívala na pomalu zapadající slunce.
Šel jsem rovnou domů. když jsem měl zamířeno k mojí posteli, ozval se docela známý zvuk vrzající parkety. Už dlouho mě zajímá proč vrže jenom ta jedna. Už jsem se dlouho neubránil svojí zvědavosti a začal jsem páčit parketu. Za chvíli už nebyla na svém místě. Pod parketou byla krabička a mezi tou krabičkou a parketou bylo místo, tak proto vrzala. Vzal jsem krabičku do rukou a chtěl jsem jí otevřít ale byl na ní malý zámek. Potřeboval jsem klíč. Kouknul jsem se na místo, kde přebývala krabička a byl tam malý stříbrný klíček. Otevřel jsem tu věc a co v ní bylo, mi vyrazilo dech. Byla tam zaprášená fotka. Byla trochu zaprášená, tak jsem jí utřel rukávem své mikiny. Na fotce byla půvabná červenovlasá, zřejmě matka, protože držela blonďaté miminko. Maminku okolo pasu objímal muž, ve kterém jsem nejprve rozpoznal známou tvář, i když nevím koho. Ještě asi deset minut jsem seděl uprostřed pokoje, držejíc fotku a dumáním, proč jsem tam napoprvé rozpoznal sebe v tom otci, ale zároveň i v tom dítěti. Byl to jako záblesk z minulosti. Zezadu na rámečku té fotky jsem něco ucítil. Hýbalo se to. Byl to už polomrtvý šváb. Vyjekl jsem, protože, co byste udělali vy, kdybyste přemýšleli nad něčím, a najednou vás na prstech začne lechtat polomrtvý, položivý šváb svými tykadly? Zabil jsem švába, ale nechtěl jsem ho házet do koše, tak jsem ho vyhodil z okna. sedl jsem si na postel a kouknul se na zadní plochu fotky, jestli tam nemám další kamarády. Místo ostatních brouků a odporných tvorů, tam byl připevněn papírek, nejspíš se vzkazem. Nedočkavě jsem ho otevřel v domněnce, že ti lidé na fotce mohli být moji rodiče. Na lístečku bylo napsáno:
"Milý synu, Naruto,
pokud čteš tento dopis, znamená to, že už jsi dost starý na to, aby ses dozvěděl pravdu o tom, kdo byli, nebo i jsou tvoji rodiče," nedočkavě jsem si četl vzkaz který byl pro MĚ od MÝCH rodičů!,
"Nejprve začnu u sebe, u tvého otce.
Byl jsem, nebo i jsem Yondaime Hokage, Minato Namikaze.," Když jsem tuhle číst četl, mám se mi zastavilo srdce. Byl jsem strašně rád, měl jsem obrovskou radost, tedy pokud mi ten dotyčný, kdo psal tento dopis nelhal. Hltal jsem písmenka dál a dál.
"Už určitě víš, že máš v sobě Kyuubiho," radost a úsměv mě od tohoto okamžiku přešel,
"A asi také víš, že to já jsem ho do tebe zapečetil. Věř mi, prosím, že se mi to nepíše snadno, ale museli jsme tě kvůli němu opustit, na rozkaz feudálního pána. Tvá matka, Kushina Uzumaki, byla předchozí Jinchuuriki Kyuubiho, ale i když z ní byl Kyuubi vyjmut, tak přežila." když jsem četl tento úsek, nahrnuly se mi slzy do očí, že jsem mohl sotva číst. Byl jsem rozčílený, smutný, ale zároveň šťastný, že jsou moji rodiče (zřejmě) ještě naživu. Tímto odstavcem ukončil svůj dopis, ale na druhé straně byl ještě dodatek:
"P.S. - až ti bude 17 za tebou jistě příjdeme. Do té doby musíš zesílit Jsem si jistý, že víš, kdo je Jiraiya a zajisté tě něco učil. Až se setkáme, chci abys mi ukázal Rasengan, pokud jsi ho ovšem dokončil, chci vidět jeho novou verzi. S láskou a štěstím taťka a mamka." Dočetl jsem celý zanechaný vzkaz a chvíli začal přemýšlet.
