Dcera vápence - 04 - Rodina

Procházet těmi ulicemi znovu bylo... zvláštní. Ne, žádný konkrétní pocit, prostě jenom zvláštní. Ono, nedá se popsat, co cítíte, když procházíte mezi mrtvými a pokud mají tváře, všechny je poznáváte. Není to anonymní bitevní pole, je to místo, kde zemřeli všichni z vaší rodiny.

Nebyli tu jen oni, ale i shinobi, které jsem neznala. Útočníci. Myslela jsem, že mi udělá radost si do jednoho z nich kopnout, ale neudělalo. Pocit zadostiučinění se nedostavil. Zemřeli zbytečně, stejně jako moji lidé. Šli sem, protože to byla jejich povinnost. Nikoho z nich jsem v životě neznala, naši vesnici předtím určitě nenavštívili. Jen plnili rozkazy a mě, přestože bych to nikdy nečekala, trochu rozesmutnilo, kolik lidí tady zemřelo kvůli rozhodnutí někoho, kdo se bitvy ani nezúčastnil. Ironie.

Opatrně jsem se proplétala troskami a mířila k našemu domu. Všude kolem se povalovaly zbytky domů, ohořelé trámy, oprýskaná omítka. Kenshin žalostně zakňučel při pohledu na tu spoušť.

Konečně jsem se dostala, kam jsem chtěla. Nebýt toho, že jsem poznávala domy okolo, nebyla bych si tím tak jistá. Náš dům si zjevně kdosi vybral za cíl svého ohnivého jutsu. Všechno bylo ohořelé a ze zahrady šel ještě pořád černý dým. Střecha se úplně zřítila, všude kolem ležely trosky, některé jsem poznávala. Možná to bylo šílenství, ale rozhodla jsem se, že musím dovnitř. Nepředpokládala jsem, že tam najdu něco užitečného, koneckonců, mohly mi posloužit obchody, ale prostě jsem se tam chtěla podívat. Obešla jsem stěnu, která ještě z části stála a vypadala, že ještě chvíli střechu udrží.

Opatrně jsem se dovnitř proplazila čímsi, co bývala vchodem. Ocitla jsem se v naprosto zničené jídelně, ve které se ale místy dalo opatrně vstát. Pokračovala jsem do ložnice rodičů. Kolem části, kde spávali, ležely teď místo nich doutnající trámy. Skříň byla úplně rozbitá, ale cosi se pod kusy dřeva zalesklo. Lehla jsem si na břicho, abych to vytáhla. Byl to matčin přívěšek se zeleným kamínkem ve tvaru asi tři centimetry dlouhého krápníku, pověšeným na zlatím řetízku. Proč si ho nevzala s sebou? Ani jsem nevěděla, že ho sundává, nosila ho vždycky a všude.

Tak nějak mi ten přívěšek dal důkaz, že je matka pryč, že se už nevrátí. Se slanou pachutí slz na jazyku jsem si ho navlékla na krk. Modlila jsem se, že by chtěla, abych ho měla.

Ve svém pokoji jsem pak už jenom vzala játrové kostičky pro Kenshina, které jsou pro něj stejná pochoutka, jako citrónové zákusky pro mě a nakonec i fotku mě a mých rodičů. Že by se ve mně probouzel sentiment? Ležela ohořelá vedle odpadkového koše a já měla vcelku chuť ji do něj hodit a odejít, ale nakonec jsem si to, čert ví proč, rozmyslela.

Opatrně jsem se vyplazila ven, kde jsem děkovala bohům, že na mě nic nespadlo. Rozhlédla jsem se kolem a už jsem chtěla vesnici opustit, ale pak mě cosi, pravděpodobně moje svědomí, zastavilo. Nemůžu tady nikomu pomoct a ani je pohřbít, ale možná aspoň pro rodiče bych tohle mohla udělat. Ano, jak milé ode mě.

Rozhlédla jsem se, kterým směrem bylo víc mrtvých. Ani jsem nečekala, že by nebyli ve středu. Jakkoli jsem svého otce nesnášela a jakkoli on mi city oplácel, pořád platil za nejlepšího shinobi z vesnice.

A pak jsem je zahlédla. Rozběhla jsem se tím směrem, ignorujíc překážky na cestě a ostatní mrtvá těla.

Padla jsem na kolena vedla matky. Leželi vedle sebe, zakrvácení skoro k nepoznání. Umírali spolu. Ruce natažené oba směrem k tomu druhému... Chtěli se naposledy dotknout, ale smrt už jim to nedovolila.

Před očima se mi začal objevovat závoj slz a brzy jsem v kleče křečovitě vzlykala. Tohle se nikdy nemělo stát! Nenáviděla jsem svého otce, mnohokrát jsem si přála, aby tady prostě nebyl, ale tohle...

„Neeeeee!"

Nějak se mi to prodralo přes rty. Možná, že jsem otce nenáviděla i obdivovala najednou, ale matka... Nikdy na mě nebyla opravdu milá nebo něžná, ale aspoň se ke mně chovala vcelku hezky. Teď, když jsem byla starší, jsem viděla, že je ze mě jenom hrozně smutná. Ale měla mě ráda.

Nikdy bych nevěřila, že něco takového udělám. Omdlela jsem. Omdlela jsem pláčem a vysílením a probudil mě až déšť.

S trhnutím jsem procitla, všechno mě bolelo. Ze šedivé oblohy na mě dopadaly velké kapky vody, které ale aspoň odehnaly roje much, jež se začínaly slétat nad mrtvými. Záda jsem měla nezvykle teplá, jako kdybych na nich měla ohřívací láhev. Kenshin. Můj oddaný společník mě zahříval celou tu dobu, co jsem byla mimo.

