Konoha vzhůru nohama II. - neschody hned od začátku

Sasuke se Sakurou běželi chodbou až se dostali do části, kde byly cely. Kupodivu jim vězni nevěnovali nejmenší pozornost. Nejspíš si jich ani nevšimli, jak se utápěli ve vlastních myšlenkách. Uvnitř cel nebylo ani ve dne vidět na krok, co teprve nyní.
„Jak je najdeme?“ zeptala se zmateně Sakura. Sasuke si povzdechl a otočil se k celám.
„Hej přišli jsme někoho osvobodit... Kde je Ino?!“ zařval z plných plic.
„Tady! Tady!“ začalo se ozývat ze všech cel a všichni se nahrnuli k mřížím.
„Ohromě si to vyřešil.“ řekla ironicky Sakura.
„Měla si lepší nápad, že?“ oplatil jí to Sasuke.
Nejspíš by se tam hádali dál, kdyby je nepřerušil dívčí hlas.
„Sasuke?!“ ozvalo se z cely na samém konci chodby.
„Tam!“ vykřikla Sakura a rozběhli se k ní.
„Ino! Mysleli jsme, že tě nenajdeme!“ snažila se zastrčit do zámku jakýsi drátek, který jí Kiba dal.
„Pohni!“ napomenul ji Sasuke.
„Zkus si to sám!“ obořila se na něj dívka a měla stojedna chutí vrazit mu tu věc do ruky.
Sasuke sáhl na jednu z mříží, za chviličku se ozval příšerný skřípot a obě dívky se otočily jeho směrem.
„Skusil.“ odpověděl jí s úšklebkem a ukázal na zdeformované mříže.
„Chceš se hádat?“ vyjela na něj Sakura, která už ho měla dost.
„Dáš mi k tomu zase důvod?“ odsekl provokativně, aby měl na vrh a mohl prohlásit, že hádku začala jako vždy ona, ale najednou na něm přistála Ino, která se vyškrábala ven.
„Nešlo by to rychleji?!“ zavolal šeptem Chouji, který stál na druhém konci chodby a hlídal.
„Ino!“ Sakura jí rozpáleně chytila za ruku a vytáhla zpět na nohy.
„Měla si dát dohromady bojovou skupinu, kde jsou?!“ dívka se nejprve oprášila, pak zatvářila důležitě a opřela o zeď, jako by nic.
„Jasně, ale není to žádná sláva...“ vytrhla jí z ruky drátek a zamířila k jiné z cel.
„Uvědomuješ si, že nás každou chvíli chytí? Jak dlouho tu hodláte okounět!“ rozčílil se znovu Sasuke, ale to už toho měla i Sakura víc než po krk, nemohla ho vystát, jediné joho slovo, stále si připadal tak důležitý.
„Sklapni už konečně! Děláš jako by se tě to netýkalo! Až nás chytí, dám ti včas vědět kudy utéct, to je snad tvoje praketa ne?!“ začne do něj taky rýt.
Sasuke otevřel pusu a chystal se viditelně k dost ostré odpovědi, když ho Ino přerušila.
„Dost! Od teď už ani slovo!“ nařídila Ino a otevřela dveře.
„Hej vy dva! Jsou tu pro nás! Musíme jít.“ Jeden z mužů uvnitř se mlčky zvedl a vyšel ven.
„Nikdy bych si nepomyslel, že mě budou zachraňovat Kakashiho děcka.“ zabrblá. Sakura přimhouří oči, pokouší se rozeznat jeho tvář, ale chvíli jí to trvá.
Jeho zelná uniforma i vesta tady časem zešedli a jeho tlustá obočí srostla v jedno. Muž se opře o zeď a rozkašle.
„Mistře Gai!“ Sakura ho podepře, aby mohli odejít.
Pak vyjde ven i druhý z mužů. Dlouhé stříbrné vlasy, mrtvý výraz i jeho dívka poznává. Před mnoha lety kdy ještě byla Konoha téměř svobodná, se kolem něj Naruto stále motal.
„Nehádejte se stále, jsme přece všichni na stejné straně. Nejsme na tom tak, abychom mohli mít rozbroje uvnitř skupiny.“
„Já nejsem na ničí straně.“ odsekne mu černovlasý bledý kluk.
„Aha, Uchiha Sasuke... Tak to je jiná.“ odpoví k jeho překvapení Jiraiya.