Je mi 16 a šest měsíců. Takže za zbylých šest měsíců musím opět zesílit. Ale jakto, že ví vše, co se událo. Nevím proč, sice si nejsem jistý, že to opravdu psali, ale mám pocit, že tomu můžu věřit. Ihned jdu za Tsunade, jestli o tom něco neví.
Sundal jsem si mikinu, protože bylo celkem teplo, a okamžitě jsem vyrazil za bábi.
Pro jistotu jsem cestou koupil velmi kvalitní čokoládovou tyčinku, abyh se ujistil. Vzal jsem si sebou i ten dopis a fotku.
Sice už bylo pozdě, ale slunce teprve před chvilkou zapadlo, tak by měla ještě být v kanceláři. Když se tak zamyslím, vůbec nevím, kde bábi Tsunade bydlí. Když jsem takhle zamyšleně běžel, abych to stihl, do někoho jsem vrazil, a asi stejně jako já spadl na zem. Se zavřenýma očima se omluvím a za chvíli se otevřu a koho to vidím? Hinata!
Hned jsem vstal a podal jí pomocnou ruku.
"To nevadí, jsem v pořádku." říkala Hinata, když si utírala oči od slz, které se spustili, protože měla v očích písek. Jakmile je otevřela, klečel jsem u ní a ptal se jestli je v pořádku. Její levandulové oči na mě pohlédly, a když mě spatřily, do široka se otevřely a Hinata byla v tu ránu rudá jako rajče.
Nevím proč, ale začal jsem chápat její reakci víc, než kdykoli jindy. Vždycky jsem si myslel, že má horečku, ale tentokrát do bylo jiné. Z Hinaty se vykutálelo její typické "Naruto-kun!", ale tentokrát neomdlela. Jenom jsme tam seděli a koukali na sebe, jakoby čas měli být jenom čísla a bezvýznamný pojem.
Její oči byly tak okouzlující a její úsměv mě dostával do transu.
Z pohledu Hinaty:
Ach Bože, jeho krásné modré oči se dívají do těch mých, je to tak úžasný pocit, přála bych si aby nikdy neskončil.
Opět z pohledu Naruta:
Ještě chvíli jsme tam jenom tak na sebe koukali a v tom jsem se rozhodl prolomit to ticho:
"N-nechceš zajít na ramen, Hinato?" zeptal jsem se trochu nejistě.
Hinatiny tváře nabraly trochu červené barvy a s úsměvem přikývla. Vstal jsem a jako gentleman jsem jí podal ruku, aby jsem jí pomohl vstát. Přijmula ji a šli jsme k Ichiraku ramen. Naštěstí jsem si vzal celou peněženku a měl jsem docela slušně našetřeno tak jsem jí ten ramen zaplatil. Celou dobu jsme si povídali, různé srandovní historky a smáli jsme se i blbostem. Potom co jsme dojedli jsem zacáloval večeři a Hinata poděkovala, že takhle už se dlouho nebavila. Ve mě se začal utvářet pocit zamilovanosti. Byl jsem rád, ale zároveň jsem ten pocit nechtěl. Když jsme odcházeli, šli jsme vedle sebe blízko, naše ruce se skoro dotýkaly až se spojily. Šlo to všechno samo. Pak jsem navrhnul:
"Nechtěla bys se mnou.. jít na monument Hokagů? Hezky se tam dívá na vesnici.." zeptal jsem se trochu nejistě.