Zesláble jsem se zvedla na lokty. Uvědomila jsem si, že jsem dva nebo tři dny nejedla. Žaludek se mi sevřel v křeči. Ale tělo musí ještě chvíli počkat. Rozhlédla jsem se kolem sebe a pohled mi padl na otcovu ruku.

S posvátným pocitem jsem opatrně vyprostila umně zdobenou klanovou katanu z jeho ztuhlých prstů. Zděšeně jsem si uvědomila, že není celá. Skoro polovina čepele se ulomila a zůstal z ní ostrý hrot. Musela se rozbít při odrážení nějaké techniky, i když ji otec určitě posílil Sekkaiganem. Takže bojovali s někým silným, jinak by se to nemohlo stát. A nebo vyčerpání. Nikdy jsem si tohle nedokázala představit, teď jsem toho svědkem. Ach, bohové, proč já?

Dívala jsem se na tu zbraň jako u vytržení, rozplývala jsem se nad tou nádherou. Ostrá čepel byla bez jediné chybičky, nebýt té strašlivé rány, po které se polovina odlomila. Celou ji pokrývaly cákance krve, ale přes rudou prosvítala blyštivá ocel. Zase se mi začaly vracet vzpomínky.

... malá holčička seskočila z houpačky a utíkala tatínkovi do náruče. Poznávala jsem sebe a svého otce, mnohem mladšího, než teď. Objal mě, vyhodil do vzduchu a zase chytil. Tehdy mě miloval. Své jediné dítě, krásnou malou dcerku. Postavil mě na zem a vzal mě za ruku.

„Pojď, Sayuri, zlatíčko, něco ti ukážu, dobře?"

„Ano, otousama!" Och, jak já ho obdivovala.

Odvedl mě do kuchyně a ze zdi sundal katanu. Pustil mou ruku, aby mohl zbraň sevřít oběma rukama a vytáhl ji z pochvy. Ocel se bíle zaleskla, když ji přede mnou v pokleku držel na dlaních.

„Je nádherná, otousama..." zažvatlala jsem tehdy dětsky a zvědavě si ji prohlížela.

„Ta bude jednou tvoje, Sayuri. Až dospěješ, budeš stejně silná bojovnice a uživatelka Sekkaiganu jako já. Ne, Sayuri, ty mě překonáš! A pak se staneš vůdkyní klanu, stejně jako můj otec přede mnou. Jsi moje naděje, zlatíčko. A já vím, že na své cestě ninji uspěješ." Jak on mi tehdy věřil... Tohle byl snad nejdeljší milý proslov, co jsem od něj kdy slyšela. Ono pak k takovým už moc důvodů neměl...

V našem klanu se schopnosti ovládání vápence projevují obvykle kolem čtvrtého roku života. To záleží na genetice a na tom, jak moc s vámi rodiče trénují a usnadňují vám cestu. Ale nikdy se ještě nestalo, že po prvním roce ve škole by se Doton a Suiton stále nesmísily.

Ovšem, vždycky musí být někdo první.

„Sayuri, ty si ze mě jednoduše utahuješ! Přestaň si ze mě dělat legraci a začni pracovat jak nejlépe to dokážeš! Všichni ostatní už jsou teď se Sekkaiganem na skvělé cestě!"

Krčila jsem se tehdy v koutě a po tvářích mi tekly slzy. Nechápala jsem, proč mi ovládání vápence nejde. Všichni už s ním experimentovali a dokázali s ním několik základních věcí, jenom já... Nedokázala jsem ho ani lehce rozvlnit.

„Otousama, já... Omlouvám se... Nechci..." Vyrážela jsem ze sebe mezi vzlyky. Bylo mi to hrozně líto. Vždyť mě měl tak rád! A já jeho taky. Co se tolik změnilo?

„Já se snažím, otousama, ale prostě to nejde! Neposlouchá mě, voda a země ano, ale vápenec nechce a nechce!" Ve všem ostatním jsem vynikala. I proto se mi smály. Byla jsem první dítě, které nemělo Sekkaigan, a přesto jsem si dovolila být v ostatních věcech lepší než oni.

Tehdy se ode mě otec jen beze dalších slov odvrátil.

Seděla jsem sama v kuchyni a prohlížela si klanovou katanu, když tu dovnitř vešel otec.

„Ani se na ni nedívej, Sayuri!" křikl na mě, „Tu katanu budeš mít v ruce jenom přes mou mrtvolu!"

Po tváři mi stekla slza. Otec se otočil a odešel, ale já měla pocit, že jsem v jeho očích zahlédla smutek. Tehdy už si všichni byli jistí. Oslavila jsem třinácté narozeniny a Sekkaigan jsem neovládala o nic víc, než v kolébce.

Byla jsem jediným dítětem vůdce klanu... a zároveň prvním čistokrevným shinobi z klanu Akiyoshi, který se narodil bez Sekkaiganu.

Po téhle vzpomínce, která se mi slovo od slova vryla do paměti, jsem se mimoděk hořce usmála.

„Jen přes tvou mrtvolu, otousama? Vidíš, možná jsi byl silný a já jen vyvrhel, ale ty jsi ten, kdo tady leží v prachu. A já stojím živá nad tebou."

Opatrně jsem mu odepnula opasek se zdobenou pochvou a připjala jsem si ho přes záda. Pouzdro později opravím, aby do něj zlomená katana zapadala úplně přesně.

Rozhlédla jsem se kolem. Jenom pár metrů ode mě končila ulice a za ní se rozprostírala louka s pobořenou kamennou zídkou. Ideální místo na hrob.

"Kenshine, pomůžeš mi?"