Kiba stál ve dveřích cely, třásl se a zuby drnčel jako hladový vlk. Necítil bolest v ruce kterou vrazil do zdi, necítil nic než vstek. Ten na kterého spoléhali tu teď seděl a nemínil hnout prstem. Kam zmizela jeho existence? Není. Není, stejně jako vesnice kterou znávali nebo něděje, ve ktrou do teď věřil.
Chtěl snad něco říct, začít křičet nebo prosit, ač ho nenapadali slova, ale někdo ho předběhl.
„Gaaro! Vstávej! Oni nám přišli pomoct, dlužíme jim to! Copak si zapoměl? Písečná a Listová se nikdy nezradí.“ křičela blonďatá dívka. V tom ji cosi zastavilo. Kolem začal vířit prach. To bylo znamení, že Gaara její slova bere na vědomí, ale nikdo z nich si nebyl jist, zda je přijal nebo ne, dokonce ani jeho sestra.
Chlapec v rohu místnosti vstal.
„Máš pocit, že můžeš vyhrát předem prohraný boj...“ řekl tichým a klidným hlasem. „..a máš pravdu, vždycky je naděje, ale pamatuj si, že ti co dřív věřili stejně jako ty, jsou teď zavření tady. Doufám, že máš sakra dobrý plán, protože jako uprchlík se sem vrátit nechci.“ zaprotestoval Gaara a pak vyšel na chodbu. Na Temarině tváři se po letech konečeně objevil úsměv.
„Nebojte, bratr bude bojovat.“ řekla klidně.

V temné chodbě kterou přišli, už čekala Choujiho skupina, když spatřili přibýhat za příšerného rámusu Kibu.
„Spozdili jste se, nevyhneme se včas hlídce!“ vyčetl mu ještě za běhu, když mířili na konec chodby a měl pravdu.
Do úzké chodbičky právě vcházela stráž. Kiba který byl vepředu, po nich bezváhání vrhl dva shurikeny a pak je sám srazil k zemi. Stráže se nesihli ani vzpamatovat, jak byl rychlý, jenže v tu chvíli se všechny chdoby zbarvily do ruda stropními žárovkami a ozval se alarm.
„Rychle!“ vstal okamžitě Kiba a mířil jednou z postraních uliček k východu.
„Kibo!“ ozval se zezadu Shino.
„Jsou nám v patách! Tohle vězení je jako pevnost, jestli nenajdeš včas v tom labyrintu chodeb východ, živý se odsud nedostaneme!“
„Můj nos mě nikdy nesklamal!“ odpověděl Kiba a hnal se dál. Dokázali to. Konečně uviděl místnost kterou přišli dírou ve zdi. Jako první vyskočil a skontroloval, jestli se všichni v pořádku dostali ven.
„Co bude teď?“ zeptala se Sakura.
„Nic se nezměnilo, jen jsme od teď štvanci oficiálně, nemůžeme se jen tak vrátit domů, musíme se ukrýt a pokračovat v plánu.“ Kiba se chystal zamířit pryč, když ho Shino chytil za rameno.
„Protestuju, aby on šel s námi. Kdykoliv nás prodá!“ ukázal Shino prstem na Sasukeho, kterého se to gesto velice dotklo.
„Co tim chceš říct Mravenečníku?!“ obořil se na něj Sasuke.
Shino: „Říkám, že si podrazák.“
Sasuke: „Ukážu ti takovýho podrazáka!“ Namířil mu na krk katanu.
„Doooost!“ zaječel Kiba tak silně, až přehlušil vše kolem a odstrčil je od sebe.
„Nemáme čas se tu hádat! Všichni hned za mnou!“ nařídil jim.
„Mě už se nechce.“ nafoukl se Sasuke jako malé dítě a otočil se bokem, až Sakuře začala škubat ruka. Jak se celý týden při věčném doprošování aby vůbec přišel, dívala na jeho záda, už mnohokrát dostala chuť mu jednu lísknout a proč ne? Rozmáchne se a pořádně ho majzne. Kluk se na ní otočí s z části naštvaným a z části překvapeným výrazem.
„Ona mě vážně praštila? Jak si to mohla dovolit?“ prolétlo mu v rychlosti hlavou.
„Ještě jednu? Už tě mám vážně tak akorát, koukáš jít s náma a poslouchat Kibu, jednou už se začni chovat jako dospělý!“ vyjela Sakura než stihl cokoliv říct a tak Sasuke raději poslušně následoval ostatní.