Hinata to spozorovala, jen se usmála a řekla:
"Moc ráda, Naruto-kun" Ulevilo se mi. Ale ten pocit mě donutil říct tu otázku.. I když jsem moc nechtěl. Zamilovanost. Možná i nejhorší nepřítel pro ninju. Jak jsme tak šli, tak ani jeden nepronesl ani jedno slovo. Jenom jsme se uculovali. Najednou jsem se odvážil a začal jí lehtat na bocích. Ona se neubránila smíchu a jenom se překlonila. Já jsem nepovoloval a lehtal jí dokud nevykřikovala se slzičkami v očích a smíchem:
"Naruto-kun, dooost! Haha, nebo se po-..počůráám!" Tak jsem toho nechal a smáli se pak celou cestu až k hlavám samotných Hokágů. Sedli jsme si na zem a začali pozorovat město. Jen tak jsme tam beze slova seděli a usmívali jsme se. Začal jsem se nenápadně koukat na její ruku a váhal jsem, jestli jí mám chytnout. Pomalu jsem svou rukou cupital k její a položil jsem jí na ní. Hinata-chan sebou trhla a.. Moment! Já opravdu řekl Hinata-chan?! A je to tu. No to nevadí, kde jsem to skončil. Hinata-chan sebou trhla a koukla se na ruku. Po té vrhla svůj pohled na mě a usmála se. Přisedla si blíž ke mě a dala mi hlavu na rameno. Já jen cítil tu vůni jejích krásných, dlouhých vlasů a jak se mi rozbušilo srdce. Chytla mě za ruku a a dala je na moje stehno. Nemohl jsem se přestat usmívat. Po chvilce začali vylízat na obloze hvězdy. Lehnul jsem si a naznačil Hinatě, že jestli chce, můžu mou hruď použít jako polštář. Už jsme oba dva leželi v trávě, koukali na hvězdy, a najednou nás vyrušil Sasuke.
"Jo tak vy spolu přece jen cukrujete, hrdličky!" vyrušil nás Sasuke a já měl snad tisíc statícemilionů chutí mu jednu vrazit do jeho šibalského pohledu, co nám daroval!
"Co tady děláš, Sasuke-chan?" Odvětil jsem mu.
Sasukeho přešel úsměv a bylo na něm vidět, že měl stejné nutkání, jako já. Ovládl se a kouknul na oblohu.
"Nedivím se vám, že jste tady. Je tady opravdu krásně." řekl a s úsměvem darovaný nám odešel. Já jsem si zase lehl, ruse jsem si dal pod hlavu a pobídl jsem Hinatu úsměvem, že si na mě může zase lehnout. Chvíli jsme se tam dívali do ztracena, pořád s úsměvem. Ucítil jsem, jak Hinata-chan pravidelně oddychuje, tak jsem si pomyslel, že usnula, a taky že jo. Pohladil jsem jí po vlasech, jemně, abych jí nevzbudil. Do chvilky jsem už byl taky tuhej. Oba jsme se probudili uprostřed noci, když začalo pršet. A za chviličku se přidali i kroupy. Půjčil jsem Hinatě-chan svou mikinu, kterou jsem ml uvázanou kolem pasu a nabídnul se, že jí doprovodím domů. Nechtěla sice abych si s ní dělal starosti, ale bylo na ní vidět, že se mnou chce být déle. potom se mi omluvila, že takhle sobecká ještě nikdy nebyla. Já se jenom usmál, podala mi mou mikinu a když už jsme se loučili, Hinata-cha mi dala pusu na čelo. Její rty.. Ach, byly tak jemné a hebké. Ona se už jen otočila a šla ke dveřím sídla klanu Hyuuga. Já jsem tam ještě pár chvilek stál s úsměvem obtočeným okolo hlavy a s červenými tvářemi. No, už by jsem mohl jít domů. Cestou jsem se