Všichni letěli směrem ke skále. Všude bylo ticho a klid, ale i když byli v obsazené části vesnice v noci mluvily všechny domy stejně. Byly smutné a oprýskané od věčných bojů s těmi jež se tam chtěli vrátit.
Kiba se poprvé za tu dlouhou dobu kdy byl pryč, ohlédl směrem, kde stával jeho dům, chodil sem pro jídlo už tak dlouho a nikdy si netroufal se podívat. Zahlédl ho – balkón u jeho pokoje, na kterém si s Akamaru hrávali, když byl ještě dítě.
Okamžitě otočil hlavu, ale i tak musel začít počítat. Osm? Děvět? Kolik je to let, kdy jejich dům, stejně tak jako domy všech ostaních zabavili a dali zrádcům. Na chvíli se zadíval na Sasukeho.
„Ne!“ řekl si důrazně, ač ho nikdy neměl moc v lásce, nebylo by fér takhle uvažovat, tohle bylo přeci jiné, on nikdy nikoho neprodal, nemusel. Prostě ho chtěli na svou stranu.
Někdy v noci i když bylo úplné ticho, Kibovi se zdávalo, jako by domy plakaly, byla to snad jeho představa, aby nikdy nezapoměl, kam patří. Díval se na omlácené zdi a vzpomínal na chvíli, kdy on sám ještě sedával v pokoji...

„Kibo jdi od toho okna!“ křičela jeho matka. Malý Kiba a jeho štěně tehdy neposlechli. Sledoval muže, jak se dobývá k zatlučeným dveřím. Pak přišli strážní. Nepřestal vzdorovat a stále opakoval, že ten dům je jeho, že tam zemřel jeho děd i otec a on tam také zemře.
Ani netušil, jakou má pravdu a nebo možná právě tohle považoval za své vysvobození. Vzdoroval, dokud mu ještě smysly sloužili. Ti dva strážní do něj začali bít holemi, nepřestávali dokud se hýbal.
Toho dne dostal Kiba strach. Strach, že jednou zemře stejně, na ulici před svým domem, až bude toužit se ho zoufale dotknout a nebude moci udělat nic čím by zabránil těm cizím lidem nastěhovat se dovnitř, vzít mu co je jeho.
Jednou i on musel odejít. Ta úzkost, že mu mohou vše vzít ho svazovala, nejspíš proto v noci chodíval k tomu domu, aby si připoměl, že ještě má sílu. Vždycky se ohlížel, vždycky čekal, jestli není někdo kolem, aby mohl sáhnout na zeď a po pár vteřinách utéct.
Na dobu kdy tohle přestal dělat si pamatoval přesně, celou tu dobu to dělal pro ten okamžik, léta se ujišťoval, že mu nemohou něco vzít, když to nedovolí, že on se může kdykoliv vrátit a bojovat. Až konečně uvěřil sám sobě, tady už nešlo jen o jeho dům, šlo o ulice po kterých dřív chodili, tak často se jako děti výhýbali uličce u školy, dnes by se tam tak rád podíval a nemohl... Víc jak polovina města už byla obsazena nepřáteli.
Hinata měla větší štěstí, silné, známé a bohaté klany, nevzpouzející se novým pravidlům měly své domovy o mnoho let déle, ale teď když i oni je měli stratit, bylo jasné, že nový diktátor Konohy se rozhodl na dobro vzít původním obyvatelům jejich práva. Změnit ji k obrazu svému a to by Kiba nikdy nedovolil.

Chlapec už před sebou viděl skálu, zamířil k zemi a přestal přemýšlet o dobách které byly, nyní chtěl myslet na to, co teprve bude, co je čeká, na osvobození Listové.
Na té skále dřív bývaly vyryté tváře. Od doby kdy zabili třetího, se zde vystřídalo mnoho Hokagů, všichni by se tam snad ani nevešli, ale tenhle problém vyřešil nový vládce velmi snadno, nechal všechny ty vytesané vzpomínky zníčit.
V době kdy byli oni všichni ještě dětmi z ninjovské akademie jim připomínaly ideály Listové, všehno v co věřili, skoro jako by s těmi tvářemi zmizelo i jejich odhodlání. Kde teď byla ohnivá vůle?
Kiba zamířil do škvíry ve skále, kterou tam jednoho dne objevil. Všichni se prosmýkli dovnitř a on je vedl do vykotlané jeskyně.
Posadili se kolem dokola na klády. Po zemi leželo několik dek, které tam předem se Shinem připravili. Kiba si klekl doprostřed a začal rozdělávat oheň. Shino sáhl do rohu a vytáhl jakýsi batoh, který pak podal Ino, ta v něm našla masku a plášť.
„Schovával si mi je?“ ušklíbla se, on jen mlčky přikývl.
„Jaká je další část vašeho brilantního plánu?“ zaptal se znuděně Jiraiya.
„Teď už nikam nemůžeme, zítra v noci půjdou Shino s Ino pro Jouniny.“ odpověděl Kiba.
„To bych nedělal. Někdo z nich by nás mohl napráskat, nezdá se mi, že by drželi s námi.“ namýtl Sasuke.
„Má pravdu. Můžem jim věřit?“ zeptal se Chouji.
„Říká on? Který se celou dobu tvářil, že je na jejich straně? Když nám brali domy, on se odstěhoval do lepší části města, protože si ho vybrali. Sám to řekl, není na naší straně ani jejich jen na svojí a takový jsou nejhorší! “ rozlobil se znovu Shino.
„Poslechni Hmyzožroute, nezajímáš mě, tak sklapni. Jounini se k nim přidali oficiálně, nikdo je nenutil!“ ohradil se Sasuke, v tom se Kibovi konečně podařilo rozdělat oheň.
„Už zase?“ otočil se na ně.
„Co to s vámi dvěma sakra je? Nemějte obavy přivedou jen ty, na něž se můžeme s jistotou spolehnout. Jounini jen předstírají náklonost tomu parcha*tovi, aby nám mohli pomoct.“ řekl Kiba.
„Jistě, tolik let plánovali, že se jednou vyskytneš ty a spasíš svět...“ odvětil sarkasticky Sasuke, načež Kiba raději nereagoval.
„Ale co Hanabi? Nemůžeme ji tam nechat do zítřka samotnou.“ namýtla Hinata.
„Neboj, Akamaru se o ni postará a ukáže kde mám schované jídlo, moc dobře vím, že mi ujídá pacholek. Zítra pro ně oba zajdu.“ uklidnil ji Kiba.

Oheň plápolal a za tichého praskání osvěcel zdi jeskyně. Ino nespala, pomalu rukou přejížděla po masce ANBU. Ona, Shino i Hinata, je dřív hrdě nosili, nyní to byl lístek do pekel a ona jej držela v rukou. Chyběla jí doba, kdy hrdě bránila Listovou a nebyla sama.

Hinata se probudila z ošklivého snu, takové mívala v poslední době čím dál častěji. Probouzela se a křičela jeho jméno, měla strach o Kibu, přece jen ho brzy budou hledat všichni, kdo jsou na straně současného vládce Listové. Dovnitř svítilo červenající se slunce, ale Kiba už stál u průchodu a mluvil se Shinem. V tom jakoby ho na něco upozoril a on se otočil k dívce.
„Hinato, prospala si celý den. Půjdu a přivedu sem Hanabi. Nemůžeme ji odvést, dokud nezjistíme, kde je Ko.“ mávl na ni a s úsměvem se otočil do sluncem zalité uličky.
„Kibo počkej!“ vykřikla naléhavě Hinata, což se rozlehlo po celé jeskyni a upoutalo pozornost všech kolem. Kiba se překvapeně otočil.
„Buď opatrný a vraťte se brzo.“ řekla prosebným tónem. Kiba jí věnoval ještě jeden milý úsměv a zmizel zarohem v posledních paprscích zapadajících za obzor.