celkem loudal, a myslel na ten čas strávený s Hinatou. Potom jsem si uvědomil, že jsem chtěl jít ještě za bábi Tsunade. Řekl jsem si, že už tam asi nebude, a nechal jsem to na následující den. Pak jsem si vzpomněl, že máme zítra misi a že si musím připravit věci a dobře se vyspat. Utíkal jsem celou cestu domů, abych potom mohl lépe usnout. Nastavil jsem si budík na osmou ráno abych se stačil nasnídat, připravit si věci a zeptat se ještě bábi tsunade. Převléknul jsem se do pyžama a ignoroval hygienu. Jen jsem si opláchl obličej. V noci se mi zdál překrásný den. O Hinatě. Bylo to kouzelné. Sakra! Teď mám plnou hlavu Hinaty-chan! Ráno jsem se probudil se zvoněním budíku, ale nebylo osm hodin, nýbrž devět! Rychle jsem se nasnídal protože jsem měl jen hodinu. Já vím že máme sraz v půl desáté, ale v našem týmu to je vždy posunuté minimálně o půl hodiny kvůli Kakashimu. K bábi Tsunade jsem to už nestačil protože jsem se nasnídat a obléct a sbalit si věci mi zabralo třičtvrtě hodiny a chtěl jsem se ještě cestou zastavit u Hinaty-chan a rozloučit se s ní. I když.. raději ne. Znám Hinatu-chan jako své boty, akorát by se o mě bála. Ale stejně by zjistila že jsem na misi, tak by byla ještě naštvaná, že jsem se s ní nerozloučil. Ale jo! Půjdu za Hinatou-chan. Už jsem byl skoro u sídla klanu Hyuuga, když v tom se Hinata-chan objevila s pytlem odpadků. Zpozorovala mě a začala na mě mávat a křičet mé jméno. Rozeběhnul jsem se za ní a objal jí.
"Kam máš namířeno?" začala konverzovat Hinata-chan.
"Zrovna mám misi, tak jdu k hlavní bráně. Chtěl jsem se s tebou ještě předtím než odejdu rozloučit." odpověděl jsem jí s úsměvem.
"Aha.." řekla trošku smutně Hinata-chan.
"O mě se neboj, já se určitě vrátím! Slibuji! A své sliby vždy dodržím!" pronesl jsem rozhodně.
Hinata měla na okamžik v očích jiskřičky, že mi plně důvěřuje. Dal jsem jí pusu na čelo a odešel. ona za mnou jen mávala. Až se vrátím. Mám v plánu se jí zeptat, jestli se mnou bude chtít chodit. Nebo.. Není to moc uspěchané? Raději počkám... Za chvíli jsem už jsem byl skoro u brány. Sakura a Sasuke už tam stáli.
"Jak dlouho už tu jste?" zeptal jsem se zvědavě.
"Teprve chvíli, asi pět minut." odpověděla Sakura s pohledem zaraženým do země. Sasuke měl zavřené oči a jeho "normální" nafoukaný výraz. Ani jsem nepočítal že se nějak brzo Kakashi objeví a tak jsem si odložil batoh, sedl jsem si a opřel o sloup. Už bylo o půl hodiny víc od doby co jsem přišel, a málem jsem tam usnul kdyby se někdo neobjevil. Kdo by to asi tak mohl být?? Kakashi-sensei!
"Omluvám se za zpoždění.. Potkal jsem cestou starou paní, t-tak jsem jí pomohl, pro-.." dál svou výmluvu nedopověděl, protože Sasuke a Sakura už na něj vyjeli, že si z nich dělá srandu. Na Sakuře bylo vidět, že ho chce praštit vší silou, co má. Já jsem byl tak trochu v polospánku a už jsem se ani nevzrušoval. Už jsem si na to zvykl.
"Tak vyrazíme, nebo se tady budeme prát?" zeptal jsem se uraženě.
"Ovšem, jdeme!" zvolala Sakura a vyšli jsme. Cestou jsme potkali pár ninjů, ale nebyli nic moc. Skákali jsme po stromech, z větve na větěv. Už jsme byli celkem vyčerpaní a začínalo už zapadat slunce. V tom Kakashi pronesl, že si najdeme nějakou jeskyni kde přespíme. Šli jsme nějakou hledat. Já ji našel, tak jsem zavolal na ostatní, že už nemusí hledat. Sasuke rozdělal oheň a Sakura šla pro další dříví. Já měl za úkol nasbírat pro Sakuru nějaké bylinky, po chvilce se ke mě připojila. Já jsem sotva držel oči otevřené. Nic moc jsem se nevyspal a ještě ta dlouhá cesta sem. V tu chvíli už bylo slunce téměř nedohledné. Ve vzduchu jsem nevětřil nic dobrého a taky že jo! V tu ránu tam stáli dva z Akatsuki! Nějakej blonďák v culíku a mohutný chlapák. Jak je máme v tomhle stavu porazit? Pomyslel jsem si. Ten blonďatej úchyl po nás začal házet bomby z jílu a furt u toho řval: "Umění je výbuch! Katsu!Katsu!Katsu!" skoro to znělo jako kdyby nám nadával německy. Kakashi a Sasuke se ty výbuchy zřejmě zaznamenali a přiběhli na pomoc. Kakashi byl ještě jakš takš při síle ale my ostatní jsme na tom byli bídně. Kakshi nám rozkázal, abychom odsud běželi pryč, ale my ho neposlechli. Vytvořil jsem několik Kage Bunshin, ale půlka se jich hned vypařila. Neměl jsem už a to sílu. V tu ránu za mnou byl ten v culíku. Kdyby ty vlasy měl černý, myslel bych si, že je to emouš. Chytnul mě za krkem a prorazil se mnou zem. Potom mě vyhodil do vzduchu a kopnul do břicha. Trochu jsem se proletěl. Můj let zastavila skála do které jsem narazil. Vytvořil jsem tam hezkou díru. Už jsem se nemohl ani pohnout. Bolela mě hlava. Bolelo mě celé tělo. Už jsem pomalu přivíral oči. Najednou jsem se cítil plný síly. Kyuubiho chakra začala skrz mé tělo pronikat ven. Snažil jsem se s tím bojovat. Už se objevoval třetí ocas. Snažil jsem se ze všech sil, co mi zbyly. Po několika minutovém boji to Lišák vzdal. Po chvilce na mých zádech začalo něco syčet.Výbušnina! Ten emo týpek se předemnou objevil
a do ucha mi zašeptal: "Katsu." Opět jsem "letem světem" letěl a tvrdě jsem dopadl na zem. Ze zad mi tekla krev. Pomalu už jsem nic nevnímal. Jen jsem slyšel Sasukeho a Sakuru volat mé jméno. To umírám? Opravdu umřu.. takhle? To jsem nechtěl.
Pak jsem se probudil v celkem znám místnosti. Ležel jsem na nemocničním lůžku.
Vedle seděla Sakura a ještě mi ošetřovala ruku. Pomalu jsem se probouzel. Já jsem neumřel? Honilo se mi hlavou.. Zaslechl jsem věty typu: "Už se probouzí!".
"Co se stalo?" zeptal jsem se "nic si nepamatuju."
"Takhle tě zřídili ti Akatsuki." odpověděla mi Sakura s lítostivým pohledem.
"Aha.." stihl jsem říct než se otevřeli dveře a v nich stála Tsunade.
"Tak už ses probudil." řekla poněkud mile Tsunade. Jen jsem se na ní usmál.
"Sakuro potřebuju s tebou mluvit.Necháme Naruta chvíli odpočinout. Chtěl jsem něco namítat že mi je fajn. Ale sotva jsem se posadil. Měl jsem skoro všude obvazy. Zanedlouho jsem usnul. Zdál se mi krásný sen. Byl jsem tam já, maminka, tatínek. Byli jsme šťastná rodina. Ve spánku jsem se nevědomky usmíval. Řekla mi to Hinata-chan, protože mě přišla navštívit, když jsem spal.Sakura byla naštěstí v pořádku ale nevěděl jsem jak je na tom Kakashi-sensei a Sasuke. Pokoušel jsem se vstát a jít za Sakurou nebo za bábi Tsunade a zeptat se na ně. Ale jak jsem se postavil na nohy, byl jsem už na podlaze. Voněla po citrónech. Na co to myslím? Voňavá podlaha.. Bože, já magořím!